Miloš Jakeš: ten, který byl vždy při tom

Lukáš Jelínek

Stal se stejným symbolem normalizace jako Havlův zelinář z Moci bezmocných.

Jakeš nebyl démon, ale ani hlupák, jak se nám snažili vsugerovat jeho polistopadoví kritici, jimž se hodilo, že farář svévolně vepsal do jeho křestního listu jméno Milouš. Dnes si jej mnozí spojují s naivním kukučem a groteskně působícími větami, skutečnost však byla složitější. Foto David Sedlecký, WmC

Přál jsem Miloši Jakešovi dlouhý život, jehož se nakonec dočkal. Už jen proto, aby se buď dožil pekla, kterým léta strašil, anebo — snad ještě lépe — aby si uvědomil, jak pomýlené vizi tak dlouho sloužil.

Byl to hlavní záporák mého mládí. Leč nedštil síru a oheň. Nevěřím ani, že by byl s to jít v čele revolučních davů. Před válkou tento rodák z Českokrumlovska začínal jako montér v Baťových závodech ve Zlíně, po válce se ale s komunistickou legitimací v kapse dal na profesionální funkcionaření.

Když mělo létat vzduchem kamení, Jakeš házel. Když se mělo rehabilitovat a reformovat, rehabilitoval a reformoval. První půlku osmašedesátého byl vášnivým demokratizátorem, ve druhé si sypal popel na hlavu. I tenkrát rychle poznal, odkud fouká vítr a coby šéf partajní kontrolní a revizní komise začal očišťovat KSČ od „protisocialistických živlů“.

Zlatou Jakešovou érou byla ale osmdesátá léta, kdy se realizoval ve stranickém politbyru a v roce 1987 vystoupal do křesla generálního tajemníka KSČ. Proslýchá se, že tomu tak nebylo kvůli jeho schopnostem, ale z taktických důvodů. Když se slábnoucí Gustáv Husák rozhodl předat žezlo, doba přála tomu, aby se jej ujal politik s pověstí ne ideologa, nýbrž národohospodáře.

Logickou volbou byl schopný předseda vlády Lubomír Štrougal. Ten měl ale mezi stranickými špičkami hodně nepřátel. Ti pomohli do sedla Jakešovi, jenž se ekonomice věnoval v tajemnických funkcích.

Jakeš nebyl démon, ale ani hlupák, jak se nám snažili vsugerovat jeho polistopadoví kritici, jimž se hodilo, že farář svévolně vepsal do jeho křestního listu jméno Milouš. Dnes si jej mnozí spojují s naivním kukučem a groteskně působícími větami, skutečnost však byla složitější. Jakeš narážky na svoji inteligenci odbýval tvrzením, že byl vždy jedničkář. Věty, které vypouštěl z úst, byly v prostém, strejcovském balení, vesměs ale obsahovaly — viděno komunistickýma očima - racionální jádro.

Když stál na vrcholu pyramidy, všímal si zamrzlosti KSČ, byrokracie na úřadech i v podnicích, dokonce se přimlouval za obnovení živností na úkor státního vlastnictví. Všude vládla perestrojka a Jakeš, jakkoliv se na sovětského vůdce Michaila Gorbačova díval s nedůvěrou, věděl, že je nutné rozvolňovat a liberalizovat.

Protože však byl slabým náčelníkem, mydlili mu někteří kolegové schody a dělali si, co se jim zlíbilo. Rozehrávaly se hry mezi figurami a frakcemi v KSČ, pozadu nezůstávala ani Státní bezpečnost. Na Jakešův vrub tudíž padla brutalita o Palachovu týdnu v devětaosmdesátém i nezvládnutí studentského pochodu 17. listopadu téhož roku. Týden dezorientovaný Jakeš klopýtal za událostmi a potom rezignoval.

Dál byl vídán na komunistických slavnostech a jen výjimečně si popovídal s novináři a historiky. Svěřil se například, že na stará kolena propadl rychlé chůzi.

Cítím za tím kus Cimrmana. Ten nacvičeným způsobem utíkal z Liptákova, Jakeš byl zase rychlý jako střela, aby nemusel být grilován pohledy či otázkami. Vždyť odpověďmi by mohl prozradit, že upřímné uctívání komunistických hodnot časem vyměnil za pohodlné proplouvání peřejemi života.

Stal se stejným symbolem normalizace jako Havlův zelinář z Moci bezmocných. Byla to doba, kdy to nejdále dotáhli ti, kteří zdatně hráli svoje role. Všichni věděli, že k realitě mají slova daleko, ale že král je nahý, zvolal jen málokdo.

Asi bych měl i pár dnů po jeho úmrtí dát hlavnímu padouchovi mého mládí čočku. Za všechny zavřené, zničené, zastřelené na hranicích. Zasloužil by si ji.

Přesto si při pohledu na Jakešovu kariéru spíš říkám, jak banální, a přitom strojově přesný, režim u nás panoval. Nešlo v něm o ideje, prací počínaje a mírem konče. Nešlo v něm ani o hýbání českými či světovými dějinami. Hrálo se o pohodlné přežití.

Kdo neměl ambice nebo kdo dokonce kšeftoval s režimem, pohodlně si vegetoval. A kdo to uměl na jedničku, mohl se stát komunistickým pohlavárem.

Miloši Jakešovi se to povedlo. Přesto myslím, že o to moc nestál, stanout tam, kde nejvíc fouká. Jak vidno, jsou z toho jen problémy a ostuda.

Víc než krvavé ruce si s ním budu navěky spojovat nadání hodné chameleona. V talentu „být vždy při tom“ a těžit ze situace by strčil do kapsy většinu svých spoluobčanů.

Byl mistr průměrnosti. To ovšem není lichotka. Nejděsivější je, že soubor podobných figurek dával dohromady kolos, který si nárokoval vykládat dějiny i měnit svět a který nelítostně převálcoval každého, kdo se mu protivil.

    Diskuse

    V prvé řadě uznání za seriózní a diferencované zhodnocení osoby M. Jakeše. Nicméně se mi zdá, že celá věc je ještě o něco komplikovanější.

    Byl tady totiž vytvořen dojem, že Jakeš byl čirý konjunkturalista. Který se obracel podle toho, kam právě vál politický vítr. Tím bych si opravdu nebyl tak bezpodmínečně jistý. Je nutno si v prvé řadě uvědomit: Jakeš b y l přesvědčený komunista. A zůstal jím až do konce svých dnů, když už tedy dávno z tohoto principiálního ideového postoje nemohl mít naprosto žádné výhody (spíš naopak).

    Jakeš byl přesvědčený komunista; a tak se vší samozřejmostí v době, kdy vládla doktrína o "zesíleném třídním boji", házel kameny. Jenže - když v roce osmašedesátém došlo k reformnímu procesu, pak právě docela obyčejný přesvědčený komunista (pokud zrovna nebyl příslušníkem reakční novotnovské frakce) víceméně se vší samozřejmostí podporoval tento reformní proud. Z vyjádření M. Jakeše z té doby se opravdu zdá, že on své přiklonění s k reformnímu proudu myslel závažně a (ve svých možnostech) upřímně.

    Jenže: ono se už v průběhu léta (tedy ještě p ř e d sovětskou okupací!) čím dál tím více začalo ukazovat, že reformní proces začíná být doprovázen probuzením antikomunistických elementů. Zde není důležitá otázka jejich legitimity; ale je holý fakt že se tyto antikomunistické tendence ve společnosti projevovaly čím dál tím silněji. A tady se i opravdu poctivě přesvědčený komunista mohl dostat do nemalých pochybností: podporovat bezvýhradně další demokratizaci, bez ohledu na všechna rizika - anebo mají sovětští soudruzi přece jenom pravdu v tom, že u nás je socialismus závažně ohrožen ve své další existenci?...

    A připomeňme si, že i nepochybní reformátoři jako Dubček či Císař, kteří na jedné straně straně vždy Moskvu ujišťovali že oni přece svůj reformní proces uřídí sami, tak ti sami se už v polovině roku zcela zásadně vymezili proti těmto antikomunistickým snahám.

    To znamená: i poctivě přesvědčený komunista v té době skutečně mohl docela dobře dospět k názoru, že věci zašly už příliš daleko; a že je nutné - v zájmu zachování socialismu - zase otočit kormidlem na druhou stranu. Jestliže se tedy Jakeš přidal na stranu husákovských "normalizátorů", pak to z jeho strany nemusel být nutně výraz nedostatečné mravní integrity, nýbrž to naprosto mohlo být v souhlasu s jeho přesvědčením komunisty. - Ostatně, v té době si prakticky nikdo nedokázal představit, do jakého marasmu se společnost se svými "normalizátory" nakonec dostane. Troufal bych si tvrdit, že míru tohoto marasmu si tehdy nedokázal představit ani samotný Husák.

    Nechci tady dozajista nijak exkulpovat M. Jakeše z jeho účasti na normalizačním režimu. Ale - tolik je poctivé mu přiznat, že on tak mohl činit opravdu z vnitřního přesvědčení, a nikoli (pouze) s pohledem na osobní výhody.

    JV
    July 17, 2020 v 18.9
    Poklona panu Poláčkovi

    Skládám – a velmi rád - poklonu panu Poláčkovi. Není to poprvé co z hlubin dávno zapomenutého a haraburdím zažitých předsudků a polopravd dokázal vykutat podstatný kus pravdy, o níž jsme dosud měli za to, že neexistuje ba ani existovat nemá.

    Není nejpodstatnější zda Miloš Jakeš v létě 1968 uvažoval tak, jak pan Poláček předpokládá – i když je to velice pravděpodobné – podstatné je, že k takovému uvažování měli nepochybně blízko tzv. přesvědčení komunisté. Nikoliv komunisté z prospěchu. Přesvědčení komunisté - a k nim bych Miloše Jakeše nepochybně počítal – byli velice často chlapci vyrostlí v chudých poměrech, kteří věděli co je bída, hlad a chození naboso. A také co znamená vláda kapitálu a velkých peněz. Byli to ti „kluci z Karlína“ (obrazně i doslova), kteří zakládali KSČ s vidinou sociální spravedlnosti.

    V postupujícím vývoji roku 1968 mohli tito lidé opravdu vidět návrat k vykořisťovatelskému kapitalismu, jak jej znali ze svého dětství a svých mladých let. Právě lidé z chudých a velmi chudých poměrů, kterých u nás za první republiky vůbec nebylo málo, tedy nejen přesvědčen komunisté typu Miloše Jakeše, dokázali ocenit bezplatnou zdravotní péči, přístup do škol pro všechny, jistotu zaměstnání, bytovou výstavbu, pracovní právo a úplné odstranění chudoby. Jistěže u všeho byly také kdejaké „ale“, nicméně významné sociální narovnání bylo v socialistickém Československu nesporné.

    Strach z návratu kapitalismu byl u lidí jako Miloš Jakeš – a to nejen u komunistů – pochopitelný a jak se po roce 1989 ukázalo i oprávněný. Tito lidé nakonec viděli dál něž nemalá část občanů včetně mne, který si drahně let západ idealizoval a na komunismu jsem viděl jen a jen to špatné.

    (Znal jsem několik opravdu přesvědčených komunistů Jakešova typu, kteří dělali ve fabrikách ty nejšpinavější a také velmi těžké práce. Měli běžné, spíše podprůměrné dělnické platy, ale na komunismus nedali dopustit, byť žádné výhody z něj neměli. Dlužno ale podotknout, že tito lidé buď nic nevěděli o gulazích a zločinech komunismu vůbec, anebo pro tyto zločiny nacházeli nepřijatelné omluvy či je prostě zamlčovali. Takto zřejmě nahlížel na stinnou stránku komunismu i Miloš Jakeš.)

    Co je vlastně to podstatné, v čem se Miloš Jakeš a lidé jako on mýlili? V tom, že vyháněli čerta ďáblem. Bezohledný kapitalismus chtěli odstranit komunismem, jenž se nezdráhali prosazovat a udržovat násilím. V principu se mýlili stejně jako Marx: kapitalismus dokázal Marx analyzovat velmi dobře, ale v tom, co by jej mělo nahradit a přinést kýžené dobro, se naprosto zmýlil.

    A tak to bylo i u Miloše Jakeše na začátku osudného léta 1968 i potom. Od násilného obsazení Československa v srpnu 1968 doprovázeného střílením do bezbranných lidí a následné normalizace si sliboval záchranu socialismu. A přitom tím vším pomohl restauraci kapitalismu, který chtěl odstraňovat.

    Tak už to bývá. Že tam, kde s lidmi nestaví Bůh, se stavitelé namáhají zbytečně. Tak to vidíme my věřící křesťané. Bohužel, přesvědčení komunisté včetně Miloše Jakeše o pána Boha nikdy nestáli. Přesto jim i Miloši Jakešovi přejme hojnost Boží milosti.

    Ještě jednou, pane Poláčku, velký dík za skvělý komentář. Jiří Vyleťal

    July 17, 2020 v 18.40

    Mně se to, co napsal pan Poláček, také líbilo, jak už jsem naznačila na jeho webu. V jiné diskusi (na webu Křesťan dnes) jsem zase napsala, že všichni komunisté nebyli pokrytečtí, jak tam tvrdil jeden diskutující. Takoví byli jen ti, kterým šlo o kariéru, kvůli které by vstoupili do čehokoliv. Takových lidí bylo dost. Ale někteří skutečně věřili, že socialismus je pro všechny to nejlepší. O Jakešovi sice nevím, nakolik byl přesvědčený komunista, ale možné to je. Byl jím i Husák. Aspoň si to myslím. To je samozřejmě nezbavuje viny.

    Kdo tomu věřil a kdo byl jen kariérista, je pro nás jistě těžké posoudit. Ale nepochybuji, že Bůh to ví.

    IH
    July 17, 2020 v 21.5

    Motivace postojů M. Jakeše si netroufám nějak zevrubněji posuzovat. V zásadě mohu přijmout názor pana Poláčka i dalších.

    Na jedno bych však chtěl upozornit. Z věrnosti komunistickým ideálům až do smrti (ve vysokém věku), ať už v případě Jakeše, Bilaka nebo nakonec i Štrougala, není na místě činit skoro žádné závěry.

    V minulosti dosažené politické funkce stejně jako důchodový věk, velmi solidní sociální postavení, uznání soudruhů (v čase "postrivalitním"), důstojná tolerance ze strany nového režimu, příležitost získat zpět možná přece jen pošramocenou sebeúctu, to vše nahrává věrnosti kdysi ideálům i prostě jen rozhodnutím, včetně pragmatických.

    Jiná ovšem byla situace v roce 1989 mladších komunistů, zvláště pak těch, kteří (ještě) nestáli příliš vysoko. Usuzovat v prvním či druhém případě na upřímnost představitelů KSČ nebo dokonce generací komunistů bych měl za nedostatečně přesvědčivé.

    July 17, 2020 v 21.40

    To není příliš srozumitelné, pane Horáku.

    PK
    July 17, 2020 v 22.17

    Miloš Jakeš se podílel na šikaně, týrání, mučení a smrti českých občanů. Měl krev na rukou mj. Pavla Wonky.

    Doufám, že tohle srozumitelné je.

    PK
    July 17, 2020 v 22.31

    Oprava: Milouš Jakeš

    July 18, 2020 v 7.2

    Politickou odpovědnost jistě měl. Tu mu nikdo neodpáře Ale za to, že se jmenoval Milouš, nemohl.

    Za to může pravděpodobně jeho maminka, která netušila, že to jednou bude tak směšné.

    Napřed k panu Vyleťalovi, především co se těch (sociálních) důvodů týče, proč mnozí komunisté natolik pevně srostli se svým přesvědčením: pro mě v tomto ohledu bylo dost klíčovým zážitkem, když jsem četl knihu pamětí normalizačního předsedy vlády Lubomíra Štrougala. Ten tam při vzpomínkách na doby svého mládí líčil, jak za časů první republiky žil v nějaké vesnici, kde v celém okolí nebyla žádná práce. Takže chodili na práci do dolů - ale čtyři hodiny daleko! Pěšky! Každý den čtyři hodiny pěšky tam, a po šichtě zase čtyři hodiny pěšky zpátky! To je prakticky ještě jedna celá šichta navíc; dohromady šestnáct hodin denně strávených v práci, nebo cestou do práce a z práce! To pak člověk nemá ze svého života už vůbec nic. Když někdo zažil něco takového, pak už není možno se nijak divit, když zahoří pro myšlenku komunismu, s jeho ideou naprosté sociální spravedlnosti a poctivé práce pro všechny.

    --------------------------------------

    A ještě jedna věta mě ze Štrougalových pamětí opravdu překvapila. Napsal tam: "Dodnes si vyčítám, že jsme dopustili, aby se Husák dostal k moci." (!!) Nám se tehdejší režim jevil (a taky tak se navenek prezentoval) jako jeden kompaktní monolit, jak to v tehdejší hantýrce znělo, "s plnou názorovou jednotou" - a pak najednou tohle, samotný Štrougal doznává svou vinu za to, že pustili k moci Husáka!

    Totiž: jestliže jsem psal o "přesvědčených komunistech", kteří se upřímně přidali k reformnímu procesu, ale pak se víceméně taktéž z vlastního přesvědčení přidali k normalizátorům, pak to platí snad ze všeho nejvíce právě na Lubomíra Štrougala. O něm bylo i za dob normalizace známo, že není žádný ideologický dogmatik, nýbrž že je pragmatik. A tu míru útlaku která zavládla si asi sám nijak nepřál. Ostatně: on sám neměl nijak snadnou pozici, touto svou neideologičností byl oněm dogmatikům vždy podezřelý; jak například také zmiňuje ve svých pamětech, on byl jediný ze všech předsedů vlád celého východního bloku, který nikdy nedostal u Brežněva osobní audienci!

    Takže takto podivně propletené mohou být někdy lidské osudy a osobní postoje jednotlivých aktérů; a to i tam kde zvenčí se zdá být všechno jednou jednolitou masou "naprosté shody názorů".

    Pan Horák: já jsem sám napsal, že ten samotný fakt že je někdo "přesvědčeným komunistou" (respektive přesvědčeným přívržencem jakékoli jiné ideologie), to ještě dotyčného naprosto nevyviňuje ohledně jeho konkrétních činů (případně zločinů). Ostatně, i takový Stalin byl dozajista "přesvědčený komunista".

    V mém komentáři mi šlo jenom o to ukázat, že věci byly tehdy přece jenom o něco složitější, než že by všechny tehdejší aktéry bylo možno bez dalšího paušálně označit za bezcharakterní kariéristy, podle hesla "kam vítr tam plášť".Takovýmto kariéristou posedlým touhou po moci byl dozajista Husák; a právě proto se Štrougal cítil být vinen tím že ho "pustili k moci". A dozajista takových kteří se k normalizátorům přidali jenom pro svůj osobní prospěch byla v komunistické straně velká část. Ale - přes to všechno nelze odhlédat od toho, že mnozí se k normalizačnímu procesu mohli přidat i z vlastního přesvědčení, že je to jediná reálná cesta, jak zachovat socialismus.

    + Další komentáře