Evropská komise nedávno zveřejnila zprávu, podle které je v členských zemích EU na vzestupu vykořisťování a novodobé otroctví v podobě nucené práce v nedůstojných a nelidských podmínkách. Nepřekvapí, že nejčastější obětí obchodu s bílým masem jsou migranti. Podle zprávy, kterou vypracovala pracovní skupina Evropské rady pro prevenci pašování lidí a obchodu s bílým masem (GRETA), se v některých zemích stalo pracovní vykořisťování dokonce častějším důvodem pašování lidí než prostituce, která je s takzvaným trafrickingem spojovaná nejčastěji.

Většina lidí, kteří v Evropě dřou do úmoru ve sklepích, na polích nebo na stavbách, přitom spadá do kategorie „ekonomických migrantů“, tedy těch, kteří se buď vydali do Evropy v naději na lepší život, ale do kategorie „uprchlík“ neměli šanci se kvalifikovat, nebo těch, které si přímo v jejich domovské zemi někdo „koupil“ a pod příslibem dobrého výdělku je dovezl do Evropy.

Málokterá oběť obchodu s bílým masem se dokáže účinně bránit — pro migranty je nejhorší možnou noční můrou deportace zpět do vlasti. Běžná praxe otrokářů je zabavit migrantům veškeré papíry pod falešným příslibem vyřízení víza nebo pracovního povolení. Většina z nich už své doklady nikdy neuvidí a zprostředkovatel je tak má v hrsti. Podle zprávy Evropské komise jsou nejčastějšími oběťmi obchodu s bílým masem muži, kteří jsou nuceni pracovat v zemědělství, rybářství, případě v pohostinství.

↗

Systém, který generuje stoupající počet novodobých otroků a lidí nucených k prostituci, je pokřivený a nefunkční. Foto Highlands Radio

U žen je pak problém hlavně sexuální vykořisťování a nucená prostituce. Česká televize nedávno přinesla zprávu o tom, s jak obrovským nárůstem nucené prostituce bojuje Itálie. Dívky, kterým někdy není ani patnáct let, jsou buď na místě odchyceny gangem, anebo se upíšou mafii už před odjezdem ze své domovské země, nejčastěji Nigérie. Naláká je příslib práce v restauraci, kterou budou moci splatit dluh za vízum. Z restaurace se pak vyklube noční klub nebo v horším případě křoví u silnice a násilný pasák za rohem.

Pokud bychom se chtěli uchlácholit tím, že České republiky se problém netýká, bylo by to falešné. Několik let stará kauza „stromkařů“, kdy rumunské dělníky vykořisťoval dokonce státní podnik (!) České lesy, je sice už minulostí, ale například situace migrantek, které pracují jako pomocnice v domácnostech, se nelepší. Zvláště u těch, které pracují jako takzvané live-in pracovnice, tedy s rodinou i žijí, je často daleko za hranou toho, co si představujeme jako standard v civilizované společnosti. Nerespektování práva na soukromí je tím nejmenším prohřeškem, výjimkou není ani sexuální obtěžování. Naprostá ignorace pracovní doby a jakéhokoliv nároku na osobní život jsou zcela běžné.

O tom, že využívání levné pracovní síly ze zahraničí může snadno sklouznout k podivným praktikám, které se blíží k vykořisťování, svědčí i poměrně nedávná kauza firmy Rohlík.cz. Ta zaměstnávala Ukrajince, kteří neměli české pracovní povolení, ale polské vízum. Protože kvůli striktní migrační politice je problém zahraniční pracovníky najmout, pomáhají si zaměstnavatelé vypůjčováním od sousedů.

Zda je tahle praxe legální, je stále předmětem diskuse. Čistě teoreticky ji umožňuje směrnice o vysílání pracovníků, ale i inspektoráty práce upozorňují, že je velmi často zneužívaná za úplně jiným účelem. Výsledkem je každopádně situace, kdy si ukrajinský pracovník nemůže nikdy na nic stěžovat, protože ví, že je tady možná nelegálně. Když mu nikdo nezaplatí, prostě pracuje dál a bojí se ozvat. A i kdyby to udělal, všichni si nad tím umyjí ruce. Český zaměstnanec to není, náš zákoník práce se na něj nevztahuje, polské úřady ho neřeší, pracuje přece v České republice. Praxi zaměstnávání Ukrajinců s polským vízem a její neblahé důsledky zmapoval čerstvý výzkum Multikulturního centra Praha. Není to veselé čtení.

O čem vypovídá fakt, že v Evropě je ve 21. století na vzestupu více či méně nenápadná forma otroctví? Neduhy neoliberální ekonomiky a současného kapitalismu, které z lidských bytostí dělají zboží, známe všichni a daly by se o nich popsat stovky stran. Desetitisíce zoufalých lidí, kteří živí naši ekonomiku bez nároku na normální život, kontakt s rodinou nebo prostě jakýkoliv závan lidskosti, svědčí ale také o zneklidňujícím faktu, že za hranicemi Evropy je dost lidí dost zoufalých na to, aby se stávali oběťmi hrůzostrašné mašinerie obchodu s bílým masem.

Sedmnáctiletá dívka z Nigérie, která otupěle obsluhuje „zákazníky“ u dálnice na jihu Itálie, nebo ukrajinský dělník, který pracuje dvanáct hodin denně na stavbě ve středních Čechách, jsou v běžném diskursu i legálním rámcem nálepkování jako „ekonomičtí migranti“ — tedy lidé, kteří jdou do Evropy „za lepším“. Na rozdíl od válečných uprchlíků, kteří mají (teoreticky, praxe je tragicky jiná) nárok na ochranu a důstojnost, nemají tihle lidé nárok vůbec na nic. Jejich motivace a příběhy nejsou důležité, protože do kategorie „uprchlíka“, který si pomoc zaslouží, prostě nespadají.

Není pak podstatné, že odchod ze země původu byl možná jedinou šancí žít jako člověk, uživit rodinu a uniknout ze spárů pouličního i institucionálního násilí. Jejich cesta do Evropy je tak jako tak vnímána jako dobrovolná a motivace, která je jim přisuzována, je popisována jako cesta za jakýmsi chimérickým „lepším životem“. Na ten ale tito lidé z podstaty věci nemají nárok, protože ten si přece musíte zasloužit tím, že se narodíte v Evropě nebo jste „opravdový uprchlík“.

Lepší život se pak v pokřivených fantaziích mnoha Čechů skládá především z čerpání sociálních dávek a obtěžování českých žen. Jak ale ukazují statistiky o novodobém otroctví a vykořisťování ekonomických migrantů, dobrovolnost je při analýze současné migrace do Evropy velmi pochybná kategorie. Škatulka ekonomického migranta, kterou se tak často ohánějí odpůrci migrace a která v jejich vidění světa symbolizuje člověka nehodného naší pomoci nebo soucitu, je zoufale nedostatečná a neodpovídající realitě 21. století.

Rozlišení na uprchlíky a ekonomické migranty je archaické a přežité. Potřebujeme mnohem více nuancí a mnohem pružnější právní rámec, abychom byli schopni podchytit realitu toho, proč lidé skutečně do Evropy přicházejí. Potřebujeme mnohem flexibilnější migrační politiku s ohledem na potřeby pracovního trhu, abychom umožnili ekonomickým migrantům přicházet legálně a svobodně pracovat za normálních podmínek.

Potřebujeme mnohem komplexnější a širší definice toho, kdo je to uprchlík a jak ho od onoho „ekonomického migranta“ efektivně odlišit tak, abychom neoznačovali dětskou prostituci afrických dívek za „dobrovolnou volbu“. A docela určitě si potřebujeme připustit, že systém, který generuje stoupající počet novodobých otroků, je pokřivený a nefunkční. Jeho změna vyžaduje zásadní přehodnocení toho, jak problematiku migrace vnímáme.