Cílem výjimečného stavu v polském pohraničí je skrýt nezákonnost před veřejností

Aneta Lakomá

Polsko vyhlásilo poprvé od roku 1981 výjimečný stav. Platí v tříkilometrovém pásu podél hranic a jeho cílem je skrýt před světem nelidské zacházení s uprchlíky, jimž země v rozporu se svými smluvními závazky odpírá právo na azyl.

Obrázky, za něž se Polsko stydí. Právem. Usnarz Górny je dnes nejostudnějším místem v Evropské unii. Foto Wojtek Radwanski, AFP

Poprvé od roku 1981 vyhlásilo Polsko výjimečný stav. Týká se příhraniční oblasti u hranic s Běloruskem. Zasáhne tři kilometry do vnitrozemí a platit má zatím třicet dní.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V jeho rámci platí řada výjimek, ale požadavek, aby stát umožnil v oblasti působit novinářům, byl oslyšen. Polská pohraniční stráž situaci na hranici údajně zvládá. Země si o pomoc Frontexu neřekla. Očividně si ale nedovede poradit s nepříjemnými otázkami reportérů a redakcí.

Vláda svůj krok zdůvodňuje tím, že vzrostl počet pokusů o nelegální překročení bělorusko-polské hranice. Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko využívá lidi většinou z Blízkého východu jako zbraň proti sousedním zemím, které se rozhodly nabídnout útočiště běloruské opozici i uprchlíkům odtamtud.

Podle Poláků přilétají do Minsku obyvatelé Blízkého východu na turistická víza a následně je Bělorusové přepravují k hranicím. Slibují jim přechod do Evropské unie nebo do Německa. S touto politikou začal Minsk nejprve v červnu proti Litvě a bylo otázkou času, kdy v tomto ohledu začne zkoušet i Polsko.

Jedna věc je Lukašenkova cynická politika. Druhá věc pak je, že do pasti běloruského diktátora chytají skuteční lidé, kteří se tak stávají obětí jak jeho bezohlednosti tak následně tvrdosti polské imigrační politiky, která striktně odmítá jakékoli uprchlíky, pokud nepocházejí přímo z Běloruska.

Vyhlášení výjimečného stavu přichází poté, co už tři týdny informují média o bezvýchodné situaci u polské příhraniční vesnice Usnarz Górny. Na polsko-běloruské hranici tu uvízla skupina dvaatřiceti lidí. Bělorusové je nehodlají pustit zpátky a Poláci zase do země.

Na počátku krize mohli novináři, právníci i členové občanské organizace Ocalenie (česky Spása) až k provizornímu táboru, potažmo do něj. Získali od uprchlíků plné moci a předali jim malý stan. Taktéž polští pohraničníci podávali lidem vodu.

Právě v jejich přítomnosti složil jeden z Afghánců ústní žádost o mezinárodní ochranu, na níž má podle mezinárodního práva nárok. Zůstala ale bez reakce a tábořiště bylo následně znepřístupněno.

Média na to trvale upozorňují. Přilehlou louku začala hlídat kromě pohraničníků i policie a drží novináře v několikasetmetrové vzdálenosti od Afghánců. Auta nastavěná kolem tábořiště brání ve výhledu.

Tlumočníci z afghánské perštiny se tak se skupinou snaží navázat kontakt přes megafon. Druhá strana své odpovědi křičí. Polští pohraničníci nepouštějí k lidem ani doktora, ani novináře. Zásah nedovolili ani přivolané sanitce, o kterou uprchlíci prosili.

Blíže k nim se dostal pouze pozorovatel z kanceláře polského ombudsmana, který mluvil o nelidských podmínkách, v jakých přebývají. Domnívá se ale, že se tábořiště nachází na běloruské straně. Podle leteckých záběrů televize Polsat se však minimálně jeho část nachází na území Polska.

K pomoci Afgáncům vyzval Polsko Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, někteří polští biskupové i představitelé polské židovské obce. Na místo se pokoušel dostat i Červený kříž. Bezvýsledně.

Podle zpráv, které získali tlumočníci, dostávali uprchlíci jednou za dva dny od Bělorusů chléb, ovšem ne pravidelně. Vodu pili z potoka. Tlumočníci také zjistili, že některé osoby během pobytu na hranicích ztratili vědomí, další měli krev v moči, dvaapadesátiletá žena trpí těžkými depresemi. Část lidí má pravděpodobně zápal plic.

Na rozdíl od Běloruska Polsku na osudu lidí, obývající pod dohledem pohraničníků malý pás země, záleží, protože po čtrnácti dnech od začátku krize poslalo do Minsku nótu s žádostí o povolení pro vjezd humanitární pomoci na běloruské území. Byla odmítnuta. Na druhou žádost Bělorusko zatím nereagovalo.

Za to běloruská strana využívá situaci k propagandě. K Afgháncům pozvali své novináře a ten den dostali uprchlíci i teplé jídlo. Pak už zase nic. Bělorusko ukazuje Polsko jako nelidskou zemi, která porušuje lidská práva. Ani jedna ze stran přitom ve svém počínání nevychází z toho, že objektem jejich sporu jsou lidé, vinni jen svou naivitou, s níž sedli na lep běloruskému diktátorovi, a touhou zachránit své životy.

Polský ministr obrany Mariusz Błaszczak slíbil pohraničníkům působícím u vesnice Usnarz Górny vyznamenání za nelehkou práci. Uprchlíci zůstávají na svém místě, protože žádná ze stran jim nedovoluje odejít.

Jediný, kdo musí nyní pryč, jsou novináři, členové občanských organizací a tlumočníci. Na odjezd měli čas do půlnoci ze čtvrtka 2. září na pátek 3. září.

Ministr vnitra Mariusz Kamiński, který se mimochodem příznačně přeřekl, když místo výjimečného stavu spontánně ohlašoval stav válečný, prohlásil, že novináři nejsou osoby, které mají oprávnění v oblasti pobývat. Má k tomu pravděpodobně řadu důvodů.

Právě novináři totiž zveřejnili videa ukazující, jak se pohraničníci točí k přítomné lékařce zády. A právě novináři si po celou dobu stěžovali, že s nimi mluvčí pohraniční stráže nekomunikuje, že na místě přítomná stráž odmítá říct, kdo jí velí a kdo dal rozkaz nepouštět doktora.

Upozorňovali také, že přítomné složky brání hlukem v komunikaci s lidmi na druhé straně louky. Teď během výjimečného stavu bude trestné pohraničníky dokonce i natáčet a fotit. Budou mít, jak řekl poslanec strany PiS Piotr Kaleta, „volné ruce“.