Je známou věcí, že Německo uskutečňuje velkorysou energetickou transformaci, kterou nazývá „Energiewende“. Jde o energetickou revoluci, jejímž cílem je přejít k energetice založené výhradně na obnovitelných zdrojích a ukončit výrobu jaderné a uhelné energie.

Německo tím jednak chce vyloučit rizika, spjatá s provozem jaderných elektráren, jednak tím reaguje na změny klimatu, způsobované především spalováním fosilních paliv. Německá vláda proto zahájila masivní rozvoj obnovitelných zdrojů — solární, větrné, geotermální energie či energie z biomasy nebo malých vodních elektráren. Země si stanovila cíl do roku 2050 pokrývat osmdesát procent energetických nároků z obnovitelných zdrojů.

↗

V loňském roce v Německu výroba z obnovitelných zdrojů dosáhla asi 27 procent elektrické energie, což je trojnásobek stavu před deseti lety. Změny se urychlily především po katastrofě jaderné elektrárny Fukušima v roce 2011. Událost donutila kancléřku Angelu Merkelovou rozhodnout, že Německo uzavře do roku 2022 všech svých sedmnáct jaderných reaktorů.

Německá cesta

Podle německého energetického experta Wernera Neumanna, který v Praze pobýval na pozvání pražského zastoupení Nadace Fridricha Eberta, není správné spojovat si zahájení „energetického obratu“ Energiewende až s rozhodnutím kancléřky Merkelové. Proces má mnohem delší a složitější historii. V německé společnosti získával dlouhodobě podporu a energetika je trvale jednou ze stěžejních součástí německé politické debaty. Dlouhou dobu její ohnisko tvořila právě diskuse o jádru.

První německá experimentální jaderná elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1961. V roce 1966 vyrobilo Německo svou první jadernou energii. Velmi rychle se však zrodilo hnutí odpůrců jaderných elektráren a vypukla debata o rizicích jejího využívání. Současně přiměla Německo přemýšlet o alternativních řešeních.

Myšlenka energetického obratu k energetice založené výlučně na obnovitelných zdrojích se v Německu objevila již v osmdesátých letech minulého století. Spory se vyostřila v době, kdy se v Německu začaly stavět jaderné elektrárny ve velkém. Stavby a provoz jaderných elektráren stěžovalo mohutné hnutí občanské neposlušnosti (příkladem mohou být legendární blokády transportu jaderného paliva), ale narůstal také odpor široké veřejnosti. Stav a budoucnost německé energetiky se stal osou veřejné debaty.

První politický průlom nastal v roce 2000, když během vlády rudozelené koalice vznikl první zákon na podporu obnovitelných zdrojů. Vláda a německý jaderný průmysl se tehdy dohodli na postupném ukončení všech jaderných elektráren do roku 2021. Ze začátku byl zákon jen velmi obecný, dnes má zhruba sto stran a do hloubky řeší všechny otázky spjaté s energetickou transformací.

Energetická transformace v Německu vznikla na základě tlaku zdola a má dnes většinovou podporu společnosti. Do změny se zapojily všechny složky veřejnosti. Většinová společnost i politické strany dnes za velkorysým civilizačním projektem stojí. V Německu se tématem nezabývá pouze odborná veřejnost, ale také politici a občanské organizace.

V České republice chybí zájem veřejnosti

Zatímco v Německu je energetická transformace v plném proudu, v České republice je atmosféra jiná. O energetice, jejím vlivu na životní prostředí a klimatických změnách diskutují akademici a aktivisté, zapojení veřejnosti je minimální. Lidé si neumí představit, jak by taková změna probíhala a zda by mohla být úspěšná.

Omezit atomovou energii a uhelné elektrárny je při současném stavu veřejné debaty velmi složité. Podmínky pro stavbu větrných elektráren jsou přitom v České republice velmi příznivé. Větrná energetika má potenciál přinést ekonomický rozvoj sociálně slabším regionům, jako jsou severní Čechy.

I Německo zatím získává mnohem více elektřiny z uhlí než z obnovitelných zdrojů. Cesta k plně ekologicky udržitelné energetice má před sebou spoustu překážek, jež bude nutné překonat. Nechybí ale veřejný zájem a diskuse. Německá veřejnost je velmi citlivá na dopady na životní prostředí a je ochotna do rozvoje technologií v oblasti obnovitelných zdrojů investovat.

K podobnému stavu úrovně veřejné debaty má Česká republika bohužel velmi daleko. Snahy organizací jako Greenpeace, Hnutí DUHA a nově Limity jsme my nemají zatím dostatečné zázemí a podporu v akademické sféře, v médiích, ani v politice. Česká energetická politika vězí na mělčině koncepcí z hloubi dvacátého století. Všechny politické strany blouzní o výstavbě nového jaderného zdroje, i když celý svět od nich ustupuje.

Důležité je, že kromě ekologických organizací za projektem energetické transformace v Německu stojí i silné odbory, které si vzaly za své téma zelených pracovních míst a s ekologickými organizacemi úzce spolupracují. K takovému stavu vzájemných vztahů mají bohužel české ekologické organizace a zdejší odbory ještě daleko.

Text vychází ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung.