V poslední době se objevují úvahy, že národní zájmy je třeba chránit protekcionismem. Populisté dnes využívají vlny obav z globální konkurence zejména v otázce migrace. V americké prezidentské kampani se však objevily i prvky izolacionalismu ekonomického.

Někdejší hlavní pravicová česká strana ODS se to nyní asi rozhodla napodobovat. Předseda Petr Fiala totiž koncem loňského v článku pro Týdeník Echo („Trumpovo kyvadlo“, 2. prosince 2016) prohlásil, že globalizace skončila a že je třeba předefinovat mantru z 90. let o volném trhu. Nový think tank Václava Klause mladšího chce šířit virály na téma národních zájmů v ekonomice.

Je snad opravdu důvod přihlásit se k strategii ekonomického ochranářství a budování různých bariér, když i ideová pravice naznačuje, že pro ni jsou pojmy jako je volný trh přílišné retro? Klausova česká cesta ke kapitalismu se přelévání kapitálu ze země do země a spojenectví se zahraničními strategickými partnery neštítila.

Objevila nyní konzervativní pravice nějaký zásadní zlom v ekonomickém systému, pokud uvažuje o tom, že globalizace dosáhla vrcholu a nyní budeme svědky jakési relokalizace? Toto přesvědčení lze nalézt například u profesora Milana Zeleného, který je přesvědčen že je přirozené žít lokálně a že současná globalizace jde proti přírodě.

Boj s globalizací

Globalizace však není něco jako fyzikální kolísání klimatu, nestoupá a neklesá jako teplota v atmosféře. Je důsledkem zesvětovění lidské civilizace a rozvoje mezinárodní dělby práce, je to trend, který má objektivní charakter a bude rozhodně dál pokračovat. Jednou třeba s Janem Nerudou slovy z Písní kosmických konstatujeme „již jsi nám země malá“ a překročíme i rámec planetární. Problém není v míře globalizace, ale v jejím obsahu a pravidlech.

Technologie informačního věku nové globalizační trendy posilují, protože digitální ekonomika sice poněkud omezuje váhu extenze dopravy, ale oslabuje i zakotvení ekonomiky do území (vytváří virtuální ekonomické celky). Kapitál ale má dnes méně vlast než kdykoliv před tím.

Globalizace nekončí, jen se nevyvíjí lineárně a nejspíš vstupuje do své další fáze. Problém je, že do fáze krajně nejisté. Nezažíváme ani tak krizi globalizace jako spíš krizi globální hegemonie. V prestižních The Financial Times kvůli tomu sýčkuje jejich komentátor Martin Wolf, že protekcionářská trumponomika ohrožuje šanci na světový řád 2.0.

Měl by ale připomenout, že to byly už časy reaganomiky, kdy se v USA rozpojil vývoj produktivity a zaměstnaneckých mezd, kdy se zbrzdila kupní síla amerického obyvatelstva. Rozdíl mezi neoliberální a ochranářskou pravicí je nyní pouze v tom, před jakou skupinou velkých korporací panáčkují. Opakovaná hra na ryze český kapitalismus u našich imitátorů Trumpa pak už zavání ideologickým švindlem.

Daleko větší retro než úvahy o volném trhu je v této situaci snít o návratu k národním ekonomikám obehnaných ochranářskou zdí. Přijmout něco jako ekonomický nacionalismus. Celoplanetární propojení civilizace má s novou technologií konečně reálný základ a přinese přes rozpornost tohoto procesu obrovské změny. Srovnávat globalitu čtvrté průmyslové revoluce s globálními kontakty za časů Marca Pola je úsměvné.

↗

Nový think tank Václava Klause mladšího chce šířit virály na téma národních zájmů v ekonomice. Repro DR 

Inspirace kritiky globalizace profesora Zeleného čínským projektem „Nové hedvábné stezky“ z roku 2015 přehlíží podstatný rozdíl mezi ekonomikou 13. a 21. století. Konkurenční boj multipolárního světa může přitom vést k většímu zájmu o symetrii pravidel světového obchodu a vnitřní napětí může ty asymetrické projekty rozmetat. Globální ekonomika se však bude formovat dál.

Konzervativci neobjevili nové paradigma pro světové hospodářství, pouze se uchylují k populismu, který ale nemá ekonomicky věcný základ. A ordinovat zásadní protekcionismus malým ekonomikám jako je ta česká je už úplně absurdní. Co myslím skutečně neplatí, je ideologicky telecí obdiv libertariánů k jakémukoliv uvolňování trhu, tedy i k tomu, které může být svou jednostranností nebezpečné.

Protože i onen proces uvolňování obchodu způsobí méně škod, je-li spíš řízený a sociálně ohleduplný než živelný a predátorský. A to je také v kořenech sporu o obchodní smlouvy typu TTIP či TTP. Tedy nikoliv jakýsi nástup epochy kontinentálního či dokonce nacionálního protekcionismu.

Už před více jak půl druhým stoletím napsal Karel Havlíček, že našim fabrikantům sloužilo používaní celních bariér jen k tomu, aby mohli „své horší zboží za drahý peníz prodávati“. Před rokem byl Petr Fiala překvapen, když jsem monopol pravice na volný trh zpochybnil odkazem na řeč Karla Marxe o svobodném obchodě z roku 1848. Nepochopil že i politickou levicí mohou být některé bariery vnímány jako reakční.

Konzervativní pravice nyní mluví o ochraně národní ekonomiky. Centrum pro občanské svobody (nový klausovský think tank) volá po minimalizaci státu redukcí daní jako zájmu národa. Oligarchové by pak mohli v korporativistické tradici nastolit ochranářské heslo „Jeden lid, jeden stát, jedna firma“.

Jak s ochranou českých zaměstnanců ale souzní útoky pravice na pracovní kodexy či odmítání regulace mezinárodního přelévání kapitálu a evropských směrnic proti daňovým únikům? Dnešní „trumpovský“ boj české pravice s globalizací a integrací ochraňuje zřejmě jen zisky kapitálu a privatizačních mafií. A obyčejným občanům chce vytírat zrak ideologií anachronického nacionalismu. Místo toho bychom se měli věcněji bavit, jak a která pravidla by měla být uplatněna na lokální a která na nadnárodní úrovni.