Tak už je tady zas to naše neblahé výročí. Kolikáté že? A není to už jedno? Na dějinách přeci nelze nic změnit: to, co se stalo, stalo se. Nebo dějiny jsou pro nás tím, co si o nich myslíme? Tedy jsou stále živé a mohou se nám měnit a vyvíjet. Tak jako teprve nedávno mě napadlo, že v Hitlerově armádě bojovalo a padlo tisíce hrdinů — akorát měli smůlu, že na nesprávné straně. 

A teď ten šedesátý osmý… Kdy stovkami tanků a děl komunistická mocnost zakročila proti komunistickému režimu, vlastně proti svým soudruhům svého vazalského — sbratřeného? — státu. Aby během nedlouhého času překonala všechen odpor a nevůli lidí a nastolila tu takzvanou normalizaci, včele s Gustávem Husákem. Jakkoli ty samy poměry pak byly vzhledem k tomu srpnovému zlověstnému řinčení okupujících armád vlastně docela snesitelné a drtivé většině z nás nebyl na hlavě zkřiven vlas, byly nám vnuceny hrozbou, ten mír byl důsledkem naší poroby a ponížení. 

Ta „dočasná“ přítomnost okupačních armád, jak se tu ubytovaly, jak tu sveřepě bytovaly s trvalou samozřejmostí, jako by jim naše zem i patřila! Co jsme si tu mohli svobodně? I volit za své představitele jsme mohli pouze některé ze svých zrádců. Ten režim svou povahou byl totalitárnější než svými poměry. A to díky těm, kteří, ačkoli mu sloužili, našli v něm dostatek skulin, spár a škvír a zavrženým umožnili důstojnější či obstojnější život. Výstižně o tom píše filosof Ivo Tretera (tuším v knize Vzpomínky na Bohumila Hrabala a život vůbec). 

Režim sám nijak liberální nebyl, byla to diktatura už neexistujícího proletariátu. Stále diktatura, díky oněm lidem ve skulinách však diktatura s docela lidskou tváří.

Moje maminka ovšem říkala, že to bylo díky Husákovi, kterého považovala za našeho nejprozíravějšího státníka. Protože nepřipustil, aby nejprve stoupenci obrodného proudu v KSČ a později i jiní disidenti končili někde na Sibiři, jak na to Brežněv byl zvyklý a pro jeho byro to bylo normální. Maminka Husáka považovala za většího státníka než Václava Havla, protože nám, a nám podobným, zachránil život, nebo nás uchránil od krutosti kriminálů, jimiž sám prošel. Husák sehrál podobnou úlohu jako třicet let před ním Emil Hácha. (I když rozdíl tu pochopitelně je, například Hácha na rozdíl od Husáka věděl, že nebude vítězem. Háchu mám rád, Husáka ne.) 

Maminka pro to své argumenty měla: Puč ve čtyřicátém osmém jsme si víceméně nastolili sami, komunisty jsme po válce volili jako diví, a kdo tušil, jak si jen o rok, dva, tři, čtyři později začneme odsuzovat a popravovat elitu národa, těch krutě trestaných a žalářovaných hrdinů, kteří bojovali ve druhé světové válce za naši svobodu. Má to obdoby? 

Nepopravovali sami komunisté, jak se teď nesprávně na ně svaluje, ale odsuzovala je justice komunistického režimu. Tedy soudci, kteří se v právu vyznali, a studovali je za První republiky! Když například byl popraven Záviš Kalandra, i mnozí komunisté vycházeli ze svých domovů, a do nich se vraceli s děsem v očích. Ten režim, ovládán sovětským politbyrem, byl strašlivě krutý. Myslím, že podnes pořádně nevíme, proč to tak muselo být.

Kdo znal padesátá léta a měl osobní zkušenost, a vzpomněl si na padesátý šestý v Maďarsku, musel se obávat, že tanky a děla v šedesátém osmém přivalí nám sem střílení a věšení kontrarevolucionářů a „agentů imperialismu“ jen tak od boku a na kandelábry, a ani Urválka k tomu nebude zapotřebí. Z tohoto úhlu pohledu následná „normalizace“ i se svým „poučením z krizového vývoje“ nastolila poměry s neuvěřitelně lidskou tváří, tedy nad očekávání! Nikoli Dubček, ale Husák, pravila maminka.

Takže maminka když pak často chodila k estébákům na výslechy, bývala sice bílá jako stěna, ale věděla, že ji nebudou bít a fyzicky týrat. Díky Husákovi, zdůrazňovala. Byly to ale normální poměry?

Nu dobrá, dejme tomu, že rodičům a celé obrodné skupině v širším slova smyslu Husák možná daroval život, ba i pomyslnou svobodu, protože ani zavřených nebylo tak mnoho a na tak dlouho, mně (a dalším mé generace) však mnohé vzal, a to nesporně. No chápu, všechno nejde…

Publikaci Gustáv Husák od Michala Macháčka maminka ve svých devadesáti letech velice pečlivě přečetla, prostudovala, hojně mně z ní citovala, a dala mi ji, abych si ji rovněž četl. — Tak už jsi ji přečetl? — zkoušela mě. — Ano, četl, strašné. — Lhal jsem, protože nečetl, a ona to poznala. — Tak až si ji přečteš, konečně odvrátíš svou zaslepenou mysl od Havla a přivrátíš ji k Husákovi. — Nepřivrátím, Husák mi svobodu vzal, a Havel mi ji dal. — Jsi bezmezně hloupý, pravila maminka, s čímž jsem se spokojil, neb s tím dávno počítám. 

Husáka si jednou přečtu, ale až v devadesáti, zatím jsem nestihl přečíst ani Dramata Karola Sidona, ba ani ještě nedošlo na Kdo chodí tmami Daniela a Jiřího Reynkových… 

Podstatné je na hodnocení poměrů po únoru čtyřicet osm a po srpnu šedesát osm, že trvala kontinuita téhož režimu, na jehož principech nic nezměnila ani federalizace; pokus o „socialismus s lidskou tváří“ byl smeten.

Představme si, že by Protektorát Čechy a Morava trval dvacet, třicet let. I v něm by posléze mohl zavládnout jakýsi nacismus s lidštější tváří, už bez Heydricha a Franka, protože všichni odpůrci toho režimu a další nežádoucí by byli dávno popraveni, stařičký Emanuel Moravec už by jen neškodně slintal, a zbylý lid by si docela spokojeně a normalizovaně žil v blahodárném poučení z krizového vývoje.

Bývá vzpomínán onen legendární projev Milouše Jakeše v Červeném Hrádku. Mně se ten projev po letech vůbec tak hrozný nezdá. Von je totiž docela s lidskou tváří. Mnohé současné projevy, například Václava Klause mladšího, se mně zdají i horší a s tváří dosti nelidskou. 

Za tyto poslední dva nekorektní odstavce se laskavému čtenáři omlouvám.