Stavbu nových jaderných reaktorů naplánovala už minulá vláda. Jen za jejich přípravu a povolování má stát utratit přes třicet miliard. A teprve v roce 2025 si prý řekneme, jestli a kde seženeme potřebné další stovky miliard. V tu dobu už budou dávno odstavené všechny jaderné reaktory v sousedním Německu. Ty ostatně rychle ubývají po celém světě a nové téměř nikde nevznikají.

U nás je to jinak. Státní úřad pro jadernou bezpečnost vydal minulý týden povolení k prodloužení provozu dvěma blokům v Dukovanech (zbývající dva ho obdrželi už dřív). Vítězslav Jonáš, který Dukovanům v dresu ODS šestnáct let starostoval, by ale rád zajistil regionu mnohem delší jadernou budoucnost.

Jako předseda sdružení Energetické Třebíčsko už mnoho let prosazuje stavbu nových bloků. Letos dokonce pozastavil své členství v ODS, aby mohl lobovat za jaderné reaktory skutečně „nezávisle“.

Protože k pádným argumentům proti prodlužování existence jaderné energetiky patří nevyřešená koncovka, tlačí jeho sdružení také na urychlené hledání místa pro úložiště radioaktivního odpadu. Jeho výstavba a následný provoz má stát nejméně dalších 110 miliard korun.

Ze zkušeností s Temelínem i s jadernými provozy všude na světě ale víme, že násobné překročení původních rozpočtů je pravidlem, a nikoli výjimkou, takže to nakonec bude mnohem víc. Za radioaktivní odpad, zejména ze stávajících reaktorů, odvádí jeho původce (ČEZ) každoročně na speciální jaderný účet 1,5 mld. korun.

Experti z ČVUT ale spočítali, že by to měly být nejméně dvě miliardy. V opačném případě budou na stavbu úložiště chybět desítky miliard. I tak jsou čísla sporná a patrně podhodnocená, protože jaderná koncovka není uspokojivě vyřešena nikde na světě navzdory desetiletím všemožných snah.

Deficit jaderného účtu zatím nikdo neřeší, stát z něj naopak každoročně rozesílá miliony s cílem „motivovat obce k akceptaci průzkumných prací“. V případě spuštění nových reaktorů by příspěvky na úložiště vzrostly. Jenomže více odpadu logicky znamená potřebu většího a dražšího úložiště. A možná také nutnost postavit ho někde úplně jinde, než se zatím zvažuje.

Uhradit zbývá také účet za těžbu uranu. Ta u nás letos skončila. Stát ale za likvidaci škod od roku 1989 vynaložil přes 40 miliard korun a dalších 60 miliard ještě zaplatí. Na kolik desítek či stovek miliard pak přijde rozebrání radioaktivního šrotu a betonu z vysloužilých elektráren se můžeme jen dohadovat.

Není přitom podstatné, jak všechny účty za jadernou energetiku zaplatíme — zda v daních či třeba v uměle zvýšených cenách elektřiny. Daleko větší smysl dává otázka, co uhradit skutečně musíme a kterým nákladům bychom se ještě mohli vyhnout.

Největší „zbytnou“ položku představují právě nové jaderné reaktory a související náklady na jejich likvidaci po dosloužení, na vyvedení elektrického výkonu, na větší úložiště odpadu, na státem garantované pojištění. Pouhé dva bloky, kterou jsou ve výstavbě v britském Hinkley Point, aktuálně přijdou v přepočtu na téměř 600 miliard korun. Odhady garancí pro ty české vycházejí ještě na mnohem vyšší částku.

České ekonomice se nyní relativně daří, ale tak masivní výdaje by zatížily státní rozpočet na desítky let dopředu. Peníze by nutně chyběly jinde. Při nedávném projednávání státního rozpočtu se poslanci předbíhali v detailních připomínkách. ODS navrhovala úspory v řádu desítek milionů. Při propagování nových reaktorů přitom bez skrupulí hází stovkami miliard dodatečných výdajů.

Pověřená vláda se ocitla pod dvojím tlakem. Na jednu stranu si přihlášením k novým reaktorům může naklonit právě zmíněnou ODS. Na druhé straně slibuje občanům odpovědné a efektivní hospodaření jako ve výdělečné firmě. Tedy přesný opak ztrátového jaderného dobrodružství. Přejme si do nového roku, aby nová vláda, ať už jakákoliv, dala přednost dlouhodobé budoucnosti země, a snad dokonce — v tomto případě — i řídila stát jako firmu.