Česká republika disponuje malou a starou průmyslovou ekonomikou. Proto by se měla zapojit do mezinárodní dělby práce a modernizovat svou tradiční hospodářskou strukturu. Naši ekonomiku lze po všech změnách stále řadit k těm vyspělejším ve světě, dlouhodobě se však na žebříčku ekonomické úrovně mírně propadá. Jaké místo by měla česká ekonomika do budoucna zaujmout?

Pokud bychom se chtěli podívat, jak se pozice české ekonomiky ve světě vyvíjela v historii, předpokládá to mezinárodní srovnatelnost databází a tvorbu delších časových řad. Ekonomická úroveň se nejčastěji srovnává pomocí statistik hrubého domácího produktu na obyvatele. Podobné propočty provádějí zejména mezinárodní organizace jako OECD či Světová banka. Metodické vlivy vedou k odchylkám, delší časové řady ovšem ukazují trendy poměrně spolehlivě.

Ekonomika na území našeho státu se poměrně úspěšně etablovala po nástupu první průmyslové revoluce. Průmysl začal prosperovat v Anglii koncem 18. století (pojem la revolution industrielle použil poprvé v roce 1837 Louis Blanqui). Po skončení napoleonských válek se u nás nejrychleji rozvíjela především tovární výroba v textilním průmyslu, rostl také význam sklářství a papírenství. Tehdy se naše země poměrně rychle změnila ze zaostalé v průmyslově agrární oblast. V té době se u nás nacházelo sedmdesát procent průmyslové výroby celého mocnářství.

K tomu přispěla naše geografická poloha, zásoby uhlí a vody, ale i relativně vzdělané pracovní síly. Naprostou většinu průmyslového kapitálu měli tehdy u nás v rukou němečtí a rakouští vlastníci. V časech druhé průmyslové revoluce koncem 19. století přicházejí nové postupy, nové materiály a páru nahrazuje elektřina a spalovací motory. V té době tu vznikají velké kartely a německý průmysl se začíná střetávat s emancipující se českou buržoazií. Vedle českého strojírenství a elektrotechniky vzniká i první česká banka.

Český kapitál se však plně uplatňuje až po vzniku Československé republiky. Podle databáze Maddison Project se na počátku naší novodobé státnosti, tedy za Masarykovy republiky, česká ekonomika pohybovala v první dvacítce nejvyspělejších zemí světa. V současné době se se nacházíme okolo 40. místa, což znamená 85% průměru EU. Víme, že přes různé dějinné peripetie výkon naší ekonomiky průběžně rostl. Propad na světovém žebříčku tedy znamená, že některé konkurenční ekonomiky nás v určitém období prostě předběhly.

Co nás posunulo dozadu

Proč se tedy náš náskok, který jsme měli vůči světu před sto lety, postupně zmenšoval? Po roce 1945 byla naše ekonomika podle dat Maddison Project na 23. místě, malý posun odrážel asi jen míru zasažení válkou. Stejný zdroj nás pak v roce 1989 zařazuje na 28. místo. Mezi tím nás v tomto období předběhlo například sousední Rakousko, které bylo těsně po válce ještě za námi. Na druhou stranu, za čtyřict let minulého režimu jsme se na žebříčku propadli méně než během čtvrt století po roce 1989. Jak je to tedy se zděděnými potenciály z časů první a druhé průmyslové revoluce?

V 60. letech minulého století dochází k dalšímu posunu v charakteru výrobních sil. Třetí průmyslová revoluce, někdy ztotožňovaná s takzvanou vědecko-technickou revolucí, přináší automatizaci a nové zdroje energie. Výzkum a vývoj se bezprostředněji zapojuje do výrobního procesu. S tím ovšem souvisí i otázky motivace a schopnosti šířit nové technologie. A na to jsme byli připraveni už méně. Výrobní profil naší ekonomiky byl ovlivněn potřebou sloužit jako „kovárna“ RVHP, ve které jsme byli spojeni se zeměmi většinou zaostalejšího, spíše agrárního charakteru. Chyběly cenové a konkurenční stimuly vyspělejší části světa.

V roce 1989 sea právem kritizovala předimenzovaná struktura české ekonomiky, narůstající „technologic gap“ vůči světu, sterilita administrativního řízení ekonomiky a podvázanost podnikatelské iniciativy. Uměli jsme vyrobit slušná zařízení pro jaderné elektrárny stejně jako tramvaje či obráběcí stroje. Technokraté tehdejší moci se obratně pohybovali v dirigistickém systému a neměli vůli ke změně, jež by vedla k ekonomickému osvobození. Během transformace pak nedošlo k posílení vlastnické odpovědnosti, ale k rozprodeji majetku. Ze stárnoucí poslušné „kovárny“ se tak stala nově závislá „montovna“.

Možná nás může utěšit, že lépe než na žebříčku HDP na obyvatele se zatím umisťujeme v hodnocení podle jiných, komplexnějších ukazatelů. Například podle takzvaného Social Progress Index, jenž zohledňuje i sociální spotřebu či kvalitu života, se nacházíme na lichotivém 22. místě na světě. Podobně na žebříčku Human Development Index, který zohledňuje například gramotnost a zdraví populace, najdeme Českou republiku na 28. místě. Ale i toto dědictví se může rozplynout, pokud podlehneme tlaku zájmů na zhodnocování různých struktur kapitálu a dopustíme redukci osvědčených sociálních standardů.

Nyní dozrává další civilizační výzva, někdy označovaná jako čtvrtá průmyslová revoluce. V té budou rozhodovat inovace a informace a schopnost přeměnit zatím stále dost konzervativní systém vzdělání. Mění se i charakter globalizace, která prochází digitální transformací. Do budoucna se investoři budou méně vázat na staré výhody určitého území a umělá inteligence učiní tradiční dovednosti méně zajímavými. Subdodavatelsko-montážní charakter naší ekonomiky tak záhy projde drsnou zkouškou.

Nástup moderní společnosti nových služeb může mít pro dosud silně tradiční společnost šokující dopad. „Anciente regime“ ovšem těžko spasí nacionální populismus nějakým zázračným couvnutím k starému předglobálnímu industrialismu. Před oceánem nové budoucnosti se nedá schovat v nějakém bezpečném přístavu, ve kterém vládne protekcionismus a chrání časy starých jistot. Je třeba se naučit na něm plavit.