V srpnu se pozornost polských médií obrací k malé vesnici na běloruské hranici jménem Usnarz Górny, kde se skupina Afghánců pokouší žádat Poláky o azyl. Ještě neplatí zákon, který legalizuje vyvážení lidí bez platného polského víza nebo jiných dokumentů, za hranice. Ani ostnatý drát ještě nikdo nerozmotává. Pohraničníci ale žádost, kterou zdokumentovala i média, i tak nepřijímají.

Poté, co se na místo začínají sjíždět novináři a lidskoprávní organizace, policie kontakt s uprchlíky definitivně znemožní. Ti zůstanou na místě několik týdnů, hlídaní pohraničníky obou států. Pak se pokusí násilím dostat do Polska. Pomáhají jim v tom právě Bělorusové. Na polské straně Afghánce zachytávají a v jiném místě vracejí zpět za hranice.

V době, kdy se toto děje, už mají novináři i aktivisté dávno zakázáno do tři kilometry širokého pásu podél běloruské hranice jakkoli vstupovat. V oblasti panuje výjimečný stav. Informace tak pocházejí výhradně z nahrávek, které uveřejnili pohraničníci obou států, a také od neziskových organizací. Ty totiž byly s uprchlíky po celou dobu v kontaktu přes telefon. Afgháncům ho nabíjeli Bělorusové. Co se se skupinou stalo dále není jasné.

Uprchlíci zejména z Blízkého východu přicházejí uměle vytvořenou a vládou v Minsku podporovanou migrační trasou a snaží se dostat do Polska. Uvěřili propagandě Běloruského režimu o snadné cestě do Evropské unie. Možnost požádat o azyl ale v Polsku nedostanou, místo toho se chytnou do pasti na hranici. V lesích pak tráví dny a týdny a pohraničníci si je mezi sebou přehazují. Nevyhnou se tomu ani děti, staří nebo nemocní.

Podle Polska jsou lidé z Blízkého východu Lukašenkovou zbraní proti Evropské unii. A několik těchto lidských zbraní už v pohraničí zemřelo, oficiálně jich bylo zatím osm. Těm nemnohým, jimž se podaří přejít hloub do polského vnitrozemí, poskytují první pomoc polští dobrovolníci působící těsně za zónou výjimečného stavu. Některé lidské zbraně bývají vyčerpané, podchlazené, zbité nebo okradené. Jedna měla od Bělorusů tak zbité nohy, že se lékaři divili, že dokázala ve svém stavu vůbec jít.

Po poskytnutí pomoci musí dobrovolníci uvědomit pohraničníky. V uprchlickém táboře končí jen zlomek migrantů, v nemocnici jen nejakutnější případy. Když je lékaři dostanou do stavu životaschopnosti, bývají lidské zbraně vráceny zpátky za hranici. O tom všem informují polská média již od vypuknutí příhraniční krize.

Uprchlíci z Běloruska

Migranti z Běloruska přicházejí do Polska soustavně už rok a v nezanedbatelných počtech se zde také usazují. Pro řadu Bělorusů se Polsko po zfalšovaných volbách minulý rok v srpnu stalo druhým domovem. Utíkají ze státu, kde je trestné i jíst červeno bílý dort nebo tyto barvy oblékat. Odkazují totiž na opozici a vlajku svobodného Běloruska.

Na rozdíl od lidských zbraní z Blízkého východu jsou Bělorusové v Polsku vítáni. Díky humanitárním vízům se jim otevřel pracovní trh a pro IT experty a ty, kteří chtějí v Polsku podnikat, běží program Poland Business Harbour. V zemi diktátora Lukašenka je IT specialistů poměrně dost, kdežto v Polsku, stejně jako další pracovníci, chybějí. Za loňský rok emigrovalo do Polska přes deset tisíc Bělorusů. S integrací si pomáhají navzájem a přijetí ze strany Poláků si většinou pochvalují.

Manželé Maxim a Anja odjeli z Běloruska, aby si pro ně nepřišla KGB, jako se to stalo některým jejich přátelům z pěveckého sboru za to, že zpívali běloruské písničky, a podporovali tak protesty proti Lukašenkovi. Do Polska se dostali přes Ukrajinu.

„Necháš v zemi celý svůj život. Tam ve svém oboru něco znamenáš, tady jsi nikdo. Jsi opět na začátku. Neznáš jazyk a tvoje zkušenosti a vzdělání už nemají takový význam. Musíš si najít podnájem. Musíš zařídit školku, školu, najít si práci, samozřejmě nekvalifikovanou, protože neznáš jazyk,“ popisuje Maxim.

Před velmi pravděpodobným zatčením utekla z Běloruska i Marija. Aktivistka, která chce z Polska usilovat o to, aby Bělorusko přestalo masivně kácet lesy. Byla také pozorovatelkou na volbách. Volební komise zasedala ve škole a podle Marijina svědectví volby falšovali sami učitelé.

Starala se i o několik chatů, které kvůli volbám s ostatními aktivisty založili na sociálních sítích. Impulsem pro odjezd ze země bylo uvěznění kolegy. Za správu chatů dostal dva roky. Ke všemu měl u sebe seznamy lidí, kteří se zapojili do voleb a podepisovali petice za opoziční kandidáty. Bylo na nich všechno i adresy. Seznamy zabavila milice, která je hodlala využít při stíhání opozice. Na to, až přijde na řadu, Marija nečekala.

Stejně jako Maxim s Anjou odjížděla přes Ukrajinu. Její manžel to měl ale složitější, jako Rusa jej tehdy Ukrajina na své území nepustila. Ukrajinci nepouštěli žádné Rusy, hrozilo obnovení konfliktu na Donbase a tento krok pojala země jako prevenci před takzvanými ruskými dobrovolníky, kteří odjíždějí do sousední země válčit. Smůlu tak měl i prchající obyvatel Běloruska ruské národnosti. Marijin muž se zkrátka musel vrátit. Když byl doma, milice jim přišla prohledat byt. V rámci razie zabavila laptop a telefony. S ním pak nahrála propagační video.

„Manžel se snažil odletět z Minsku, ale nepustili ho. Potom se rozhodl, že pojede do Moskvy a zkusí odjed odtamtud. Zkusil to dvakrát. Ukázalo se však, že je hledaný, a z formálních důvodů ho pustit nemohou. Ruský úředník mu ale odcestovat umožnil. Řekl mu, aby se do Ruska už nevracel,“ vypráví Marija. Celá rodina se sešla ve Varšavě.

Své zkušenosti s Lukašenkovým režimem má i Natálie. Policie a speciální jednotky OMON ji několikrát zbili. Dostala se také do běloruského vězení. „Podmínky ve vězení jsou těžké. Ženy jsou nucené se svlékat. Hygiena je skoro nulová. Všechno smrdí, jídlo není dobré. Někdy je v cele pro pět osob patnáct lidí. Já jsem ale byla tam, kde jich bylo pět. Byla tam toaleta, no díra v podlaze. Všechno je vidět, nemůžeš jít normálně na záchod,“ vypráví.

Od té doby, co kvůli výsledkům voleb začala protestovat, měla v patách milici. Byl to pak právě jeden z milicionářů, který ji doporučil, aby z Běloruska odjela, protože proti ní bylo zahájeno vyšetřování, a to kvůli jejím zveřejněným komentářům. Ve vzteku napsala na sociální sítě něco o ničení policejních aut a vybavení.

„Měsíc jsem se i s dětmi ukrývala a bylo to těžké. Napsala jsem na polský konzulát o víza. Jela jsem tam zavézt pasy. Když jsem se vracela, čekala na mě na nádraží milice. Měla jsem roušku a bundu, myslela jsem si, že mě nikdo nemůže poznat. Vzali mě ale každý pod jedno rameno a vedli do auta. Chtěla jsem zavolat mámě, aby věděla, kam jedu. Oni mě začali bít, kroutit ruce, brát telefon. Mámě jsem jen stačila říct, že mě zadrželi.“

Milicionáři v jejím bytě zabavili všechny peníze, co našli, telefon a další elektroniku. Protokol o zadržení nedostala, řekli jí jen, ať sedí doma a nikam nejezdí.

„Jakmile jsem ale dostala pasy a víza, odjela jsem do Polska. Myslím, že se jim hodilo, že odjíždím. Kdyby mě zavřeli, měli by s tím hodně papírování kvůli dětem. V Polsku se cítím dobře, děti chodí do školy a já pracuji. Jsem kadeřnice.“

Běloruská komunita

„Poláci nám rozumí, sami poměrně nedávno zažili něco podobného. Cítíme podporu od nevládních organizací, pomáhá církev, podnikatelé, místní samospráva i vláda. Vskutku za ten rok udělali hodně. Vydali množství víz. Připravili speciální humanitární vízum, změnili zákon, aby mohli lidé hned pracovat. Někteří prošli detenčními centry, ale vskutku rychle se vše vyřešilo a už během pár měsíců měli rozhodnutí o mezinárodní ochraně,“ chválí si dobrovolník Ihar, když spolu v červnu v Lodži mluvíme. Po celou dobu našeho setkání zdůrazňuje, kolik pomoci jim Poláci poskytují. Podobně pozitivně budou zemi vnímat i aktivisté z Varšavy, se kterými se setkám v srpnu.

Ihar je jedním z déle zabydlených Bělorusů, kteří v Polsku organizují pomoc pro prchající krajany. Přistěhoval se před dvěma roky. „Pracoval jsem v dětském hospicu. V Bělorusku jsem se cítil pod tlakem. Režim ti dává hodně úzké mantinely,“ říká. Jeho motivace opustit zemi byla i ekonomická. „V Bělorusku jsem vydělával méně než tady, a to jsem byl na vedoucí pozici,“ uvádí.