Jedním ze stavebních kamenů evropské budoucnosti je společná energetická politika a regulace společného energetického trhu. K té patří řešení energetická bezpečnosti, tedy diverzifikace zdrojů a stabilita dodávek energie. Právě energetika disponuje velkým integračním potenciálem (lze připomenout historii montánní unie a Euratom). Už v roce 1990 při startu transformačních změn ve střední a východní Evropě byla diskutována myšlenka Evropského energetického společenství.

EU je dnes druhý největší energetický trh na světě a třetí největší světový odběratel (po USA a Číně). Tvorba energetické politiky ale zůstala i po Lisabonské smlouvě na národní úrovni, aniž by lokální energetické trhy moc fungovaly.

EU chce povýšit energetiku na společný zájem, to však naráží na dosud nízký společný jmenovatel energetických politik jednotlivých zemí. Technologické a kapacitní složení energetického mixu asi zůstane na národní úrovni. Ale vedle komplexního přístupu k tranzitnímu systému je to i otázka společného přístupu k vnějším dodavatelům.

Strategický význam má především energetický dialog EU a Ruska. EU dostává z Ruska 33 % ropy a 50 % plynu (jde o 2/3 ruského exportu). Dovoz primárních energetických zdrojů z Ruska měla proto zarámovat strategická smlouva o partnerství mezi EU a Ruskem. EU potřebuje jistotu, i proto, že obchod s energií používá Rusko jako nástroj svých geopolitických ambicí.

Otázkou je cenová stabilita energetických importů do EU, standardizace kontaktů a zúčtovacích procedur (obchodování s energií podle principů WTO). A dnes je vyznané, že pět plynovodů z RF do EU vede přes Ukrajinu, kde v roce 2009 došlo k tzv. plynové krizi kvůli ilegálnímu odsávání a kontrole nad zisky z ruského plynu.

Důležitá je vlastnická kontrola nad strategickými zdroji a energetickou infrastrukturou. Otevřela se otázka možných evropských investic do sibiřských nalezišť a do modernizace tranzitu z Ruska do EU. Rusové na oplátku žádali o vstup svých koncernů do evropských energetických struktur.

↗

V rámci diversifikace dodávek má pro EU význam posílení trasy plynovodu „Nigerie — Niger - Alžír — EU“. Foto Michal Pražan, Mediafax

Strategičtí hráči jako jsou Gazprom, E.ON, BASF a další mají samozřejmě různé zájmy a vytvořit funkční kompromis není snadné. Problémem je majetkové oddělení (tzv. unbundling) výroby energie a distribučních sítí jako nástroj demonopolizace. To komplikuje investice do společné infrastruktury.

Připomenu i spor o „Energetickou chartu“. Tato organizace formálně založená v 1991 v Haagu má nyní padesát tři členů, z neevropských zemí například Kazachstán nebo Uzbekistán. Jde spíše o konferenční platformu, protože smlouva, která byla podepsána v roce 1994, a to i Ruskem, nebyla ruskou Dumou ratifikována. Tudíž pro Kreml jako klíčovou stranu nevstoupila v platnost. Sporem jsou jak transitní protokoly, tak i tržní podmínky pro dlouhodobé investice.

V rámci diversifikace dodávek má pro EU význam posílení trasy plynovodu „Nigerie — Niger - Alžír — EU“. Nové možnosti otevírá technologie těžby břidličného plynu a skladování i přeprava zkapalnělého plynu s pomocí LPG terminálů. Ruské dodávky ale stále mají klíčový význam.

Polsko a pobaltské země proto nelibě nesou, že do EU přitéká zemní plyn z jižního Ruska novým plynovodem po dně baltického moře (North Stream). Zde se ale spojencem RF stalo Německo, které v rámci své „Energiewende“ počítá s tím, že se tak stává důležitou transitní zemí.

Obdobnou roli pro regionální plynové trhy má mít ruský plynovod vedoucí mimo Ukrajinu, po dně Černého moře a přes Balkán do EU (projekt South Stream). Ruská federace už získala pro tento projekt podíl italských, švýcarských a francouzských firem a Gazprom nedávno oznámil předběžnou dohodu s rakouskou firmou OMV.

EU po připojení Krymu k RF pozastavila schvalovací proces k tomuto projektu na území EU. Svou váhu ale má i fakt, že úvěrová expozice rakouských bank, jako je Raiffeisen či Erste Groupe, na východě Evropy a v Rusku dosahuje miliard dolarů.

Alternativou tohoto projektu měl být evropský projekt Nabucco — tj. dodávky plynu z Iránu, Kazachstánu a Ázerbájdžánu obcházející Rusko přes Turecko. Na tuto trasu by se mohly napojit země Arabského poloostrova, Blízkého východu, Egypt a další.

Tento pro EU prioritní projekt ale zaostává v postupu prací za svým ruským konkurentem. Místo toho si Gazprom konsolidoval svou energetickou politiku k různým klientům v EU. A pro RF to znamenalo udržet vliv v postsovětském prostoru, ale také udržet svůj náskok vůči novým dodavatelům energie včetně amerického LPG.

Konkurenci Rusko logicky považuje za ohrožení vlastních obchodních zájmů. A tak bojuje za pro ně výhodné trasy plynovodů s klíčovým vlivem Gaspromu. A tak společnou „Energetickou chartu“ v praxi nahrazoval spíš bilaterální dialog EU—RF a uzavření dlouhodobých bilaterálních kontraktů. Otázkou je, zda Smlouva o energetické chartě, donedávna odepsaná ze sféry „high politics“, znovu neožije.

Nedávno zvedlo Polsko znovu prapor evropské energetické unie s tím, že kromě mechanismu solidarity v případech, jako byla ukrajinská plynová krize, by bylo možné vytvářet společná nákupní společenství s pevnější vyjednávací pozicí vůči dodavateli. Testem bude diskuse o tomto tématu na půdě Visegrádské čtyřky.