Poprvé od roku 1981 vyhlásilo Polsko výjimečný stav. Týká se příhraniční oblasti u hranic s Běloruskem. Zasáhne tři kilometry do vnitrozemí a platit má zatím třicet dní.

V jeho rámci platí řada výjimek, ale požadavek, aby stát umožnil v oblasti působit novinářům, byl oslyšen. Polská pohraniční stráž situaci na hranici údajně zvládá. Země si o pomoc Frontexu neřekla. Očividně si ale nedovede poradit s nepříjemnými otázkami reportérů a redakcí.

Vláda svůj krok zdůvodňuje tím, že vzrostl počet pokusů o nelegální překročení bělorusko-polské hranice. Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko využívá lidi většinou z Blízkého východu jako zbraň proti sousedním zemím, které se rozhodly nabídnout útočiště běloruské opozici i uprchlíkům odtamtud.

Podle Poláků přilétají do Minsku obyvatelé Blízkého východu na turistická víza a následně je Bělorusové přepravují k hranicím. Slibují jim přechod do Evropské unie nebo do Německa. S touto politikou začal Minsk nejprve v červnu proti Litvě a bylo otázkou času, kdy v tomto ohledu začne zkoušet i Polsko.

Jedna věc je Lukašenkova cynická politika. Druhá věc pak je, že do pasti běloruského diktátora chytají skuteční lidé, kteří se tak stávají obětí jak jeho bezohlednosti tak následně tvrdosti polské imigrační politiky, která striktně odmítá jakékoli uprchlíky, pokud nepocházejí přímo z Běloruska.