Rozbíhá se složité jednání o novém víceletém rozpočtovém rámci Evropské unie, zkráceně EU fondech pro období 2021 až 2027, a pro Českou republiku to hned na úvod nevypadá moc dobře. Alespoň to uvádějí Financial Times, kterým se podařilo získat první plány a obrysy budoucích EU fondů. Bezpochyby mnohokrát uslyšíme, že za špatné vyhlídky České republiky a zemí Visegrádu mohou samozřejmě — nepřítomní — uprchlíci a byrokratický Brusel, jako téměř za všechno špatné, co se u nás děje.

Ne, teď vážně. Špatné vyhlídky na evropské peníze, které k nám ve velkém zhruba dvacet let ochotně posílají němečtí, britští, holandští a další daňoví poplatníci, jsou ovšem pochopitelným důsledkem kombinace české špatné správy, české neschopnosti stanovit si smysluplné priority čerpání, české korupce například přes tak zvané krajské Regionální operační programy, ale hlavně bazálního českého, maďarského či polského nepochopení úplně základních evropských hodnot, na kterých je spolupráce v rámci EU postavená.

V novém rozpočtovém období mnohé členské státy chtějí, aby, na úkor kohezních fondů pro Střední a Východní Evropu (například každé čtvrté euro z těchto fondů nyní směřovalo do Polska), šlo citelně více unijní podpory do nezaměstnanosti mladých lidí zejména na jihu Evropy, do společné migrační politiky, do vzdělávání. Kritériem má být také schopnost zemí peníze transparentně a účelně využívat, jinými slovy nerozkrádat je, to jest fungování právního státu, vymahatelnost práva, odolnost proti korupci nebo respektování evropských hodnot.

Zdá se snad někomu, že my Češi v těchto kritériích vynikáme? Jsou tato kritéria nespravedlivá? Mohou se Maďaři, Bulhaři nebo Rumuni divit, že fungování právního státu by mělo být jedním z rozhodujících kritérií toho, kam budou Evropané posílat své peníze? Domnívám se, že nikoli.

V České republice se s oblibou a nejen v čase neexistující migrační „krize“ šermuje našimi hodnotami, s nimiž jsou hodnoty těch přicházejících odjinud neslučitelné. Nikdo z našich politiků není schopen definovat, které hodnoty jsou nám vlastně tak drahé, že nám je „ti jiní“ ohrožují.