Napětí na polské hranici: migranti toužící po lepším životě, anebo nepřátelé?

Luděk Jirka

O migrantech pokoušejících se proniknout za lepším životem do Evropské unie se mluví jako o „hybridní zbrani“. Ve skutečnosti je hrozbou válečnická odlidšťující rétorika, nikoli zbědovaní lidé.

Migranti nejsou žádná „zbraň“, jsou to lidé, jejichž jediným proviněním byla touha po lepším životě. Foto Janek Skarzynksi, AFP

Současná „migrační krize“ na bělorusko-polských hranicích je v našem mediálním i politickém světě prezentována jako snaha běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka pomstít se za sankce Evropské unie namířené proti běloruskému režimu. Migranti se pak stávají prostředkem politické reakce a jsou vnímáni jako „nástroj“ takzvané hybridní války proti Polsku, respektive proti Evropské unii.

Je přitom zcela zřejmé, že je nutné oddělovat úmysly migrantů od zájmů běloruského režimu. Termín hybridní války není samozřejmě nevinný. Evropské země za ním vidí separatisty podporované ruskými vojáky na východě Ukrajiny. Do pojmu „hybridní válka“ se tedy promítají představy, vybízející k obezřetnosti, jak neustále deklaruje polský premiér Mateusz Morawiecki.

O běloruském prezidentovi se mluví jako o diktátorovi, který nasadil migranty jako určitou „zbraň“ proti svým sousedům, jak uvedl litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis. Polsko vystupuje s totožnou rétorikou — odmítlo se podřídit „útoku“ prostřednictvím migrace, jak zase uvedl polský premiér, a vyzvalo Severoatlantickou alianci, tedy přímo vojenský pakt, aby zakročila.

Pojmy jako „zbraň“ a „útok“ samozřejmě evokují válečnou situaci. Ta je přímo spojována s migranty, kteří jsou však mnohem spíše v situaci obilných zrn mezi mlýnskými kameny. Jako „nekonvenční“ zbraň jsou v případě polsko-běloruských vztahů označováni prostí lidé, kteří se pod příslibem lepšího života rozhodli pro trnitou cestu ze svých domovských zemí.

Čím jsou „zbraní“? Snad jedině přáním pracovat v Evropské unii a zlepšit tak ekonomický či občanský status svůj nebo své rodiny. Jen málokdo však v dnešní době označí nešťastníky na hranicích za pracovní nebo ekonomické migranty.

Pryč jsou ty doby, kdy byli politici kritizováni za dehumanizaci migrantů a za to, že je chtějí pouze ekonomicky využít. Oprávněná kritika pracovní exploatace migrantů byla v podstatě „ničím“ proti jejich dnešnímu skutečnému postavení, kdy je Polsko a Bělorusko drží na své mocenské šachovnici, přesouvají s nimi jako s divokou zvěří a polští představitelé je de facto označují za protivníky.

Uvědomme si, jak zcela nepřípustné je označovat migranty za osoby snažící se o „oťukávání a hledání slabých míst protivníka“, protože „na jedné straně jsou migranti a na druhé straně příslušníci polských — a litevských a lotyšských — bezpečnostních sborů“, jak nedávno napsal v Novinkách Milan Mikulecký. Pokud bychom termín hybridní války vztahovali k běloruskému vedení a jeho způsobu boje, pak by toto označení mohlo být účelné, ovšem spojovat je s migranty samými je zcela nesmyslné.

Nejedná se o protivníky stojící proti polské armádě s úmyslem bojovat, anebo rozvrátit tradiční polské hodnoty, mezi něž podle všeho patří upřednostnění smrti ženy před potratem. Konstruování migrantů jako „zbraní nepřítele“ spíše svědčí o tom, do jaké míry jsme schopni akceptovat velkopanské válečnické výstupy polských politiků a přijmout podsouvání myšlenky, že migranti jsou pouhou součástí války.

To by bylo možné pouze tehdy, pokud zcela vyloučíme jejich vlastní perspektivu a pokud přijmeme myšlenku, že migranti mají snahu ohrožovat nejen tradice, ale také evropskou bezpečnost nebo územní celistvost. To se ovšem neděje.

Sama migrace nemůže být spojována s ohrožením bezpečnosti nebo územní celistvosti. Příčinou eskalace je tak ve skutečnosti cynický vztah k migrantům, který polští i jiní političtí představitelé pěstují a který se snaží podsouvat celé Evropské unii. Migranti jsou označováni za válečné nebezpečí ohrožující stát, ale ve skutečnosti je nebezpečím právě sama válečnická rétorika, která je takto označuje.

advertisment
advertisment