Globální versus lokální

Hlavní hybnou silou světa se v období po pádu sovětského impéria nestaly Spojené státy, jak se většinou předpokládalo, ale zpočátku méně viditelná avšak postupně prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, zejména komunikační, než mocenská politika západních států. Ta samozřejmě přispěla k odbourání některých obchodních bariér a urychlila růst volného obchodu. Samotná globalizace ale byla mnohem komplexnější proces.

V prvé řadě umožnila neobyčejnou expanzi nadnárodních korporací a finančního kapitálu i do zemí, kam byl jejich přístup dříve omezený. Zároveň došlo ke globalizaci médií, přičemž nové komunikační technologie spustily proces, v němž se hlavním komunikačním médiem stával internet. Finanční trhy začaly postupně fungovat v pravém slova smyslu planetárně.

Ale nejdůležitějším fenoménem tohoto období byl vznik složitě propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. Jednotlivé národní státy vystupují spíš jako servisní organizace plnící příkazy a potřeby tohoto sytému a fungující coby pojistný systém finančních reserv kdykoliv se tento sytém dostane do vážnější krize, jakou byla třeba finanční krize v roce 2008.

Objevil se zcela nový zásadní problém: ve světové i domácí politice i po pádu bipolárního světa zůstávaly hlavními aktéry národní státy, které byly sice schopné spolupracovat na základě mezinárodních smluv, obranných aliancí, popřípadě regionálních integračních uskupení, jako je Evropská unie, avšak nedokázaly držet krok s ekonomickou, finanční a technologickou globalizací. Politika zůstala lokální a stále více tudíž nestačila na řešení globálních výzev.

Nůžky mezi lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím hospodářstvím se přitom od té doby jen dál rozevírají. Situace je o to horší pro malé a střední státy, jako je Česká republika, které už vůbec nedokáží politicky držet krok s globalizačním vývojem.

Navíc v první dekádě po pádu sovětského impéria (v níž podle Francise Fukuyamy měl začít konec historie v podobě globálního tažení liberální demokracie) začal nástup globalizace vystavovat dříve dlouho stabilní model liberální demokracie stále většímu tlaku. Rostoucí nadvláda globálního kapitálu nad lokálně fungující politikou přispívala ke korumpování politických stran a navíc ukazovala demokratické politiky v národních státech ve stále nepříznivějším světle: tedy jako aktéry, kteří nedokážou s pomocí národní politiky zvládat stále větší počet globálních výzev.

Právě v tomto období také padla dlouho obhajovaná teze, že demokracie a tržní hospodářství jsou vzájemně provázané: Čína a další země ukazovaly, že tržní hospodářství, i když deformované (a v mezinárodní soutěži neférově podporované) zásahy státu, lze provozovat bez demokracie. Globální korporace si uvědomily, že spolupracovat mohou v podobě masivních investic často lépe se zeměmi, které vyznávají jisté typy autoritářství než s pomalými a těžkopádnými demokraciemi.

Významným projevem a výsledkem procesu globalizace se stal rozpad tradičních států v arabském světě a s ním související ozbrojené konflikty vedoucí ke stěhování národů a mezinárodnímu terorismu. Nastartoval se proces, v němž západní státy po každém novém teroristickém útoku přijímají nová bezpečnostní „opatření“, a lidé se sami vzdávají některých svobod.

Ještě horší je, že byl nastartován proces, v němž stále větší množství politických populistů obchoduje se strachem. Slibují ještě větší ochranu výměnou za skutečně radikální opatření: zavírání hranic, rozbití nadnárodní spolupráce, zastavení migrace, atd. Hudbou demokracie se stal strach.

Ohrožení liberální demokracie

Obchod se strachem, který se spustil po 11. září 2001 a od té doby jen graduje, má oběti nejen v podobě rostoucí moci bezpečnostních aparátů na úkor různých forem svobodnějšího stylu života. Pokud by zůstalo u takových omezení, dala by se ospravedlnit s tím, že ochrana před terorismem nemůže být úplně zadarmo.

Problémem je, že v kombinaci s rostoucím počtem dalších globálních výzev a hrozeb začal strach, který do západní civilizace zasel šokující útok na Světové obchodní centrum a Pentagon, bujet v podobě rakoviny politického populismu a extrémismu. Relativizovány tak jsou postupně některé tradiční pilíře liberální demokracie a hodnoty, které byly páteří poválečné stability.

Stále větší množství politiků reaguje na poptávku po vládě silné ruky, kterou ovšem sami svým alarmismem a populismem pomáhají generovat. Za posledních 15 let tak v západních demokraciích notně ubylo uměřenosti a civilizovanosti. Strach z globálních výzev — masové migrace, terorismu, odlivu pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích, tlaku finančního kapitálu na národní státy — probouzí zpět k životu běsy, které, zdálo se, Západ navždy pohřbil po 2. světové válce.

Politici pohrávající si s těmito běsy mluví dnes jazykem nepředstavitelným ještě před deseti lety. Útočí na menšiny, jinakost, nadnárodní spolupráci. Chtějí se opevňovat za hranicemi a stavět zdi. A hledají nepřátele i doma. Ti, kdo nesouhlasí s politikou nenávisti a rozdělování, jsou ve jménu „lidu“ či „národa“ atakováni jako nepřátelé.

Není přitom náhoda, že po každé nové politické kalamitě, jakou bylo naposledy britské referendum o brexitu, se ukáže, že nejvíc vystrašená je „šťastná“ poválečná generace dnes starších lidí, která strávila většinu života v relativním blahobytu a politicky i bezpečnostně srozumitelném světě. Týká se to přitom jak lidí na Západě, tak lidí, kteří žili v komunistických režimech.

↗

Hlavní hybnou silou světa se v období po pádu sovětského impéria stala prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, než mocenská politika západních států. Ilustrace Davide Bonazzi

Srozumitelnost světa jako by začala v posledních deseti letech rapidně mizet. Zatímco mladší, vzdělanější lidé se naučili v tomto prudce se měnícím světě, kde skutečnost stále více splývá s virtuální realitou, do jisté míry žít, mnoho starších a méně vzdělaných lidí ztrácí půdu pod nohama. Není náhodou, že politici, jako je Donald Trump nebo Marine Le Penová, spoléhají především na voliče, kteří vidí samy sebe jako „poražené“ v procesu globalizace.

Napětí dál roste i proto, že se džin globálně fungující ekonomiky a technologií už nedá vtěsnat zpět do láhve, z níž byl vypuštěn. Nacházíme se ve víru skutečné revoluce, která mění od základu způsob, jakým funguje svět.