Než tuto diskusi zase zaplní nějaký příslušník normalizační disidentské elity vzpomínkami na hrdinný boj své antikomunistické rodiny a jejích přátel proti komunistům a jejich přisluhovačům, zavzpomínám si na své dětství a dospívání Husákova dítěte z rodiny komunistických „prominentů‟ v provinčním maloměstě.

Moje maminka byla členkou komunistické strany a starostlivě mě poučovala, že o vstup do strany se nežádá, ten mi nabídnou, pokud budu ve své kariéře úspěšný, a nabídku že nesmím odmítnout, jinak bude s mými kariérními úspěchy konec. Zajímal jsem se o to, protože mými vzory byli hrdinní komunisté ze sovětských filmů, a věren pevnému morálnímu profilu správného komunisty, hrdě jsem maminčiny lekce z politologie odsoudil, že jestli to tak vážně chodí, to budu muset první nabídku na členství ve straně odmítnout, abych si to ověřil, protože strana, která by mi za odmítnutí vstupu chtěla ničit kariéru, si nezaslouží, abych byl jejím členem. Také mi maminka vysvětlovala, jak probíhají lidově demokratické volby, že volič dostane jednotnou kandidátní listinu Národní fronty, se kterou může odejít za plentu a některé kandidáty, se kterými nesouhlasí, škrtnout, ale chodit za plentu že není dobré pro kariéru; k tomu jsem samozřejmě usoudil, že morální kodex komunisty žádá zajít si na chvíli s volebním lístkem za plentu, i kdybych ve skutečnosti nechtěl škrtat nikoho. Příležitost dokázat, nakolik jsem skutečně správným komunistou a myslím své dětstké chvástání vážně, jsem už nedostal, režim padl několik měsíců před mými osmnáctými narozeninami.

Tatínek nebyl členem strany, pouze kandidátem, a nikdy doma do ničeho moc nemluvil — to ovšem nesouviselo se socialismem, ale s domem, který patřil maminčiným rodičům a vládla mu babička. Až v listopadu 1989 tatínek mně a bratrovi prozradil, že měl ze studentských let drobný kádrový škraloup za členství v Klubu angažovaných nestraníků. Státní bance československé, kde pracoval, takové drobné škraloupy nevadily, a asi by kvůli svému zaměstnání nemusel být ani tím věčným kandidátem na členství ve straně, kdyby se s maminkou neshodli, že bude nejlépe chovat se co nejkonformněji, aby chránili nás, své děti.

Normalizace, jak já si ji pamatuji, nebyla dobou strachu, spíše ustrašenosti. Navíc se naši rodiče nebáli ani tak o sebe, jako o nás — a taky za nás, takže my, Husákovy děti, jsme se bát nemusely. Domnívám se, že právě tak, díky těm ustrašeným opatrným rodičům, spíše než díky opoziční činnosti Charty 77, vyrostla generace beze strachu, která spustila revoluci — a všichni ti konformní rodiče, kteří se přizpůsobovali režimu pro své děti, se postavili na odpor, když režim porušil tuhle společenskou smlouvu a nechal jejich děti na Národní třídě zmlátit.

Skupina Hop Trop popsala tuto společenskou smlouvu ve své cover verzi „Ten dělá to a ten zas tohle‟: „Držíme zobáky, jak račte věděti, rodinný baráky, stavíme pro děti...‟ Což se tehdy hrálo v rádiu. Neodpustím si poznámku, že se tenkrát v tom rádiu hrál taky Karel Plíhal, zatímco dneska nevím komu a jak říct, aby ho zařadili do programu, třeba místo Daniela Landy.

Má odvaha — nebo spíš absence strachu, protože založením jsem velký zbabělec — souvisela s mou v pubertě oblíbenou průpovídkou: „Vždycky se můžu živit rukama.‟ Neměl jsem obavy, že narazím na stranické funkcionáře, kteří mi zničí kariéru, protože i bez veliké kariéry bylo dost obyčejné manuální práce, kterou se tenkrát dalo docela dobře živit. Docela dobře to vystihl na sklonku režimu Ivo Jahelka písničkou, kterou myslel ostře kriticky: „Za vzdělání krutě pykám, směje se mi Gejza Cikán, i když v škole třikrát propad, za mý dva platy chodí kopat.‟ Říkám, že tak to bylo správně. Kdyby chtěl ty dva platy, nic přece nebránilo JUDr. Jahelkovi jít s Gejzou s krumpáčem do výkopu. Nešel, povolání advokáta bylo prestižnější, nebo pro něj z jiných důvodů přitažlivější — podobně jako pro mě povolání vědce, na které jsem studoval —, a když si chtěl přivydělat, dal před dřinou kopáče přednost rovněž prestižnějšímu — nebo jinak zábavnějšímu a vůbec přitažlivějšímu — zpívání. Proč by tedy těžká a špinavá práce, která JUDr. Jahelku neláká, ale někdo ji dělat musí, neměla být placená lépe, než práce, kterou JUDr. Jahelka dělá rád? Nevím, jestli jsem to takhle chápal už tenkrát, nebo mi to došlo až později, když jsme nastolili režim, který takovou špinavou dřinu platí málo, protože k ní lidi chudé a nevzdělané dokáže i za to málo donutit, ale určitě jsem počítal s tím, že jako vědec si mnoho peněz nevydělám, a připadalo mi to spíš jako vtip než jako nespravedlnost. Konec konců jsem najisto počítal s tou volbou, že práci, která mě bude bavit, budu moci kdykoliv vyměnit za jinou, méně zábavnou, fyzicky náročnější a špinavější, kterou si vydělám víc.

Bát jsem se začal až za kapitalismu, když jsem si uvědomil, že pokud přijdu o tu práci, na kterou jsem studoval a kterou jsem i získal, hlavně díky tomu, že studium jsem dokončil zrovna v době, kdy v oboru byl dostatek volných míst, mohu mít problém najít si novou, a mohu mít také zásadní problém se uživit, protože dneska si s krumpáčem ve výkopu, nebo spíš na pokladně v supermarketu — s tím krumpáčem bych to nemusel zvládnout — mnoho nevydělám.

K věcem, které přede mnou rodiče dlouho úspěšně tajili, patřilo i to, že naše rodina je na poměry doby docela bohatá, s rodinným domem a ne úplně malou zahradou na okraji města. Naopak mě rodiče učili být hrdý na svou chudobu, že nepotřebujeme drahé auto, stačí jezdit trabantem, a chodit o dovolené po československých horách je lepší než vyhazovat peníze, abychom se mohli válet na pláži u moře někde v zahraničí. Maminka občas zavzpomínala, jak v mládí cestovala s prastrýčkem a pratetou po Evropě, ale nikdy ani nenaznačila, že by chtěla vycestovat zase nebo že bychom to měli chtít my, natož že naše rodinná záliba v poznávání vlasti mohla mít něco společného s tím tatínkovým kádrovým škraloupkem, o kterém jsme my, děti, nesměly vědět, a s nějakou hrozbou problémů při žádosti o výjezdní doložku.

Ostatně má moje normalizační maloburžoazní rodina silné zemědělské kořeny, a rolníci, jak víme — aspoň tedy my, kteří o zemědělství vůbec něco víme — nejsou zvyklí příliš cestovat, kdo by se v jejich nepřítomnosti staral o zvířata? Jen rodina mé babičky z maminčiny strany měla dělnický původ, a v babiččině generaci už to byli samí intelektuálové. Tatínek pochází z vesnice z rodu drobných rolníků a lesníků, a tak jsme s bratrem často trávili část prázdnin na venkově u babičky (nikdy jsme neříkali „u dědečka‟, mám mezi předky samé silné ženy, které vesměs vládly rodinám, ale to taky asi příliš nesouvisí s režimem — leda že by to mělo něco společného s rovnoprávností, ve které byl Východ dál než Západ a která nakonec po Sametové revoluci přišla poněkud k úhoně). Dědeček z maminčiny strany pocházel ze statku, ale s jeho rodinou jsme neměli dobré vztahy, nezdál se jí dost dobrý třídní původ jeho nevěsty a maminka občas vzpomínala na své dětství, jak hnusně se k ní strýčkové a tetičky z téhle strany chovaly. Dědeček sám byl velkým průkopníkem všeho moderního, maminka vyprávěla, jak jezdíval po vesnicích s bigrafem, a sám pamatuji jeho televizní antény na půdě, kde s nimi pořád něco kutil, a jeho velkou černobílou televizi, než jsme si i my pořídili televizor vlastní a než se později rozšířily barevné, na kterou jsme se s bratrem chodívali dívat na Tajuplný ostrov. Jako muž pokroku byl dědeček samozřejmě komunistou a v padesátých letech agitoval pro kolektivizaci, k rodinným historkám patřilo, jak ho sedláci honili s vidlemi nebo se sekyrou a jak se schovával pod neckami. Za mého života už nic tak dobrodružného nepodnikal, byl, stejně jako babička, učitelem a řediteloval na základní škole.

Když na to tak vzpomínám, myslím, že necestovali ani jedni mí prarodiče, a nejspíš to nebylo jen tím, že i na naší zahradě bylo třeba, aby někdo každý den krmil králíky. Zdá se, že cestování na dovolenou se opravdu z nejvyšších kruhů mezi chudší vrstvy šířilo během dvacátého století jen pomalu, běžným se stalo až pro generaci mých rodičů, která vyrostla po Druhé světové válce. Prastrýček (letecký konstruktér) s pratetou (kardioložkou), se kterými v mládí cestovala maminka, byli ve své době ještě výjimečnými dobrodruhy.

Já jsem byl ve své škole výjimečný, kromě trochy nadání pro exaktní vědy, svým komunistickým přesvědčením. Tu a tam jsem narazil na to, že skoro nikdo kromě mě komunistickou ideologii vážně nebere a všechny rituály pěstované komunistickou stranou je obecným zvykem vykonávat ledabyle, čistě pro formu, ve stylu dnes slavného Havlova zelináře, o kterém jsem tenkrát samozřejmě nic nevěděl. Taky jsem vybočoval z normy rodinnou zahradou, na které mě mohli rodiče nechat si hrát bezpečně odděleného od okolního světa plotem — takto bezpečným, a v důsledku poněkud osamělým, dětstvím jsem možná předběhl dobu, dneska se asi většina rodičů bojí nechat děti pobíhat volně bez dozoru po městě. Možná se zato dnešní děti socializují na Internetu, ale to jenom hádám; já jsem každopádně byl, a stále zůstávám, poněkud asociální. Vždycky mi trvalo nejmíň rok, než jsem si zapamatoval jména nových spolužáků a naučil se je rozeznávat podle tváří, a asi nikdy jsem se o nikoho doopravdy nezajímal, takže jsem následně ani o nikom vcelku nic nevěděl. Rozhodně si nevzpomenu, kdo z mých spolužáků měl tenkrát rodiče v komunistické straně, kdo v jiné straně Národní fronty, a čí rodina byla bezpartijní. Dokážu si vzpomenout na jednoho spolužáka z paralelní třídy na gymnáziu, jehož otec podepsal Chartu 77, ale to jen proto, že chartisti byli něco jako exotická zvířata, měli jsme všeho všudy dva na okrese, a že se o tom mluvilo v listopadu 1989 po celé škole. Než na to přišla řeč, šťastně jsem ignoroval, že můj spolužák — konec konců jen z paralelky, což bylo pro mě, asociála, skoro jako opačná polokoule — má otce disidenta a režimní úřady a policie ho soustavně šikanují. Až tenkrát v listopadu, když o tom mluvili všichni, jsem zaznamenal, že spolužákova otce opakovaně vyhazovali ze zaměstnání — takže to možná přece jen nebylo s tím živením se rukama zase tak jednoduché, jak jsem si představoval — až se stal průkopníkem feminismu a zvolil jedinou zákonem tolerovanou alternativu k řádnému zaměstnání jako muž v domácnosti. Často svou tehdejší nevědomost uvádím jako příklad, jak snadné bylo nevidět, co vidět nebylo bezpečné.

Myslím, že je to ale taky příklad, jak propastný byl rozdíl, nejen v myšlenkových základech, ale i v metodách moci, mezi normalizačním komunismem a nacismem, který celé rodiny svých odpůrců fyzicky likvidoval. Těžko by disident, soustavně vyhazovaný z práce, mohl na režim vyzrát jako muž v domácnosti, kdyby režim důsledně vyhazoval z práce i jeho manželku. Jestli by se můj spolužák jako syn disidenta dostal na vysokou školu, už se nedozvíme, ale zabránit mu ve studiu gymnázia režim za nutné nepovažoval.

Ještě jednu věc ze svých školních zkušeností vyvozuji vedle bezzubosti vyhnívajícího režimu a snadnosti nevidět, nebo možná dvě: rovnost a solidaritu. Úplně rovni jsme si asi nebyli a dokonale solidární také ne, dívali jsme se spatra na spolužáky, kteří propadli, (myslím, že nejméně jeden z nich byl Rom) a na žáky zvláštní třídy (jejíž existence jsem si možná vůbec všiml jen proto, že jednak byla na chodbě v blízkosti té třídy, kam jsem chodil já, a jednak v ní, tuším, že už jako důchodkyně, učila moje babička). Tito odpadlíci školského systému sice mohli počítat s tím, že se v dospělosti uživí aspoň s krumpáčem ve výkopu, ale už od školy si zřejmě museli zvykat, že úplně rovná práva nemají a mít nebudou. Jinak jsme nicméně byli promícháni dělníci s rolníky a inteligencí i chudí s bohatými — v tehdejších velmi uměřených mezích chudoby a bohatství — a žádné velké dělení, třeba na komunistické prominenty, šedý dav a disidentskou elitu, mezi námi nebylo — ledaže bych je přehlížel stejně jako disidentské zázemí toho spolužáka z paralelky. Nevím například, co bych dělal, kdyby za mnou ten spolužák přišel, že režim šikanuje jeho rodinu a potřebuje ode mě nějakou pomoc, jestli bych ho odmítl, že je nepřítel lidově demokratiockého zřízení a za své problémy si může sám, když nám rozvrací republiku, nebo jestli bych od něj žádal, než mu pomohu, aby se distancoval od svého otce zaprodaného imperialistům, anebo zda bych byl aspoň zvědavý, co se píše v té Chartě, že ji jeho otec podepsal, a má z toho takové problémy, ale jsem si prakticky jist, že moji spolužáci — a kamarádi nás obou — by mi hodit ho přes palubu jen tak nedovolili, nebo aspoň neodpustili. Vyloučil bych se tím z kolektivu, což je jeden z nejhorších možných hříchů proti morálnímu kodexu komunisty.

Taky jsem se na fyzikální olympiádě seznámil s kamarádem z pohraničních hor, z početné křesťanské rodiny, který mi ukázal, že moje rodina není zas tak chudá, jak jsem se vždycky pyšnil. Když na mezinárodní fyzikální olympiádě v Holandsku, to už bylo po revoluci, v roce 1990, dostal od pořadatelů na památku digitální stopky, které se používaly v jedné soutěžní úloze praktické části, byly to jeho první vlastní hodinky, a taky vyprávěl veselou historku, jak doma šetřili na auto, šetřili, šetřili, až našetřili na rádio, tak si koupili rádio a začli na auto šetřit znovu. Jakou šanci studovat mají dnes děti z chudých rodin? Dostanou ji, aspoň když mají talent jako on? A dostanou vůbec šanci zjistit, že mají nějaký talent?

Jestli mi dneska chce nějaký pamětník z řad tehdejší disidentské elity vykládat o rozdělené normalizační společnosti a vyčítat, že jsem nebyl dost solidární s jeho utlačovanou skupinou, ať nejdřív ukáže, jak je on dnes solidární s Romy, bezdomovci, nezaměstnanými, matkami samoživitelkami, nejlíp i syrskými uprchlíky, a konec konců i s důchodci, kteří dnes volí Babiše a nechávají si za to nadávat od veteránů prominentního disentu do knedlíků, protože moc dobře vědí, co by je čekalo od další vlády ODS.

Napsal jsem, že důchodcům, volícím z jednoznačnéhon existenčního zájmu Babiše, je spíláno do knedlíků, zatímco ve skutečnosti jsou ostouzeni jako koblihy. Nevím, jak jsem se mohl dopustit takového omylu, snad že mám rád sladké pečivo, a tak je pro mě podvědomě nepřijatelné užívat jméno některého z chutných zákusků jako nadávku.

STABILNÍ MÍRA UPŘÍMNĚ MÍNĚNÉ PODPORY

"Michal Pullmann upozornil, že československý komunistický režim se po celou dobu své existence těšil stabilní a upřímně míněné míře podpory. (...) Respondenti od demokracie čekali víc, a zklamání z ní je vedlo k revizi názoru o komunistickém režimu. (...) Je na čase, aby se zájmy společnosti přestaly podřizovat potřebám z řetězu utržených aktivistů. Nejde totiž jen o to, že křiví obraz minulosti, oni též znešvařují budoucnost."

-----------------------------

Má pravdu, děkan! Je to tak, komunistický režim se skutečně těšil stabilní míře upřímně míněné podpory. Dokonce i nacistický režim se v Německu těšil stabilní míře upřímně míněné podpory...

Ale co nakonec vlastně máte proti těm náckům, kteří od demokracie čekali víc? :-):-):-)

Ty polemiky o spolupráci či odporu obyvatelstva ve vztahu k (pseudo)komunistickému režimu mají obvykle tu zásadní vadu, že vycházejí z dichotomie buďto - anebo. Buďto disident, anebo kolaborant.

Pan Nushart má docela pravdu při srovnání s nacistickým režimem; jenže právě i za dob nacismu byl stav věcí mnohem složitější, než by se napohled zdálo. Jedna konkrétní historka: nepamatuji si už přesně o co se jednalo, byl to rozhovor snad dvou mladých žen, z nichž jedna chystala nějaký určitý protest, ne snad proti režimu jako takovému, ale v nějaké konkrétní záležitosti. A ta druhá jí - asi poněkud pohněvaně - řekla: "Tak dělej si co chceš, ale jestli pak skončíš v koncentráku, já tě z něj tahat nebudu!"

Zkrátka: většina Němců se skutečně identifikovala s nacistickým režimem; ale zároveň naprosto jasně věděli, že je to diktatura, a že jakékoli vybočení z toho co je povolené může skončit velmi nedobře.

A fakticky to samé platilo o režimu komunistickém: ano, většina populace se s ním tak nějak aranžovala (menší část se s ním dokonce osobně identifikovala) - ale přitom ta samá většina populace věděla, že je to režim prohnilý. Ve velké většině tu nebylo tedy nějaké naprosto zřetelné buďto pro a n e b o proti, nýbrž většinově se jednalo o stav trvalé ambivalence, kdy politické poměry byly lidem víceméně trpně snášeny, ale po straně na ně ten samý lid v hospodách nadával, nebo na něj aspoň vyprávěl sarkastické vtipy. Hloubka této ambivalence se ukázala právě v Listopadu, když pouhé násilné rozpuštění nějaké demonstrace - tedy jev v totalitě vlastně zcela "normální" - postačilo k tomu, aby ještě včera napohled loajální lid náhle ve statisících začal zaplňovat náměstí a žádal odstoupení vlády.

---------------------------------

Jinak co se vzpomínek pana Macháčka na minulý režim týče, ty jsou asi dost limitovány tím, že on tento režim prožíval víceméně až v dobách Gorbačovovy perestrojky; kdy tedy i u nás už režim ztratil základní garanci své moci. Já jsem zažil ještě časy normalizace - a to bylo opravdu období strachu, tehdy se opravdu kádrovalo, a snad dokonce ani zedníkem se nemohl stát nikdo, kdo předtím nepodepsal, že souhlasí s "bratrskou pomocí", tedy s okupací své vlastní země cizí mocí.

Souhlasím pane Poláčku.

"Samet" jsem zažil v Brně coby student VUT a musím potvrdit, že když se k nám po dvou dnech přidali dělníci, nebyla motivace velmi často nijak idealistická. Oni sice přejali hesla o svobodných volbách atd., ale hlavní motivací u značné části z nich byla motivace ekonomická. Prostě taky chtěli jezdit v Oplech a VW, ne v Trabantech. Protože ten ekonomický rozdíl mezi Západem a Východem se stupňoval a na konci 80. let už byl mnohem větší, než třeba v 60. letech.

V tom musím souhlasit s názorem, který jsem tady někde četl - že pád komunismu do značné míry způsobil fakt, že komunisté nebyli schopni zajistit své střední třídě alespoň přibližně srovnatelnou životní úroveň než západní sociální státy. Na konci 80. let už to bylo vidět hodně, přes všechnu cenzuru...

Dostal jsem za své vzpomínání vynadáno od bratra, že už zase veřejně pomlouvám rodinu. Z toho jsou vidět některé zásadní problémy orální historie:

1) Ne každý pamětník má chuť o svých vzpomínkách veřejně mluvit, jsou lidé, a může to snadno být většina, kteří se naopak budou zdráhat promluvit o svých vzpomínkách i s historikem, zvlášť pokud jim nezaručí, že jejich výpověď nikde nezveřejní ani se nebude nijak veřejně šířit o žádných jejích osobních podrobnostech.

2) S ledasčím, co ti pamětníci, kteří o sobě a svých vzpomínkách ochotně vykládají, mohou mnozí přímí účastníci oněch vzpomínek zásadně nesouhlasit, někdy i v tom, co pamětník tvrdí sám o sobě, a obzvlášť pak v tom, co prohlašuje o druhých, zejména osobně o nich.

Historik tedy nejen že nemůže popisovat dobu výlučně na základě svých vlastních vzpomínek, ale nemůže se dokonce ani spolehnout jako na jediný zdroj na vzpomínky těch, kteří o nich ochotně vyprávějí. Takový obraz doby by mohl být pouhou pověstí založenou na představách a fantaziích hrstky exhibicionistů.

PŘEKRUCOVÁNÍ (svatouškovská rekonstrukce) MINULOSTI

Rekonstrukce obrazu(!) minulosti probíhá v nějaké aktuální situaci a z perspektivy právě určitých pozorovatelů. Návrat "malíře historického obrazu" do reality minulosti ...

["realita minulosti" znamená vrátit se do konkrétního místa v čase - zaujmout nějakou "pozici" i s jejím přesvědčením například i o tom, kdo je můj nepřítel]

... tento návrat "Alfonse Muchy" do skutečné reality "Epopeje", do právě jednoho místa v určitém čase "T", tento návrat už není možný. Správná a objektivní podoba historie nezůstala zachována v žádné "konzervě", kterou by stačilo otevřít...

Z "výšky" uplynulého času se nám historické události mohou jevit jinak než jejich aktérům, kterým tehdy "o něco šlo" (třeba o život, o existenci, o přesvědčení), zatímco nám už "o nic nejde" (není to pravda, že nám o nic nejde) a také nakonec už víme "jak to dopadlo", takže se můžeme domnívat, že už té historické situaci rozumíme a že víme "o co tehdy šlo", o co (jim?) tehdy šlo, (dáváme tedy jednotlivým událostem i celkovému "běhu dějin" nějaký smysl).

---------------------------------

Vědomě či nevědomě tedy předstíráme(!) - lze předstírat i nevědomě - že vedeme spor o "svatouškovské překrucování minulosti", minulost však nezůstala zachována v "konzervě", realita minulosti je nedostupná, minulost je pryč, zůstává jen její obraz zasazený do rámu přítomnosti, do kontextu aktuální situace.

Nevedeme tedy spor o "překrucování minulosti", ale o její současnou interpretaci, a to si buď plně uvědomujeme, nebo to děláme nevědomě, ale principiálně není možné se tomu vyhnout. Neznamená to však, že by se o to historik neměl - či nemohl pokoušet.

Titulek nad tímto článkem "... šlapete po budoucnosti" však vnímám právě jako VĚDOMOU rezignaci na tuto snahu, historie tu už není vědou, ale politrukem vojska, bojujícího za "naši budoucnost", za budoucnost, kterou už jsme my starší ale prožili; (levicová) historie je tu politrukem vojska bojujícího za "zemi, kde zítra již znamená včera".

Kdyby komunismus/socialismus dokázal udržovat materiální životní úroveň obyvatelstva (tj. jeho touhu po tom jezdit v automobilech západních značek atd.) na úrovni alespoň přibližně srovnatelné se Západem, pak by

1. socialistický stát a režim zde nejspíš přetrvával dodneška; a

2. socialistický stát a režim by nikdy neměl zapotřebí sklouznout k diktátorským a totalitním metodám vládnutí. Přinejmenším ne v takové míře. Protože právě ekonomická a konzumní zaostalost byla hlavním zdrojem nespokojenosti obyvatelstva s režimem.

Nakonec se tedy zase jednou potvrdila pravdivost základní Marxovy téze o tom, že o společenském dění nakonec rozhoduje "materiální základna". Tedy úroveň výrobních sil. Ta byla v reálném socialismu prachmizerná, a právě proto nakonec ztroskotal.

Ten přelud o rekonstrukci objektivní minulosti, pardon ...

vlastně spíš objektivní rekonstrukci mnohovrstevné minulosti, o kterou by podle mě historik měl usilovat i přesto, že ji nikdy nemůže dosáhnout, ten přelud o jakémsi objektivním pozorovateli minulosti - o otevírači konzerv historické reality, které už někomu s citlivým jazýčkem mohou trochu zapáchat, a proto je raději převaří, tenhle přelud o objektivním pozorovateli možná nějak souvisí s liberálním vymístěním člověka z konkrétního místa a času, s jeho "osvobozením" od všech daností prostředí a vztahů v něm, s liberálním ideálem nezávislého ("nepřizpůsobivého":-), nikde nezakotveného jednotlivce.

Pane Poláčku,

prachmizerná materiální základna socialistických pracujících (neměli ty západní automobily) o společenském dění nerozhodovala, ale byla důsledkem toho společenského dění (třeba toho společenského dění v roce 1948 - aby tomu bylo dobře rozumět).

Když tedy vyjdeme z té Marxovy téze o materiální základně, nemůže být ta současná snaha Zelených (která je někdy také trochu inspirována Marxovými tézemi, ale zase jinými) nikdy úspěšná.

Chcete tedy, aby se svět Marxovými tézemi spíš řídil, nebo aby se jimi v zájmu odvrácení klimatické katastrofy pokud možno neřídil?

Jen pro upřesnění: Ono to nebylo jedno "násilné rozpuštění demonstrace" a (pro Honzu Macháčka) určitě to pro lidi konformní s normalizační mocí nebylo poprvé, kdy “bili naše děti”. Možná je to jen pamětické zkreslení, ale rozhánění Palachova týdne nebylo podle mě méně násilné (ale bylo by se potřeba pro objektivitu zeptat pana poslance Ondráčka, já přeci jen nemám tu profesionální zkušenosti). Ale hlavně to byla situace, ve které byla vůbec ta původní demonstrace 17. listopadu povolená, vyjednávání Mohoryty se STISem a dalšími "nelegálními" iniciativami, veřejně zjevná střetnutí uvnitř vedení KSČM, neúspěch pokusu ÚV KSČ inscenovat petice ze závodů podporující postup bezpečnostních složek při zajišťování pořádku [při Palachovu týdnu], odlišné složení signatářů Několika vět oproti předchozím peticím (myslím,že o tom chybí dodnes odborná publikace, ale pamětnicky si dovolím kvalifikovaně odhadnout, že nad starými disidentskými firmami převažovala jména ze šedé zóny a zlaté komunistické mládeže).

Vždycky je nějaký bod zlomu, ale ten nepřichází jako blesk z čistého nebe. Režim byl v rozkladu a právě ti, kdo s ním byli konformní z ustrašenosti a drobného prospěchářství věděli, že je čas opustit loď a převléci kabát. Prostě porazili starý kus, který už nebyl v tahu k ničemu. Můžeme tomu říkat vypovězení smlouvy, zrušení konsenzu (byť jsou to slova trochu nafouknutá), ale nezrušil ji režim tím, že by po dlouhé době sáhl k násilí.

V reakci na pana Profanta si dovolím dvě vzpomínky:

-- byl jsem člen SSM, ale ne na gymnáziu ve F-M, kde přeci jen jistý politický aspekt byl, ale v místě bydliště, tedy na ostravském předměstí. Měli jsme k dispozici klubovnu, velký prostor v podkroví bývalé mateřské školy, která sloužil jako zkušebna několika heavy metalových kapel, jako prostor pro totální pařby, hrál se tam pinec, a skončilo zde i dost panenství a panictví...

Pokud jde o politiku, jediná povinost byla jednou ročně přežít přednášku nějakého papaláše z kraje.

Dodnes mám ten obrázek před očima -- na jedné straně místnosti upocený plešatý chlápek, který vykládal něco o kapitalistickém vojensko-průmyslovém komplexu, který vyvolává a udržuje válečné konflikty v mnoha částech světa........

........... na druhé bandička dlouhovlasých okovanců v džínách a džískách, s pokreslenými tričky z legendárních ostravských '"burz", kteří to nebrali vůbec vážně. Jeden kamarád dokonce dostal nezastavitelný záchvat smíchu a museli jsme ho vyvést ven...

Procházelo nám to v pohodě.

To samé Několik vět -- podepsal jsem je během výletu do Prahy s gymplem, se mnou i několik spolužáků. Bez jakýchkoliv důsledků...

Zkrátka jak říká pan Profant -- bylo vlastně hotovo už před Listopadem.

---------------------------

Na druhou stranu - možná že jsem přece jen toho lehce plachého teoretika trochu poslouchat měl...

Husákovský režim se nemohl udržet. Z toho prostého důvodu, že to byl režim satelitu sovětského impéria. Michal Pullmann píše, že se diktatura neudrží jen pomocí bodáků, ale okupační tanky dávají obvykle místnímu vrchnímu kolaborantovi dost váhy, aby ho nebylo snadné vynést na hnůj.

Ale to neznamená, že 17. listopadu bylo hotovo, byla jen slušně otevřená plejáda šancí, ale takové maličkosti, jako zda tu nebudou ještě tři roky vládnout tragikomičtí pohrobci režimu, zda poteče nebo nepoteče krev v ulicích apod. -- tyhle maličkosti se rozhodovaly až v listopadu a po listopadu.

Tak můžeme dát slovo zasvěceným pamětníkům: "Tichá většina nemá o rychlejší tempo reforem zájem..." prohlásil Václav Klaus, údajně několik dní před 17. listopadem 1989 :-) Viz: https://www.youtube.com/watch?v=1Q2cdV0vV2Q

Jinak padl režim strany, která byla u moci přes 40 let, což je svým způsobem úspěch. Snad se dá říci, že spadl jako zralá hruška, která vždy jednou spadne. Každá strana, která se chce nikoli totalitním způsobem vlády udržet u moci (a ten tu koncem 80. let určitě nebyl), potřebuje masovou podporu a měla ji samozřejmě i KSČ.

Navíc to byl režim strany, která sama trpěla určitými rozpory, tak trochu si sama vybudovala opozici v podobě Prognostického ústavu, ze kterého vzešlo mnoho pozdějších exponentů polistopadového režimu, strana jejíž vedoucí představitel v Červeném Hrádku sám hovořil o částečném povolení soukromého podnikání, větší mzdové diferenciaci atd. (a je za to dnes nepochopitelně vysmíván).

V několika diskusích na různých webech jsem měla možnost formulovat svůj postoj k názorům Michala Pullmana a vyvracet některé argumenty jeho odpůrců.

V podstatě se na to dívám tak, že Pullman má pravdu, když konstatuje existenci konformní vrstvy československé společnosti, díky které režim přežil až do roku 1989. Je ovšem otázka, jak velkou část společnosti představovali lidé, kteří žili své obyčejné životy, neměli žádné tužby, které by je donutily přemýšlet o podstatě režimu /třeba svobodně tvořit nebo poznat život za železnou oponou/, a neměli ani potuchy o temných stránkách života jiných lidí.

Podobně jako pan Macháček, jak to upřímně a plasticky popisuje.

Co myslíte? Tvořili většinu? Já myslím, že ne. Domnívám se, že ačkoli se lidi většinově chovali konformně a tím spolu s těmi, co o věci vůbec nepřemýšleli, drželi režim při životě, v hloubi duše zároveň dobře věděli, že to z mravního hlediska rozhodně není chvályhodné a styděli se za svou zbabělost.

Paní Zemanová, jestli to není tak, že podporu většiny má vždy ta strana, která je zrovna pevně u moci :-) Zkrátka, ta šedá zóna konformity a adaptability může být asi větší, než se některým zdá.

Když se třeba Hitler dostal k moci, tak do NSDAP vstoupilo houfně cca milion třista tisíc Němců (pak NSDAP nábor zastavila).

Ostatně nemusíme pro příklady chodit do Německa. Babiš byl dříve poslušným členem KSČ a dnes je velkokapitalistou. "Vrchní psychiatr" Cyril Höschl dříve údajně práskal Stb a dnes leze do zadku právě Babišovi. Zájmy podnikatelů dnes vehementně hájí dřívejší komunista Vladimír Dlouhý atd. atd.

Ale pokud zůstanu u toho Německa a přidám psychiatry, tak když Hitler nařídil masové eutanazie psychiatrických pacientů (Akce T4), tak je mnoho psychiatrů poslušně provádělo, dokonce je prováděli i po zastavení Hitlerova příkazu. Tak jako dnes zase dnes mnoho psychiatrů alespoň předstírá, že pracuje na nějaké psychiatrické reformě, když se to po nich chce. Ale vůbec bych se nedivil tomu, že pokud by k tomu opět nazrála doba, tak by zase začali své pacienty vraždit. Ostatně co by ne (z jejich pohledu), ubyla by jim spíše práce, nežli plat.

já jsem jen chtěla naznačit, že ta zóna konformity měla ve skutečnosti víc hlubinných rozdílů než naznačoval jednotný šedivý nátěr na povrchu.

Že zrovna jako neplatí teze "na jedné straně my, trpící pod knutou teroru, a na druhé straně oni, komunisti, co tou knutou mávali", neplatí ani antiteze "většinou byli lidi nakonec tak nějak s režimem spokojeni a vykonávali veškeré úlitby bez psychické újmy".

Z dějin vypadla informace o zavraždění političky Milady Horákové? Autory kapitoly o letech 1945–89 jsou...

Skvělá práce, soudruzi! S tou Horákovou už bylo potřeba konečně nějak zatočit.

Nenajdeme tam ani informaci o počtu popravených či vězněných v politických procesech? A co traktory, počet vyrobených traktorů v padesátých letech? Pánové, ty traktory je potřeba tam doplnit! Věnovat se počtu traktorů je zásadní pro pochopení toho, jak se oporou režimu stali družstevní zemědělci.

Á kruciš, menstruace! Ta v těch dějinách taky není. Historický výzkum se této oblasti do značné míry dosud vyhýbal.

Menstruace je součástí života, ale málo se o ní mluví. (https://denikreferendum.cz/clanek/30684-menstruace-a-holokaust-s-krvacenim-se-vracela-svoboda)

S krvácením se vracela svoboda, proto je potřeba se tomu tématu trošku víc věnovat: jak se menstruovalo za socialismu, počty vyrobených vložek... Ovšem pozor na to názvosloví, abyste se nedostali do nějaký tý šlamastiky jako Rowlingová.

Nebo i do šlamastyky.