Švýcarské jaderné elektrárny vyrábějí elektřinu s náklady dvojnásobně přesahujícími tržní cenu. Obnovitelné zdroje jsou každým rokem výhodnější a vytlačují ze sítí proud z jaderných a uhelných elektráren, neboť jsou levnější. Odstavením jaderných elektráren by se mohlo Švýcarsko vyvarovat chybných investic.

„Velikáni jsou příliš zadlužení.“ Těmito slovy oznámil někdejší prezident atomového koncernu Alpig Hans Schweickardt 29. dubna 2016 v Neue Züricher Zeitung chystaný konkurs. Švýcarští provozovatelé jaderných elektráren se přepočítali. Oficiálně to však nechtějí přiznat — raději hledají viníka jinde. „Nová obnovitelná energie se dostává na trh s cenou 0 švýcarských centů za kilowatthodinu, ale vyplácí se za ni 42 centů za kilowatthodinu v případě fotovoltaiky, 19 centů za kilowatthodinu větrné energie a 12 centů za kilowatthodinu z malé vodní síly,“ tvrdí vedení jaderné elektrárny Gösgen ve své ročence.

To ale není pravda. 42 centů za kilowatthodinu — tolik už nestojí fotovoltaika hodně dlouho. Působením inovací a konkurence v oboru ceny solárního proudu propastně klesly. V Německu, Francii a Itálii dodává veliká fotovoltaika proud do sítě za čtyři až sedm eurocentů, tedy pod cenou výrobních nákladů z jaderné elektrárny Beznau & Co.

Jeden ze tří provozovatelů jaderných elektráren Bernische Kraftwerke (BKW) to pochopil: v roce 2019 už nechce investovat do oprav a dodatečného vybavení JE Mühleberg. Namísto toho ji odstaví a ušetřené prostředky vloží do norské větrné farmy Fosen, která bude od roku dodávat 2018 zimní větrnou energii v ceně od tří a půl do čtyř eurocentu za kilowatthodinu.

Ve Švýcarsku přinášejí do sítě stále více čistého proudu tisíce nových investorů — a to často bez finanční podpory. Od roku 2008 se instalovaný výkon fotovoltaiky zmnohonásobil — ze 49 na 1394 megawattů. Z 340 megawattů nových fotovoltaických instalací získalo podle Spolkového úřadu pro energii podporu jenom 120 megawattů. Veliká zařízení dosahují hospodárnosti díky vlastní spotřebě. Malá zařízení, která získala jednorázovou podporu z fondu KEV (Spolkový úřad pro energii), přijdou veřejnost v třicetiletém výhledu na necelé tři eurocenty za kilowatthodinu. Všechny dohromady zlevňují proud pro všechny odběratele, protože díky fotovoltaice již není třeba počítat s drahou polední špičkou.

Ztráta 13 až 14 miliard franků — a tím to nekončí

Jaderné elektrárny Gösen, Leibstadt a Beznau produkují proud za výrobní náklady od čtyř po sedm švýcarských centů za kilowatthodinu. Tyto náklady nemohou ufinancovat sami provozovatelé, a proto žádají subvence od státu. Přepočítáme-li je na aktuální tržní cenu 3,1 centu za kilowatthodinu, dosahují provozní ztráty všech tří jaderných elektráren celkem 637 milionů švýcarských franků, a při ukončení provozu elektrárny Beznau 1 dokonce 667 milionů franků ročně!

Po uplynutí navrhované doby životnosti 60 let bude schodek činit 13 až 14 miliard franků, do čehož se nepočítají příspěvky do fondů pro odstavení a odstranění elektrárny (Stenfo), o něž provozovatelé usilují, ani další finance, které Stenfo spolyká v důsledku nižších kapitálových výnosů z úroků, a vícenáklady vyplývající z nových nákladových odhadů. K tomu se přidávají ještě další rizika, například že ceny proudu budou dále klesat.

Matení veřejnosti

Provozovatelé jaderných elektráren se nechtějí postavit čelem k faktům a mlží. Jedna z jejich smyšlenek zní takto: všechna naše zařízení byla modernizována a nyní jsou na špičkové technologické úrovni. Odpojit je by nedávalo smysl, protože variabilní náklady činí pouhých 2,5 švýcarského centu na kilowatthodinu. Další provoz pokryje náklady a sníží ztráty.

Realita ale vypadá jinak. Staré jaderné elektrárny vyžadují nejenom personální náklady a náklady na palivové články, ale rovněž výdaje na údržbu a opravy. Poslední položky se ale v účetní rozvaze neuvádějí jako náklady, nýbrž jako „investice“. To má vzbudit dojem, že se jedná o již vynaložené „fixní náklady“, takže v roční uzávěrce vycházejí provozní náklady mnohem menší než ve skutečnosti.

Ve výroční zprávě elektráren Gösgen a Leibstadt se lze přesto dočíst, jak vysoké náklady na údržbu, maskované jako investice, ve skutečnosti byly:

Za posledních pět let stála „technologická zlepšení a opatření vedoucí k zachování materiálové kvality“ v Gösgenu a Leibstadtu v průměru 257 milionů franků ročně. Pakliže tyto náklady připočteme k ostatním variabilním nákladům, najednou tu nemáme variabilní náklady obnášet nikoliv 2,5, ale 4 centy na kilowatthodinu, na což upozorňovala již Spolková rada v roce 2008.

Ze stanovení variabilních nákladů pak vycházejí odpudivě vysoké „příspěvky na úhradu“. Tím se rozumí náklady, které lze uspořit uzavřením provozu. Jaderná elektrárna nekončí v plusových číslech. S postupujícím stářím náklady na její provoz narůstají kvůli trhlinám v tlakové nádobě a křehnutí materiálu. Musí také dostát novým technickým požadavkům — jen za „seismické dovybavení“ hodlá jaderná elektrárna Gösgen v následujících letech utratit miliardu franků. Pokud by se elektrárna uzavřela, bylo by možné tuto částku ušetřit.

Beznau — Karrerův poučný příklad

Poučný případ poskytuje JE Beznau. Někdejší ředitel společnosti Axpo Heinz Karrer rozhodl v roce 2008, že se investuje do zvýšení odolnosti proti zemětřesení a její provoz bude pokračovat. Opatření mělo stát 150 milionů franků, rozpočet však postupně vzrostl na více než 700 milionů. Poté, co bylo zvýšení „odolnosti“ dokončeno, ukázalo se, že v tlakové nádobě reaktoru se nacházejí trhliny. Od března 2015 je Beznau 1, ruina s miliardovým dluhem, mimo provoz. Podobný osud pravděpodobně čeká i Gösgen a Leibstadt.

Provozovatelé hrají o čas a očekávají, že se o ně postará Švýcarský federální inspektorát jaderné bezpečnosti (ENSI). Ale i běžný provoz už dělá akcionářům starosti. Chybí příjmy k zajištění poplatků na likvidaci, a tak se pomalu scházejí stížnosti na spolkovou radu. Gösgen a Leibstadt mají k dispozici méně než 10 % vlastního kapitálu v poměru k aktivům, takže jsou téměř na dně. A křížové subvence z vodních elektráren, běžné v minulosti, už také nejsou k dispozici, protože toto odvětví se samo přestává vyplácet.

Aby stát nadále mohl poskytovat subvence, musela by se pro ně v lidovém hlasování vyslovit většina. Deník Blick provedl v dubnu 2016 průzkum veřejného mínění, jehož se účastnilo 500 respondentů, a 60 procent z nich atomové subvence odmítlo. Dostane-li se firma Alpig do konkursu, přijde dominový efekt. Prakticky všechny dluhy jaderných elektráren by musela převzít firma Axpo. Axpo ale nemá smluvně vázané konečné spotřebitele, jimž by bylo možno ztráty hodit na krk. Pravděpodobným scénářem je další konkurs, tentokrát firmy Axpo.

Jaderné elektrárny už nejsou potřeba

Představa, že elektřinu z jádra lze nahradit pouze elektřinou ze zahraničních uhelných elektráren, jak nám ji předkládají provozovatelé, je zcela mylná. Mnoho švýcarských firem si vybudovalo vlastní portfolio s odběratelskými právy z celé Evropy. Na jejich základě lze získat přes sedm terrawatthodin čistého proudu, což odpovídá dvanácti procentům konečné spotřeby.

Objem výroby energie z obnovitelných zdrojů nyní značně narůstá. V současnosti tyto zdroje dodávají přes 4400 gigawatthodin, tedy osm procent konečné spotřeby. Pakliže k tomu připočteme 10 230 gigawatthodin z projektů, které čekají na schválení regulačním úřadem, a připočteme 1000, na něž úřad měsíčně přijímá žádosti, můžeme výrobu z jaderných elektráren do roku 2029 beze zbytku nahradit.

Rozumná vláda by zvolila nejvýhodnější cestu a minimalizovala by rizika. To by ale musela jaderná lobby přestat zamlčovat miliardové ztráty a nalít veřejnosti čistého vína: jaderné elektrárny nejsou konkurenceschopné. Při čtyřech centech na killowathodinu vyrábějí elektřinu čtyřikrát dráž než vítr či slunce a náklady na výrobu mají dvakrát vyšší, než je tržní cena. Každý den, který zůstává jaderná elektrárna, dluhy provozovatelů rostou. Pokud by se švýcarské jaderné elektrárny uzavřely dříve, bylo by možné uspořit čtyři až pět miliard franků. Nemluvě o tom, že bychom se mohli cítit bezpečněji — což je k nezaplacení.

Se svolením autora přeložil Milan Smrž.