Globální versus lokální
Hlavní hybnou silou světa se v období po pádu sovětského impéria nestaly Spojené státy, jak se většinou předpokládalo, ale zpočátku méně viditelná avšak postupně prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, zejména komunikační, než mocenská politika západních států. Ta samozřejmě přispěla k odbourání některých obchodních bariér a urychlila růst volného obchodu. Samotná globalizace ale byla mnohem komplexnější proces.
V prvé řadě umožnila neobyčejnou expanzi nadnárodních korporací a finančního kapitálu i do zemí, kam byl jejich přístup dříve omezený. Zároveň došlo ke globalizaci médií, přičemž nové komunikační technologie spustily proces, v němž se hlavním komunikačním médiem stával internet. Finanční trhy začaly postupně fungovat v pravém slova smyslu planetárně.
Ale nejdůležitějším fenoménem tohoto období byl vznik složitě propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. Jednotlivé národní státy vystupují spíš jako servisní organizace plnící příkazy a potřeby tohoto sytému a fungující coby pojistný systém finančních reserv kdykoliv se tento sytém dostane do vážnější krize, jakou byla třeba finanční krize v roce 2008.
Objevil se zcela nový zásadní problém: ve světové i domácí politice i po pádu bipolárního světa zůstávaly hlavními aktéry národní státy, které byly sice schopné spolupracovat na základě mezinárodních smluv, obranných aliancí, popřípadě regionálních integračních uskupení, jako je Evropská unie, avšak nedokázaly držet krok s ekonomickou, finanční a technologickou globalizací. Politika zůstala lokální a stále více tudíž nestačila na řešení globálních výzev.
Nůžky mezi lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím hospodářstvím se přitom od té doby jen dál rozevírají. Situace je o to horší pro malé a střední státy, jako je Česká republika, které už vůbec nedokáží politicky držet krok s globalizačním vývojem.
Navíc v první dekádě po pádu sovětského impéria (v níž podle Francise Fukuyamy měl začít konec historie v podobě globálního tažení liberální demokracie) začal nástup globalizace vystavovat dříve dlouho stabilní model liberální demokracie stále většímu tlaku. Rostoucí nadvláda globálního kapitálu nad lokálně fungující politikou přispívala ke korumpování politických stran a navíc ukazovala demokratické politiky v národních státech ve stále nepříznivějším světle: tedy jako aktéry, kteří nedokážou s pomocí národní politiky zvládat stále větší počet globálních výzev.
Právě v tomto období také padla dlouho obhajovaná teze, že demokracie a tržní hospodářství jsou vzájemně provázané: Čína a další země ukazovaly, že tržní hospodářství, i když deformované (a v mezinárodní soutěži neférově podporované) zásahy státu, lze provozovat bez demokracie. Globální korporace si uvědomily, že spolupracovat mohou v podobě masivních investic často lépe se zeměmi, které vyznávají jisté typy autoritářství než s pomalými a těžkopádnými demokraciemi.
Významným projevem a výsledkem procesu globalizace se stal rozpad tradičních států v arabském světě a s ním související ozbrojené konflikty vedoucí ke stěhování národů a mezinárodnímu terorismu. Nastartoval se proces, v němž západní státy po každém novém teroristickém útoku přijímají nová bezpečnostní „opatření“, a lidé se sami vzdávají některých svobod.
Ještě horší je, že byl nastartován proces, v němž stále větší množství politických populistů obchoduje se strachem. Slibují ještě větší ochranu výměnou za skutečně radikální opatření: zavírání hranic, rozbití nadnárodní spolupráce, zastavení migrace, atd. Hudbou demokracie se stal strach.
Ohrožení liberální demokracie
Obchod se strachem, který se spustil po 11. září 2001 a od té doby jen graduje, má oběti nejen v podobě rostoucí moci bezpečnostních aparátů na úkor různých forem svobodnějšího stylu života. Pokud by zůstalo u takových omezení, dala by se ospravedlnit s tím, že ochrana před terorismem nemůže být úplně zadarmo.
Problémem je, že v kombinaci s rostoucím počtem dalších globálních výzev a hrozeb začal strach, který do západní civilizace zasel šokující útok na Světové obchodní centrum a Pentagon, bujet v podobě rakoviny politického populismu a extrémismu. Relativizovány tak jsou postupně některé tradiční pilíře liberální demokracie a hodnoty, které byly páteří poválečné stability.
Stále větší množství politiků reaguje na poptávku po vládě silné ruky, kterou ovšem sami svým alarmismem a populismem pomáhají generovat. Za posledních 15 let tak v západních demokraciích notně ubylo uměřenosti a civilizovanosti. Strach z globálních výzev — masové migrace, terorismu, odlivu pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích, tlaku finančního kapitálu na národní státy — probouzí zpět k životu běsy, které, zdálo se, Západ navždy pohřbil po 2. světové válce.
Politici pohrávající si s těmito běsy mluví dnes jazykem nepředstavitelným ještě před deseti lety. Útočí na menšiny, jinakost, nadnárodní spolupráci. Chtějí se opevňovat za hranicemi a stavět zdi. A hledají nepřátele i doma. Ti, kdo nesouhlasí s politikou nenávisti a rozdělování, jsou ve jménu „lidu“ či „národa“ atakováni jako nepřátelé.
Není přitom náhoda, že po každé nové politické kalamitě, jakou bylo naposledy britské referendum o brexitu, se ukáže, že nejvíc vystrašená je „šťastná“ poválečná generace dnes starších lidí, která strávila většinu života v relativním blahobytu a politicky i bezpečnostně srozumitelném světě. Týká se to přitom jak lidí na Západě, tak lidí, kteří žili v komunistických režimech.
Srozumitelnost světa jako by začala v posledních deseti letech rapidně mizet. Zatímco mladší, vzdělanější lidé se naučili v tomto prudce se měnícím světě, kde skutečnost stále více splývá s virtuální realitou, do jisté míry žít, mnoho starších a méně vzdělaných lidí ztrácí půdu pod nohama. Není náhodou, že politici, jako je Donald Trump nebo Marine Le Penová, spoléhají především na voliče, kteří vidí samy sebe jako „poražené“ v procesu globalizace.
Napětí dál roste i proto, že se džin globálně fungující ekonomiky a technologií už nedá vtěsnat zpět do láhve, z níž byl vypuštěn. Nacházíme se ve víru skutečné revoluce, která mění od základu způsob, jakým funguje svět.
Že by dominance rozumových impulzů v procesu vědeckotechnické progrese nahradila na burze intuitivní investiční spekulace?
Rád bych doufal, že jsem zaspal konec neoliberální epochy globálního financkapitalismu..........bych nedočkavě dodal.
Je svým způsobem skutečně obdivuhodné, jak Jiří Pehe znovu a znovu dokáže věci postavit na hlavu.
Před časem přišel se skutečně přelomovým zvěstováním, že severský sociální stát prý už vůbec není kapitalismus (!!), nyní nás tedy oblažuje zjištěním, že základní hnací motivací tržní ekonomiky (potažmo kapitalismu) není zisk, nýbrž - technika!
To je asi to samé, jako za dob benátských kupců tvrdit, že rozhodujícím ekonomickým faktorem není zisk, nýbrž obchod! - Neprovozovali ti tehdejší kupci to své námořní loďstvo snad především za účelem z i s k u?! Anebo - anebo že by jejich hlavní motivací byl přece jenom ryze osobní plezír z toho, že mají ty své lodičky a mohou se s nimi vydávat přes moře na dobrodružné plavby do exotických krajů?
A tak tedy i dnes prvotním motivačním činitelem ekonomických aktérů nemá být zisk, nýbrž čiré okouzlení z techniky...
Zbývá jenom vyřešit jeden jediný problém: jestliže tedy řešením všech problémů globalizovaného kapitalismu má být podporování malých firem s technickými inovacemi - jak zabránit tomu, aby se z těch úspěšných malých firmiček časem nestaly - právě ty hypertrofované nadnárodní koncerny, v nichž J. Pehe vidí veškeré neštěstí tohoto světa?...
Anebo snad všem těchto Gatesům hned na začátku řekneme: vyhrajte si pěkně s tou svou inovační technikou - ale zapomeňte na zisk, ten vám nepovolíme vydělávat, abyste se jednou nestali moc velkými!?...
Jeho slovy...
na ty, kteří se dokážou dobře pohybovat v novém globalizovaném prostředí, kdo jsou s ním plně kompatibilní a pro něž je pozitivní životní výzvou.
A na ty, kteří v novém globálním uspořádání jenom ztrácejí, nedokáží se v něm orientovat a prosadit.
Důvod spatřuje jak píše .... v neschopnosti státu zajistit technologický pokrok v rámci své ekonomiky, nebo se na něm významně podílet. ......
Je přesvědčen o výskytu potenciálu pozitivního řešení schopných, kteří stojí společnosti/státu k dispozici.
S tím bych nesouhlasil. Takový potenciál ve společnost současně nenacházím. Za směrodatné naopak považuji následky všeobecné stísněnosti, jako následku psychospolečensky univerzálně působících destruktivních komponentů neoliberální ideologie.
Upozornil bych na projevy a následky "pozitivní životní výzvy" příštího prezidenta spojených států a doporučil nahlédnout do aktuální publikace - B.-Ch. Han "Vyhořelá společnost".
Stačí jen na pár krátkých kapitol....bych dodal.
ČR se spolu s několika významnými zeměmi EU a všemi světovými velmocemi podílí na globálním projektu tokamaku ITER, což je jednak zkratka International Thermonuclear Experimental Reactor, Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor, ale zároveň "iter" v latině znamená "cesta". A tou cestou tokamak zřejmě skutečně bude.
Krátce shrnu o co jde::
Tokamaky jsou zařízení na výrobu zcela ekologicky čisté energie. Základní veličinou, která ovlivňuje stavbu těchto zařízení, je jejich velikost -- malé tokamaky mají větší příkon než výkon, vysoce výkonné tokamaky by byly neúměrně drahé a složité. Ideální poměr příkon - výkon se jeví 1 ku 9.
(ano, tokamaky potřebují být připojeny k elektrickému zdroji, aby samy elektřinu vyráběly)
Taková elektrárna bude mít půdorys cca 100m čtverečních a bude schopná z 2,1 gramu (!!!) běžně dostupného paliva získat 1 GIGAwatt elektrického výkonu.
Navíc když na tuhle elektrárnu hodí terorista bombu, stane se jen to, že zničí drahé zařízení. Ale kromě bomby nic nevybuchne, okolí nebude na tisíce let ničím zamořeno atd.
Tokamaky budou složité -- ale budou je vyrábět automatizovaně stroje.
Žádná energetika -- fosilní, jaderná, větrníky, soláry....... nic nebude mít šanci proti této ekologicky naprosto čisté a fenomenálně výkonné konkurenci.
ČR by si velmi měla hlídat svůj podíl na této věci a možná ještě zvýšit úsilí a svůj vědecký i jiný příspěvek.
Do budoucna bychom se měli stát výrobci komponent pro tokamaky, což by ČR zajistlo i nadále postavení mezi nejvyspělejšími zeměmi světa.
--------------------------------
Dokonce i kdyby tokamaky zklamaly (uváděná pravděpodobnost 1%), budou zkušenosti z tohoto mezinárodního projektu k nezaplacení.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/216411058090910/
Dozajista, my dnes nemáme před sebou ten zcela klasický třídní konflikt, kde by na straně jedné stála třída majitelů továren, a na straně druhé stejně tak jasná a jednotná fronta "vykořisťovaných" dělníků z těchto továren.
A máme skutečně přítomnu dosti razantně rychle rostoucí vrstvu těch, kteří pracují v oblasti inovativních technologií - a kteří v případě svého úspěchu mají opravdu otevřenou možnost k vlastnímu vzestupu i do těch nejvyšších příjmových, a tedy i společenských pater.
Z toho tedy pak Pehe vyvozuje, že postačí podporovat tyto inovativní technologie, a že tím tedy zabezpečíme příjmový i sociální vzestup těch kteří v nich pracují. Kteří pak nebudou frustrováni, a nebudou své hlasy dávat krajní pravici (jak to činí v současnosti mnozí z těch, kterým právě v těch nových technologiích "ujel vlak").
Bezpochyby, tyto Peheho úvahy mají svou určitou logiku.
Ovšem, tak nějak to připomíná "zlatá" šedesátá léta, kdy se také už prorokoval konec třídního boje - neboť tehdejší dělnická třída mohla těžit z tehdejšího hospodářského oživení po válce (respektive vysloveně z německého "hospodářského zázraku"). Platy dělníků rostly prakticky každým rokem, dělníci si masově pořizovali vlastní automobily (do té doby věc neslýchaná!), stavěli si vlastní rodinné domky.
Jenže: pak zase jednou "čas oponou trhnul" - a ukázalo se že ty možnosti poválečného expanzivního růstu jsou vyčerpány; a že produkované národní bohatství nestačí na to, aby saturovalo materiální potřeby (a požadavky) všech. Zkrátka, společnost se zase velmi rychle rozdělila na to klasické schéma "těch nahoře" a "těch dole".
Dnes to tedy má být pro změnu čistě technologický pokrok, který vyřeší všechny sociální problémy společnosti. A který - zase jednou - "provždy" odstraní třídní boj.
Jenže: ta diferenciace z i s k u je vždycky daleko silnější faktor, nežli nějaký technický pokrok. Diferenciace zisku je tím nejzákladnějším hnacím motorem kapitalismu - bez toho by kapitalismus jako takový nikdy nemohl fungovat. Kdyby dělník ve výrobě bral stejné peníze jako majitel IT-firmy - pak bychom zde měli rovnou komunismus. A to se zdá být opravdu krajně nepravděpodobné, že by kapitalismus jenom díky jakémusi technologickému pokroku přímou linií konvertoval v komunismus.
Krátce řečeno: k d y b y všechno běžel podle představ Jiřího Pehe, pak by samozřejmě všichni mohli být spokojeni. Jenže - problém je právě v tom, že kapitalismus zásadně funguje podle s v ý c h v l a s t n í c h představ, podle svých vlastních zákonů - a jenom velice málo se ohlíží na to, co by si sami přejeme, co my sami si vysníme jako jakýsi "ideální stav".
Tedy analogicky, když se jeden Bill Gates může ze své garáže vypracovat na IT-magnáta, že v š i c h n i mají naprosto stejnou možnost stát se softwarovými miliardáři.
Pehe vůbec nezohledňuje základní zákon tržní ekonomiky - totiž zákon nabídky a poptávky. Kdyby totiž opravdu všichni začali pracovat a produkovat v těch inovativních technologiích - pak díky této nadprodukci nevyhnutelně dramaticky klesne tržní cena jejích produktů, a s ní ovšem i platy a příjmy pracovníků v tomto odvětví.
No já nevím. Šance, že tokamak nebude fungovat, jsou velmi malé, vědecky je ten stroj plně obhájen.
Složitý nepochybně je.
A hlavně -- žádné jiné řešení budoucí energetiky než tohle v podstatě neexistuje.
Od prvního Sputniku k letu na měsíc také uplynula vlastně krátká doba.
Já si po tom rozhovoru s B. Bigotem (odkaz výše) zašel na oficiální stránky ITERu, přečetl pár článků.............. - vypadá to, že obrovský rozmach automatizace a robotizace z posledních let projekt znovu rozpohyboval.
Na příštích deset let už mají peníze na účtech a to víc než 10 miliard dolarů od hlavních sponzorů - EU (ne všechny státy, ČR ano), USA, Čína, Rusko, Indie plus několik dalších.
Vláda má určitě velmi zasvěcené informace od českých vědců z projektu.
A není úplně nesnadné si představit, že by tokamaky jednou mohly zcela ovládnout energetiku této planety.
(se skutečně sériovou výrobou se počítá v roce 2050)
Já bych držel svoje želízko v ohni.........
Já sám nejsem do celé záležitosti nijak hlouběji zasvěcen; ale nemýlím-li se tak tento projekt byl už téměř před úplným ztroskotáním, a teprve v poslední době se zúčastněné státy přece jenom rozhoupaly k tomu, do něj přece jenom investovat další miliardy.
Ještě jednou: já nijak nevylučuji že je to skutečně technika budoucnosti. Ale opakuji ještě jednou: pro nejbližší období je sotva možno od tohoto projektu očekávat vyřešení energetických problémů této planety. Ten termín roku 2050 se mi zdá být - za daných okolností - skutečně krajně optimistickým.
Je to obtížný problém, zvládnout ten zdroj energie. Hezky se o tom vyjádřil Ivan Štoll, parafrázuji:
Fyzik (o jaderném štěpení): "Máme tady tuhle látku, a postupně se nám zahřívá až na 300 stupňů. Jak z toho získáme energii?"
Inženýr: "No to je jednoduchý, dáte kolem toho trubky s vodou, ta se ohřeje na páru, kterou pošlete do turbíny."
Fyzik (o jaderné fúzi): "Máme tady tenhle obláček plasmatu, který na 1 vteřinu získá teplotu 10 milionů stupňů. Jak z toho získáme energii?"
Inženýr: "???"
Jinak já (asi marně) doufám, že fúze nebude. Byla by to pravděpodobně ekologická katastrofa v řádu několika staletí.
http://www.newyorker.com/business/currency/silicon-valley-has-an-empathy-vacuum
Ale nechci vám brát iluze, že mocnosti perou miliardy do pohádky,,,,,,,,,,,,
Vím moc dobře, že to pohádka není, jednou se to podaří. Ale jsem proti, když vidím, jaké škody se napáchaly spalováním fosilních paliv, a to je jen chemická reakce. Jsem přesvědčený, že bychom s fúzí během několika staletí spotřebovali podstatnou část vody v oceánech (jako zdroje vodíku). Byl by to (ekonomicky) ráj, ale moc dlouho by netrval.
Pan Poláček se celkem Peheho článku vůbec nezabývá. Například Pehe nepíše, že "řešením všech problémů globalizovaného kapitalismu má být podporování malých firem s technickými inovacemi" ani netvrdí, že se všichni můžou stát softwarovými milonáři. To je klasický příklad eristické dilalektiky, útok na slaměného panáka.
Konflikt mezi globalizací a identitárními politickými silami reprezentující ty, které globalizace nechala stranou, se skutečně stává základní politickou osou v Evropě, v USA i v Turecku (doporučoval bych román Orhana Pamuka "Sníh", který popisuje podobu, kterou tento konflikt měl na počátku 90 let).
Levice v té krvavé a tyranské fragmentizaci světa indentitokraciemi není irelevantní, ona totiž představala vždy civilizační úsilí depolitizovat indentitární kolektivitu a oddělit ju od úsilí o emancipaci lidí od útlaku -- zoufale jednou otevřeně prohrála s fašismem (to jest spojení emancipace s exklusivní indentitou) a skrytě se stalinismem (kde zůstal formálně zachován internacionalismus, fakticky byly převzaty a ve prospěch nových diktatur použity lokální nacionalismy hiearchizované vůči velkoruskému).
Levice se nestává irelevantní, jen zase jednou idiotsky prohrává svůj nejdůležitější boj, protože ze se strachu před volební prohrou paktuje s obchodníky s identitou.
Nepíšete za jak dlouho spotřebuje gigawattový tokamak těch 2.1. gramů. Měl jsem ale dojem, že tokamak spotřebovává jen deuterium a tritiium, takže by oceánů stejně moc nebývalo, ale možná se pletu.
Slunce jako zcela nesrovnatelný zdroj ano, a to díky skleníkovým plynům, které zadržují teplo odražené od povrchu planety.
Zkrátka vaše a pana Samohýla představy o spotřebě paliva nebo tepelném vyzařování tokamaku, jsou podle mě mírně řečeno přehnané.
Na to, zda by lidé opravdu tolik energie potřebovali se musíte zeptat pana Samohýla.
Pro celou ČR za rok bychom potřebovali odhadem tak 500 tun paliva.
I kdybychom počítali elektřinu pro celý svět, k miliardám kg paliva máme opravdu hooooooooooodně daleko
Problém je něco, čemu se říká Jevonsův paradox - čím více energie máte, tím víc jí také spotřebujete.
Třeba v USA v 50.-70. letech se stavěly naprosto nezateplené domy (kolega mi ukazoval, že měl v okně asi centimetrovou mezeru, když ten dům koupil), a bujela individuální silniční doprava.
Na co tu energii využijeme? Jen namátkou pár nápadů: Nové šaty každý den, masivní přesouvání pohoří, udržování obřích sjezdovek v subtropickém pásu, udržování obřích skleníků za polárním kruhem, výlety na orbitální stanice, laserové zbraně..
Možná to lidé nebudou chtít.. ale já tomu nevěřím.
Odpadní teplo může být problém, ale možná se ho podaří vyřešit - s použitím dodatečného dodání energie. Jde o to ho vyzářit do vesmíru, jako v obrovské ledničce.
Minimálně ve městech by mohla fungovat inteligentní, plně automatizovaná robotická veřejná doprava, která by vyhovovala individuálním požadavkům.
Mezi většími městy by fungovala hyper rychlá podzemní doprava na magnetickém polštáři.
Ve městě a mezi městy by člověk o osobním dopravním prostředku ani neuvažoval, jenom ztráta času a možné ohrožení zdraví či dokonce života.
Na okrajích městské sítě by byly podzemní půjčovny elektromobilů..........
Co vy na to?
Jinak s tím odpadním teplem jsem pořád na rozpacích -- my nutně potřebujeme zastavit zvyšování obsahu skleníkových plynů v atmosféře, protože skrze ně se zvyšuje teplo, které Slunce dodává na tuto planetu.
A Slunce je hvězda, kdyby to náhodou někdo nevěděl. Naprosto jiná energetická dimenze, než jakékoliv lidské odpadní teplo.
Pokud by nerostla koncentrace skleníkových plynů, nijak by tuto planetu neohrozilo, že se hlavně ve velkých městech a jejich okolí průměrná teplota zvedne o 0,5 nebo 1,0 °C.
Mohla, ale já si myslím, že se to nestane. V 50. letech měly USA poměrně dost slušnou MHD, a dostatku energie navzdory došlo k jejímu zanedbání. Je to historická lekce, řekl bych.
Navíc si myslím, že až budou automaticky řízená auta (a to nebude dlouho trvat), přitažlivost MHD ještě poklesne.
"Jinak s tím odpadním teplem jsem pořád na rozpacích -- my nutně potřebujeme zastavit zvyšování obsahu skleníkových plynů v atmosféře, protože skrze ně se zvyšuje teplo, které Slunce dodává na tuto planetu."
Já s tím souhlasím, ale myslím si, že jaderná fúze není řešením, ale dodatečným problémem. Nikoli technologicky, ale prostě díky tomu, jak funguje lidská společnost. Kdyby na Zemi žila jen jedna rodina (metaforicky - kdyby se lidé tak chovali), pak by to možná mohlo fungovat.
Ta "robotická doprava" v žádném případě řešení nepřinese; pokud se lidem dá ta možnost, každý bude chtít svůj vlastní soukromý vrtulník, potom svůj vlastní soukromý tryskáč, a nakonec i svou vlastní soukromou raketu, kterou by si jen tak přes víkend mohl zaletět na Měsíc.
A to všechno jsou věci které nám žádné tokamaky vyrábějící kvanta elektřiny nevyřeší - vrtulníky a tryskáče a rakety na elektrický (bezemisní) pohon jaksi nejsou k mání.
Taky si myslím, že to dopadne špatně.
Svět se sice jakoby snaží, ale stejně skleníkové plyny dál rostou a Kanada i USA se (přes drobné siouxské vítězství) vydávají cestou znovuposílení fosilního průmyslu,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, takže napsat "zastavit růst koncentrace skleníkových plynů" je jen lež a pitomá báchorka.
Svým způsobem by to vysvětlilo ten známý paradox, jak to, že vesmír starý miliardy let s miliony planet v zónách vhodných pro život, přímo nekypí inteligentním životem, ke kterému by se Pozemšťané připojili.
Možná, když se podaří nějakému druhu vydělit se z proudu přírody a stát se ze zvířete tvorem, který svou existenci prožívá jako (nesamozřejný) pobyt, tedy v našem případě člověkem, trvá tato nádherná proměna, kterou provází obrovské kulturní vzepětí, jen pár tisíciletí.
Jen tak dlouho, dokud se nestane tak mocným, aby dokázal zničit svůj svět.
A ten s železnou pravidelností i zničí.