Rozbíhá se složité jednání o novém víceletém rozpočtovém rámci Evropské unie, zkráceně EU fondech pro období 2021 až 2027, a pro Českou republiku to hned na úvod nevypadá moc dobře. Alespoň to uvádějí Financial Times, kterým se podařilo získat první plány a obrysy budoucích EU fondů. Bezpochyby mnohokrát uslyšíme, že za špatné vyhlídky České republiky a zemí Visegrádu mohou samozřejmě — nepřítomní — uprchlíci a byrokratický Brusel, jako téměř za všechno špatné, co se u nás děje.

Ne, teď vážně. Špatné vyhlídky na evropské peníze, které k nám ve velkém zhruba dvacet let ochotně posílají němečtí, britští, holandští a další daňoví poplatníci, jsou ovšem pochopitelným důsledkem kombinace české špatné správy, české neschopnosti stanovit si smysluplné priority čerpání, české korupce například přes tak zvané krajské Regionální operační programy, ale hlavně bazálního českého, maďarského či polského nepochopení úplně základních evropských hodnot, na kterých je spolupráce v rámci EU postavená.

V novém rozpočtovém období mnohé členské státy chtějí, aby, na úkor kohezních fondů pro Střední a Východní Evropu (například každé čtvrté euro z těchto fondů nyní směřovalo do Polska), šlo citelně více unijní podpory do nezaměstnanosti mladých lidí zejména na jihu Evropy, do společné migrační politiky, do vzdělávání. Kritériem má být také schopnost zemí peníze transparentně a účelně využívat, jinými slovy nerozkrádat je, to jest fungování právního státu, vymahatelnost práva, odolnost proti korupci nebo respektování evropských hodnot.

Zdá se snad někomu, že my Češi v těchto kritériích vynikáme? Jsou tato kritéria nespravedlivá? Mohou se Maďaři, Bulhaři nebo Rumuni divit, že fungování právního státu by mělo být jedním z rozhodujících kritérií toho, kam budou Evropané posílat své peníze? Domnívám se, že nikoli.

V České republice se s oblibou a nejen v čase neexistující migrační „krize“ šermuje našimi hodnotami, s nimiž jsou hodnoty těch přicházejících odjinud neslučitelné. Nikdo z našich politiků není schopen definovat, které hodnoty jsou nám vlastně tak drahé, že nám je „ti jiní“ ohrožují.

České pivo? Olomoucké tvarůžky? „Zakázané“ pomazánkové máslo, které vlastně není máslem? Nebo snad rovnost mužů a žen, kterou asi stvrzujeme rekordy v platových rozdílech v rámci zemí EU a kterou se poslanci patrně pokoušejí stvrdit i odmítnutím povinnosti přijímat děti starší dvou let do předškolní péče, což ženy dále znevýhodní?

Skutečné a důležité hodnoty jsou mimo jiné obsaženy v českém ústavním pořádku, zejména pak v Listině základních práv a svobod. Jen namátkou mezi ně patří: právní stát, dále princip, dle nějž státní moc musí sloužit občanům, samozřejmě také svoboda, rovnost a důstojnost každého v jeho právech, základní práva pro všechny, bez ohledu na národnost, rasu či náboženství, zákaz ponižujícího zacházení, svoboda projevu, svoboda projevovat své náboženství, a tak dále.

Unijní právo a unijní dokumenty tyto hodnoty definují podobně: právní stát, lidská práva, sociální solidarita, svobodné podnikání, spravedlivé rozdělování bohatství, právo na chráněné životní prostředí, úcta ke kulturní, jazykové a náboženské rozmanitosti. Přímo říká, že Evropská unie prosazuje společnost, jež se vyznačuje sociálním začleňováním, tolerancí, spravedlností, solidaritou a nepřípustností diskriminace. Mezi základní cíle EU také patří podpora spolupráce, podpora hospodářské a sociální solidarity, ochrana evropské identity a rozmanitost v době globalizace.

Podívejme se na to, jak země Visegrádu naplňují deklarované hodnoty a cíle. Mizerně, Kaczynski a Orbán demontují právní stát ve velkém. O nezávislé justici se dá v těchto zemích s úspěchem pochybovat, nezávislá média jsou likvidována, nesnášenlivost, sociální exkluze menšin jsou v Maďarsku a Polsku snad už vládním programem. Právní stát ale nesmí umožňovat a netrestat například maďarskou institucionalizovanou korupci, kde se z Orbánových příbuzných a kamarádů stali superboháči: a to i díky penězům EU.

Je dodržování pravidel, vymahatelnost práva, minimalizace korupce při rozdělování EU fondů, trestání korupčníků, transparentnost státní správy, ochrana menšin naše silná stránka? Není.

Anebo další příklad: společná evropská pravidla ochrany životního prostředí neumožňují Polákům vykácet cenný Bělověžský prales. Ale oni prostě tato pravidla nerespektují a ještě se upřímně diví, že to někomu vadí.

Podobným příběhem jsou stokrát omílané uprchlické kvóty, které se staly součástí unijního práva a naše státy prostě nesmí platné právo nedodržet. Dodnes na vesnicích visící protiislámské Okamurovy billboardy jdou rovněž proti sdíleným evropským hodnotám. Dovedeme si představit podobné štvavé kampaně namířené třeba proti Židům nebo postiženým? Nemyslitelné, nepřijatelné. U nás je to však vůči muslimům či Romům vlastně normální. Exkluze místo inkluze par excellence: sami tím popíráme vlastní ústavou deklarované evropské hodnoty.

↗

Právem doplácíme na vlastní zbabělost a slabost, které nám bránily v pomoci potřebným. Foto Ondřej Mazura, DR 

Obdobně další základní unijní hodnota, která nám nic moc neříká — solidarita. Ta nikdy není jednosměrná — že my přijímáme a rozkrádáme EU fondy, a když se po nás solidarita vyžaduje, tak vymyslíme koncept solidarity „flexibilní“. Což má nejspíše znamenat, že se na nás nevztahuje, když se nám to nehodí.

Odmítáme pomoc Řecku, odmítáme se byť jen bavit o krizi bank v Itálii. V migraci pomáháme technicky a finančně, ale v solidaritě s lidmi, tedy uprchlíky samými, kteří už v Evropě jsou, jsme zoufalí. Čísla hovoří za vše: V roce 2017 získalo mezinárodní ochranu v zemích EU 538.000 lidí. V České republice 147 z nich.

Dobrovolně přesídleno do zemí Evropské unie — mimo kvóty — bylo loni 24 tisíc pronásledovaných lidí. K nám nula. Kvóty umožnily legální přemístění bez pašeráků více než 33 tisícům lidí. My dvanácti. Proč jsme tak slabí? Protože nám právě hodnoty jako solidarita, evropská spolupráce, evropská identita, cennost rozmanitosti říkají tak málo.

Je jenom dobře, že v novém rozpočtovém období budou evropské hodnoty jako dodržování práva, nezávislost justice, solidarita hrát mnohem důležitější roli také při rozdělování peněz. Žádné výtky, zdlouhavá řízení, vyjednávání totiž nefungují, když některý stát prostě základní unijní práva a hodnoty dodržovat nehodlá.

A osobně považuji právě unijní důraz na dodržování pravidel, kultivaci veřejné správy, nezávislost médií a soudů, solidaritu sociální i hospodářskou za hlavní klady naší evropské integrace. Nelze v této souvislosti při stém výročí vzniku naší republiky nevzpomenout, kromě humanismu, okřídlený Masarykův vzkaz Čechům — nebát se a nekrást. Kdyby se převaha sebevědomí, slušnosti, humanismu a dodržování pravidel stala hlavním výsledkem našeho členství v Evropské unii, bylo by to cennější, než všechny fondy dohromady. A kéž by nám k tomu tlak z Bruselu dopomohl.