Česká republika má vážný problém. Lidé stále méně důvěřují zvoleným zástupcům a klíčovým institucím a naopak. V takové atmosféře je těžké domluvit se na umístění stavby, která má své okolí ovlivňovat stovky tisíc let.

Před šesti lety zřídila Vláda zvláštní pracovní skupinu za účelem „transparentního procesu výběru vhodné lokality pro hlubinné úložiště jaderného odpadu… s respektováním zájmů veřejnosti“.

Skupina tvořená zástupci státních úřadů, obcí a občanských spolků z dotčených lokalit měla bariéru vzájemné nedůvěry překonat. V posledních měsících z ní ale zklamaně odešla už téměř polovina zástupců obcí a spolků. Proč se u nás nedaří dohodnout a dodržet jasná pravidla? Proč nedokážeme to, co třeba Finové?

Vládní pracovní skupina vzala svůj úkol opravdu vážně. Připomínkovala řadu dokumentů, velmi podrobně se věnovala přípravě souboru odborných kritérií pro výběr lokality. A především společně připravila věcný záměr zákona, který má do rozhodování o úložišti více zapojit obce z předvybraných lokalit.

Jde vlastně o zákonnou pojistku pro případ nedohody. Pokud dnes obce odmítnou umístění úložiště jaderného odpadu na svém území, vláda může rozhodnout, aniž by se ohlížela na jejich názor. Podle připraveného návrhu však v takové situaci bude nejprve potřebovat souhlas Senátu.

↗

Zvažované lokality pro možné umístění hlubinného úložiště. Ilustrace psdialog.cz

Ustoupit tak museli všichni — obce nezískají právo veta, ale vláda nebude mít autoritativní prosazení stavby tak jednoduché. Právě tenhle kompromis se měl stát klíčovým nástrojem k překonání vzájemné nedůvěry. Podpořila jej také vládní Rada pro energetickou a surovinovou strategii, poslanecký Výbor pro životní prostředí a Senát. Tady ale dobré zprávy končí.

Ministru Mládkovi trvalo téměř rok, než návrh oficiálně předložil kolegům z ostatních resortů, aby pak další tři měsíce vyhodnocoval jejich připomínky. I kdyby tedy vláda věcný záměr schválila, následně připravila a do parlamentu poslala podrobné znění zákona, bude už pozdě. Parlament projednání nestihne a nová vláda bude začínat znovu od začátku.

Chmurné vyhlídky jen potvrzují připomínky jednotlivých ministerstev. Návrh podpořili ministr financí, ministr pro lidská práva, souhlas se ozval i od Jihočeského kraje. Tábor odpůrců je ale mnohem početnější. Najdeme v něm ministerstva spravedlnosti, vnitra či pro místní rozvoj, Hospodářskou komoru i Jihomoravský kraj. Proti širšímu zapojení obcí do rozhodování se překvapivě postavilo dokonce i ministerstvo životního prostředí. Kritika se pohybuje od právně teoretických výhrad k nevyzkoušenému modelu zapojení Senátu až po obavy z následných zákonů, které by prý v budoucnu mohly dát obcím větší slovo i v méně zásadních projektech. MŽP tvrdí, že návrh podpořený obcemi „ohrožuje právo obcí na samosprávu“.

Ministerstvo průmyslu se coby předkladatel moc nesnažilo navržené řešení obhájit ani odůvodnit a dohodnutou pojistku raději omezilo. Senát se sice bude muset případným zamítavým stanoviskem obcí zabývat, ale vláda následně rozhodne jen podle svého uvážení. Jak moc ovšem Jan Mládek v prosazení své verze (ne)věří, dokládá čerstvě (14. prosince) schválený legislativní plán vlády pro příští rok. Zmiňovaný zákon v něm chybí, ministr jej do plánu ani nenavrhl.

Poslední zbytky důvěry se tak rozpadají, stejně jako pracovní skupina, která na nich měla postavit dohodu. Nešťastný výsledek má snad jen jediné pozitivum. Alespoň teď víme, proč se u nás nedaří rozhodovat o komplikovaných projektech tak, jako třeba ve Finsku.