S blížícími se volbami do Evropského parlamentu se do centra pozornosti zdejší veřejné debaty dostala jako srozumitelné, chytlavé a relativně lehce řešitelné téma dvojí kvalita potravin na západě a východě Evropy. Posloužila nicméně bohužel také jako důkaz toho, že přinejmenším část mediálního mainstreamu zřejmě žije nadále zcela mimo českou realitu.

Komentátorka Hospodářských novin Julie Hrstková vyjádřila v pátečním vydání smělou myšlenku, že si Češi vlastně mohou za špatné potraviny tak trochu sami, protože jsou škudliví, omezení a sebedestruktivní, když se bez ohledu na jejich kvalitu rozhodují především podle ceny. Neváhala to dokonce nazvat specificky českou „chutí po levném jídle“.

Na jednu stranu by nás to nemělo zas tolik zaskočit, protože to je jen v dlouhé řadě další projev neznalosti či ignorace bazální materiální reality u nás. Většina českých novin kupříkladu s železnou pravidelností každý rok při zveřejnění dané statistiky vyhlašuje, jaký že to u nás panuje blahobyt, když máme v celoevropském měřítku nejnižší podíl lidí ohrožených chudobou.

Co na tom, že to je indikátor velmi kontroverzní. Sledování, kolik lidí má k dispozici méně než 60 procent mediánové mzdy, spíše než o chudobě vypovídá o mzdovém rozložení v dané zemi, když nikterak nezohledňuje, co si z dané částky vlastně lze pořídit a zda to stačí. A že i prostý selský rozum by měl stačit na to nejásat nad tímto naším umístěním v žebříčku, jak to onehdy učinila komentátorka Lenka Zlámalová, podle níž jsou na tom naši důchodci tedy lépe než ti němečtí a švýcarští.