Když mají věty smysl
Lukáš JelínekTřicáté výročí velkého vzepětí občanské společnosti, které se promítlo v petici Několik vět, podněcuje k srovnávání se současným občanským hnutím proti Hradu a vládě Andreje Babiše. V čem se podobají a v čem liší?
Přízemní panelákový byt má spoustu nevýhod. Patří k nim i to, že na chodníku je snadno slyšet, co se říká uvnitř. Zvlášť večer a dvojnásob, když ladíte na rozhlasovém přijímači stanici, která šumí, praská, prostě je rušená.
Před třiceti lety jsem takto zápasil se Svobodnou Evropou. Coby čerstvě ochmýřený studentík jsem dychtil po informacích, které jsem z oficiálních médií dostat nemohl. K těm klíčovým tehdy patřilo zpravodajství o petici Několik vět.
Její znění bylo celkem stručné, ovšem seznamy signatářů nekonečné. A na Svobodce četli na střídačku jména umělců, dělníků, sportovců, rolníků, učitelů, vědců, osobností známých i neznámých, z měst i venkova. Občas někdo svůj podpis zpochybnil či stáhl, být statečný v nepřehledné době je risk.
Na druhou stranu už ale režim fungoval převážně ze setrvačnosti. A bylo na čase se ozvat. Persekuce sice přišly, leč tvrdostí se posrpnové normalizaci, natožpak padesátým letům nerovnaly.
Text zveřejněný 29. června 1989 vznikl v okruhu Charty 77 a jeho stěžejním autorem byl Jiří Křižan. Obsahoval několik srozumitelných požadavků:
- aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězni,
- aby přestala být omezována svoboda shromažďovací,
- aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti,
- aby nebyly kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků,
- aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů,
- aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách,
- aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů,
- aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti
- a aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci.
Milión chvilek je občanské sdružení, které nemá politiický program, ale podnítilo největší občanské vzepětí díky intuici a několika srozumitelným bodům, se kterými se ztotožnily desetitisíce, posléze statisíce občanů. Tím první silným impulsem byla intuice, že odchod Kněžínka a rychlé jmenování Benešové má za cíl zprovodit ze světa Babišovo trestní stíhání. Když se to stalo, tak jsme si totéž řekli s manželkou a myslím, že vedle nás si to řekly další tisíce lidí. Jenže my si to jen řekli a Mikuláš Minář a jeho přátelé začali jednat a tak jsme byli rádi, že jsme tento názor mohli také veřejně demonstrovat. Jasným výsledkem těchto demonstrací je, že trestní stíhání nebylo sprovozeno ze světa, ale s velkou pravděpodobností spěje k obžalobě.
U občanských aktivistů je patrná příslušnost k demokratické tradici a jejich odkazy na Masaryka či Havla ukazují, že se nejedná jen o ztažení několika cittátů z internetu, ale že vědí o čem mluví. Nechtějí se stát politickou stranou, proto je nesmyslné jim vyčítat, že nemají politiický program. Naopak rozumně se zaměřilo na několik málo bodů, které se týkají premiéra Babiše, jehož kumulace ekonomické, mediální i politické moci je opravdu velmi nebezpečná.
Takže kritika slabosti a nedostatečnosti politického programu by měla být zaměřena na politické strany, zejména na sociální demokracii, jejíž bezkoncepční bruslení je zvláště zoufalé, a ne na Milión chvilek, který postupuje naopak navzdory jejich mládí a politické nezkušenosti překvapivě zrale.