V prvé řadě uznání za seriózní a diferencované zhodnocení osoby M. Jakeše. Nicméně se mi zdá, že celá věc je ještě o něco komplikovanější.

Byl tady totiž vytvořen dojem, že Jakeš byl čirý konjunkturalista. Který se obracel podle toho, kam právě vál politický vítr. Tím bych si opravdu nebyl tak bezpodmínečně jistý. Je nutno si v prvé řadě uvědomit: Jakeš b y l přesvědčený komunista. A zůstal jím až do konce svých dnů, když už tedy dávno z tohoto principiálního ideového postoje nemohl mít naprosto žádné výhody (spíš naopak).

Jakeš byl přesvědčený komunista; a tak se vší samozřejmostí v době, kdy vládla doktrína o "zesíleném třídním boji", házel kameny. Jenže - když v roce osmašedesátém došlo k reformnímu procesu, pak právě docela obyčejný přesvědčený komunista (pokud zrovna nebyl příslušníkem reakční novotnovské frakce) víceméně se vší samozřejmostí podporoval tento reformní proud. Z vyjádření M. Jakeše z té doby se opravdu zdá, že on své přiklonění s k reformnímu proudu myslel závažně a (ve svých možnostech) upřímně.

Jenže: ono se už v průběhu léta (tedy ještě p ř e d sovětskou okupací!) čím dál tím více začalo ukazovat, že reformní proces začíná být doprovázen probuzením antikomunistických elementů. Zde není důležitá otázka jejich legitimity; ale je holý fakt že se tyto antikomunistické tendence ve společnosti projevovaly čím dál tím silněji. A tady se i opravdu poctivě přesvědčený komunista mohl dostat do nemalých pochybností: podporovat bezvýhradně další demokratizaci, bez ohledu na všechna rizika - anebo mají sovětští soudruzi přece jenom pravdu v tom, že u nás je socialismus závažně ohrožen ve své další existenci?...

A připomeňme si, že i nepochybní reformátoři jako Dubček či Císař, kteří na jedné straně straně vždy Moskvu ujišťovali že oni přece svůj reformní proces uřídí sami, tak ti sami se už v polovině roku zcela zásadně vymezili proti těmto antikomunistickým snahám.

To znamená: i poctivě přesvědčený komunista v té době skutečně mohl docela dobře dospět k názoru, že věci zašly už příliš daleko; a že je nutné - v zájmu zachování socialismu - zase otočit kormidlem na druhou stranu. Jestliže se tedy Jakeš přidal na stranu husákovských "normalizátorů", pak to z jeho strany nemusel být nutně výraz nedostatečné mravní integrity, nýbrž to naprosto mohlo být v souhlasu s jeho přesvědčením komunisty. - Ostatně, v té době si prakticky nikdo nedokázal představit, do jakého marasmu se společnost se svými "normalizátory" nakonec dostane. Troufal bych si tvrdit, že míru tohoto marasmu si tehdy nedokázal představit ani samotný Husák.

Nechci tady dozajista nijak exkulpovat M. Jakeše z jeho účasti na normalizačním režimu. Ale - tolik je poctivé mu přiznat, že on tak mohl činit opravdu z vnitřního přesvědčení, a nikoli (pouze) s pohledem na osobní výhody.

Skládám – a velmi rád - poklonu panu Poláčkovi. Není to poprvé co z hlubin dávno zapomenutého a haraburdím zažitých předsudků a polopravd dokázal vykutat podstatný kus pravdy, o níž jsme dosud měli za to, že neexistuje ba ani existovat nemá.

Není nejpodstatnější zda Miloš Jakeš v létě 1968 uvažoval tak, jak pan Poláček předpokládá – i když je to velice pravděpodobné – podstatné je, že k takovému uvažování měli nepochybně blízko tzv. přesvědčení komunisté. Nikoliv komunisté z prospěchu. Přesvědčení komunisté - a k nim bych Miloše Jakeše nepochybně počítal – byli velice často chlapci vyrostlí v chudých poměrech, kteří věděli co je bída, hlad a chození naboso. A také co znamená vláda kapitálu a velkých peněz. Byli to ti „kluci z Karlína“ (obrazně i doslova), kteří zakládali KSČ s vidinou sociální spravedlnosti.

V postupujícím vývoji roku 1968 mohli tito lidé opravdu vidět návrat k vykořisťovatelskému kapitalismu, jak jej znali ze svého dětství a svých mladých let. Právě lidé z chudých a velmi chudých poměrů, kterých u nás za první republiky vůbec nebylo málo, tedy nejen přesvědčen komunisté typu Miloše Jakeše, dokázali ocenit bezplatnou zdravotní péči, přístup do škol pro všechny, jistotu zaměstnání, bytovou výstavbu, pracovní právo a úplné odstranění chudoby. Jistěže u všeho byly také kdejaké „ale“, nicméně významné sociální narovnání bylo v socialistickém Československu nesporné.

Strach z návratu kapitalismu byl u lidí jako Miloš Jakeš – a to nejen u komunistů – pochopitelný a jak se po roce 1989 ukázalo i oprávněný. Tito lidé nakonec viděli dál něž nemalá část občanů včetně mne, který si drahně let západ idealizoval a na komunismu jsem viděl jen a jen to špatné.

(Znal jsem několik opravdu přesvědčených komunistů Jakešova typu, kteří dělali ve fabrikách ty nejšpinavější a také velmi těžké práce. Měli běžné, spíše podprůměrné dělnické platy, ale na komunismus nedali dopustit, byť žádné výhody z něj neměli. Dlužno ale podotknout, že tito lidé buď nic nevěděli o gulazích a zločinech komunismu vůbec, anebo pro tyto zločiny nacházeli nepřijatelné omluvy či je prostě zamlčovali. Takto zřejmě nahlížel na stinnou stránku komunismu i Miloš Jakeš.)

Co je vlastně to podstatné, v čem se Miloš Jakeš a lidé jako on mýlili? V tom, že vyháněli čerta ďáblem. Bezohledný kapitalismus chtěli odstranit komunismem, jenž se nezdráhali prosazovat a udržovat násilím. V principu se mýlili stejně jako Marx: kapitalismus dokázal Marx analyzovat velmi dobře, ale v tom, co by jej mělo nahradit a přinést kýžené dobro, se naprosto zmýlil.

A tak to bylo i u Miloše Jakeše na začátku osudného léta 1968 i potom. Od násilného obsazení Československa v srpnu 1968 doprovázeného střílením do bezbranných lidí a následné normalizace si sliboval záchranu socialismu. A přitom tím vším pomohl restauraci kapitalismu, který chtěl odstraňovat.

Tak už to bývá. Že tam, kde s lidmi nestaví Bůh, se stavitelé namáhají zbytečně. Tak to vidíme my věřící křesťané. Bohužel, přesvědčení komunisté včetně Miloše Jakeše o pána Boha nikdy nestáli. Přesto jim i Miloši Jakešovi přejme hojnost Boží milosti.

Ještě jednou, pane Poláčku, velký dík za skvělý komentář. Jiří Vyleťal

Mně se to, co napsal pan Poláček, také líbilo, jak už jsem naznačila na jeho webu. V jiné diskusi (na webu Křesťan dnes) jsem zase napsala, že všichni komunisté nebyli pokrytečtí, jak tam tvrdil jeden diskutující. Takoví byli jen ti, kterým šlo o kariéru, kvůli které by vstoupili do čehokoliv. Takových lidí bylo dost. Ale někteří skutečně věřili, že socialismus je pro všechny to nejlepší. O Jakešovi sice nevím, nakolik byl přesvědčený komunista, ale možné to je. Byl jím i Husák. Aspoň si to myslím. To je samozřejmě nezbavuje viny.

Kdo tomu věřil a kdo byl jen kariérista, je pro nás jistě těžké posoudit. Ale nepochybuji, že Bůh to ví.

Motivace postojů M. Jakeše si netroufám nějak zevrubněji posuzovat. V zásadě mohu přijmout názor pana Poláčka i dalších.

Na jedno bych však chtěl upozornit. Z věrnosti komunistickým ideálům až do smrti (ve vysokém věku), ať už v případě Jakeše, Bilaka nebo nakonec i Štrougala, není na místě činit skoro žádné závěry.

V minulosti dosažené politické funkce stejně jako důchodový věk, velmi solidní sociální postavení, uznání soudruhů (v čase "postrivalitním"), důstojná tolerance ze strany nového režimu, příležitost získat zpět možná přece jen pošramocenou sebeúctu, to vše nahrává věrnosti kdysi ideálům i prostě jen rozhodnutím, včetně pragmatických.

Jiná ovšem byla situace v roce 1989 mladších komunistů, zvláště pak těch, kteří (ještě) nestáli příliš vysoko. Usuzovat v prvním či druhém případě na upřímnost představitelů KSČ nebo dokonce generací komunistů bych měl za nedostatečně přesvědčivé.

To není příliš srozumitelné, pane Horáku.

Politickou odpovědnost jistě měl. Tu mu nikdo neodpáře Ale za to, že se jmenoval Milouš, nemohl.

Za to může pravděpodobně jeho maminka, která netušila, že to jednou bude tak směšné.

Napřed k panu Vyleťalovi, především co se těch (sociálních) důvodů týče, proč mnozí komunisté natolik pevně srostli se svým přesvědčením: pro mě v tomto ohledu bylo dost klíčovým zážitkem, když jsem četl knihu pamětí normalizačního předsedy vlády Lubomíra Štrougala. Ten tam při vzpomínkách na doby svého mládí líčil, jak za časů první republiky žil v nějaké vesnici, kde v celém okolí nebyla žádná práce. Takže chodili na práci do dolů - ale čtyři hodiny daleko! Pěšky! Každý den čtyři hodiny pěšky tam, a po šichtě zase čtyři hodiny pěšky zpátky! To je prakticky ještě jedna celá šichta navíc; dohromady šestnáct hodin denně strávených v práci, nebo cestou do práce a z práce! To pak člověk nemá ze svého života už vůbec nic. Když někdo zažil něco takového, pak už není možno se nijak divit, když zahoří pro myšlenku komunismu, s jeho ideou naprosté sociální spravedlnosti a poctivé práce pro všechny.

--------------------------------------

A ještě jedna věta mě ze Štrougalových pamětí opravdu překvapila. Napsal tam: "Dodnes si vyčítám, že jsme dopustili, aby se Husák dostal k moci." (!!) Nám se tehdejší režim jevil (a taky tak se navenek prezentoval) jako jeden kompaktní monolit, jak to v tehdejší hantýrce znělo, "s plnou názorovou jednotou" - a pak najednou tohle, samotný Štrougal doznává svou vinu za to, že pustili k moci Husáka!

Totiž: jestliže jsem psal o "přesvědčených komunistech", kteří se upřímně přidali k reformnímu procesu, ale pak se víceméně taktéž z vlastního přesvědčení přidali k normalizátorům, pak to platí snad ze všeho nejvíce právě na Lubomíra Štrougala. O něm bylo i za dob normalizace známo, že není žádný ideologický dogmatik, nýbrž že je pragmatik. A tu míru útlaku která zavládla si asi sám nijak nepřál. Ostatně: on sám neměl nijak snadnou pozici, touto svou neideologičností byl oněm dogmatikům vždy podezřelý; jak například také zmiňuje ve svých pamětech, on byl jediný ze všech předsedů vlád celého východního bloku, který nikdy nedostal u Brežněva osobní audienci!

Takže takto podivně propletené mohou být někdy lidské osudy a osobní postoje jednotlivých aktérů; a to i tam kde zvenčí se zdá být všechno jednou jednolitou masou "naprosté shody názorů".

Pan Horák: já jsem sám napsal, že ten samotný fakt že je někdo "přesvědčeným komunistou" (respektive přesvědčeným přívržencem jakékoli jiné ideologie), to ještě dotyčného naprosto nevyviňuje ohledně jeho konkrétních činů (případně zločinů). Ostatně, i takový Stalin byl dozajista "přesvědčený komunista".

V mém komentáři mi šlo jenom o to ukázat, že věci byly tehdy přece jenom o něco složitější, než že by všechny tehdejší aktéry bylo možno bez dalšího paušálně označit za bezcharakterní kariéristy, podle hesla "kam vítr tam plášť".Takovýmto kariéristou posedlým touhou po moci byl dozajista Husák; a právě proto se Štrougal cítil být vinen tím že ho "pustili k moci". A dozajista takových kteří se k normalizátorům přidali jenom pro svůj osobní prospěch byla v komunistické straně velká část. Ale - přes to všechno nelze odhlédat od toho, že mnozí se k normalizačnímu procesu mohli přidat i z vlastního přesvědčení, že je to jediná reálná cesta, jak zachovat socialismus.

Ohledně jména Milo(u)še Jakeše by především nebylo marné pročíst si trochu pozorněji úvodní článek; kde jasně stojí, že to "o" do matriky omylem přidal při zápisu farář.

Myslím si, že Husák přesvědčený komunista určitě byl. A zároveň přesvědčený Slovák.

Ale o politickou moc mu šlo jistě také. Nemusel být proto kariérista. Byl prostě (politický) hráč.

Článek jsem skutečně nečetla. To máte pravdu, pane Poláčku.

Já už Referendum skoro nečtu. Jenom občas sem kouknu na diskuse.

Nemyslím si, že Gustáv Husák byl kariérista. Hlavním důvodem jeho vystoupání a dlouhého setrvání na samém vrcholu KSČ totiž nebyla touha po moci, ale touha po zadostiučinění.

Na počátku padesátých let byl odsouzen na doživotí v procesu s tzv. slovenskými nacionalisty. Tento mosterproces nebylo nic jiného, než zbavování se jedněch komunistů komunisty druhými. Podobně jako proces se Slánským. Husák se tehdy zachoval jako hrdina. Vinu nepřiznal navzdory mučení a z trestu doživotí si odseděl skoro celých 10 let.

Jeho statečnost, kterou při vyšetřování projevil, svědčí nejen o tvrdosti přesvědčeného komunisty (někdy se může v onom „skálopevném přesvědčení“ ukrývat i ochota jít přes mrtvoly), ale i v odmítnutí dělat kariéru za každou cenu.

Husákovým hlavním motivem po propuštění z vězení v roce 1960, z vězení, které mu zařídili jeho soudruzi, bylo rehabilitovat se. Ukázat, že komunismus, jemuž co do principu neochvějně věřil, je správný a ti, kteří jej věznili a trápili, jej chápou mylně. Husák se nechtěl mstít, ale chtěl uznání pravosti svých postojů a tím dosáhnout zadostiučinění.

K tomu mu nepochybně poskytl příležitost obrodný proces roku 1968, v němž stál na straně Dubčeka, i když s menší zdrženlivostí. Zde podotkněme, že Husák byl člověk velmi inteligentní. Když pak přišel 21.srpen 1968 a Brežněvova nabídka provést normalizaci výhradně Československými vnitřními silami – Brežněv nechtěl za žádnou cenu opakovat maďarské krveprolití provedené Chruščovem v roce 1956 – Husák vycítil svoji hvězdnou hodinu. To byla pravá chvíle pro jeho očištění a dosažení zadostiučinění.

Husák sověty nezklamal, svého zadostiučinění se dočkal a postaral se i o to, že k drastickým represím, jichž ovšem bylo právem se obávat, nakonec nedošlo. Když pak nastoupil v Sovětském svazu k moci Gorbačov s jeho perestrojkou, pochopil Gustáv Husák, že toto už není jeho parketa a křeslo prvního tajemníka KSČ, tedy prvního muže ve státě, pokojně předal Miloši Jakešovi. Což je další důkaz, že Husák kariérista se vším všudy rozhodně nebyl.

Možná, že jednou přijde čas a Husák bude v naší společnosti nějakým způsobem rehabilitován. Domnívám se, že normalizace - nebýt Husáka - mohla být daleko, daleko horší. Nemluvě o výstavbě sociálního státu, která za Husáka určitě nepřišla zkrátka. Pěkný článek o tom jednou napsal Ondřej Slačálek.

Krásnou neděli všem přeje, Jiří Vyleťal.

Paní Hájková, já už články na DR také (až na výjimky jako je tato) nečtu, mám pocit že naše vyprávění na Humanistických dialozích jsou přece jenom zajímavější. ;-) A hlavně že jdou více do hloubky. Já vlastně nesleduji ani zdejší diskuse. Toto je skutečně jedna z velmi mála výjimek.

Co se pak osoby Gustáva Husáka týče: ano, on snad nebyl vysloveně "kariérista"; už v tu chvíli kdy jsem to psal jsem cítil že to není zcela přesný pojem. Ale co je možno celkem s jistotou možno vyčíst z jeho životopisů: byl to člověk posedlý touhou po moci. Jsou prostě lidé, kteří musejí vždycky být v čele. Chtějí být vždy centrem pozornosti, chtějí rozhodovat. A to je samozřejmě vždy spojené s mocí. Takto se Husák projevoval už ve svých mladých letech, ještě jako slovenský komunista za první republiky.

A když došlo k onomu klíčovému okamžiku při moskevských jednáních, on pochopil, že tohle je jeho příležitost. A proto byl ochoten hodit celý reformní proces přes palubu. A to včetně Dubčeka, o kterém se sám zapřísahal, že "já buďto půjdu s Dubčekem anebo padnu s Dubčekem".

Jestliže jsem psal o tom, že u mnohých komunistů tehdejší doby jejich příklon k normalizačnímu procesu mohl být přinejmenším doprovázen jejich opravdovou starostí o osud socialismu, pak toto neplatí o Husákovi. Husák byl - ano, hráč, ale naprosto bezcharakterní hráč. A právě proto dokonce i samotný Štrougal cítil nakonec za svou vinu, že člověka s takovým charakterem nechali vystoupat až na vrchol moci.

Ano, Husák v padesátých letech projevil až neskutečnou odolnost při krutých výsleších na StB; ale osobní statečnost bohužel ještě naprosto nic nevypovídá o vnitřních mravních kvalitách.

Díky za odpověď, pane Poláčku. S tím čtením DR jsem na tom s Vámi i paní Hájkovou úplně stejně. Kdyby Vy jste nenapsal reakci na tento článek, nenapadlo by mne vůbec něco psát.

Ohledně Gustáva Husáka se spolu shodneme skoro úplně, pouze bych byl opatrnější v tom hodnocení „bezcharakterní hráč“.

U Husáka nemohu přehlédnout fakt, že se na smrtelné posteli nechal vyzpovídat katolickým knězem. To znamená hodně. Vedle pokory, bez níž by ani na smrtelné posteli k takovému kroku nedospěl, také to, že si při konečném účtování uvědomil Boží svrchovanost, vlastní malost a zejména nepostradatelnost Boží milosti. Leckteří lidé, živí i mrtví, které bychom za bezcharakterní nikdy neoznačili, se k něčemu takovému ani ve chvíli smrti neodhodlali anebo k tomu možná ani v budoucnu nedospějí. (Známe přece to podobenství o farizeovi a hříšníkovi.) Já bych jim přál, aby se - co se týče posledních věcí člověka - nechali Gustavem Husákem inspirovat.

Váš Jiří Vyleťal

Nemám to ověřeno, ale slyšela jsem, že Jakešův vnuk, před šesti lety spáchal v USA sebevraždu. Odmalička prý byl ve škole terčem posměchu, proto trpěl depresemi (a vlastně asi proto odjel do zahraničí).

"...ono se už v průběhu léta (tedy ještě p ř e d sovětskou okupací!) čím dál tím více začalo ukazovat, že reformní proces začíná být doprovázen probuzením antikomunistických elementů. Zde není důležitá otázka jejich legitimity; ale je holý fakt že se tyto antikomunistické tendence ve společnosti projevovaly čím dál tím silněji. A tady se i opravdu poctivě přesvědčený komunista mohl dostat do nemalých pochybností: podporovat bezvýhradně další demokratizaci, bez ohledu na všechna rizika - anebo mají sovětští soudruzi přece jenom pravdu v tom, že u nás je socialismus závažně ohrožen ve své další existenci?..."

Toto napsal pan Poláček.

Protože důležitost legitimity názorů, v tomto případě antikomunistických, je dle mého názoru naopak zcela zásadní, je její popírání ze strany komunistických vůdců znamenitým vodítkem pro hodnocení jejich úlohy v dějinách.

Samozřejmě, oni ze svého hlediska, tj. potřeby udržení moci komunistické strany, nemohli uvažovat a jednak jinak. Přesvědčeni, že jinak než silovými prostředky se socialismus vybudovat nedá, několik reformních měsíců na jaře 1968 příliš nahlodat nedokázalo. Jít do otevřené soutěže politických názorů bylo pro ně naprosto nepřijatelné. Natolik lidem po dvaceti letech, kdy byli u moci, nedůvěřovali, aby takto riskovali.

Pochopením, proč uvažovali a jednali tak, jak uvažovali a jednali, jim ale nemůžeme dát lepší vysvědčení, než si zaslouží.

Paní Zemanová, tady se jednalo v prvé řadě o otázku, zda se M. Jakeš (a mnozí jiní) chovali vždy podle pravidla "kam vítr tam plášť", tedy čistě z osobní vypočítavosti.

Uvedl jsem důvody které v daném ohledu mohou hovořit v jejich prospěch; tedy že se na stranu Husáka mohli přidat (přinejmenším zčásti) i z vlastních obav o socialismus. V tomto smyslu tedy otázka legitimity antikomunistických tendencí je skutečně irelevantní, protože se nedotýká samotného tématu.

To že samotné toto komunistické přesvědčení dané aktéry nemůže exkulpovat z jejich konkrétních vin, to jsem napsal už dvakrát, a opakuji to tedy potřetí. Ale to je prostě zase jiné téma, nežli to výše uvedené.

Pan Vyleťal: to že se Husák snad před smrtí nechal vyzpovídat, to samo dosvědčuje jen velmi málo. - Vyzpovídal se skutečně upřímně z těch činů a zločinů, kterých se dopustil jako hlava totalitního státu?...

Nebo se "vyzpovídal" jenom tak pro jistotu, aby to měl "tam nahoře" po smrti posichrované?

A jak je to vůbec s jeho vírou? Jestliže (alespoň tak nějak zčásti) věřil v Boha - pak celý svůj život jako komunista lhal, když Boha popíral.

A jestliže byl skutečně ateistou, pak takovéto "obrácení se" v poslední minutě života - z výše uvedených důvodů - postrádá jakoukoli hodnotu.

Ostatně, pokud si ještě dobře vzpomínám, také se kolportovalo něco o tom, že v posledních chvílích svého života už nebyl schopen samostatných volních aktů; a že toho kněze k jeho smrtelné posteli přivedla jeho rodina. A že on se proti tomu už nemohl bránit; a rodina potom prohlásila, že se "vyzpovídal".

Jak bylo doopravdy, samozřejmě nevím; ale to poslední co by se mi v této věci chtělo uvěřit by bylo nějaké Husákovo "upřímné obrácení se".

Pan Vyleťal celkem příhodně vzpomněl evangelní příběh s farizejem a celníkem.

Celníci byli takoví - moderním slovníkem řečeno - kolaboranti, kteří u židovského obyvatelstva vybírali daně pro Řím. Z hlediska Židů tedy nečestné povolání. Méně se uvažuje o tom, že celníci byli vlastně osudem odsouzeni k tomu, aby byli celníci, pokud jimi byli už jejich otcové. Nešlo se prý z toho vyvázat, jak jsem kdesi četla. Získat jiné zaměstnání bylo téměř nemožné, pokud jste pocházeli z takovéto rodiny.

Ježíš se však obracel právě k takovýmto lidem. Podobně jako k nevěstkám a hříšníkům obecně. A vyzýval je, aby ho následovali.

Mezi celníkem a farizejem byl rozdíl v tom, že ten první si o sobě nedělal žádné iluze. ("Celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘) On se, pane Poláčku, nemusel veřejně omlouvat za to, co dělal. Ježíšovi a Bohu stačilo, že o sobě ví pravdu a že ho mrzí, jaký je, i když neví, co s tím dělat. Zatímco farizeus se považoval za lepšího než ve skutečnosti byl. A šlo mu o veřejné uznání společnosti. Tedy o to, aby mu společností bylo "vystaveno vysvědčení" (jak to nazvala paní Zemanová) o jeho bezúhonnosti, zachovalosti a morálním kreditu. Jenž Bůh, který ví všechno, věděl, že uvnitř má tvrdé srdce. O to srdce Bohu běží především. Ne o vnější věci.

My skutečně nevíme, zda Gustáva Husáka upřímně mrzel jeho život, ale Bůh to, samozřejmě, ví.

O nějaké vysvědčení vystavené lidem tady nejde. Neboť jak napsal už K.H. Borovský:

"Tak to chodí na tom světě každou chvíli jinak.

Dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák".

A ještě je takové přísloví:

"Světská sláva polní tráva."

Nakonec jde především (!) o náš vztah s Bohem.

jak asi tušíte, otázka, zda se M. Jakeš (a mnozí jiní) chovali vždy podle pravidla "kam vítr tam plášť", tedy čistě z osobní vypočítavosti, anebo z niterného komunistického přesvědčení a z obav o osud strany a socialismu, se mi jeví jako nedůležitá.

PanePoláčku,

jsou věci lidské a jsou věci božské. Do těch božských nemá člověk co mluvit, protože je není schopen pochopit. (Hezky o tom mluví např. kniha Jób.)

Proto nemusíme řešit, jestli nějaký předsmrtný akt týkající se Gustáva Husáka Bůh uzná za takový či onaký.

Boží spravedlnost je naštěstí jiná než lidská. Buďme rádi, že nás bude soudit Bůh a nikoliv lidé.

Dobrou noc. Jiří Vyleťal

Díky všem za diskusi. Jsem ráda, že jsme se zde zase po dlouhé době výjimečně setkali. Hlavně s panem Vyleťalem, protože s panem Poláčkem diskutujeme stále.

Na shledanou.

Paní Zemanová, chápu že daná okolnost je Vám - jako přesvědčené antikomunistce - naprosto lhostejná; jenže nedá se nic dělat, právě toto bylo tématem diskuse. Se svou kritickou poznámkou jste tedy byla prostě mimo tématu.

-------------------------

Pan Vyleťal (a i paní Hájková): no právě, o tom co "soudí Bůh", my tady na zemi nemůžeme mít naprosto žádnou vědomost. A proto i religiózní záležitosti (jako je například upřímnost či neupřímnost něčí zpovědi) stejně nikdy nemůžeme posuzovat jinak, nežli čistě našima vlastníma, lidskýma očima, v kontextu našeho vlastního bytí na této naší planetě, našeho lidského světa.

Kdyby tomu tak bylo, pane Poláčku, pak by smíření s Bohem nebylo vůbec možné. Jenže ono je a mnoho lidí by vám to dosvědčilo. My to možná nepoznáme, pokud se jedná o třetí osobu. Ale své vlastní smíření s Bohem poznáme. Takže i on ho musel poznat, pokud k němu dospěl.

Nechala jsem se vyprovokovat vaší větou o tom, že otázka legitimity antikomunistických názorů není důležitá, protože jsem nepochopila, že slůvko "zde" v ní znamená, že není důležitá pouze v rozpravě, kterou vedete s paní Hájkovou.