Současná „migrační krize“ na bělorusko-polských hranicích je v našem mediálním i politickém světě prezentována jako snaha běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka pomstít se za sankce Evropské unie namířené proti běloruskému režimu. Migranti se pak stávají prostředkem politické reakce a jsou vnímáni jako „nástroj“ takzvané hybridní války proti Polsku, respektive proti Evropské unii.

Je přitom zcela zřejmé, že je nutné oddělovat úmysly migrantů od zájmů běloruského režimu. Termín hybridní války není samozřejmě nevinný. Evropské země za ním vidí separatisty podporované ruskými vojáky na východě Ukrajiny. Do pojmu „hybridní válka“ se tedy promítají představy, vybízející k obezřetnosti, jak neustále deklaruje polský premiér Mateusz Morawiecki.

O běloruském prezidentovi se mluví jako o diktátorovi, který nasadil migranty jako určitou „zbraň“ proti svým sousedům, jak uvedl litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis. Polsko vystupuje s totožnou rétorikou — odmítlo se podřídit „útoku“ prostřednictvím migrace, jak zase uvedl polský premiér, a vyzvalo Severoatlantickou alianci, tedy přímo vojenský pakt, aby zakročila.

Pojmy jako „zbraň“ a „útok“ samozřejmě evokují válečnou situaci. Ta je přímo spojována s migranty, kteří jsou však mnohem spíše v situaci obilných zrn mezi mlýnskými kameny. Jako „nekonvenční“ zbraň jsou v případě polsko-běloruských vztahů označováni prostí lidé, kteří se pod příslibem lepšího života rozhodli pro trnitou cestu ze svých domovských zemí.

Čím jsou „zbraní“? Snad jedině přáním pracovat v Evropské unii a zlepšit tak ekonomický či občanský status svůj nebo své rodiny. Jen málokdo však v dnešní době označí nešťastníky na hranicích za pracovní nebo ekonomické migranty.