Krize na polsko-běloruské hranici se dramatizuje. Jsou u ní tisíce lidí, migrantů převážně z Blízkého východu, kteří se snaží překročit polsko-běloruskou hranici. Jestli se rozhodli k ní přijít sami, nebo jde o plánovanou akci běloruských tajných služeb není jasné.

Patrně jsou zde lidé obou typů — jak ti, kteří se rozhodli vydat na cestu spontánně kvůli neudržitelné situaci doma, tak ti, které přilákal běloruský režim v rámci svého plánu mstít se Evropské unii za sankce. Podle dřívějších výpovědí některých migrantů je Bělorusové k přechodu hranice nutí pod pohrůžkou násilí.

Už na jaře po nuceném přistání letadla s běloruským novinářem Ramanem Pratasevičem v Minsku volil polský premiér Mateusz Morawiecki ostrá slova o státním terorismu. V současné době podobně ostré reakce způsobuje běloruským diktátorem Alexandrem Lukašenkem organizovaná migrace do Evropské unie, které Polsko čelí od srpna.

Běloruský diktátor zastihl své sousedy nepřipravené, oslabené spory o principy právního státu, stávkou zdravotníků i vleklým jednáním o důl Turów — s pokutami za porušování pravidel evropského právního řádu na krku. Polsku navíc chybí migrační politika a důsledky její absence jsou vidět i na současné krizi.

Pokud by polská vláda částečně slevila ze svého přístupu „nesmí projít“, systém by pravděpodobně takové množství lidí neodbavil. Už nyní jsou uprchlická zařízení plná a podmínky v nich nevyhovující. Polsko by potřebovalo pomoc evropských partnerů, ale to je právě motiv, jemuž se současná vláda za každou cenu vyhýbá.

Od začátku sporu sází vláda na demonstraci síly, a to pro domácí publikum. Snaží se dávat veřejnosti najevo, že má situaci pevně v rukou a hranice je nepropustná. Realita je samozřejmě odlišná. Jen během září a října se do Německa přes Polsko dostalo více než šest a půl tisíce migrantů; polské ministerstvo vnitra ani obrany se tím nechlubí.

Polská vláda naopak sklouzává k nelidskému přístupu vůči migrantům, kteří jsou objektivně v kritické situaci. V hrozných podmínkách v hraničním pásmu se nachází i spousta dětí. Polsko ale soustavně odmítá pomoc a účast mezinárodních organizací.

Země se v rámci unilaterálního přístupu dokonce nepřidala k prohlášení pětatřiceti členských států Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ve kterém žádají, aby byl proti chování Běloruska aktivován Vídeňský mechanismus. Země podepsané pod prohlášením se shodly, že se situace od loňského roku, kdy dostala běloruská strana první soubor doporučení, jak skončit s porušováním lidských práv, výrazně zhoršila.

K nynějšímu prohlášení se připojily — vedle třeba i Albánie, Severní Makedonie či Ukrajiny — všechny členské státy Evropské unie, vyjma Polska. Právě jemu by ale na podobné iniciativě mělo záležet, protože běloruský režim vězní a perzekvuje kromě svých občanů i Poláky žijící na území Běloruska.

Sólování Polska se nepozdává ani Kongresu USA, kde zazněla slova, o tom, že chování země oslabuje Severoatlantickou alianci. Diskutuje se o možnosti stažení amerických vojáků z Polska, nebo dokonce o uvalení hospodářských sankcí v odpovědi na současnou politiku, která nerespektuje zásady demokratického státu.

Polská snaha o hru „sami proti Evropské unii, Lukašenkovi a všem, kdo s námi nesouhlasí“, začíná mít tedy vážné dopad na mezinárodní vztahy. A problém organizovaného zneužívání lidí v nouzi, jaký předvádí Bělorusko, nevyřeší. Je to krátkozraká politika pro domácí publikum, jež má uspokojit populisticky vyvolávanou poptávku po silném, nezávislém státě. Důsledky pro postavení Polska v Evropě ale mohou být velmi vážné.