↗

Publikaci Gustáv Husák od Michala Macháčka maminka ve svých devadesáti letech velice pečlivě přečetla a dala mi ji, abych si ji rovněž četl... až si ji přečteš, konečně odvrátíš svou zaslepenou mysl od Havla a přivrátíš ji k Husákovi. — Nepřivrátím, Husák mi svobodu vzal, a Havel mi ji dal. — Jsi bezmezně hloupý, pravila maminka...

Tak už je tady zas to naše neblahé výročí. Kolikáté že? A není to už jedno? Na dějinách přeci nelze nic změnit: to, co se stalo, stalo se. Nebo dějiny jsou pro nás tím, co si o nich myslíme? Tedy jsou stále živé a mohou se nám měnit a vyvíjet. Tak jako teprve nedávno mě napadlo, že v Hitlerově armádě bojovalo a padlo tisíce hrdinů — akorát měli smůlu, že na nesprávné straně. 

A teď ten šedesátý osmý… Kdy stovkami tanků a děl komunistická mocnost zakročila proti komunistickému režimu, vlastně proti svým soudruhům svého vazalského — sbratřeného? — státu. Aby během nedlouhého času překonala všechen odpor a nevůli lidí a nastolila tu takzvanou normalizaci, včele s Gustávem Husákem. Jakkoli ty samy poměry pak byly vzhledem k tomu srpnovému zlověstnému řinčení okupujících armád vlastně docela snesitelné a drtivé většině z nás nebyl na hlavě zkřiven vlas, byly nám vnuceny hrozbou, ten mír byl důsledkem naší poroby a ponížení. 

Ta „dočasná“ přítomnost okupačních armád, jak se tu ubytovaly, jak tu sveřepě bytovaly s trvalou samozřejmostí, jako by jim naše zem i patřila! Co jsme si tu mohli svobodně? I volit za své představitele jsme mohli pouze některé ze svých zrádců. Ten režim svou povahou byl totalitárnější než svými poměry. A to díky těm, kteří, ačkoli mu sloužili, našli v něm dostatek skulin, spár a škvír a zavrženým umožnili důstojnější či obstojnější život. Výstižně o tom píše filosof Ivo Tretera (tuším v knize Vzpomínky na Bohumila Hrabala a život vůbec).