V srpnu se pozornost polských médií obrací k malé vesnici na běloruské hranici jménem Usnarz Górny, kde se skupina Afghánců pokouší žádat Poláky o azyl. Ještě neplatí zákon, který legalizuje vyvážení lidí bez platného polského víza nebo jiných dokumentů, za hranice. Ani ostnatý drát ještě nikdo nerozmotává. Pohraničníci ale žádost, kterou zdokumentovala i média, i tak nepřijímají.

Poté, co se na místo začínají sjíždět novináři a lidskoprávní organizace, policie kontakt s uprchlíky definitivně znemožní. Ti zůstanou na místě několik týdnů, hlídaní pohraničníky obou států. Pak se pokusí násilím dostat do Polska. Pomáhají jim v tom právě Bělorusové. Na polské straně Afghánce zachytávají a v jiném místě vracejí zpět za hranice.

V době, kdy se toto děje, už mají novináři i aktivisté dávno zakázáno do tři kilometry širokého pásu podél běloruské hranice jakkoli vstupovat. V oblasti panuje výjimečný stav. Informace tak pocházejí výhradně z nahrávek, které uveřejnili pohraničníci obou států, a také od neziskových organizací. Ty totiž byly s uprchlíky po celou dobu v kontaktu přes telefon. Afgháncům ho nabíjeli Bělorusové. Co se se skupinou stalo dále není jasné.

Uprchlíci zejména z Blízkého východu přicházejí uměle vytvořenou a vládou v Minsku podporovanou migrační trasou a snaží se dostat do Polska. Uvěřili propagandě Běloruského režimu o snadné cestě do Evropské unie. Možnost požádat o azyl ale v Polsku nedostanou, místo toho se chytnou do pasti na hranici. V lesích pak tráví dny a týdny a pohraničníci si je mezi sebou přehazují. Nevyhnou se tomu ani děti, staří nebo nemocní.

Podle Polska jsou lidé z Blízkého východu Lukašenkovou zbraní proti Evropské unii. A několik těchto lidských zbraní už v pohraničí zemřelo, oficiálně jich bylo zatím osm. Těm nemnohým, jimž se podaří přejít hloub do polského vnitrozemí, poskytují první pomoc polští dobrovolníci působící těsně za zónou výjimečného stavu. Některé lidské zbraně bývají vyčerpané, podchlazené, zbité nebo okradené. Jedna měla od Bělorusů tak zbité nohy, že se lékaři divili, že dokázala ve svém stavu vůbec jít.

Po poskytnutí pomoci musí dobrovolníci uvědomit pohraničníky. V uprchlickém táboře končí jen zlomek migrantů, v nemocnici jen nejakutnější případy. Když je lékaři dostanou do stavu životaschopnosti, bývají lidské zbraně vráceny zpátky za hranici. O tom všem informují polská média již od vypuknutí příhraniční krize.

Uprchlíci z Běloruska

Migranti z Běloruska přicházejí do Polska soustavně už rok a v nezanedbatelných počtech se zde také usazují. Pro řadu Bělorusů se Polsko po zfalšovaných volbách minulý rok v srpnu stalo druhým domovem. Utíkají ze státu, kde je trestné i jíst červeno bílý dort nebo tyto barvy oblékat. Odkazují totiž na opozici a vlajku svobodného Běloruska.

Na rozdíl od lidských zbraní z Blízkého východu jsou Bělorusové v Polsku vítáni. Díky humanitárním vízům se jim otevřel pracovní trh a pro IT experty a ty, kteří chtějí v Polsku podnikat, běží program Poland Business Harbour. V zemi diktátora Lukašenka je IT specialistů poměrně dost, kdežto v Polsku, stejně jako další pracovníci, chybějí. Za loňský rok emigrovalo do Polska přes deset tisíc Bělorusů. S integrací si pomáhají navzájem a přijetí ze strany Poláků si většinou pochvalují.

Manželé Maxim a Anja odjeli z Běloruska, aby si pro ně nepřišla KGB, jako se to stalo některým jejich přátelům z pěveckého sboru za to, že zpívali běloruské písničky, a podporovali tak protesty proti Lukašenkovi. Do Polska se dostali přes Ukrajinu.

„Necháš v zemi celý svůj život. Tam ve svém oboru něco znamenáš, tady jsi nikdo. Jsi opět na začátku. Neznáš jazyk a tvoje zkušenosti a vzdělání už nemají takový význam. Musíš si najít podnájem. Musíš zařídit školku, školu, najít si práci, samozřejmě nekvalifikovanou, protože neznáš jazyk,“ popisuje Maxim.

Před velmi pravděpodobným zatčením utekla z Běloruska i Marija. Aktivistka, která chce z Polska usilovat o to, aby Bělorusko přestalo masivně kácet lesy. Byla také pozorovatelkou na volbách. Volební komise zasedala ve škole a podle Marijina svědectví volby falšovali sami učitelé.

Starala se i o několik chatů, které kvůli volbám s ostatními aktivisty založili na sociálních sítích. Impulsem pro odjezd ze země bylo uvěznění kolegy. Za správu chatů dostal dva roky. Ke všemu měl u sebe seznamy lidí, kteří se zapojili do voleb a podepisovali petice za opoziční kandidáty. Bylo na nich všechno i adresy. Seznamy zabavila milice, která je hodlala využít při stíhání opozice. Na to, až přijde na řadu, Marija nečekala.

Stejně jako Maxim s Anjou odjížděla přes Ukrajinu. Její manžel to měl ale složitější, jako Rusa jej tehdy Ukrajina na své území nepustila. Ukrajinci nepouštěli žádné Rusy, hrozilo obnovení konfliktu na Donbase a tento krok pojala země jako prevenci před takzvanými ruskými dobrovolníky, kteří odjíždějí do sousední země válčit. Smůlu tak měl i prchající obyvatel Běloruska ruské národnosti. Marijin muž se zkrátka musel vrátit. Když byl doma, milice jim přišla prohledat byt. V rámci razie zabavila laptop a telefony. S ním pak nahrála propagační video.

„Manžel se snažil odletět z Minsku, ale nepustili ho. Potom se rozhodl, že pojede do Moskvy a zkusí odjed odtamtud. Zkusil to dvakrát. Ukázalo se však, že je hledaný, a z formálních důvodů ho pustit nemohou. Ruský úředník mu ale odcestovat umožnil. Řekl mu, aby se do Ruska už nevracel,“ vypráví Marija. Celá rodina se sešla ve Varšavě.

Své zkušenosti s Lukašenkovým režimem má i Natálie. Policie a speciální jednotky OMON ji několikrát zbili. Dostala se také do běloruského vězení. „Podmínky ve vězení jsou těžké. Ženy jsou nucené se svlékat. Hygiena je skoro nulová. Všechno smrdí, jídlo není dobré. Někdy je v cele pro pět osob patnáct lidí. Já jsem ale byla tam, kde jich bylo pět. Byla tam toaleta, no díra v podlaze. Všechno je vidět, nemůžeš jít normálně na záchod,“ vypráví.

Od té doby, co kvůli výsledkům voleb začala protestovat, měla v patách milici. Byl to pak právě jeden z milicionářů, který ji doporučil, aby z Běloruska odjela, protože proti ní bylo zahájeno vyšetřování, a to kvůli jejím zveřejněným komentářům. Ve vzteku napsala na sociální sítě něco o ničení policejních aut a vybavení.

„Měsíc jsem se i s dětmi ukrývala a bylo to těžké. Napsala jsem na polský konzulát o víza. Jela jsem tam zavézt pasy. Když jsem se vracela, čekala na mě na nádraží milice. Měla jsem roušku a bundu, myslela jsem si, že mě nikdo nemůže poznat. Vzali mě ale každý pod jedno rameno a vedli do auta. Chtěla jsem zavolat mámě, aby věděla, kam jedu. Oni mě začali bít, kroutit ruce, brát telefon. Mámě jsem jen stačila říct, že mě zadrželi.“

Milicionáři v jejím bytě zabavili všechny peníze, co našli, telefon a další elektroniku. Protokol o zadržení nedostala, řekli jí jen, ať sedí doma a nikam nejezdí.

„Jakmile jsem ale dostala pasy a víza, odjela jsem do Polska. Myslím, že se jim hodilo, že odjíždím. Kdyby mě zavřeli, měli by s tím hodně papírování kvůli dětem. V Polsku se cítím dobře, děti chodí do školy a já pracuji. Jsem kadeřnice.“

Běloruská komunita

„Poláci nám rozumí, sami poměrně nedávno zažili něco podobného. Cítíme podporu od nevládních organizací, pomáhá církev, podnikatelé, místní samospráva i vláda. Vskutku za ten rok udělali hodně. Vydali množství víz. Připravili speciální humanitární vízum, změnili zákon, aby mohli lidé hned pracovat. Někteří prošli detenčními centry, ale vskutku rychle se vše vyřešilo a už během pár měsíců měli rozhodnutí o mezinárodní ochraně,“ chválí si dobrovolník Ihar, když spolu v červnu v Lodži mluvíme. Po celou dobu našeho setkání zdůrazňuje, kolik pomoci jim Poláci poskytují. Podobně pozitivně budou zemi vnímat i aktivisté z Varšavy, se kterými se setkám v srpnu.

Ihar je jedním z déle zabydlených Bělorusů, kteří v Polsku organizují pomoc pro prchající krajany. Přistěhoval se před dvěma roky. „Pracoval jsem v dětském hospicu. V Bělorusku jsem se cítil pod tlakem. Režim ti dává hodně úzké mantinely,“ říká. Jeho motivace opustit zemi byla i ekonomická. „V Bělorusku jsem vydělával méně než tady, a to jsem byl na vedoucí pozici,“ uvádí.

Po loňských prezidentských volbách a násilném potlačení demonstrací se Ihar spolu s dalšími Bělorusy z Lodže a okolí rozhodl těm, kteří před represemi utekli do Polska, pomáhat. „Lidé přijížděli v různých a často velmi těžkých stavech. Bylo to složité,“ vzpomíná na začátky. Vysvětluje také, že Bělorusové, kteří se v pomoci angažují, často přijeli teprve před pár měsíci a sami by potřebovali podporu, ale okolnosti je přiměly pomáhat nově příchozím. Ti si byli nezřídka ze strany běloruského režimu biti, nebo i mučeni a trauma z těch zážitků u nich silně přetrvávalo.

„Začínáš mluvit s Bělorusem, který zrovna dorazil, a vidíš, jak moc je vystrašený. Bojí se všeho, bojí se s tebou mluvit,“ popisuje Ihar situace, ve kterých se jako pomáhající ocitají. Jak odjíždějí do Polska, kromě toho, že jsou vystresovaní po represích, bývají také nervózní z cizího prostředí,“ popisuje situaci běloruských migrantů.

Ihar mi nabízí cigaretu. Já nekouřím, on už ano. „Já jsem za tu dobu začal jen kouřit. Kouřím hodně. Přibral jsem. Jsem na sebe ale hrdý, že nepiju alkohol a nějak si dokážu poradit. Jsem zdravý a neberu moc antidepresiv, abych mohl normálně spát. Jiní potřebují alkohol i tabletky,“ přibližuje psychický stav dobrovolníků ze svého okolí.

Varšava

Je srpen. Před sídlem Centra běloruské solidarity ve Varšavě stojí policejní auto. Anton, který v centru pracuje jako jeho mluvčí, mi sděluje, že je kvůli nedávnému nevyjasněnému úmrtí běloruského aktivisty v Kyjevě hlídá policie. Ten také pomáhal Bělorusům, kteří odešli ze země. Jednoho dne si šel zaběhat a už se nevrátil. Našli ho oběšeného v parku. Proto si Poláci teď své Bělorusy raději střeží. Auto s policisty bude před budovou stát po celé dva dny mé návštěvy centra.

Anton už je v Polsku dva roky, studuje tu vysokou školu. I on se zapojil do pomoci prchajícím krajanům. Polskou vládu chválí za podporu. Ukazuje mi na telefonu fotky z návštěvy Světlany Tichanovské i zeď, kterou pomalovaly běloruské děti. Ve spleti barev vidím napsáno SOS.

Zdejší centrum nově příchozím pomáhá například s legalizací pobytu, hledáním bydlení, práce nebo s osvojováním polštiny. „Pomáháme s integrací, výukou jazyka, často pořádáme setkání. Dělali jsme workshopy, sledujeme společně filmy. Máme školku, kterou navštěvuje přes šedesát běloruských dětí, funguje v soboty a dětí se v ní učí polštinu, malují a hrají divadlo. Pro ně je emigrace daleko jednodušší než pro jejich rodiče. Ony se jazyk učí rychle, dokážou si najít kamarády. Nebojí se tolik chybovat ani v jazyce, ani v životě. Nemají tolik komplexů jako dospělí,“ shrnuje své zkušenosti a vede mě za kolegou, který do Polska přijel poměrně nedávno, ale už se v pomoci ostatním také angažuje.

Je mu dvacet osm let. Od jednadvaceti pracoval u kriminálky. Jmenuje se Sergej. V Polsku je od ledna a polštinu občas míchá s ruštinou. Sedí za psacím stolem ve své kanceláři, kde si povídáme.

Proč jste začal pomáhat běloruským uprchlíkům? „Protože jím jsem,“ odpovídá. Příběhy Bělorusů, které poslouchá teď ve Varšavě, snáší i díky svým předchozím pracovním zkušenostem, jak sám říká, docela dobře.

„Pracoval jsem u policie, ale viděl jsem, že už se toho nemůžu dál účastnit.“ Nastupoval s úmyslem pomáhat lidem. Že je něco v nepořádku začal vnímat po volbách. „Dřív jsem si myslel, že je Lukašenko diktátor, ale že s ním všichni souhlasí. Nemělo smysl, abych dělal něco já sám, protože by mě nikdo nepodpořil.“

Situace ve společnosti se ale změnila a Sergej se rozhodl odjet. Ani prostředí běloruské policie není podle Sergeje jednotné. „Jsou takoví, kteří mají Lukašenka rádi, i tací, kteří by si přáli změnu, ale bojí se o rodinu i práci. Jednoduše pracují, a to je všechno. Část z nich si myslí, že je vše v pořádku a za Lukašenka je lépe než kdykoli předtím.“

K volbám chodil vždycky. „Nám nikdo neříkal, že je potřeba hlasovat pro Lukašenka. Všichni mluvili jen o tom, že je potřeba jít k volbám. Byli jsme donuceni jít i k těm předčasným. V těch dnech se falšuje nejvíce a je těžké to odhalit. Pak musíš přijít za šéfem a říct mu, že už jsi odhlasoval. Jak to neuděláš, mohou nastat problémy.“

„Nikomu jsem neříkal o tom, že chci do Polska. Bál jsem se, že když půjdu na běloruské velvyslanectví, dostane se informace okamžitě do práce. Nebyl jsem si jistý, jestli je to reálné, ale bál jsem se toho. Odletěl jsem na Ukrajinu, tam jsem obdržel humanitární vízum a z Ukrajiny jsem přijel do Varšavy autobusem.“ V Polsku je mu dobře, pronajímá si bydlení a jak sám říká, prostě žije — chodí do práce a na kurz polštiny.