Post-pravda a láska k národu vítězí nad lží o svobodě a HateFree
Petr BittnerVstoupili jsme prý do post-pravdivé éry, v níž fakta ztrácejí svůj někdejší vliv. Ověřování jejich pravdivosti se nepozorovaně přeneslo z novinářů na samotné čtenáře. Má-li se pravda vrátit na scénu, musí být sociální sítě regulovány.
Washington Post ohodnotil nejvyšším stupněm lživosti 70 % předvolebních výroků Donalda Trumpa. Demagog.cz vyhlásil Miloše Zemana prokazatelně nejulhanějším kandidátem na prezidenta. Boris Johnson projel kampaní za Brexit autobusem, který byl sám pojízdnou lží. Všichni tři byli poctivou, fakta ověřující novinařinou usvědčeni ze systematického lhaní — všichni tři těsně před svým nečekaným triumfem. Říká se, že jsme vkročili do „post-pravdivé“ éry: fakta ztrácejí vliv, který dosud v informačním věku měla. Jak se to stalo?
Faktické lži tvoří jen část z vystupování nejlepších hráčů téhle nové hry. Zbytek je kombinací nekorektních vtipů, záměrného přehánění, argumentačních faulů, zavádějících formulací, rafinovaných i méně rafinovaných polopravd. Jejich cílem není stará dobrá lež, ale ohnutí našeho vnímání reality. Ověřování pravdivosti jako by se přitom nepozorovaně přeneslo z novinářů na samotné čtenáře.
Západní média a lež
Donald Trump se vysmíval médiím, která se snažila na poslední chvíli zvrátit jeho cestu k vítězství v primárkách: diktát sledovanosti je dohnal až do bodu, kdy musela dávat nejvíc prostoru „nejzábavnějšímu kandidátovi“, který dokázal z minuty na minutu ovládnout veřejnou debatu nějakou absolutní šíleností. Tradiční média se octla v pasti poptávky, kterou si zcela ochočil obscénní bavič.
Hluční, kontroverzní, tragičtí klauni, gothamovští Jokeři, na které se nejde přestat koukat, tak nevtrhli na politickou scénu z vakua — půdu jim připravil sám korodující systém vzájemné spolupráce tradičních stran a médií: média začala ztrácet se sociálními sítěmi a přesto stále kreslila obraz politiky jako něčeho, co se čím dál míň týká našich reálných životů, co může čím dál míň reálně měnit. A tak začali vítězit kandidáti s barevnou čapkou na hlavě, kteří se neostýchali otevřeně mluvit o tom, že tenhle zkostnatělý systém rozbijí kyjem zběsile roztočeným nad hlavou.
Sama média jsou v pasti digitalizace. Politici mohou dnes stále častěji obejít jejich tradiční zprostředkovací roli a komunikovat přímo s voličem skrze sociální sítě. Facebook a Twitter se ukázaly jako klíčové platformy ve všech posledních velkých volbách. Obama se nenarodil v USA! Tisíce muslimů v New Jersey oslavují 11. září! Otec Teda Cruze se kamarádil s Lee Harvey Oswaldem! Všem těmhle a spoustě dalších Trumpových výkřiků poskytnul Facebook zdarma nedocenitelnou službu. A tím se dostáváme k hlavnímu problému:
Vstupujeme do epochy, kdy budeme nuceni podrobit samotnou ideu sociální sítí kritice, která může v očích mnoha připomínat snahu zbavit je toho hlavního, co v nich mělo být revoluční: absolutní svobody ke konstrukci alternativního světa, který bude přesně odpovídat preferencím každého z nás.
Jenže svět, v němž se vyvrácení lži dostane sotva k desetině jejích původních adresátů, nebude světem demokratickým: svoboda individuálních preferencí se tu dostává do přímého sporu s kolektivní totalitou nízkých pudů. Liberální představa autonomního subjektu jako generátoru svobodné společnosti se volbu za volbou rozpadá.
Ještě žádná krize neukázala tak transparentně, že svoboda bude buďto kolektivní, nebo nebude vůbec...
Média osvobozená od pravdy
Prvním skutečně svobodným médiem je Facebook — osvobodil se totiž od pravdy. Nenese žádnou odpovědnost za to, že se stává platformou cíleného lhaní masám lidí. Nenese odpovědnost, přestože už několikrát potvrdil, že rozhoduje volby. Facebookové algoritmy vtahují miliardy lidí do hry, ve které jde o to nechat se šokovat, vyjádřit primitivní emoci a skrolovat dál.
Jak už popsala Kateřina Smejkalová, čím mocnějšími se platformy jako Facebook stávají, tím více pohledů se upírá na jejich takzvanou „neutralitu“ v procesu vytváření veřejného mínění.
Podle Pew Research Institutu používají Facebook jako zdroj zpráv dvě třetiny Američanů, přičemž podle deníku Washington Post šest z deseti lidí sdílí článek, aniž by jej četlo. Uvést hoax na pravou míru stojí obrovské úsilí. Trumpovo bohapusté plácnutí o předraženosti nového vládního Boeingu vyvracelo několik médií celé dny. Věnovat se systematickému vyvracení lží stále většího počtu notorických lhářů na čelních místech hrozí zahltit mediální provoz a nechat trumpovským politikům klid na skutečně nebezpečnou politickou praxi. Dostat navíc vyvrácení hoaxu byť jen k části z těch, kteří jej původně sdíleli, je takřka nemožné.
A když už se to u nějakého procenta podaří, pak jen díky vládním projektům typu HateFree Culture, jež širší veřejnost považuje za nedůvěryhodné nástroje establišmentu, který svým občanům vymývá mozek sociálním inženýrstvím politické korektnosti. Ne. Aby měla „pravda“ nějakou šanci vrátit se na scénu, musí se fungování sociálních sítí změnit v prvním kroku: Facebook musí být regulován ve svých základních algoritmech, které nakládají s politickou poptávkou stejně jako s tou komerční.
Holokaust se podle Googlu nestal
A nejde jen o Facebook. Když zadáte do Googlu „Did the h…“, nabídne vám vyhledavač různé verze otázky „Did the holocaust really happen?“ (Došlo skutečně k holokaustu?). První z odkazů směřuje na stránku Stormfront.org, antisemitský, neonacistický web, jehož cílem je verbovat mládež ke krajní pravici. Stránku navštěvoval Anders Breivik. Diskutéři tu ve velkém slavili vraždu Jo Coxové.
S algoritmy nových mediálních hegemonů je zkrátka něco špatně. Podle výzkumu Jonathana Albrighta z univerzity v Severní Karolíně fungovaly Facebook a Google v amerických prezidentských volbách jako jakési urychlovače pro šíření mikropropagandy. Kromě 36 tisíc falešných stránek našel Albright i 1,3 milionu hyperlinků, jejichž účelem je dostat cirkulací extrémistické hoaxy na čelní příčky googlového vyhledavače. Facebook pomohl dezinformačnímu viru nabrat na obrátkách.
Albrightův výzkum ukazuje, jak rozsáhlé dezinformační satelity postupně požírají jádro tradičních médií. Lež má převahu nad pravdou, protože pro sociální sítě platí to stejné jako pro demokracii: kdo to s nimi myslí upřímně, ten to v nich má těžší. Jakkoli se bojovníci za lepší svět pokoušejí na svět sociálních sítí víceméně úspěšně adaptovat, v souboji nahánění podporovatelů těžce prohrávají s temnými silami konzervativní kontrarevoluce.
Ultrapravicové sítě přitom dělají totéž, o co se snaží reklama. A právě schopností ovlivnit přímo zákazníka se Facebook chlubí při lákání inzerentů. V otázce politických významů zktátka není žádný aktér skutečně neutrální. Co to vůbec znamená, být neutrální ve světě, kde jedna strana říká pravdu a druhá lže? Neutrální postoj má v takové situace dva důsledky: pravda je relativizována a zpochybňována, zatímco lež je brána v potaz a je jí napomáháno k relevanci. Zdánlivě neutrální přístup tak nechává občanskou společnost stékat trychtýřem do žumpy.
Přesto nelze tuto obří krizi informačního věku redukovat na pouhý technický problém, který vyřeší pár startupů v Sillicon Valley. Než se „vychytají mouchy“ informační techniky, musí se současně proměnit i samotný vztah mezi pravdou a politikou, jehož krize té informační předcházela.
Abychom mohli znovu začít upřímně usilovat o pravdu, musíme získat důvěru v to, že nám její vynalézání zároveň umožňuje měnit podle ní svět k lepšímu. Protože co s pravdou ve světě, kde nemá žádnou moc ani pravda o tom, jak těžaři ničí planetu, zatímco bohatí bohatnou a chudí chudnou?
V takovém světě ať se třeba lže.
Je tomu opravdu tak: samotný problém je někde úplně jinde. Facebook a spol.: to je jenom jakýsi "booster", zvětšovač či urychlovač fenoménu, který zde byl už dávno předtím, a který leží mnohem hlouběji.
Řekněme to otevřeně: člověk sám je neuvěřitelně prolhaný tvor - v každém případě ten s odstupem nejprolhanější tvor na této planetě.
Lhaní se zdá být pro člověka snad jeho vůbec první přirozeností - stejně tak jako jeho egoismus, prosazování jeho vlastních individuálních zájmů, bez ohledu na všechny ostatní.
Obojí jde ruku v ruce: egoismus je prosazování vlastních zájmů, lež je nástrojem tohoto prosazování. Když mluvím pravdu - totiž zásadně a kdykoli - pak se vždy znovu a znovu vystavuji nebezpečí, že poškodím své vlastní zájmy. Buďto přímo - například tím když přiznám že peněženka kterou držím v ruce není moje, ale že jsem ji před chvílí zdvihl na ulici; anebo nepřímo, subtilněji, tím že se život pro mě stává složitější, náročnější, obtížnější, protože už pak tím životem nemohu projíždět volně jako po dálnici, nýbrž musím se znovu a znovu vypořádávat s překážkami které přede mě kladou pravdy velmi komplikovaného a mnohorozměrného světa.
Jak egoismus, tak lež jsou tedy nástroji z e f e k t i v ň o v á n í managementu vlastního života - v tomto smyslu mají atavistické respektive evoluční kořeny. A proto je tak krajně obtížné je z lidského života odstranit.
Lhalo se už dávno před facebookem: připomeňme si jenom minulý, pseudokomunistický režim, ten doslova přetékal lží, od nejvyšších pater moci až k těm nejspodnějším příčkám jeho aparátu. Ale - opačná strana si nepočínala fakticky nijak moc jinak, leckterá emigrantská média nakonec nebyla ničím jiným nežli komunistickou propagandou naruby, kdy v jejich podání na (kapitalistickém) Západě bylo všechno zlaté a krásné a dokonalé. Takže si člověk nakonec mohl jenom vybrat, jestli je mu milejší lež z té, anebo z oné strany.
Takže - co s tím? Jak už naznačeno, tady je dobrá rada opravdu drahá. Jestliže byla dříve tato prolhanost víceméně monopolem státních aparátů a jejich ideologií, dnešní sociální sítě poskytují skutečně neomezené možnosti každé zakrslé dušičce mající hrůzu z pravdy života, aby mohla hlásat a šířit své deformované názory a paranoie do celého světa.
Byla tu řeč o vztahu mezi pravdou a politikou. Ale ještě o stupeň hlouběji stojí vztah mezi samotným člověkem a světem vůbec.
Kdy vzrůstají šance na to, že člověk přestane lhát, a začne respektovat mnohotvárnou a mnohodimenzionální pravdu života?
Za prvé: lineárně, a primitivně strukturovaná mysl bude vždycky upřednostňovat lineárně jednoduchá řešení a výklady - tedy zúžená dogmata, která jsou pramenem lži. Prvním řešením by tedy byla důsledná výchova všech členů dané společnosti ke komplexně strukturované, vnitřně bohaté a kultivované osobnosti.
Pouze u výchovy ale nikdy není možno zůstat stát (znovu je nutno připomenout Marxovu tézi k Feuerbachovi týkající se marnosti "dobré" výchovy ve špatném světě) - nýbrž vždy je nutno položit otázku, jaký charakter má tento svět. Přesně v tom smyslu, jak na to P. Bittner poukazuje v poslední větě svého textu.
Jestliže tento svět sám - tedy reálné existenční podmínky člověka - budou mít charakter egoistický, kde vše je zaměřeno jenom na prosazování svých vlastních egoistických zájmů (a ničím jiným není svět kapitalismu), pak je prostě iluzorní domnívat se, že v takovémto světě by bylo možno prosadit nadvládu pravdy nad lží. Neboť jak řečeno, lež je vždy průvodkyní právě tohoto životního egoismu.
Takže: změňme člověka a změňme tento svět, nahraďme nadvládu úzkokolejného egoismu a egocentrismu světem a způsobem života založeným na lidské vstřícnosti a vzájemném pochopení a smyslu pro vnitřní bohatství místo vnějšího, materiálního - a pak i samotný facebook přestane být problémem, neboť lidé ztratí potřebu prolhávat se svou vlastní existencí.
- Cybernetics, or Control and Communication in the Animal and the Machine