Nástrahy jádra se nepočítají v Havlíčkových milimetrech, ale v našich miliardách
Karel PolaneckýOdhodlání ministra Havlíčka stavět novou jadernou elektrárnu naráží na to, že projekt čekají nevyhnutelné průtahy a zdražení, tržně nemůže být za žádných okolností výhodná. Kdo ztráty zaplatí? Občané v ceně elektřiny nebo stát z rozpočtu?
Silná deklarace ministra průmyslu Karla Havlíčka, že z plánu na výstavbu nového jaderného bloku v Dukovanech nelze ustoupit ani o milimetr, by měla k plánovanému projektu přitáhnout pozornost a kritické hodnocení. Odhodlání totiž v podobném případě často nestačí, o čemž by klíčové podniky jaderného průmyslu mohly vyprávět.
Sledovat, jak bude nastavena smlouva mezi státem a ČEZ bude jistě zajímavé. Vedení ČEZ by na základě svých analýz k výstavbě bloku nepřistoupilo a je prakticky jisté, že stát bude muset převzít část rizik spojených s projektem, aby ČEZ smlouvu podepsal.
Hlavní kolo celé hry by ovšem přišlo následně, při uzavírání smluv mezi ČEZ jako investorem a hlavním dodavatelem technologie. Model smlouvy, která by byla oboustranně výhodná se bude hledat velmi těžko.
Z pohledu ČEZ by byla jistě lákavá varianta smlouvy na pevnou cenu, kde by případné vícenáklady hradil dodavatel. Potíž je v tom, že smlouvy podobného charakteru v posledních letech poslaly do bankrotu společnosti Westinghouse a Areva, klíčové podniky jaderného průmyslu.
Nárůst rozpočtu u projektů Summer a Vogtle ve Spojených státech (celkem zhruba o 18 miliard dolarů) dostal v roce 2017 Westinghouse do situace, kdy by společnost za dokončení reaktorů musela utratit miliardy dolarů, které by ji nikdo nezaplatil. V případě ukončení projektů by firma musela zaplatit miliardové penále.
Rozhodnutí o bankrotu padlo, protože vedení Westinghouse si nemohlo dovolit ani jednu z uvedených variant. Investor projektu Summer následně rozhodl o ukončení projektu a odepsání utracených peněz, v případě elektrárny Vogtle padlo rozhodnutí projekt dofinancovat a dokončit.
Případ společnosti Areva je o to zajímavější, že jejím vlastníkem je francouzská vláda. Areva se dostala do podobného problému jako Westinghouse také v důsledku smlouvy, podle které měla postavit ve finském Olkiluotu jaderný blok za fixní cenu 3 miliardy eur.
V důsledku opakovaných komplikací a skluzů (podle aktuálního předpokladu bude reaktor spuštěn dvanáct let po původním termínu) se i v tomto případě projekt výrazně prodražil na více než deset miliard eur. Areva se opakovaně dostala do několikamiliardové ztráty a francouzská vláda se ji rozhodla zachránit tím, že podnik začlenila do silné elektrárenské společnosti EDF.
Pikantní je, že EDF s převzetím Arevy souhlasila pouze pod podmínkou, že nebude financovat dokončení projektu Olkiluoto. Dostavba je tak financována ze speciálního fondu francouzské vlády. Smlouvy na pevnou cenu reaktoru poslaly do kolen dva klíčové dodavatele jaderných technologií a je prakticky jisté, že žádný další podobnou nepodepíše.
Jiný typ smlouvy podepsala britská vláda s EDF — tentokrát v roli dodavatele — v případě elektrárny Hinkley Point C. Také v tomto případě nese EDF odpovědnost za případné prodražení projektu. A dlužno dodat, že po dosavadních zkušenostech EDF pracovala s výrazně vyššími odhady nákladů než v letech 2003 nebo 2007.
Ve smlouvě má ale zakotvený výrazný benefit — garantovanou cenu elektřiny podle principu Contract for Difference. Ta je výrazně vyšší než současná tržní cena a elektrárna se tak po dokončení může stát pro EDF zdrojem významných příjmů. Česká vláda ovšem deklarovala, že smlouvu podle tohoto modelu uzavírat nechce, na vyšší cenu elektřiny by totiž doplatili čeští odběratelé.
Jako vzor nemůže posloužit ani mezivládní smlouva mezi Maďarskem a Ruskem, podle které má Rosatom začít stavět nové bloky v elektrárně Paks. Smlouva je totiž tajná a na otázku, kdo uhradí případné vícenáklady, neumí odpovědět ani člověk s perfektní znalostí maďarštiny a ruštiny. Sám fakt, že ruskou půjčku bude splácet maďarský státní rozpočet, napovídá, že tady se ČEZ asi inspirovat nebude.
Ministr Havlíček možná necouvne ani o milimetr, ale o novém dukovanském bloku rozhodne až výsledek debaty, kdo ponese rizika spojená s projektem. Dodavatel, který by vzal riziko na sebe, už se patrně nenajde. Ve hře tak zůstávají jen státní kasa a spotřebitelé elektřiny. Nepůjde ale o milimetry, nýbrž o miliardy.
A pokud jde o termíny a náklady, tak jakýkoli nepřekročitelný rozpočet, jakýkoli závazný termín dokončení jakékoli nové JE a jakékoli státem i ČEZem garantované ceny elektřiny, v nichž se ty náklady budou splácet, je nutno vynásobit koeficientem cca 3, abychom si udělali představu o skutečnosti.
Kdo by to měl zaplatit, o tom snad není pochyb...
Lze předpokládat, že v následujícím období k odstavování zařízení spalujících uhlí opravdu dojde. Výstavba dalších bloků jaderných elektráren (nebo aspoň jedné z nich) se za takových poměrů dá považovat za menší zlo. Zvláště má-li podporu místních i krajů.
Tržní nekonkurenceschopnost nových bloků JE by neměla být argumentem, na který bychom tady všichni kdovíjak slyšeli. Také si nemyslím, že by byla ve vzduchu kdovíjaká "masáž", neboť většina "pro" bude zřejmě nezpochybnitelná. Samozřejmě, že politický zápas čekat lze. Nelze vyloučit ani referendum, jež může rozšíření JE posvětit.
Tak možná na něj aspoň někteří uslyšíme, až bude elektřina stát dvakrát až třikrát tolik než dnes i pro maloodběratele. (Poslední rok se na burze v Lipsku obchodovalo na úrovni 45 - 55 EUR/MWh, nákladová cena z JE zřejmě nepůjde pod 100 EUR.) Nebo až do JE půjdou subvence na úkor zdravotnictví, školství a důchodů. Když už tedy nestačí Černobyl, Fukušima a skutečnost, že zatím nikdo nevymyslel, jak se budou JE po skončení životnosti likvidovat a kdo bude hlídat ten odpad 30 000 let, než přestane zářit... Před 30 000 lety si naši předci rozbíjeli hlavy sekeromlaty. Co bude za 30 000 let?
"...většina 'pro' bude zřejmě nezpochybnitelná."
Která "pro" to například budou?
"Nelze vyloučit ani referendum, jež může rozšíření JE posvětit."
Jistě. Oni už si ředitelé Čechistánu pohlídají, aby argumentace ve prospěch JE proběhla na mentální a intelektuální úrovni argumentace pro brexit...
Taky jsem jinde napsal, že oceňujeme energetické suroviny pouze náklady na jejich vydobytí z přírody, protože jejich skutečnou hodnotu stanovit neumíme (asi to v tomto systému ani dost dobře nejde). To je jako bych měl v bance milión a dojel si pro něj autobusem za 25 Kč. Pak má ten milión hodnotu těch 25 Kč. Takže i z pohledu našeho vztahu k přírodě jsou energie příliš levné.
Zároveň platí, že jsou energie drahé, když i v bohatých zemích jako je Velká Británie trpí spousta lidí dilematem, jestli si mohou dovolit jídlo nebo topení. Energie jsou drahé, dokud si z nich někdo dělá zdroj vytloukané renty jako v případě solární energie v Čechistánu. A totéž bude platit, jestli platby za energie po dostavbě nových předražených bloků JE půjdou vposledku na soukromá konta politickými loutkáři pečlivě vybraných šéfíků některých obchodních korporací.
Jaderná energie by se dala se skřípěním zubů akceptovat, kdyby posloužila jako mezičlánek mezi dnešním stavem a úplným přechodem na obnovitelné zdroje. To se ovšem v tomto systému reálně očekávat nedá. Zatím se nedá čekat nic jiného, než že poslouží jako další z mnoha zdrojů vytloukání renty - v situaci, kdy "normální" materiální výroba už rozumný zisk nenese. A z tohoto hlediska platí, že jaderná energie je a bude i nadále nepřijatelně drahá.
b) levná, pokud se prostý lid v důsledku jejích nízkých cen nechová tak, jak by měl (respektive jak bych si přál, aby se choval).
Na to je v liberální demokracii jednoduchý recept: těm "hajzlům kapitalistům" to sebrat a na prostý lid řádně dohlédnout, aby si moc nevyskakoval. Na cenách energií potom vlastně už ani moc nezáleží.
Proč myslíte, že je nenávidím? Moje úvaha je zcela technokraticky racionální a s nenávistí ani jinými emocemi nemá nic společného. Já si totiž myslím, že ty peníze utržené za statek veřejného zájmu, za jaký by energie měly být považovány, mají skončit jinde než na soukromých kontech, a v tomto speciálním případě by se měly pod veřejnou kontrolou použít výhradně na přechod k udržitelné energetice.
Kromě toho nejen ekonomičtí disidenti typu Švihlíkové, ale i mainstreamoví ekonomové si začínají (konečně!) uvědomovat, že vytloukání renty škodí ekonomice jako celku. A například to, co se stane s cenami energií po dostavbě nových jaderných bloků navrhovaným způsobem, ničemu jinému než vytloukání renty neposlouží.
Pokud jde o ten "prostý lid", tak vůči jeho neracionálnímu a vposledku i pro něj škodlivému chování by ceny energií mohly mít aspoň do nějaké míry regulativní a snad i výchovný charakter. To, že neregulovaná (nejen letecká) zbytečná doprava škodí i "prostému lidu", je snad mimo diskusi.
Fakticky to tedy znamená totéž, co jsem již poznamenal výše v těch uvozovkách, jen je to teď "bez emocí".
"Technokraticky" jste tedy dospěl k témuž závěru jako já:
Peníze utržené za statek veřejného zájmu nemají končit na soukromých kontech ("kapitalistům to sebrat") a vůči neracionálnímu a škodlivému chování prostého lidu by ceny energií měly mít výchovný charakter ("na prostý lid dohlédnout, aby si nevyskakoval").
Rosatom začíná budovat své VVER1200 a jestliže první bloky stavěli 10 let, v Bělorusku (č.4) už to stáhli na 7 let a výhledově počítají s 5 lety.
Ceny nejsou úplně veřejné, ale vypadá to na cca 5mldUSD/blok.
https://www.idnes.cz/technet/technika/dostavba-belorusko-jaderna-elektrarna.A200223_114459_tec_technika_mla
A pokud jde o to, že se v Rusku s něčím "výhledově počítá", tak to vůbec nic neznamená; koneckonců ten slavný bonmot "mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky" vznikl právě v Rusku.
https://jadernaenergie.online/wp-content/uploads/2020/01/JE_01_2020_nahled.pdf
O tom, proč se tak protahuje a prodražuje stavba nového reaktoru v Olkiluotu, nám v kantýně v Řeži nic při obědě nepromítají, ale něco se najde na Wikipedii:
https://en.wikipedia.org/wiki/Olkiluoto_Nuclear_Power_Plant#Unit_3
U nás v Česku jsme zažili, jak stavitelům Temelína pomohlo právě Hnutí Duha svými protesty a zpochybňováním bezpečnosti elektrárny postavit poloviční elektrárnu za dvakrát delší dobu a dvakrát větší peníze. A taky ČEZu v tichosti zapomenout slib, že po spuštění Temelína odstaví pár nejšpinavějších uhelných elektráren.
Od té doby se protahování a prodražování staveb stalo v Česku normou, ale jen pro veřejné zakázky, u kterých není smluvně zajištěna fixní cena, ale lze vyhrát veřejnou soutěž nízkou cenovou nabídkou, a následně si připočítávat „vícenáklady‟. Že by i ve Finsku zavládly české poměry?
Něco s Finskem skutečně společného máme, a sice kapitalismus. Na každé velké stavbě pracuje větší počet kontraktorů a subkontraktorů, a i když Finové mají lépe fungující státní administrativu, méně děravé zákony a nižší míru korupce, některé postupy snižování nákladů a maximalizace zisku jsou univerzální, jak ukazuje případ bulharského kontraktora vlastněného mafií a nutícího zaměstnance k otrocké práci.
Částečně je dokonce za problémy v Olkiluotu opravdu zodpovědné i protijaderné hnutí, ovšem jen nepřímo, tím, jak úspěšné v posledních asi třiceti letech bylo. Tím, že se v Evropě na celou jednu generaci jaderné elektrárny stavět přestaly, odešli zkušení odborníci, když ne rovnou do důchodu, aspoň na úplně jiné práce. Přímo vražednou kombinací pro úspěšnou stavbu je pak spojení stavebních firem bez zkušeností se stavbami jaderných elektráren s konstrukcí reaktoru novéhy, vylepšeného typu, jaký dosud nikdo nikde nestavěl.
Dosti znepokojivé — ovšem nikoliv ve vztahu k jaderné bezpečnosti — je, že většina problémů spočívá v tom, že něco bylo postaveno v příliš nízké kvalitě, než aby to prošlo náročnými testy vyžadovanými pro jaderná zařízení, a muselo se to předělávat. Z toho patrně vyplývá, že běžnější stavby, které nemají nic společného s jadernou technologií, a proto nikdo tak úzkostlivě neprověřuje jejich kvalitu, se staví poněkud chatrně, a tak zřejmě nemůžeme vědět, kdy nám co nejaderného spadne na hlavu.
Zajímavé je, že Olkiluoto mělo být první stavbou nového vylepšeného typu reaktoru od Arevy, tentýž typ měl být následně instalován i v Hinkley Pointu, další problematické stavbě, kterou Karel Polanecký zmiňuje, a také ve Francii ve Flamanville, kde stavba rovněž vázne. Dva reaktory toho typu nicméně už vyrábějí elektřinu v Číně — vzhledem k výše řečenému patrně ani ne tak proto, že Čína je schopna jakékoliv protesty a blokády ekoaktivistů velmi nevybíravě potlačit, jako prostě proto, že Čína jaderné elektrárny staví, a proto má firmy, které mají s potřebnými pracemi dostatek zkušeností.
https://en.wikipedia.org/wiki/EPR_(nuclear_reactor)
Právě praxe ve stavbě jaderných elektráren bude patrně hlavním důvodem, proč Rosatom slovenské Mochovce úspěšně dokončuje a zřejmě úspěšně dokončí i maďarský Paks, ať už je v tajné smlouvě cokoliv. Ostatně jakousi smlouvu, nevím, zda to byla ta tajná, o které mluví Karel Polanecký, ukázala maďarská vláda aspoň Evropské komisi, a ta ji schválila:
https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/IP_17_464
Že právě Rosatom bude i pro nás nejlepším stavitelem, pokud se rozhodneme někde nějaké nové reaktory vybudovat, říkají i lidé z Ústavu jaderného výzkumu, které občas potkávám. Obzvlášť chválí novou ruskou technologii, která více než ve vylepšování samotného reaktoru spočívá v optimalizaci řízení jeho stavby:
https://en.wikipedia.org/wiki/VVER-TOI
Protože první reaktor tohoto typu Rusové teprve staví u sebe doma v Kursku, není zatím jisté, nakolik budou schopni dodržet, co slibují, ale automatizované přizpůsobování postupu stavby tomu, jak se na místě vyvíjí, má umožnit spustit první reaktor čtyři roky po začátku stavby a každý další reaktor na stejném místě za dalšího tři a půl roku.