↗

Naši političtí představitelé stále vyčkávají a opakovaně jednají. Nikoli o odklonu těžby od hranic země ani o jejím ukončení v roce 2026, ale o finančních kompenzacích pro stát. Boj proti komplexnímu ničení životního prostředí, je tak zredukován na finanční odškodnění. Foto FB Greenpeace Česká republika

Sami sebe dostáváme do patové situace. Jsme jako vedoucí běžec před cílovou páskou, který místo toho, aby jí proběhl a poté soupeřům v duchu fair play podal ruku, těsně před ní zastaví a váhavě se rozhlíží okolo sebe.

Polské státní společnosti PGE se vloni nepodařilo získat nové povolení k těžbě, které by bylo v souladu s právem EU. Těžba se přesto ani na jediný den nezastavila a můžeme směle konstatovat, že 30. dubna 2021 „oslavíme“ první rok nelegálního dobývání hnědého uhlí přímo v našem sousedství.

Jak je to možné? Polsko si koncesi končící v dubnu 2020 narychlo a nečekaně prodloužilo o šest let. Údajně mu to povoluje desítky let starý horní zákon. Tento postup a postoj je samozřejmě zcela mimo mantinely legislativy EU: zásada nadřazenosti společného práva Evropské unie je jedním z jejích pilířů. Pokud by si každý stát obešel společnou legislativu kdykoli by se mu to hodilo, nemusela by vůbec existovat.

Polsko porušilo hned několik směrnic, což Evropská komise 17. prosince stvrdila vydáním tzv. „reasoned opinion“. Jeho poslední věta zní: „Česká republika se nyní může obrátit na Evropský soud“. Přesto naši političtí představitelé stále vyčkávají a opakovaně jednají. O čem? Nikoli o odklonu těžby od hranic země ani o jejím ukončení v roce 2026 (kdy skončí i prodloužená koncese), ale o finančních kompenzacích pro stát. Boj proti komplexnímu ničení životního prostředí, kterou obří lom v kombinaci s elektrárnou dennodenně provádějí, je tak zredukován na finanční odškodnění.

Samozřejmě, z pohledu správy veřejných financí je náhrada škod na místě. Nicméně by měla být po Polsku vymáhána až poté, co uspějeme před Evropským soudem. Rozhodně by se neměla proměnit v povolenku těžit na samé státní hranici dalších 24 let.

Připomeňme si přitom hlavní důvod, proč se proti činnosti Turówa zvedl na české straně tak silný odpor: tím je mizející voda. Ztrácí se z krajiny i studní a lidé mají oprávněný strach. Důl, který se už takřka dotýká hraniční čáry, odčerpává každý rok miliony kubických metrů vody do Nisy, která protéká okolo a tvoří hranici mezi Polskem a Německem. Turów se už prohrabal do hloubky více než 260 m oproti okolnímu terénu, a funguje tedy jako jímka: stahuje do sebe spodní vodu z širokého okolí a tu musí PGE odčerpávat, jinak by místo dolu měla jezero.

V jedné z nejbližších českých obcí přitom žijí lidé, na které má mizející voda velice dramatické dopady. Není zde vodovod (dříve ani nebyl třeba), lidé jsou závislí na studnách a bohužel běžně zažívají situace, které si málokdo umí představit: dojde-li voda ve studni, načerpají si alespoň vodu z potoka pro užitkovou spotřebu. Jiní jsou nuceni pokládat desítky metrů hadic, aby si přečerpali vodu z obecní studny, která je o několik decimetrů hlubší, než jejich vlastní. Další jezdí prát do města k příbuzným, sprchují se v práci místo doma a podobně.

Dopady vidíme i v krajině - vysychají koryta potoků, mizejí prameniště. První obětí důlního „vodohospodářství“ bylo v padesátých letech 20. století lázeňské městečko Opolno-Zdrój (kdysi německý Bad Opplesdorf), jemuž vyschly veškeré léčivé prameny.

Obyvatelé blízkých obcí tak mají reálné obavy o svou budoucnost. Důl dříve končil zhruba kilometr od české hranice a dosáhl maximální hloubky 260 m pod povrch. Nyní už jsou rypadla takřka na hranici, podél níž se bude těžit hned několik následující let, dle přání PGE až do roku 2044. Jáma se navíc prohloubí na více než 300 m.

Co se stane se spodní vodou? Dojde v našich nejbližších obcích voda úplně? A kdy - už letos, za rok, za dva? Jakou hodnotu pak budou mít místní nemovitosti? Vodovod se teprve projektuje, realizace potrvá ještě řadu let. Postará se o své „vyschlé“ obyvatele obec, kraj nebo snad stát?

Česká republika má nyní jedinečnou šanci podat žalobu k Evropskému soudu a navrhnout předběžné opatření v podobě zastavení těžby. Po mnoha a mnoha letech, kdy důl s elektrárnou ničily životní prostředí, máme díky nezávislé soudní instituci EU šanci na ukončení jejich provozu. Nechci ani okamžik pomýšlet na to, že by se této možnosti vzdala výměnou za (z pohledu státu) nicotné finanční kompenzace.