Jedním ze stavebních kamenů evropské budoucnosti je společná energetická politika a regulace společného energetického trhu. K té patří řešení energetická bezpečnosti, tedy diverzifikace zdrojů a stabilita dodávek energie. Právě energetika disponuje velkým integračním potenciálem (lze připomenout historii montánní unie a Euratom). Už v roce 1990 při startu transformačních změn ve střední a východní Evropě byla diskutována myšlenka Evropského energetického společenství.

EU je dnes druhý největší energetický trh na světě a třetí největší světový odběratel (po USA a Číně). Tvorba energetické politiky ale zůstala i po Lisabonské smlouvě na národní úrovni, aniž by lokální energetické trhy moc fungovaly.

EU chce povýšit energetiku na společný zájem, to však naráží na dosud nízký společný jmenovatel energetických politik jednotlivých zemí. Technologické a kapacitní složení energetického mixu asi zůstane na národní úrovni. Ale vedle komplexního přístupu k tranzitnímu systému je to i otázka společného přístupu k vnějším dodavatelům.

Strategický význam má především energetický dialog EU a Ruska. EU dostává z Ruska 33 % ropy a 50 % plynu (jde o 2/3 ruského exportu). Dovoz primárních energetických zdrojů z Ruska měla proto zarámovat strategická smlouva o partnerství mezi EU a Ruskem. EU potřebuje jistotu, i proto, že obchod s energií používá Rusko jako nástroj svých geopolitických ambicí.

Otázkou je cenová stabilita energetických importů do EU, standardizace kontaktů a zúčtovacích procedur (obchodování s energií podle principů WTO). A dnes je vyznané, že pět plynovodů z RF do EU vede přes Ukrajinu, kde v roce 2009 došlo k tzv. plynové krizi kvůli ilegálnímu odsávání a kontrole nad zisky z ruského plynu.