↗

Více než čtvrt roku po vydání předběžného opatření se v dole Turów těží dál, Polsko rozhodnutím Evropského soudu otevřeně pohrdá a naše vláda spolu se zástupci Libereckého kraje po celou dobu jedná o smírčí smlouvě, která má přinést stažení žaloby i s předběžným opatřením. Foto Greenpeace ČR

Když jsme spolu se sousedy a přáteli začali před několika lety bránit své okolí, vodu a životní prostředí před těžbou v dole Turów, doufali jsme v „dobrý konec“. Co to přesně znamená? Dobrý konec mohl mít v našem případě více podob: od idealistického úplného zastavení těžby v dole po kompromisní variantu, kdy se doba těžby zkrátí z těžko akceptovatelného roku 2044 na rok 2030 a především: rypadla se přestanou přibližovat českému území, a zhoršovat tak drastické dopady na místní zásoby spodní vody.

Dobrý konec by ale také znamenal, že se celý spor o legálnost těžby vrátí do právních mantinelů a skončí situace, v níž ekonomicky a politicky silná státní těžařská firma přestane beztrestně poškozovat území a životy lidí sousedního státu.

Vše se po obrovském úsilí mnohých zdálo být na slibné cestě — neboť polská strana zarputile odmítala jakékoli negativní dopady a vydávala své státní firmě jedno nelegální povolení za druhým, Česká republika Polsko zažalovala u Evropského soudu s návrhem na předběžné opatření v podobě dočasného pozastavení těžby do doby vynesení finálního rozsudku.

Ne, neměli jsme radost, že celý spor došel tak daleko, ale nebylo jiné cesty. Není-li totiž jiný způsob, jak se domoci spravedlnosti, musí nastoupit soud. Stala se zcela zásadní věc: Soudní dvůr EU nám vyhověl a přikázal Polsku těžbu pozastavit. Dokonce byl podán návrh na pokuty 5 milionů eur denně, pokud se Polsko předběžným opatřením řídit nebude. V tento moment jsme věřili, že dobrý konec je možný.

A co se dělo dál? Více než čtvrt roku po vydání předběžného opatření se v dole těží dál, Polsko rozhodnutím Evropského soudu otevřeně pohrdá (viz vyjádření polských vládních politiků v médiích) a naše vláda spolu se zástupci Libereckého kraje po celou dobu jedná o smírčí smlouvě, která má přinést stažení žaloby i s předběžným opatřením. Až celé čtyři měsíce po vydání rozhodnutí o pozastavení těžby se Evropský soud rozhodl Polsko pokutovat, ovšem ne pěti miliony EUR denně, ale pouze desetinovou částkou.

Už několik měsíců se nám tak hlavou logicky honí zásadní otázky ohledně právního prostředí Unie. K čemu máme společnou legislativu, když není vymahatelná? Lze prostředí, kde stačí rozhodnutí Soudu prostě ignorovat nebo případně platit pokutu, jelikož se to ekonomicky a politicky „ještě vyplatí“, vůbec nazývat právním?

A další otázky samozřejmě vyvstávají i směrem k naší politické reprezentaci. Proč vyjednáváme podmínky smlouvy s protistranou, která dává jasně najevo, že rozhodnutí Soudního dvora EU se na ni nevztahují, že se jimi tak jako tak nebude nikdy řídit? Jaký má taková smlouva reálný smysl, když nebude kde její plnění vymáhat?

Opravdu bych rád zůstal optimistou. Máme před sebou volby, před kterými žádná z politických stran a koalic nechce udělat chybu. Nová vláda, ať už jakákoli, ale musí začít další případná jednání s Polskem pevným hodnotovým postojem založeným na podmínce, že nejprve bude dodržováno právo, tzn. že se Polsko podřídí rozhodnutí evropského soudu a pozastaví těžbu.

Bez toho totiž další jednání nemá význam. Jsem pevně přesvědčen, že tato mezinárodní kauza je skutečným testem vymahatelnosti práva v Evropské unii. Naši budoucí vrcholní politici jsou povinni k této vymahatelnosti přispět a dodržování práva postavit jako fundamentální podmínku. Teprve potom můžeme jednat o tom, do kdy se bude důl rozšiřovat, jak blízko k naší hranici a jaké kompenzace nám za tvrdé následky Polsko případně zaplatí. Teprve potom může přijít dobrý konec.