Čeští vojáci do Polska nepůjdou. Naštěstí
Aneta LakomáMůžeme si gratulovat, že polská armáda nevyužije nabídku „pomoci“ českých vojáků. Polsko totiž prožívá jeden z nejostudnějších momentů svých novodobých dějin — „neválčí“ s Lukašenkem, ale s jeho oběťmi.
Česká vláda sice schválila vyslání vojáků do Polska, nakonec ale nikam nepojedou. Vojáci měli „pomoct“ s ochranou polsko-běloruské hranice. Polská strana nejprve pozitivně zareagovala na návrh prezidenta Miloše Zemana, který tuto formu podpory nabídl, pak ale vycouvala. Polsku „pomoc“ Česká republika nabízela už dříve, ovšem tehdy zůstala nabídka bez odpovědi. Buďme rádi, že protentokrát zůstanou čeští vojáci doma.
Nekontrolované migrace je problém, který se ale našim sousedům nedaří řešit ani tisíci příslušníky ozbrojených složek na hranicích. Kolem deseti tisíc lidí přešlo přes Polsko do Německa, další neznámé počty lidí se skrývají v lesích ve strachu, že je pohraničníci — v rozporu s mezinárodním právem — vrátí na běloruskou stranu.
Pro všechny by bylo bezpečnější, kdyby se lidé místo ukrývání mohli policii nebo stráži dobrovolně vydat a jejich osud by nestál na rozhodnutí jednoho velitele, ale řešil by jej Úřad pro záležitosti cizinců, v souladu s platným právním postupem. Polsko je sice narychlo změnilo, ale podle právních expertů i podle polského ombudsmana protiústavně.
V současné situaci nejenže procházejí tisíce migrantů, kteří se objevili v Německu, ale přibývá i mrtvých. Naposledy zemřela žena po potratu. O matku tak přišlo pět dětí, které jsou momentálně s otcem v uprchlickém táboře v Polsku. Je asi zbytečné spekulovat, jestli o dítě přišla kvůli vyčerpání, nebo za tím byl i jiný zdravotní problém. Ležet v prosinci v bolestech v lese neměla.
Otec s dětmi je v Polsku, část skupiny, se kterou rodina šla, vrátili pohraničníci do Běloruska. Pro Polsko je daleko jednoduší vracet migranty za hranice a nemuset řešit co s nimi. Je také evidentní, že vedení země od začátku pohraniční krize počítá se ztrátami na životech.
Vinen je samozřejmě také běloruský diktátor Lukašenko, kterému je ovšem úplně ukradené, kolik migrantů bude jeho cynismus stát život. Migranti mají však smůlu, že na tom nezáleží ani Polsku, u nějž bychom to měli jako u členské země Evropské unie předpokládat.
Postoj polské vlády a části veřejnosti je postojem zmilitarizované společnosti, která ale tentokrát bojuje s civilisty, což si očividně odmítá připustit. Nebojuje jen o hranici, ale i o mysl svých občanů. A to velmi urputně.
Televize TVP odvysílala koncert na podporu ozbrojených složek na hranicích, který se konal v rámci akce „Murem za polskim mundurem“ (Jednotně za polskou uniformou). Slogan má vytvořit atmosféru, v níž jsou uniformovaní nekritizovatelní. V situaci, kdy po lesích mrznou lidé je víc než trapné zpívat „Aby Polsko bylo Polskem“. Organizátoři koncertu si zjevně spletli dobu.
K podpoře morálky vojáků, pohraničníků i policistů měly přispět i vlastnoručně vyráběné pohledy dětí, které zdarma a na adresu „obráncům hranice“ posílala Polská pošta. Kreslily je i šestileté děti a ty určitě nemají přehled o geopolitických záležitostech a jistě běžně na pohlednice nepíšou hesla vymyšlená politicky angažovanými dospělými.
Mezi obrázky nechyběl, ani pověstný znak používaný během nacistické okupace. PW tehdy symbolizovalo polský odpor. Písmena odkazují na dvě slova „Polska walcząca“ — k tedy Polsko bojující.
Dnes se ale na polsko-běloruských hranicích odehrává humanitární krize, a nikoli válka. Pokud se skoro čtyřicetimilionová země brání před promrzlými a k smrti vyčerpanými lidmi, často rodinami s dětmi, a říká tomu obrana hranice, kterou potřebuje legitimizovat mimo jiné za pomoci malých školáků, pravděpodobně má vážné problémy s vlastní identitou.
Pravda je, že ve vyhrocených situacích házeli migranti na pohraničníky i kameny, přestřihovali a ničili zátarasy. V zádech jim ale stáli Bělorusové. Někteří migranti si pak stěžovali, že byli k násilí nuceni, a to pod pohrůžkou bití nebo fyzické likvidace.
Můžeme jim věřit nebo ne, ale především je těžko věřit cokoli polské straně, kde má monopol na informace od hranice vláda a ozbrojené složky. Nově mohou novináři s pohraničníky na domluvený výlet a pánové v uniformách jsou ti, kdo rozhodnou o tom, co redaktor smí a nesmí vidět. Akreditaci na výjezdy přitom obdrží jen vybraní.
Tak zvanou obranu hranice měli podpořit i čeští vojáci. Na rozdíl od svých polských kolegů ale „neměli s migranty manipulovat“. Řekl to ministr obrany Lubomír Metnar.
Česká mise se zatím odložila na neurčito. Ačkoli jsou Poláci našimi spojenci, je dobře, že jim při protiprávním jednání nebude muset česká armáda asistovat. Polsko totiž nedodržováním mezinárodních dohod o uprchlících, nevpuštěním zdravotníků a humanitárních organizací do uzavřené příhraniční zóny a vracením migrantů na běloruskou stranu bez možnosti žádat o azyl prokazatelně porušuje lidská práva, a v dané situaci tak klesá na úroveň Běloruska.
Čeští vojáci by mohli být nápomocní leda v otázkách administrativy, při stavění provizorních uprchlických táborů a při snaze zabezpečit jejich plynulý chod. Za současné situace by ale Česká republika nepodpořila boj s Lukašenkem, nýbrž s jeho oběťmi.