Sledovat diskuse o EU je často za trest. Hustá mlha stížností na „regulace a byrokracii“, případně rovnou na „ diktát“; pokud je vznesen dotaz na něco konkrétního, čím nám tedy ten Brusel tak ubližuje, paměť pracně poskytne zakřivené okurky nebo pomazánkové máslo.

Jednotný digitální trh

Že ani nevíte, co to je? Ale když jedete do Rakouska lyžovat a najednou si tam na notebooku nemůžete pustit některé programy nebo sportovní přenosy domácích stanic, objeví se jen černá obrazovka a výmluva na nějaké „ licence“, už jsme doma.

Jednotný digitální trh znamená, že tyhle opruzující bariéry padají. Že v oblasti digitálních děl bude EU jediným trhem — omezení stylu „ jen pro tuto zemi“ přestávají platit. Prodáváte v jedné zemi EU, prodáváte ve všech; padají bariéry a hranice, které jsou navíc stejně u jedniček a nul pouze umělé. Typickým případem je telefonní roaming, který je pouze uměle zdviženou překážkou pro vybírání výpalného. Fakticky dává digitální hranice mezi Českou republikou a Rakouskem stejný smysl jako hranice mezi Pelhřimovem a Humpolcem. Tedy žádný. Skončí takzvané zeměpisné blokování, což je věc popsaná v úvodu.

Rádi ukazujeme na EU, že zavádí regulace. Zřízení jednotného digitálního trhu je ale pravým opakem: je to deregulace, tedy odstranění už existujících překážek, zjednodušení podnikání a samozřejmě zjednodušení podmínek pro koncové uživatele. Jednotný digitální trh by měl dle odhadů přinést každoročně přes 400 miliard eur, alespoň to tvrdí výzkumy a odhady. Proč jednotný digitální trh nevznikl dávno, sám od sebe, volnotržně, když je tedy finančně takto přínosný? Zakazoval ho snad někdo?

Máme tu totiž učebnicovou lekci z nefungování volného trhu, prokazující, že ideální volný trh ve skutečnosti vůbec neexistuje, že to je teoretický pojem, v praxi ale nikdy nenastávající jev. Jakmile se na trhu uchytí silní hráči — a v oblasti například televizního vysílání nebo mobilních komunikací takoví hráči jsou, se sklonem k tržní dominanci, monopolismu či oligopolnímu chování — začínají cíleně vztyčovat umělé překážky, které mají dva cíle. Prvním je zvýšení vlastních příjmů a druhým je bariéra pro vstup konkurence. Výsledkem je tak méně volného trhu, a ne více, zhoršené, a nikoli zlepšené podmínky pro koncové zákazníky — a zlepšení profitability pro tyto silné hráče.

Dvojí kvalita potravin

Jedna z nemnoha věcí v EU, na které se významně podílely země V4 a konkrétně česká eurokomisařka Jourová (a pak že to nejde!). O co jde, víme — potraviny tvářící se stejně jsou v skutečnosti různé pro různou zemi a je naprostým pravidlem (se vzácnými výjimkami), že potraviny pro tu „ zaostalejší” část Evropy jsou též jaksi zaostalejší. Méně kvalitní, levnější ve výrobě, nikoli však v ceně. V duchu hesla drzé čelo je lepší než poplužní dvůr pak potravinářské korporace nestoudně tvrdí, že to je proto, že nám to tak chutná, že Češi a Slováci nechtějí v párcích maso, ale sóju a milují nutelu, v níž je kakao nahrazeno nějakými oříšky.

V čem je podstata problému? Nikoli v tom, že by firmy nesměly vyrábět různé potraviny pro různé země. Vůbec ne. Ale že předstírají — stejnou značkou, stejným obalem — že se jedná o potraviny stejné. Neboť potravinu (jakýkoli produkt) dnes rozeznáváme podle značky, obsah je beztak skryt pod neprůhledným obalem. Víme, co to je Škoda Superb, a asi bychom hlasitě nesouhlasili, kdyby nám dealer místo toho prodal Dacii Logan s tím, že na ní přelepí vzadu cedulku s nápisem Škoda Superb a bude argumentovat, že to českým zákazníkům takhle vyhovuje líp. To je úplná bláznivina, že? Ale v potravinách to funguje přesně tak. Rozdíl je v tom, že zatímco na auto kouknete a vidíte, na nutelu můžete koukat celý den a nevidíte nic.

Evropská unie tedy říká: vyrábějte si klidně potraviny pro každou zemi jiné, ale jinak je pojmenujte, zřetelně je odlište — jiná potravina, jiný název či podnázev. Toto opatření výrobcům život nijak neztěžuje — beztak totiž tyto potraviny vyrábějí zvlášť — a významně chrání zákazníka tím, že mu dává důležitou informaci pro jeho nákup, kterou by jinak a jinde nezískal. A opět platí, že bez EU by toto nikdy nenastalo — jednotlivé státy v žádném případě nemají dostatečné páky na globální výrobce. To má až vyšší celek, který jedná s váhou obřího mandátu 28 zemí a půlmiliardy občanů, s kvalitním odborným a právním zázemím a s důsledností.

Díky za GDPR

Cože, GDPR, za to máme děkovat? Ta byrokratická superbomba, která všechny nutí něco sledovat, kontrolovat, zapisovat, mazat, k ničemu, jen prachy a čas to bude stát, ten perverzní výplod bruselského úředníka?

Ve skutečnosti se dá GDPR popsat pár větami. Dává všem občanům tři práva. Právo být zapomenut: chcete smazat, bude smazáno. Právo být informován — zeptáte se, co o vás kdo sbírá, a musí vám být zodpovězeno. Právo na přenositelnost — měníte dodavatele, máte právo s sebou přenést i „ baťůžek“ vašich dat, vymazat tam, kde odcházíte, uložit tam, kde přicházíte.

A to je celé: navíc to není nic nového, podobná práva obsahoval už předchozí Zákon o ochraně osobních údajů, GDPR mu jenom přidává „ zuby“, aby se sběrači dat — především velké korporace — necítili tak beztrestně jako dosud. Celé strašení kolem GDPR je jen výsledkem poradensko-právnické lobby, která vycítila snadnou kořist.

Nemusí se to tak zdát, ale důsledná ochrana osobních údajů je jedna z nejužitečnějších věcí za poslední roky. Sbírání dat totiž může být v řadě případů užitečné i pro vás, člověka na konci řady — tam, kde to chcete a tam, kde to potřebujete, tam, kde si o to řeknete. Ale nikde jinde, nikde bez vašeho vědomí, nikde bez vašeho souhlasu, nikde bez vynucování ve stylu „ pokud nám nedovolíte sbírat (navěky uschovávat, přeprodávat, mixovat…) vaše data, nemůžete využívat ani danou službu“. GDPR na jedné straně brání fungování Velkých bratrů, kteří o nás vědí vše, a na druhé straně nebrání pokroku založenému na datech.

No a kdo sledoval aféry Facebooku s Cambridge Analytica a dalšími sběrači, dobře si uvědomil, že GDPR vlastně přišlo jako na zavolanou.

Možná přijde i čtvrtá pochvala

Napsal jsem sice „poděkujme třikrát“, ale i tři mušketýři byli čtyři. EU zatím v předběžných obrysech chystá zásadní revoluci v danění korporací. Namísto dnešní situace, kdy korporace dokáže přes bohatou škálu triků nechat zisk „ vyplavat“ jakoby čirou náhodou tam, kde je danění nejmenší, nebo rovnou žádné, úprava má tomuto učinit zásadní přítrž: firmy budou danit zisky proporcionálně tam, kde mají tržby. Tam, kde prodávají.

Nemusí být vůbec snadné toto zrealizovat a nepochybně i tento přístup k danění má své nedostatky, leccos půjde i nadále obcházet. V ideálním provedení by ale měl být zásadním benefitem právě pro „ chudší“ země EU, které trpí obrovskými kapitálovými odtoky — jen pro ČR se jedná o stovky miliard korun ročně. V porovnání s tím činí čistý příspěvek EU do našeho rozpočtu desítky miliard a bude klesat. Nastane-li to, benefit zemí, jako jsou V4, z tohoto nového daňového principu bude obří.

Kritizovat EU? Pojďme na to

Vůbec se nebráním kritice Evropské unie. Nic podobného na světě není, EU dělá většinu věcí poprvé v dějinách civilizace a občas šlápne vedle — tak tomu bývá, když se zkoušejí nové věci. Současně ale dělá spoustu průkopnických věcí velmi dobře a tři — nebo možná čtyři z nich, a všechny jsou významné, s velkým dopadem — jsem popsal v článku. Pojďme tedy EU kritizovat za to, co dělá nedobře, věcně a s dobrou argumentací, ale také ji současně pochvalme za to, co dělá prospěšně.