Vyjednávání smlouvy o polském hnědouhelném dole Turów začalo tento týden připomínat absurdní frašku. V úterý se jednání protáhla až do půl jedné v noci a druhý den ráno čeští představitelé jako ministr životního prostředí Richard Brabec či liberecký hejtman Martin Půta slavnostně oznamovali, jak je dohoda na spadnutí a jak během dne oznámí její uzavření.

Před budovou ministerstva v pražských Vršovicích tak celý den čekali novináři a novinářky. Avizovaného triumfu českého vyjednávacího týmu se ale nedočkali. Jednání se opět protáhla do noci a ministr Brabec po nich oznámil, že smlouva už je hotová a „vyladěná“ a že nebyla uzavřená „jenom zatím“ a že Polsko odmítá jen jeden jediný bod smlouvy. Současně ale Brabcův polský protějšek Michal Kurtyka prohlásil, že česká strana smlouvu uzavřít nechce a že odmítla „štědrou nabídku“ Polska. Jako by ani nebyli na stejném jednání...

Až dnes během dne se začalo vyjasňovat, proč jsou mezistátní jednání po takovém úsilí opět v troskách a proč jsou vyjádření obou ministrů životního prostředí protichůdné. Polsko si podle ministra zahraničí Jakuba Kulhánka a dalších českých představitelů na poslední chvíli vzpomnělo, že by chtělo mít možnost smlouvu po dvou letech vypovědět.

Kdo trochu sleduje přístup polské vlády k celé věci, nemůže být překvapen. Leda tak tím, že Polsku nevadí na vypovězení smlouvy čekat dva roky a že neusiluje o možnost vypovědět ji hned jak Českou republiku přesvědčí ke stažení žaloby na důl.

Na dole Turów se má těžit ještě třiadvacet let a další roky mají probíhat rekultivační práce a výrazné úpravy terénu. I když všem, kromě polských politiků a šéfů v PGE, je jasné, že plánovat těžbu na tak dlouhou dobu je nesmysl a že uhlí skončí v Evropě mnohem dřív, stále je velmi pravděpodobné, že těžba ještě několik let potrvá a další roky se bude zahlazovat.

Jakékoli — byť teoretické — omezení smlouvy, která by podle vyjednavačů měla předcházet negativním dopadům těžby na české území, na pouhé dva roky, je z takového pohledu naprosto nepřípustné a vláda v tomhle nesmí Polsku ustoupit. Už tak je domlouvaná smlouva zatím jen bezcenný cár papíru, protože Polsko odmítá kvůli dolu Turów respektovat mezinárodní právo a evropskou legislativu. Česká republika totiž nemá žádné garance, že by Polsko chtělo dohodu v budoucnu plnit, když odmítá poslechnout i Soudní dvůr EU.

Česko-polský spor o důl Turów na samých hranicích obou zemí a Německa, se táhne již roky. Důl, který dlouhodobě krade vodu z území obcí na Hrádecku a Frýdlantsku v Libereckém kraji, měl platné povolení k těžbě do dubna 2020. Potom mu polské úřady v nezákonném procesu prodloužili provoz nejdříve do roku 2026 a později i do roku 2044.

Česko zkoušelo s Polskem mluvit o rozšíření dolu dlouhodobě a v procesu vyhodnocení vlivu na životní prostředí vydala k záměru negativní stanovisko. Polská státní společnost PGE jakoukoli kritiku a připomínky ignorovala a těžila dál. Česká republika se proto obrátila na Evropskou komisi, která potvrdila, že má pravdu a že by měla na důl podat žalobu k Soudnímu dvoru EU. V té době se česká vláda snažila s Polskem znovu vyjednávat, opět neúspěšně, až nakonec žalobu na důl letos v únoru podala.

V květnu evropský soud rozhodl o předběžném opatření a nařídil důl kvůli nezákonně vydanému povolení uzavřít. Polsko nařízení soudu ignorovalo a těžilo dál, nicméně začalo alespoň trochu jednat s Českou republikou, aby si otevřelo cestu k případnému stažení žaloby výměnou za finanční příspěvek na vybudování vodovodů na české straně.

Česká vláda nicméně udělala důležitý krok a navrhla, aby Soudní dvůr EU uložil Polsku pokuty za pokračování ilegální těžby. Česká vláda navrhla sankce ve výši pět milionů eur za každý den ilegální těžby, soud před deseti dny schválil jen půl milionu eur denně.

Polsko rozhodnutí ostře kritizovalo a použilo ho jako další zbraň ve své svaté válce proti Evropské unii a jejím institucím. Nařízené pokuty sice odmítá platit a těží dál, nicméně hrozba toho, že si EU začne příslušné částky strhávat z evropských peněz, které mají jít do Polska, přinutila Poláky k velkému vzepětí a vehnala je zpět k jednacímu stolu.

Ovšem jednat s Polskem o mezinárodní dohodě a věřit, že ji bude dodržovat, v situaci, kdy okázale odmítá respektovat mezinárodní právo a poslechnout rozhodnutí evropského soudu, je předčasné a absurdní. Už v minulosti se Polsko údajně cukalo, že by v česko-polské smlouvě měly být vyměřeny pokuty za její porušení.

Zažehnat totiž současnou krizi smlouvou, za jejíž porušení nehrozí žádné sankce, to by se vládě premiéra Mateusze Morawieckého určitě líbilo. Stejně tak není žádným překvapením, že nyní Polsko chce mít možnost smlouvu vypovědět po pouhých dvou letech.

A víte proč? Protože Polsko ve skutečnosti žádnou dohodu nechce. Chce těžit uhlí v Turówě dalších třiadvacet let bez toho, aby muselo něco platit, aby muselo něco dodržovat, aby muselo něco monitorovat, aby se muselo bavit s místními lidmi, na které má těžba negativní vliv, či aby muselo provést spravedlivou transformaci regionu.

Chce, aby mu do toho nikdo nekecal, a Češi už vůbec ne. S takovou motivací se dlouhodobé smlouvy mezi partnery uzavírat a dodržovat nedají.