Běženci v Řecku: Největší humanitární akce 21. století, která se nepodařila
Michal PavlásekTřetí díl reportážního cyklu Michala Pavláska, tentokrát o různých formách a efektivitě pomoci, kterou se jim postkrizové Řecko snaží poskytovat.
Současná situace Řecka ve vztahu k uprchlické krizi je přímo závislá na kontextu řecké politické scény. Řekové během léta 2015 procitli z krátkého snu, který si spojovali s levicovou Syrizou. Tsiprasova a Varoufakisova strana Řekům vracela pocit, že se mají o koho v nejtěžších dobách škrtů opřít — že někdo bude hájit jejich zájmy.
Ve stejnou dobu již běženci začali pro cesty do Evropy v daleko větším počtu využívat — namísto středozemní cesty z Libye do Itálie — cestu přes řecké ostrovy a pevninu a následně Balkán. Řecká vláda přitom byla hlavním aktérem, který měl v součinnosti s Evropskou komisí a fondy, jež spravovala, koordinovat to, co někteří experti pokládají za největší humanitární pomoc 21. století.
Daniel Howden a Apostolis Fotiadis v textu Jak se Řecko potýkalo s uprchlickou krizí? udávají sumu 803 milionů dolarů, která byla v posledních dvou letech určena na pomoc těm, kteří v Řecku museli zůstat v detenčních zařízeních a uprchlických táborech .
Z uprchlíků se staly komodity pomoci
Řecko není v rámci migrace žádným neználkem. Země byla vždy jedním z dějišť přesunů velkého počtu lidí. Atény by mohly vyprávět o mnoha vlnách příchozích po roce 1922 (Řekové z Turecka), v 50. letech (vnitřní migrace ze zemědělských regionů) a v 90. letech (hlavně ze zemí Balkánu). Nutnost zabezpečit životní podmínky pro desítky tisíc běženců s neodhadnutelnou budoucností společně s těžkým post-krizovým ekonomickým vývojem neseným ve znamení škrtů však vytvořila prostředí těžko regulovatelného institucionálního chaosu.
Největší část pomoci jde z Internal Security Fund (ISF) a Asylum Migration Integration Fund (AMIF) dohlížených Evropskou komisí, zatímco řecká vláda operovala přímo pouze s menší částí. Většina peněz má směřovat k šedesáti tisícům běženců. Daniel Howden a Apostolis Fotiadis citují experta v oblasti humanitární pomoci, který odhaduje, že až sedmdesát procent výdajů se utratilo zbytečně.
Pracovník jedné z největších neziskovek v Řecku, který chtěl zůstat v anonymitě, na přímou otázku, zda se s takovým údajem ztotožňuje, odpověděl: „Náhlý přísun peněz nemusí nutně znamenat zlepšení situace, může i uškodit.“
Logika humanitární pomoci totiž často podporuje to, co se označuje za krátkodobou reakci. Podle něj se tak změnilo vnímání lidí, k nimž měla pomoc směřovat. „Z uprchlíků se pro mnoho organizací staly komodity, dělají si na nich reklamu. Zapomíná se, že jde hlavně o to těm lidem pomoci.“
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se ocitl v pozici, kdy měl ze své podstaty hájit práva lidí na útěku, zároveň se ovšem ocitl v poli působnosti Evropské unie, která je druhým největším zdrojem financí jejich práce. V takové situaci organizace nutně čelí dilematu, zda si může dovolit kritizovat svého mecenáše. A jak tvrdí Howden a Fotiadis, selhávala v tom.
Popsané dilema během krátké schůzky potvrdil i Kostas, pracovník UNHCR. Ve své kritice je přitom rozšířil o rovinu osobní: „Mnoho věcí mi vadilo. Stali jsme se jen nějakým technickým asistentem. Jako když jen dohlížíš na stavbu, ale vůbec nikdo neřeší otázku, pro koho to vzniká.“ Kostas potvrdil rovněž vzájemné konflikty mezi Evropskou komisí spravující fondy humanitární pomoci, velkými mezinárodními organizacemi poskytujícími pomoc a řeckou vládou.
Přehazování odpovědnosti
Klíčový problém představuje pokulhávající koordinace humanitárních akcí na území Řecka. Složitá je spolupráce i přímo v krizových místech — zejména v táborech na ostrovech. „Atmosféra mezi námi kolegy nebyla ideální. Ne každý místní pracovník přijímal dobře, že zahraniční kolegové jsou za stejnou práci, kterou jsme dělali my, placeni třikrát více.“ Koloniální charakter pomoci dokresluje i to, že řečtí pracovníci a pracovnice byli využíváni hlavně na „papírování“.
Řecká vláda přístup k většině fondů pomoci — na rozdíl od mezinárodních organizací — neměla. Přitom právě ona měla koordinovat a schvalovat projekty na svém území. Daný konflikt byl pro celé další dění naprosto určující. Řecká vláda přitom současně byla ve vleku vyjednávání půjček z MMF, které měly při životě udržet bankrotující ekonomiku.
Situace vyžadovala čím dál urgentněji řešení, protože se rýsovala humanitární katastrofa nedozírných důsledků. Poté, co se 9. března 2016 zavřela severní hranice Řecka do Makedonie a o pár dní později vznikla dohoda s Tureckem, bylo zřejmé, že zde uvíznou desítky tisíc běženců, kteří se zde přihlásí do azylového řízení, budou do něj zařazeni a dále pak čekat na relokaci, případně na deportaci.
Z fondů byla hrazena výstavba ubytovacích kapacit, zejména kontejnerové tábory. Ubytování pro třetinu běženců zajišťoval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky skrze pronájmy v hotelích a ubytovnách ve městech na pevnině.
První nouzové kroky akce jako budování sběrných táborů na ostrovech, v horách na severu a na industriálních předměstích bez dobrého spojení do center měst, ovšem probíhaly se značným zpožděním a bez konzultace dalších postupů. Příčinou tohoto chaosu byla nefungující spolupráce všech aktérů — Evropské komise, mezinárodních organizací a řecké vlády. Ta se argumentem, že nemá přístup a kontrolu nad fondy pomoci, neustále zbavovala své zodpovědnosti za humanitární akci.
Mezi zúčastněnými dokonce dodnes není shoda ani na základních faktech, jako kolik je v Řecku kempů a kolik lidí v nich pobývá. Takto například nově vzniklé krizové Ministerstvo migrace uvádí seznam devětatřiceti táborů, některé jsou prázdné, některé jsou teprve připravovány k obydlení, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky udává počet přes padesát táborů bez bližší konkretizace. K popsanému rozdílu v datech se mluvčí řeckého Ministerstva migrace odmítla vyjádřit.
Špatná kalkulace počtu osob v táborech vedla k tomu, že humanitární pomoc se často minula účinkem. Vyhazovalo se přebytečné zkažené jídlo nebo se — v horším případě — rozdávalo, což následně vedlo ke zdravotním potížím běženců. Na některých místech naopak pomoc chyběla, jako v případě zateplení stanů. V lednu roku 2016 zemřeli tři žadatelé o azyl v táboře Moria na Lesbosu, když uhořeli poté, co se otrávili z výparů ohně, který založili, aby v extrémně nízkých teplotách neumrzli.
Humanitární akce tak trpěla od začátku absencí základního rámce koordinace. Nebylo zřejmé, kdo za co zodpovídá, kdo má jaké kompetence. Instituce si přehazovaly odpovědnost a situace běženců šla stranou.
Překonat fázi nouzových řešení
Jeden z klíčových návrhů pro řešení situace uprchlíků v Řecku, byl formulován odborníky na migraci a post-krizový vývoj. Je jím potřeba posunout se od nouzového „hašení požáru“ směrem k inkluzivnímu řešení problému v dlouhodobé perspektivě, která počítá se systematickým přístupem jak k nově příchozím, tak k místním.
Prvním krokem může být plán poskytnout zemědělskou půdu až patnácti stovkám uprchlíků, což by mohlo vést k jejich integraci. Zájemci se mohou přihlásit do programu, který je ochrání před vykořisťováním jejich práce.
Podobná opatření jsou dnes naprosto zásadní. Ještě důležitější bude, aby se skutečně naplnily a nebyly po nutných počátečních obtížích programu opuštěny. Jeho průběh musí být monitorován a program zhodnocen pro potenciální využití i jinde.
Je třeba mít na paměti, že v důsledku postupujícího globálního oteplování i dalších příčin se masovou migraci do Evropy zastavit nepodaří. Jak říká Robert Winder: „Můžeme si lehátko na pláž stavět tak často, jak jen chceme, a pak křičet na blížící se vlny, aby se držely dál, ale příliv nás stejně neposlechne a moře neustoupí.“
Je proto třeba zkoušet různé formy začlenění nově příchozích do místních občanských struktur: ať už se to bude dít skrze klasické integrační postupy, jazykové kurzy, vzdělávání, práci, nebo skrze navázání na „půdu“ a s ní související zemědělskou činnost.
Text vznikl s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost - Mobility.
