„Polská vláda se dohodla s odbory na postupném ukončení těžby uhlí“. To tvrdilo minulý týden o uzavření dohody mezi polskou vládou a odbory, podle které náš východní soused postupně skončí s uhlím do roku 2049, ve svém titulku ČTK. Skutečnost je však taková, že Poláci chtějí agónii rozpadajícího se uhelného průmyslu prodloužit. Všechna česká média zprávu převzala bez kontextu a s informace o tom, že polská vláda plánuje tamní uhelný průmysl financovat z veřejných zdrojů, což je v rozporu se současnými plány Evropské unie.

Pravdou ale také je, že dohoda mezi vládou a odbory posvěcená novou energetickou koncepcí tamní harmonogram konce uhlí urychlí. Poprvé zároveň otevřeně říká, že uhlí musí skončit i ve státě, který je z osmdesáti procent na této surovině závislý. Zatímco podle původních plánů chtěli Poláci do deseti let snížit svou závislost na výrobě elektřiny z uhlí ze současných osmdesáti procent na šedesát, v současnosti je to mezi třiatřiceti a šestapadesáti procenty.

Nahradit chybějící zdroje plánuje vládnoucí Právo a spravedlnost kombinací stavby první polské jaderné elektrárny v pomořanském Zarnowci a využití větru. Čtyřicet miliard eur investic má jít do jaderné energie, o něco méně pak do větrných parků, zejména offshorových (stavěných na moři).

Polský uhelný problém

K nějaké podobě konce uhlí se u našich sousedů schylovalo už dlouho. Tamní uhelný průmysl je v ještě větších ekonomických problémech než ten v České republice nebo zbytku Evropy. Polský energetický gigant PGE — obdoba českého ČEZu - a druhý největší emitent CO2 v Evropě v loňském roce vykázal ztrátu bezmála sto sedm milionů euro.

V České republice nechvalně známá firma PGE snažící se nelegálně rozšířit příhraniční polský důl Turów okrádající pohraniční obce o vodu, je tak ve skutečnosti na pokraji bankrotu. Podobně jako další státní firma PGG, která se soustředí na těžbu zejména černého uhlí. I proto nový generální ředitel PGE Henryk Baranowski začal opatrně veřejně mluvit o možném konci uhlí a budoucnosti firmy založené na solární a větrné energii.

Zbylé uhelné firmy operující u našich sousedů již postupně začaly oznamovat data, kdy s uhlím skoncují. Černouhelný Tauron mezi léty 2025 a 2030, Ze Pak mezi léty 2024 a 2030. Navíc poslední pokusy investovat do rozvoje uhelné infrastruktury dopadly katastrofou. Malé uhelné firmy Energa a Enea chtěly postavit novou elektrárnu Ostroleka C, nicméně před pár měsíci od celého projektu odstoupily, přestože stavba již probíhala.

Podobně dopadl i Ze Pak, který chtěl v regionu Wielkopolska i přes odpor místních otevřít několik uhelných lomů a svůj byznys zde provozovat až do poloviny století. Namísto toho se firma v současnosti rozhoduje, jestli s nejšpinavějším fosilním palivem skončí už za čtyři nebo až za devět let. I největší evropská uhelná elektrárna Belchatow je blízko ukončení provozu a podle ekonomických analýz nepřežije rok 2030.

Konec největšího kontinentálního znečišťovatele ještě podtrhlo nedávné přelomové rozhodnutí polského soudu, které nařídilo provozovatelům elektrárny vést jednání s ekologickou právní organizací Client Earth a do tří měsíců přijít s datem, k němuž firma provoz elektrárny ukončí.

Na pokraj kolapsu polský uhelný průmysl dostala kombinace ekonomických faktorů, rostoucí tlak veřejnosti na řešení klimatické krize a ceny emisních povolenek. Pandemie koronaviru pak celý proces jen umocnila a urychlila.

Jediným způsobem, jak se Polsko může vyhnout rychlému konci uhelného průmyslu, jsou tak dotace od státu. A pro toto řešení se vláda PiS rozhodla. Jinými slovy, Polsko chce ještě devatenáct let házet miliardy z veřejných peněz do černé díry, která je významným participantem na příčinách klimatické krize a nadto je ekonomicky nerentabilní a prakticky bez jakékoliv perspektivy.

V rozporu s plány Evropské unie

Představený plán polské vlády se však kompletně míjí se směřováním Evropské unie. Jakkoliv jsou evropské plány na snižování emisí slabé a málo ambiciózní, v kontextu Polska znamenají změnu doslova epochální. V tomto týdnu budou zástupci Evropského parlamentu hlasovat o klimatickém zákonu předloženém Evropskou komisí, který obsahuje návrh na zpřísnění cíle snižování emisí do roku 2030 ze současných čtyřiceti na pětapadesát procent.

Ačkoliv některé frakce Europarlamentu budou tlačit na ještě přísnější cíl, ideálně pětašedesát procent, pro polský uhelný průmysl je tato debata bezpředmětná. Pro tamní znečišťovatele totiž bude fatální jakékoli zpřísnění.

Klimatický zákon obsahuje také závazek v nejbližších letech na celém kontinentu kompletně ukončit veřejné dotace veškerému fosilnímu průmyslu. Ty v současnosti činí až sto sedmačtyřicet miliard eur ročně. Firmy spojené s uhlím, ropou nebo plynem by tak na veřejné peníze mohly dosáhnout jen v případě, že budou určené na urychlení transformace.

Nakolik lze tuto politiku brát vážně, je však opět otázkou. Státy G20 totiž podobné kroky slibují už přes deset let a Evropský parlament zároveň hlasoval pro to, aby z fondu Spravedlivé transformace bylo možné vyplácet stavbu nové plynové infrastruktury.

Nicméně pokud polská vláda ve svém plánu tvrdí, že jejím cílem je s „Evropskou komisí najít dohodu pro veřejné financování určené pro stabilitu těžařských firem“, buď žije v úplně jiné Evropě, nebo otevřeně lže.

Realita je spíše taková, že polská vláda hledá pozici pro to, aby z nedávno seškrtaného Fondu spravedlivé transformace získala ještě více peněz, či pro to, aby EU případně nestála v cestě jejímu plánu postavit jadernou elektrárnu a posílit plynovou infrastrukturu. Představa, že by polské ministerstvo financí nemělo kalkulačku pro elementární výpočet toho, o kolik peněz by v případě veřejné podpory skomírajícímu průmyslu přišlo, je scestná. I z těchto důvodů označilo Deutsche Welle polský plán za přesvědčivou fikci.

Jádro s otazníkem

Velký otazník visí také nad projektem stavby historicky první polské jaderné elektrárny v Zarnowci, kterou chce vláda PiS uvést do provozu v roce 2033. Ta se bude nutně potýkat se všemi problémy, které provázejí jaderný průmysl kdekoli ve světě, a o kterých v Deníku Referendum pravidelně píšeme — předražením, masivním zpožděním a korupcí.

Jakýkoliv dřívější pokus začít se stavbou jaderné elektrárny se v Polsku zároveň vždy setkal s lidovým odporem. Tak jako je uhlí u našich sousedů stále součástí národního mýtu, je jím i odpor vůči jadernému průmyslu. Jedním z hlavních témat polského disentu byl právě odpor proti prvním pokusům postavit atomovou elektrárnu v pomořanském Zarnowci, protesty proti její výstavbě byly jedním z dílčích impulzů revoluce v roce 1989.

Když se před necelými deseti lety tehdejší vláda pokusila o stavbu atomové elektrárny v Lubiatowu, musela kvůli odporu široké a zdánlivě nesourodé koalice místních obyvatel, křesťanských organizací i anarchistického hnutí od svých plánů ustoupit. Dalším faktorem je, že by nová jaderná elektrárna zřejmě prohloubila závislost Polska na Rusku, ke kterému polská veřejnosti i politici přistupují spíše s despektem. To, že se tohle nastavení zvláště současné vládní garnituře podaří změnit, je přitom spíše nepravděpodobné.

Současná polská vláda zkrátka vůči veřejnosti nehraje čistou a otevřenou hru. Politikům z PiS není navíc důvod věřit ani po zkušenostech s rozšiřováním uhelného lomu Turów, vyjednáváním uhlíkové neutrality do roku 2050 nebo se žalobou na evropské normy stanovující elektrárnám limity pro vypouštění znečišťujících látek. Je dost možné, že jejich hlavním cílem je ve skutečnosti přejít hlavně na plyn, o jehož podporu zástupci této strany v Europarlamentu bojují jako lvi. Jedna věc je však jistá — i v Polsku padla dříve neuvěřitelná věta, že tamní uhelný průmysl v příštích dvou dekádách skončí. Zbytek ukáže až čas.