Milion exekucí proti demokracii
Ondřej NovákVoliče v regionech a jejich špatnou sociální situaci nepochopíme, dokud nezačneme kriticky hodnotit dvě nejdůležitější období od pádu komunismu — 90. léta a období od začátku poslední finanční krize po pád Nečasovy vlády.
Mezi nejjistější způsoby, jak dostat na běžné české demonstraci lidi opravdu „do varu“, patří 1) citát Havla, 2) citát Palacha, 3) citát Kryla, 4) varovat před návratem totality a 5) zanadávat si na StB a komunisty. Je to už součástí tradice, kterou si i čtvrt milionu letenských demonstrantů mohlo vychutnat plnými doušky.
S mnohem chladnější odezvou se ale setkaly projevy v druhé polovině demonstrace, které se týkaly exekucí, ekonomických nerovností v regionech, nízkých platů a dravého kapitalismu, který ničí nejen česká pole, ale celou planetu. A když z reproduktorů zazněla slova o „minulých vládách, které stvořily Babiše“, na okolních tvářích byl jasně vidět zmatek a možná i chuť začít nesouhlasně bučet.
Přitom právě tyto palčivé problémy dnešní české společnosti jsou tím, co skutečně drží preference Andreje Babiše stabilně na úrovni kolem 30 procent. Z anket v jeho „voličských baštách“, kam se kolegové novináři začínají nesměle vydávat, můžeme snadno pochopit, proč je i navzdory svým kauzám stále tak oblíbený. Přidal několik set korun důchodcům, už se tolik nemluví o korupci (pomineme-li premiérovy kauzy) a dal lidem pocit, že i oni mohou ukousnout kus z koláče ekonomického růstu.
Reálně sice Andrej Babiš neovlivnil životního úroveň snad nikoho kromě zmíněných důchodců, ale to u volebních uren není podstatné. Chytrý marketing hnutí ANO dává lidem pocit, že staré časy skončily. A nelze se moc divit, že právě ty staré časy lidem v regionech nechybí. Když si třeba vzpomenu na dětství v „divokých a svobodných“ devadesátkách, spíš než tamagoči a walkmany mi vytane na mysli to, že jsem celý rok chodil do školy v jedné, maximálně dvou různých mikinách ze sekáče, protože když začali zavírat fabriky, na oblečení v dělnické rodině prostě nebylo.
Vzpomenu si chvíle, kdy čtyřčlenná rodina měla k obědu jednu plechovku guláše nebo lančmítu, když jsem se dozvěděl o mizejících podnikatelích, když jsme se v televizi dívali na reportáže o zkrachovalých kampeličkách, privatizačních fondech, vytunelovaných podnicích a o lidech, kteří byli několik měsíců bez výplaty. Dětem to ale bylo jedno, protože dokud jsme mohli běhat po lese a stavět hráze na (dnes už vyschlých) říčkách, svět byl v pořádku.
Příchod finanční krize v roce 2008 byl už o dost drtivější. Hlavně na Zlínsku, severní Moravě nebo v severních Čechách, kde už od 90. let byla v některých okresech stabilně dvouciferná nezaměstnanost. Kvůli špatným exekučním zákonům (a buďme upřímní, v řadě případů i nízké finanční gramotnosti) se začaly stovky tisíc lidí propadat do exekuční pasti. Do toho se kvůli reformám a nechvalně proslulým škrtům protrhla záchranná sít sociálního státu. Přitom právě těch pár stovek nebo tisíc od státu v řadě rodin znamenalo rozdíl mezi přežíváním a reálnou chudobou.
Vrcholem byl nakonec pád nenáviděné Nečasovy vlády, kterou, jak jsme se dozvěděli z odposlechů, řídila žárlivá milenka. Nastupující doba ekonomického růstu, který se sice velmi málo promítl do výplat, ale výrazně do nájmů, je už cukrová poleva na všem tom marasmu, který mileniálové ventilují sdílením nihilistických memes a článku ze serveru Prigl.cz o tom, jak se co nejdéle udržet na pracáku.
Varování před koncem svobody a demokracie v takové chvíli neobstojí. Proč by lidé měli chránit demokracii, když ta v kritické chvíli těžké finanční krize neochránila je? A proč by lidé měli bránit svobodu, když si v 90. letech musel každý tu svoji svobodu ubránit sám? Naše společnost za uplynulých třicet let vedle nebývalého růstu a rozvoje prodělala také celou sérii traumat.
Se starými ránami z dob před rokem 1989 se snažíme vyrovnat dodnes. Ty čerstvé jizvy ale raději neotevíráme. Přitom právě svou čerstvostí jsou pro společnost mnohem bolavější a ovlivňují dnešní českou politiku podstatně víc, než si řada politiků a také voličů demokratických stran odmítá připustit.
Kritizovat dobu před rokem 1989 je v pořádku a zločinnost tehdejšího systému si musíme připomínat. Jakmile ale někdo začne kritizovat excesy posledních třiceti let, jako by ve vzduchu náhle visel strach ze zpochybnění správnosti demokratického vývoje. Strach z revizionismu, paradoxně tak typický spíš pro nesvobodné režimy vlády jedné strany. Přitom pokud nezačneme kriticky hodnotit uplynulých 30 let, a to zejména devadesátá léta, dobu od začátku finanční krize do pádu Nečasovy vlády, nepochopíme, proč a kam dnešní Česká republika směřuje.
Zeptejte se pamětníků o pár let starších. Potvrdí vám, že v jejich dětství /poklidné osmdesátky/ byla takováto životní úroveň naprostá normálka, pokud rodiče nepatřili k privilegovaným. Stížnost na materiální bídu v divokých devadesátkách je z jejich perspektivy směšná.
Kritika všech poplyšákových vlád je potřebná, o tom žádná.
Nic jsme nezapomněli a nic jsme se nenaučili.
Já se pamatuju na pohoršení moralistů, když si Václav Malý dovolil navést dav, aby volal "Podívej se, Gusto, jak je tady husto!"
A hlubší, serióznější témata? Asi tenkrát taky zazněla. Nicméně památný úspěch mělo spontánní skandování "Co jste měli?", které bylo reakcí na sdělení Jiřího Rumla, že obědval ještě na Ruzyni.
Největší rozdíl, který mluví v neprospěch včerejška, je fakt, že Václav Havel byl geniální dramaturg, což se projevilo ve volbě a pořadí řečníků. To nikdo nedokáže překonat.
Poprvé to bylo v srpnu roku osmašedesátého, když jsem v televizi uviděl ten dosti známý výjev, kdy ruští okupační vojáci se na nějakém pražském náměstí namáhavě snaží dostat do pozic svá protiletadlová děla; a kolemstojící zástup Pražanů je přitom svým voláním sarkasticky "povzbuzuje".
Tato scéna byla tehdy (a asi i dodnes je) hodnocena jako parádní příklad toho, jak Češi svým humorem dokáží bojovat proti hrubé síle. Můj pocit byl ale přesně opačný: i svou tehdejší ještě dětskou myslí jsem pochopil, že jakmile Češi už zase začali švejkovat, tak že je konec. Že veškerý odpor proti cizí moci bude nadále už jenom "jako", že v tu chvíli zmizel heroismus a zůstalo už jenom to plebejské "to chce klid!"
A druhý zážitek byl právě z té Letenské pláně, v roce osmdesátém devátém. Ne že bych si předtím o této revoluci a jejich lídrech dělal nějaké přehnané iluze; ale tady bylo zcela jednoznačně vidět (a slyšet), že mezi nimi není jediná skutečná osobnost, která by mohla mít potenciál v této dějinně zlomové situaci národu dodat opravdovou perspektivu, jasný pohled na jeho budoucnost.
A druhá stránka - to byl právě ten shromážděný dav. Ano, on v tu chvíli projevil - opět jednou - svou schopnost jedinečného českého humoru. Ale - zase zde švejkovství vyhrálo nade vším ostatním. Bylo ostatně nemálo symptomatické, že to všechno se odehrávalo v místech, kam bývá v prvé řadě zvykem chodit za fotbalem. A tak "ty naše" freneticky oslavíme, ať říkají cokoli; zatímco ti co říkají něco co se nám nelíbí, tak ty vypískáme.
Zkrátka, obvyklá mentalita davu. A je možno říci, že to byla přesně tato mentalita davu, který neuvažuje, nýbrž jenom nekriticky oslavuje ty své a zuřivě syčí na "ty druhé", která se stala pravou základnou celého polistopadového postoje. Kdy výsledkem nebyla společnost uvážlivých, odpovědných, kultivovaných občanů, nýbrž společnost rozpolcená na ty či ony houfce (ne-li přímo smečky), které nevraživě poštěkávají jeden na druhého, zatímco uvnitř sebe sama nemají schopnost sebemenší kritické reflexe.
Takže tolik k těm českým masovým demonstracím, paní Zemanová.
Ale autor nevysvětluje, proč lidi věřili víc Babišovi než ČSSD, přičemž ČSSD se rovněž dlouhodobě proti exekuční mafii vymezovala.
Například M. Kalousek odmítal už v roce 2011 zákon proti lichvě s tímto: „Společnost lichvu odsuzuje už tím, že ji zařazuje mezi trestné činy. Ale představa, že tímto zákonem ochráníme spotřebitele nebo lidi v nouzi před lichvářskými praktikami, je podle mého názoru velmi naivní,"
Nebo zdůvodnění J. Drábka proč exekuovat sociální dávky: „Pokud by totiž tito lidé nastoupili do zaměstnání, vědí, že o mzdy přijdou. Proto jsou raději na sociálních dávkách,“
Je ovšem pravda, že možným vysvětlením je, že Zeman a ČSSD jsou pro většinu lidí stále příbuzní.
https://www.facebook.com/DVTV.cz/videos/394111551312228/