V roce 2015 obcházel Evropou strašák migrační krize. Běženci Evropanům připomínali možný kolaps sociálního řádu a bezpečí. Poněvadž jsme situaci pojímali jako krizovou, dostavila se reakce národních států, jež samy sebe vnímají jako garanty bezpečí. Začaly vznikat hraniční zdi lemované žiletkovými dráty.

Ostrovy, na které chceme zapomenout

Evropské státy ke zvládání migrační krize využívaly různé mechanismy od vyhlašování výjimečných stavů přes militarizaci hranic a budování uprchlických táborů či detenčních center až po souostroví hotspotů ve Středozemním moři. Lokalizace běženců do uvedených míst má Evropě garantovat právě stav bezpečí.

Pojímání migrace coby bezpečnostní hrozby vede ke vzniku specifického druhu sociálních prostorů, jež mají sloužit jako odkladiště nadbytečného obyvatelstva, jako místa kontroly nežádoucích přistěhovalců. Patří mezi ně i tak zvané hotspoty na pěti řeckých ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos. Na ně se snažíme zapomenout, i když zde v hrůzných podmínkách žije více než čtyřicet tisíc žadatelů o azyl.

Od března 2016, kdy jsem hotspoty na řeckých ostrovech navštívil poprvé, se toho hodně změnilo. Přímo na místě mě tehdy zachytila zpráva, že Evropská unie uzavřela dohodu s Tureckem. Tamějšího autokrata Erdogana jsme tak jmenovali strážcem vnější pobřežní hranice Evropské unie. A jeho špinavou práci oceňujeme královským platem výměnou za zastavení migrace na tureckém pobřeží.

Hodně se toho ale změnilo už i od letošního února, kdy jsem řecké ostrovy navštívil naposledy. Proto bych chtěl nyní touto ostrovní topografií doplněnou o fotoreportáž přiblížit širší kontext snah řešit migrační otázku zmíněnou dohodou a vznikem hotspotů.

Proč hotspoty vlastně vznikly, jak fungují a jak jejich logistika a infrastruktura ovlivňuje životy migrantů? Jak se s jejich přítomností vyrovnávají místní ostrované? Proč o řeckých ostrovech můžeme uvažovat jako o obětovaných zónách ve smyslu, v jakém pojem používá Naomi Kleinová?

A dále: Je možné v důsledku šíření koronaviru hotspoty považovat i za teritorium, kde se uplatňuje hned dvojí výjimečný stav? Jak je dnes možné promýšlet hranice Evropy a nuceně migrující, které necháváme před jejím prahem? A konečně zda — a do jaké míry — se idea Evropy opírá o princip filtrace a vylučování těch, kteří jsou označeni za nežádoucí?

Skutečně se každý z nás může vrátit do bezpečí domova? 

Evropská regionální integrace je postavena na přeshraničním pohybu a vztazích. O jejich přerušení se nyní zasloužil koronavirus, na jehož nespoutaný pohyb se aplikuje lék znehybnění populací uvnitř pevně ohraničených států. V karanténách národních izolací nám bylo řečeno, že nemůžeme překročit hranice, pokud nejsme levná pracovní síla z Východu, nebo se nevracíme ze zahraničí domů.

Domov je tak dnes považován za jakousi samozřejmou ohraničenou národnost. Každý jej přece někde máme a s ním i privilegium bezpečí sdílené s osudy národa, jenž se nám v době krizí stává totemickým kmenovým společenstvím. Skutečně se ale každý z nás může vrátit do bezpečí domova? 

Tyto a mnohé další otázky bolestně vyvstaly, když mi přišla zpráva od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy živořícího čtvrtý měsíc v malém stanu v táboře Vial na Chiosu. Vial se stal vedle nechvalně známé Morie jedním z varovných důsledků přístupu, který se pokouší řešit migraci prostřednictvím hotspotů — registračních a identifikačních center daleko od břehů evropské pevniny a jejich obyvatel. V hotspotech nejsou zajištěny základní lidské podmínky pro trvalejší pobyt.

„Žádné změny. Dneska zase nedovezli vodu, někteří vykopali vlastní studnu, ale voda z ní se nedá pít. Bojím se, že nás tady chtějí nechat pomřít… Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“, ptá se Muhammad naléhavě ve zprávě a přichází výčitky. Nevím, jak mu odpovědět.

Moře a ostrovy

Krajina a moře táhnoucí se řecko-tureckou pobřežní hranicí vždy plnily úlohu prostoru vzájemných doteků a mísení kultur. Středozemní moře obmývá jednadvacet moderních států, tři kontinenty a pamatuje tisíce let historie. Staří Řekové mu říkali Mare Nostrum — Naše moře.

Tím, že dnes tvoří tekutou pohraniční zónu mezi Evropskou unií a Tureckem a také se subsaharskou Afrikou, kudy se směrem k Centru pokouší migrovat lidé, aby unikli Periferii, získává označení naše moře nový význam. Naše moře je již roky svědkem zápasů běženců o naději na lepší budoucnost a samu existenci vlastních životů, prahem bytí a nebytí.

Když Evropská unie na jaře roku 2015 hledala cestu, jak vyřešit situaci stále většího počtu migrantů směřujících do Evropy, spásnou myšlenku spatřila ve zřízení přijímacích, registračních a identifikačních středisek na italských a řeckých ostrovech. Od pevninské Evropy jsou vzdálené právě tak akorát, aby unikaly pozornosti Evropanů. Jako by se ukryly kdesi za „horizont událostí“.

Zároveň vznikly na teritoriu, které je i přes výrazně periferní postavení územím Evropské unie. Snad aby vzniklo alespoň zdání, že se tím předchází hrubému porušování mezinárodního práva?