Na březích Evropy: zrození hotspotů jako středisek uprchlické beznaděje
Michal PavlásekVydáváme úvodní text z původního cyklu reportáží Mezi moři: ostrovy výjimečného stavu, v nichž jejich autor, etnolog a dokumentarista, přináší svědectví o důsledcích evropské migrační politiky.
V roce 2015 obcházel Evropou strašák migrační krize. Běženci Evropanům připomínali možný kolaps sociálního řádu a bezpečí. Poněvadž jsme situaci pojímali jako krizovou, dostavila se reakce národních států, jež samy sebe vnímají jako garanty bezpečí. Začaly vznikat hraniční zdi lemované žiletkovými dráty.
Ostrovy, na které chceme zapomenout
Evropské státy ke zvládání migrační krize využívaly různé mechanismy od vyhlašování výjimečných stavů přes militarizaci hranic a budování uprchlických táborů či detenčních center až po souostroví hotspotů ve Středozemním moři. Lokalizace běženců do uvedených míst má Evropě garantovat právě stav bezpečí.
Pojímání migrace coby bezpečnostní hrozby vede ke vzniku specifického druhu sociálních prostorů, jež mají sloužit jako odkladiště nadbytečného obyvatelstva, jako místa kontroly nežádoucích přistěhovalců. Patří mezi ně i tak zvané hotspoty na pěti řeckých ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos. Na ně se snažíme zapomenout, i když zde v hrůzných podmínkách žije více než čtyřicet tisíc žadatelů o azyl.
Od března 2016, kdy jsem hotspoty na řeckých ostrovech navštívil poprvé, se toho hodně změnilo. Přímo na místě mě tehdy zachytila zpráva, že Evropská unie uzavřela dohodu s Tureckem. Tamějšího autokrata Erdogana jsme tak jmenovali strážcem vnější pobřežní hranice Evropské unie. A jeho špinavou práci oceňujeme královským platem výměnou za zastavení migrace na tureckém pobřeží.
Hodně se toho ale změnilo už i od letošního února, kdy jsem řecké ostrovy navštívil naposledy. Proto bych chtěl nyní touto ostrovní topografií doplněnou o fotoreportáž přiblížit širší kontext snah řešit migrační otázku zmíněnou dohodou a vznikem hotspotů.
Proč hotspoty vlastně vznikly, jak fungují a jak jejich logistika a infrastruktura ovlivňuje životy migrantů? Jak se s jejich přítomností vyrovnávají místní ostrované? Proč o řeckých ostrovech můžeme uvažovat jako o obětovaných zónách ve smyslu, v jakém pojem používá Naomi Kleinová?
A dále: Je možné v důsledku šíření koronaviru hotspoty považovat i za teritorium, kde se uplatňuje hned dvojí výjimečný stav? Jak je dnes možné promýšlet hranice Evropy a nuceně migrující, které necháváme před jejím prahem? A konečně zda — a do jaké míry — se idea Evropy opírá o princip filtrace a vylučování těch, kteří jsou označeni za nežádoucí?
Skutečně se každý z nás může vrátit do bezpečí domova?
Evropská regionální integrace je postavena na přeshraničním pohybu a vztazích. O jejich přerušení se nyní zasloužil koronavirus, na jehož nespoutaný pohyb se aplikuje lék znehybnění populací uvnitř pevně ohraničených států. V karanténách národních izolací nám bylo řečeno, že nemůžeme překročit hranice, pokud nejsme levná pracovní síla z Východu, nebo se nevracíme ze zahraničí domů.
Domov je tak dnes považován za jakousi samozřejmou ohraničenou národnost. Každý jej přece někde máme a s ním i privilegium bezpečí sdílené s osudy národa, jenž se nám v době krizí stává totemickým kmenovým společenstvím. Skutečně se ale každý z nás může vrátit do bezpečí domova?
Tyto a mnohé další otázky bolestně vyvstaly, když mi přišla zpráva od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy živořícího čtvrtý měsíc v malém stanu v táboře Vial na Chiosu. Vial se stal vedle nechvalně známé Morie jedním z varovných důsledků přístupu, který se pokouší řešit migraci prostřednictvím hotspotů — registračních a identifikačních center daleko od břehů evropské pevniny a jejich obyvatel. V hotspotech nejsou zajištěny základní lidské podmínky pro trvalejší pobyt.
„Žádné změny. Dneska zase nedovezli vodu, někteří vykopali vlastní studnu, ale voda z ní se nedá pít. Bojím se, že nás tady chtějí nechat pomřít… Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“, ptá se Muhammad naléhavě ve zprávě a přichází výčitky. Nevím, jak mu odpovědět.
Moře a ostrovy
Krajina a moře táhnoucí se řecko-tureckou pobřežní hranicí vždy plnily úlohu prostoru vzájemných doteků a mísení kultur. Středozemní moře obmývá jednadvacet moderních států, tři kontinenty a pamatuje tisíce let historie. Staří Řekové mu říkali Mare Nostrum — Naše moře.
Tím, že dnes tvoří tekutou pohraniční zónu mezi Evropskou unií a Tureckem a také se subsaharskou Afrikou, kudy se směrem k Centru pokouší migrovat lidé, aby unikli Periferii, získává označení naše moře nový význam. Naše moře je již roky svědkem zápasů běženců o naději na lepší budoucnost a samu existenci vlastních životů, prahem bytí a nebytí.
Když Evropská unie na jaře roku 2015 hledala cestu, jak vyřešit situaci stále většího počtu migrantů směřujících do Evropy, spásnou myšlenku spatřila ve zřízení přijímacích, registračních a identifikačních středisek na italských a řeckých ostrovech. Od pevninské Evropy jsou vzdálené právě tak akorát, aby unikaly pozornosti Evropanů. Jako by se ukryly kdesi za „horizont událostí“.
Zároveň vznikly na teritoriu, které je i přes výrazně periferní postavení územím Evropské unie. Snad aby vzniklo alespoň zdání, že se tím předchází hrubému porušování mezinárodního práva?
Těžko říct, každopádně morálce Evropanů bylo učiněno zadost a Evropská unie nabyla pocit, že nalezla vytouženou, ač jen dočasnou rovnováhu, když ke břehům řeckých ostrovů připluje právě tolik přistěhovalců, kolik jich systém zvládne biometricky zpracovat, posoudit jejich žádosti o azyl a buď je vrátit do Turecka, anebo jim umožnit s uprchlickým pasem odcestovat na evropskou pevninu.
Elegantně jsme měli najít harmonický balanc, jak se vypořádat s těmi, kteří se ocitli na prahu Evropy a chtějí jako nezvaní hosté vstoupit dál. Stejně jako v románu J. M. Coetzeeho se ostrovy staly přední linií migračního režimu, kde mohli Evropané bezpečně „čekat na barbary“.
Zrození hotspotů
Ostrovní hotspoty představují experiment Evropské unie, jak do budoucna zvládat migraci. Jejich úloha spočívá v klasifikaci lidí vstupujících na evropské území na uprchlíky, s právním nárokem na azyl, a ekonomické migranty, bez právního nároku na překročení hranice. Za ideou utváření migračních hotspotů stojí přesvědčení, že rozlišení obou kategorií je možné a spravedlivé.
První z nich měli být následně přerozdělováni jako žadatelé o azyl mezi evropské státy, z čehož ovšem i vinou obstrukčního přístupu zemí Visegrádské čtyřky sešlo. Lidé bez nároku na azyl jsou naopak deportováni.
Kategorizace do dvou skupin je ale zrádná. Prem Kumar Rajaman tvrdí, že nic takového jako „migrant“ nebo „uprchlík“ neexistuje. V jeho pojetí jsou to jen způsoby aplikace biopolitického přístupu, jejichž účelem je třídit a hierarchizovat různé populace a různé typy subjektů s ohledem na kulturní, politické a ideologické zájmy.
Hotspoty a celý na nich založený migrační režim jsou skutečně do velké míry jen špinavou hrou Evropské unie. Mají vytvořit zdání řádu formou klasifikace lidí s jasným cílem masově je odmítat aplikací výjimečně zrychlené karikatury azylového práva.
Jak už během jejich vzniku psal francouzský antropolog Didier Fassin, hotspoty jsou jen jednou z mnoha strategií, které byly v předchozích dekádách Evropskou unií aplikovány za účelem řešení otázky uprchlíků. Vstřícnost a otevřenost poválečné Evropy vůči žadatelům o azyl podle něj byla vždy jen zdánlivá.
V prvních dvou desetiletích po ratifikaci Ženevské úmluvy v roce 1951 byla motivace přijímajících evropských zemí převážně ekonomická, když v rámci poválečné hospodářské obnovy byla zapotřebí zejména pracovní síla. Postupně se ovšem na Západě „gastarbeiteři“ stali nežádoucími.
Začal se utvářet systém policejních kontrol, budovala se detenční střediska pro potenciální žadatele, zpřísňovala se administrativní omezení, takže se výrazně snížila míra přiznávání práva azylu — například ve Francii klesla postupně od sedmdesátých let do současnosti z více než devadesáti procent na současných méně než deset procent.
Podobně i na Východě byli po zhroucení komunistických režimů žadatelé o azyl považováni za krajně podezřelé, zvláště ti, kteří pocházeli z globálního Jihu. Politolog Pavel Barša ve svém pronikavém textu Nulový stupeň dekolonizace nabízí jedno z možných vysvětlení, proč se to dělo. Zatímco komunistický režim byl alespoň rétoricky s představiteli globálního Jihu — oběťmi rasismu, kolonialismu, kapitalismu — solidární, po roce 1989 byl uvedený postoj novým režimem v rámci negace všeho minulého odmítnut.
Začala se praktikovat ryze eurocentrická politika. Na povrch se to plně vyplavilo v roce 2015 během migrační krize v xenofobním odmítání uprchlíků právě z globálního Jihu.
V posledním desetiletí se vyvinuly takové strategie zvládání migrace, jež mají běžence zastavit pokud možno ještě před vstupem na evropskou pevninu. Kontrolu migrace jsme po vzoru Austrálie a jejich ostrovních detencí outsourcovali do Maroka, jehož policie je známa tím, že deportuje migranty do Sahary, nebo do Libye, kde Evropská unie platí místní pohraniční stráž zachytávající migranty do obávaných táborů-vězení.
Hotspoty a evropsko-turecká dohoda jsou pak jedním z dalších přístupů, jak externalizovat evropské hranice i za cenu, že se naším partnerem stalo autoritářské a frapantně lidská práva porušující Turecko v čele s autokratem Erdoganem, jakýmsi nájemným migračním komisařem vykonávajícím za Evropskou unii černou práci.
Logistika a infrastruktura hotspotu
Co je to vlastně „hotspot“? Jde o specifický logistický aparát, byrokratický organismus a datovou infrastrukturu managementu migrace, který vyrostl z potřeb kontroly externích hranic Evropské unie po zvýšení objemu migrace v roce 2015.
Jejich zřízení zrcadlilo snahu nalézt systémové řešení, zavést infrastrukturu kontroly migrace. Na jejím chodu se podílejí evropské instituce jako Evropská komise či Frontex, Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, která zajišťuje kontrolu externích hranic EU mezi břehy řeckých ostrovů a Tureckem.
Hotspoty mají být mechanismem, který je schopen vyhledávat, lokalizovat, zachytit, třídit a případně zadržet osoby překračující vnější hranice Evropské unie. Následně z osobních informací a biografií migrantů vytváří a do databází ukládá jejich identifikační údaje včetně otisků prstů. A ze shromážděných dat pak určuje další trajektorie osudů migrantů.
Přední odbornice na fungování hotspotů Polly Pallisterová-Wilkinsová na základě toho tvrdí, že nejsou součástí snahy o budování metaforické „pevnosti Evropy“. Pokládá je za pokus o systém, který má další mobilitu přistěhovalců organizovat a kontrolovat. Architektura hotspotů na řeckých ostrovech navazuje na původně řecké vojenské základny. Uvnitř působí evropské i řecké instituce — již zmíněný Frontex, Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO), Registrační a identifikační služba (RIS), Řecká azylová služba (HAS) a řecká policie.
Jak celý systém vlastně funguje ve vztahu k uprchlíkům? Co se s nimi reálně děje, když připlují k řeckým břehům?
Nejprve je potřeba připomenout, že některých osob se azylové řízení, a to v rozporu s evropským právem, de facto vůbec netýká. Přesněji řečeno svého práva jsou zbaveni jen na základě národnosti, která je pokládána za dostačující diskvalifikační znak.
Potvrzuje to i Renata, která na Lesbu jako dobrovolnice pomáhá běžencům už přes čtyři roky. S Renatou se setkáváme v jedné z místních přístavních kaváren v hlavním městě ostrova Mytilene. „Pochází-li člověk například z některého subsaharského státu (Maroko, Alžírsko), po vylodění na řeckém břehu jej policie převeze přímo do detenční části hotspotu, kde týdny i měsíce čeká na deportaci do Turecka nebo do země svého původu,“ vysvětluje Renata odevzdaně.
Její zkušenost je ovšem vážnou obžalobou fungování hotspotů. Budoucí žadatelé o azyl jsou ihned po vylodění převezeni do vstupní části hotspotu, následně jsou registrováni (zjištění jména, původu, věku) a dostanou termín základní lékařské prohlídky.
Tím vstoupí do fáze čekání na první velmi „zrychlené“ interview, během nějž musí odpovědět hlavně na otázku, proč pro ně Turecko není bezpečnou zemí. Turecko se totiž šalamounsky ocitlo na seznamu bezpečných zemí. A díky tomu žadatel o azyl musí podat vysvětlení, proč v něm nemůže zůstat.
Velká část dostane ke své žádosti odmítavé stanovisko. Po něm mají žadatelé o azyl několikadenní lhůtu na podání odvolání. Na právníka sice mají nárok, ale těch je zde zoufale málo — lze říci, že k dispozici pro potřeby žadatelů o azyl prakticky nejsou.
Ti, jejichž odpovědi jsou v prvním interview vyhodnoceny jako relevantní, tedy dokládající možné ohrožení osobní bezpečnosti žadatele, čekají další měsíce na termín druhého interview. Do té doby je v jejich identifikační kartě — „uprchlickém pase“ — červené razítko, které znemožňuje legálně opustit Řecko.
To se projevuje i v zákazu pohybu z ostrovů na pevninské Řecko. Žadatelům o azyl je tak v rámci některých výjimečných právních opatření zapovězen i pohyb uvnitř státu.
Další byrokratickou překážku skýtají samy azylové pohovory. Existují případy zamítnutí žadatele jen z toho důvodu, že nebyl k dispozici příslušný překladatel a pohovor — protiprávně — nemohl proběhnout řádně.
Potvrzuje to i Alexandro z Legal Centre Lesbos, který poskytuje žadatelům o azyl právní podporu. „Jde o jednu z mnoha strategií, jak zvýšit míru odmítnutých žadatelů o azyl a dát migrantům najevo, že nejsou vítáni,“ přemýšlí nahlas, když spolu obcházíme vysoké betonové zdi s dráty, oddělující prostor bývalé vojenské základny a okolí poseté stany a plátěnými příbytky, jemuž nikdo neřekne jinak než džungle.
Renata k tomu dodává: „Pravidla se tu mění každý měsíc… Řecká vláda se tu snaží vytvořit tak strašné podmínky, aby to všechny potenciální přistěhovalce odradilo. Pořád ale Evropě nedochází, že se mýlí. Lidé za nadějí lepšího života půjdou i do pekla.“
Setkání s Muhammadem: „Hello, are you a lawyer, please?“
Jejich slova potvrzuje hotspot Vial na ostrově Chios, který se nachází deset kilometrů od hlavního přístavního města. Žadatelé o azyl jsou tu odsunuti do podhorské vyprahlé krajiny vnitrozemí ostrova, odkud neexistuje spojení s městem hromadnou dopravou. Jsou proto odkázáni jen na místní taxikáře, kteří si nechávají za jednu cestu zaplatit dvanáct euro.
Registrovaní žadatelé o azyl přitom mají měsíčně nárok pouze na sedmdesát euro. Z toho obvykle polovinu zaplatí za datové mobilní služby, aby od světa kvůli absenci wifi nezůstali odříznuti úplně.
„Poslyš, já, když jsem někde na návštěvě, chovám se jinak!“, spustí taxikář litanii na hromadění odpadků v okolí tábora, hned co spolu s dalšími třemi migranty nastupujeme do jeho auta. Na mé spolucestující z Afghánistánu se ani nepodívá. O tom, že odvoz hor plných plastových pytlů má pravidelně zajišťovat velmi dobře placená místní firma, se už ale nezmíní.
Vial katastrofální hygienické podmínky přímo ztělesňuje. Kromě nedostatku hygienických zařízení — na jednu toaletu připadá i několik set osob, ještě více pak na několik umýváren, sprch a kohoutků s vodou — trpí i absencí pitné vody. Registrovaní migranti jsou odkázáni na dovoz pitné vody mobilní cisternou. Pokud nepřijede, na balenou vodu musí vystát dlouhé fronty.
Zápach z odpadních kontejnerů se mísí s vůněmi vypraného prádla. Vlaje všude na šňůrách mezi stany a stromy. Moje bloudění táborem zastaví až zvolání dětského hlasu: „Hello, are you a lawyer, please?“ — Ahoj, nejsi náhodou prosím tě právník?
Na plastové židli opodál se na mě směje kluk držící v ruce knihu. Gestem mávnutí mě volá k sobě. Až nyní si všimnu, že drží učebnici angličtiny pro samouky. Dochází mi, že otázka je jen hravým konverzačním cvičením. V duchu hry na výuku angličtiny spolu zapředeme rozhovor. Jednotlivé naučené fráze mu umožňují mi o sobě něco říct.
„Jmenuji se Muhammad, je mi šestnáct let a pocházím z Gazy. Utekli jsme s mým otcem z tábora Rafáh. Tam nemůžeš žít v bezpečí. Jednou bych se chtěl stát pilotem. S otcem teď spolu žijeme ve stanu,“ ukazuje před sebe na samostatně stojící příbytek ze dřeva, k němuž vede kamenné schodiště zhotovené jeho otcem.
Dozvídám se, že jsou na ostrově už čtyři měsíce a termín jeho azylového pohovoru je určen až na příští měsíc. Procházíme spolu Vialem a když se vracíme zpět, zesmutní. Má obavy, že ostrov už nikdy neopustí.
On ani jeho otec žádný „plán B“ po případném zamítnutí azylové žádosti nemají. Do Turecka, natož do uprchlického tábora v Palestině se vrátit už nikdy nechce. Muhammadova původní otázka v podobě konverzačního vtipu se tak mění v tíživou perspektivu budoucnosti. Potřeboval by dobrého právníka.
Text vznikl s podporou Strategie AV21 Globální konflikty a lokální souvislosti. Autor je vědecký pracovník Etnologického ústavu Akademie věd ČR.
Chcete uprchlíkům poskytnout pomoc?
Organizace pomáhající uprchlíkům v Řecku nebo na Balkáně je možné finančně podpořit zde:
- Pomáháme lidem na útěku
- My je v tom nenecháme
- Češi pomáhají
- ComPass 42
- Iris centre
- Pomoc dětem na útěku (občanská iniciativa, která na dálku podporuje několik desítek uprchlických dětí ve spolupráci s organizací Iliaktida na řeckém ostrově Lesbos)
