V roce 2015 obcházel Evropou strašák migrační krize. Běženci Evropanům připomínali možný kolaps sociálního řádu a bezpečí. Poněvadž jsme situaci pojímali jako krizovou, dostavila se reakce národních států, jež samy sebe vnímají jako garanty bezpečí. Začaly vznikat hraniční zdi lemované žiletkovými dráty.

Ostrovy, na které chceme zapomenout

Evropské státy ke zvládání migrační krize využívaly různé mechanismy od vyhlašování výjimečných stavů přes militarizaci hranic a budování uprchlických táborů či detenčních center až po souostroví hotspotů ve Středozemním moři. Lokalizace běženců do uvedených míst má Evropě garantovat právě stav bezpečí.

Pojímání migrace coby bezpečnostní hrozby vede ke vzniku specifického druhu sociálních prostorů, jež mají sloužit jako odkladiště nadbytečného obyvatelstva, jako místa kontroly nežádoucích přistěhovalců. Patří mezi ně i tak zvané hotspoty na pěti řeckých ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos. Na ně se snažíme zapomenout, i když zde v hrůzných podmínkách žije více než čtyřicet tisíc žadatelů o azyl.

Od března 2016, kdy jsem hotspoty na řeckých ostrovech navštívil poprvé, se toho hodně změnilo. Přímo na místě mě tehdy zachytila zpráva, že Evropská unie uzavřela dohodu s Tureckem. Tamějšího autokrata Erdogana jsme tak jmenovali strážcem vnější pobřežní hranice Evropské unie. A jeho špinavou práci oceňujeme královským platem výměnou za zastavení migrace na tureckém pobřeží.

Hodně se toho ale změnilo už i od letošního února, kdy jsem řecké ostrovy navštívil naposledy. Proto bych chtěl nyní touto ostrovní topografií doplněnou o fotoreportáž přiblížit širší kontext snah řešit migrační otázku zmíněnou dohodou a vznikem hotspotů.

Proč hotspoty vlastně vznikly, jak fungují a jak jejich logistika a infrastruktura ovlivňuje životy migrantů? Jak se s jejich přítomností vyrovnávají místní ostrované? Proč o řeckých ostrovech můžeme uvažovat jako o obětovaných zónách ve smyslu, v jakém pojem používá Naomi Kleinová?

A dále: Je možné v důsledku šíření koronaviru hotspoty považovat i za teritorium, kde se uplatňuje hned dvojí výjimečný stav? Jak je dnes možné promýšlet hranice Evropy a nuceně migrující, které necháváme před jejím prahem? A konečně zda — a do jaké míry — se idea Evropy opírá o princip filtrace a vylučování těch, kteří jsou označeni za nežádoucí?

Skutečně se každý z nás může vrátit do bezpečí domova? 

Evropská regionální integrace je postavena na přeshraničním pohybu a vztazích. O jejich přerušení se nyní zasloužil koronavirus, na jehož nespoutaný pohyb se aplikuje lék znehybnění populací uvnitř pevně ohraničených států. V karanténách národních izolací nám bylo řečeno, že nemůžeme překročit hranice, pokud nejsme levná pracovní síla z Východu, nebo se nevracíme ze zahraničí domů.

Domov je tak dnes považován za jakousi samozřejmou ohraničenou národnost. Každý jej přece někde máme a s ním i privilegium bezpečí sdílené s osudy národa, jenž se nám v době krizí stává totemickým kmenovým společenstvím. Skutečně se ale každý z nás může vrátit do bezpečí domova? 

Tyto a mnohé další otázky bolestně vyvstaly, když mi přišla zpráva od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy živořícího čtvrtý měsíc v malém stanu v táboře Vial na Chiosu. Vial se stal vedle nechvalně známé Morie jedním z varovných důsledků přístupu, který se pokouší řešit migraci prostřednictvím hotspotů — registračních a identifikačních center daleko od břehů evropské pevniny a jejich obyvatel. V hotspotech nejsou zajištěny základní lidské podmínky pro trvalejší pobyt.

„Žádné změny. Dneska zase nedovezli vodu, někteří vykopali vlastní studnu, ale voda z ní se nedá pít. Bojím se, že nás tady chtějí nechat pomřít… Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“, ptá se Muhammad naléhavě ve zprávě a přichází výčitky. Nevím, jak mu odpovědět.

Moře a ostrovy

Krajina a moře táhnoucí se řecko-tureckou pobřežní hranicí vždy plnily úlohu prostoru vzájemných doteků a mísení kultur. Středozemní moře obmývá jednadvacet moderních států, tři kontinenty a pamatuje tisíce let historie. Staří Řekové mu říkali Mare Nostrum — Naše moře.

Tím, že dnes tvoří tekutou pohraniční zónu mezi Evropskou unií a Tureckem a také se subsaharskou Afrikou, kudy se směrem k Centru pokouší migrovat lidé, aby unikli Periferii, získává označení naše moře nový význam. Naše moře je již roky svědkem zápasů běženců o naději na lepší budoucnost a samu existenci vlastních životů, prahem bytí a nebytí.

Když Evropská unie na jaře roku 2015 hledala cestu, jak vyřešit situaci stále většího počtu migrantů směřujících do Evropy, spásnou myšlenku spatřila ve zřízení přijímacích, registračních a identifikačních středisek na italských a řeckých ostrovech. Od pevninské Evropy jsou vzdálené právě tak akorát, aby unikaly pozornosti Evropanů. Jako by se ukryly kdesi za „horizont událostí“.

Zároveň vznikly na teritoriu, které je i přes výrazně periferní postavení územím Evropské unie. Snad aby vzniklo alespoň zdání, že se tím předchází hrubému porušování mezinárodního práva?

Těžko říct, každopádně morálce Evropanů bylo učiněno zadost a Evropská unie nabyla pocit, že nalezla vytouženou, ač jen dočasnou rovnováhu, když ke břehům řeckých ostrovů připluje právě tolik přistěhovalců, kolik jich systém zvládne biometricky zpracovat, posoudit jejich žádosti o azyl a buď je vrátit do Turecka, anebo jim umožnit s uprchlickým pasem odcestovat na evropskou pevninu.

Elegantně jsme měli najít harmonický balanc, jak se vypořádat s těmi, kteří se ocitli na prahu Evropy a chtějí jako nezvaní hosté vstoupit dál. Stejně jako v románu J. M. Coetzeeho se ostrovy staly přední linií migračního režimu, kde mohli Evropané bezpečně „čekat na barbary“.

Zrození hotspotů

Ostrovní hotspoty představují experiment Evropské unie, jak do budoucna zvládat migraci. Jejich úloha spočívá v klasifikaci lidí vstupujících na evropské území na uprchlíky, s právním nárokem na azyl, a ekonomické migranty, bez právního nároku na překročení hranice. Za ideou utváření migračních hotspotů stojí přesvědčení, že rozlišení obou kategorií je možné a spravedlivé.

První z nich měli být následně přerozdělováni jako žadatelé o azyl mezi evropské státy, z čehož ovšem i vinou obstrukčního přístupu zemí Visegrádské čtyřky sešlo. Lidé bez nároku na azyl jsou naopak deportováni.

Kategorizace do dvou skupin je ale zrádná. Prem Kumar Rajaman tvrdí, že nic takového jako „migrant“ nebo „uprchlík“ neexistuje. V jeho pojetí jsou to jen způsoby aplikace biopolitického přístupu, jejichž účelem je třídit a hierarchizovat různé populace a různé typy subjektů s ohledem na kulturní, politické a ideologické zájmy.

Hotspoty a celý na nich založený migrační režim jsou skutečně do velké míry jen špinavou hrou Evropské unie. Mají vytvořit zdání řádu formou klasifikace lidí s jasným cílem masově je odmítat aplikací výjimečně zrychlené karikatury azylového práva.

Jak už během jejich vzniku psal francouzský antropolog Didier Fassin, hotspoty jsou jen jednou z mnoha strategií, které byly v předchozích dekádách Evropskou unií aplikovány za účelem řešení otázky uprchlíků. Vstřícnost a otevřenost poválečné Evropy vůči žadatelům o azyl podle něj byla vždy jen zdánlivá.

V prvních dvou desetiletích po ratifikaci Ženevské úmluvy v roce 1951 byla motivace přijímajících evropských zemí převážně ekonomická, když v rámci poválečné hospodářské obnovy byla zapotřebí zejména pracovní síla. Postupně se ovšem na Západě „gastarbeiteři“ stali nežádoucími.

Začal se utvářet systém policejních kontrol, budovala se detenční střediska pro potenciální žadatele, zpřísňovala se administrativní omezení, takže se výrazně snížila míra přiznávání práva azylu — například ve Francii klesla postupně od sedmdesátých let do současnosti z více než devadesáti procent na současných méně než deset procent.

Podobně i na Východě byli po zhroucení komunistických režimů žadatelé o azyl považováni za krajně podezřelé, zvláště ti, kteří pocházeli z globálního Jihu. Politolog Pavel Barša ve svém pronikavém textu Nulový stupeň dekolonizace nabízí jedno z možných vysvětlení, proč se to dělo. Zatímco komunistický režim byl alespoň rétoricky s představiteli globálního Jihu — oběťmi rasismu, kolonialismu, kapitalismu — solidární, po roce 1989 byl uvedený postoj novým režimem v rámci negace všeho minulého odmítnut.

Začala se praktikovat ryze eurocentrická politika. Na povrch se to plně vyplavilo v roce 2015 během migrační krize v xenofobním odmítání uprchlíků právě z globálního Jihu. 

V posledním desetiletí se vyvinuly takové strategie zvládání migrace, jež mají běžence zastavit pokud možno ještě před vstupem na evropskou pevninu. Kontrolu migrace jsme po vzoru Austrálie a jejich ostrovních detencí outsourcovali do Maroka, jehož policie je známa tím, že deportuje migranty do Sahary, nebo do Libye, kde Evropská unie platí místní pohraniční stráž zachytávající migranty do obávaných táborů-vězení.

Hotspoty a evropsko-turecká dohoda jsou pak jedním z dalších přístupů, jak externalizovat evropské hranice i za cenu, že se naším partnerem stalo autoritářské a frapantně lidská práva porušující Turecko v čele s autokratem Erdoganem, jakýmsi nájemným migračním komisařem vykonávajícím za Evropskou unii černou práci.

Logistika a infrastruktura hotspotu

Co je to vlastně „hotspot“? Jde o specifický logistický aparát, byrokratický organismus a datovou infrastrukturu managementu migrace, který vyrostl z potřeb kontroly externích hranic Evropské unie po zvýšení objemu migrace v roce 2015.

Jejich zřízení zrcadlilo snahu nalézt systémové řešení, zavést infrastrukturu kontroly migrace. Na jejím chodu se podílejí evropské instituce jako Evropská komise či Frontex, Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, která zajišťuje kontrolu externích hranic EU mezi břehy řeckých ostrovů a Tureckem.

Hotspoty mají být mechanismem, který je schopen vyhledávat, lokalizovat, zachytit, třídit a případně zadržet osoby překračující vnější hranice Evropské unie. Následně z osobních informací a biografií migrantů vytváří a do databází ukládá jejich identifikační údaje včetně otisků prstů. A ze shromážděných dat pak určuje další trajektorie osudů migrantů.

Přední odbornice na fungování hotspotů Polly Pallisterová-Wilkinsová na základě toho tvrdí, že nejsou součástí snahy o budování metaforické „pevnosti Evropy“. Pokládá je za pokus o systém, který má další mobilitu přistěhovalců organizovat a kontrolovat. Architektura hotspotů na řeckých ostrovech navazuje na původně řecké vojenské základny. Uvnitř působí evropské i řecké instituce — již zmíněný Frontex, Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO), Registrační a identifikační služba (RIS), Řecká azylová služba (HAS) a řecká policie.

Jak celý systém vlastně funguje ve vztahu k uprchlíkům? Co se s nimi reálně děje, když připlují k řeckým břehům?

Nejprve je potřeba připomenout, že některých osob se azylové řízení, a to v rozporu s evropským právem, de facto vůbec netýká. Přesněji řečeno svého práva jsou zbaveni jen na základě národnosti, která je pokládána za dostačující diskvalifikační znak.