↗

Pokud by existoval způsob, jak v Sýrii, Afghánistánu, Turecku, Libyi nebo Eritreji legálně požádat o mezinárodní ochranu, relokaci do Evropy a jiné způsoby pomoci, migrační tlak by zeslábl, pašeráci by neměli koho pašovat a na hranicích by nemusely hlídkovat tisíce policistů a vojáků. Uvést takový systém do praxe není nic jednoduchého, přispěl by však ke snížení utrpení tisíců lidí a menšímu počtu mrtvých na hranicích Evropy. Repro z filmu Hranice

V kinech se objevil dlouho očekávaný a nyní široce diskutovaný film polské režisérky Agnieszky Hollandové Hranice. Film vzbudil velký rozruch ještě předtím, než ho měli diváci možnost vidět, a to především v Polsku. Polští politici zejména z dosluhující vládnoucí strany Právo a spravedlnost označovali režisérku za vlastizrádkyni a její film, který ukazuje události na polsko-běloruské hranici v roce 2021, srovnávali s nacistickou propagandou.

Obžaloba evropské migrační politiky

V roce 2021 běloruský diktátor Lukašenko ve spolupráci s ruským diktátorem Putinem začali motivovat a lákat uprchlíky ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo afrických zemí do Běloruska se slibem, že se odtud snadno dostanou do Evropské unie. Protože zoufalí lidé dělají zoufalé činy, desítky tisíc lidí této nabídky využily a dostaly se do nelidského koloběhu opakovaných pokusů o překročení polsko-běloruské hranice.

Polsko v Bělověžském pralese rychle vybudovalo a postupně zdokonalovalo plot z ostnatého drátu, přes který se uprchlíci snažili dostat. Běloruská armáda je násilím tlačila přes plot, který jim pomáhali vojáci narušovat. Jakmile uprchlíci hranici překročili, vracela je z druhé strany polská pohraniční stráž násilně — někdy je doslova přehazovala přes plot — zpět do Běloruska.

Režisérce Hollandové se podařilo natočit velice důležité dílo. Film věrně a pravdivě zobrazuje strastiplné cesty uprchlíků mířících do Evropy, jednání pohraniční stráže i činnost dobrovolníků a aktivistů, kteří se snaží chovat lidsky. Realita je to velice drsná. Důvody útěku uprchlíků do Evropy, jejich motivace, příběhy, vše se ve filmu odehrává tak, jak to známe od roku 2015 ze situace na hranicích mnoha evropských států.

Film je velkou obžalobou nejen Polska, ale celé Evropy. Velmi podobný nebo téměř identický film by totiž bylo možné natočit o dění v Řecku, Severní Makedonii, Srbsku, Maďarsku, Bulharsku, Chorvatsku nebo třeba Itálii. V mnoha zemích Evropské unie dochází k podobným situacím, kdy vlády za podpory nebo aktivního přispění unijních institucí budují ploty a zdi — a uprchlíci za doprovodu převaděčů nebo pašeráků trpí.

Policie uprchlíky běžně bije, okrádá a nelegálně vytlačuje za hranice, přestože hlasitě žádají o poskytnutí azylu. Mezinárodní právo i Ženevská úmluva o postavení uprchlíků jsou pošlapávány dennodenně. Film Agnieszky Hollandové toto jednání zobrazuje téměř dokumentárním způsobem v celé jeho tragice.

Na pozadí dění v Polsku můžeme spatřit způsob myšlení a jednání, který spolehlivě funguje v mnoha krizových situacích: získávání politické podpory veřejnosti rozdělením lidí na „my“ a „oni“. V otázce migrace takto dlouhodobě dochází k dehumanizaci uprchlíků a migrantů. Místo reálných lidí a jejich příběhů se mluví o migračním tlaku, migračních tocích, migrační vlně a podobně. Velice rychle se tím z jednotlivců a rodin stává neurčitá a nevyzpytatelná skupina, která vzbuzuje obavy.

Pohled lidskosti

Film Hranice naopak přináší pohled lidskosti, v němž má každý život svoji nepopiratelnou hodnotu a za každým člověkem je příběh v mnohém podobný tomu, co zažíváme sami na vlastní kůži. Takový pohled veřejným představitelům většinou zcela chybí a dokážou jen technokraticky mluvit o číslech a bezpečnosti.

Někteří komentátoři zmiňují, že film sice do jisté míry dobře zobrazuje realitu, ale nepřináší řešení situace na evropských hranicích. Bez ohledu na to, že film jako umělecké dílo nemá za úkol řešení předkládat, je užitečné přemýšlet nad možnými způsoby, jak situaci příchozích i domácích dobře a důstojně zvládat. Zatím se však většina komentátorů nedostává v myšlenkách dál, než jak vysoké ploty bychom měli postavit a nakolik drsně se může chovat pohraniční stráž.

Je tragické, že po minimálně osmi letech, kdy je migrace jedním z hlavních témat mnoha evropských i českých diskuzí, je přehlížen klíčový fakt: lidé prchající před válkou, ohrožením života, hladomorem a jiným utrpením, nemají jakoukoliv legální možnost, jak se do Evropy dostat. Tím Evropská unie nahrává zločineckým skupinám — a v případě Běloruska i zločineckému režimu — a přihrává jim „klienty“, kteří se snaží zachránit holé životy a zajistit snesitelnou budoucnost svým dětem.

Pokud by existoval způsob, jak v Sýrii, Afghánistánu, Turecku, Libyi nebo Eritreji legálně požádat o mezinárodní ochranu, relokaci do Evropy a jiné způsoby pomoci, migrační tlak by zeslábl, pašeráci by neměli koho pašovat a na hranicích by nemusely hlídkovat tisíce policistů a vojáků. Uvést takový systém do praxe není nic jednoduchého. Je to však cesta, která by přispěla ke snížení utrpení tisíců lidí a menšímu počtu mrtvých na hranicích Evropy.