Proč na Západě povstávají politická monstra
Jiří PeheKonflikt mezi finanční a technologickou globalizací na jedné a národními politikami na druhé straně vede k úpadku legitimity tradiční politiky. Jediným řešením krizí je pozvednutí samotné politiky na globální úroveň.
Co mají společného světová ekonomická krize spuštěná pádem Lehman Brothers, daňové ráje, globální oteplování, uprchlická krize, mezinárodní terorismus nebo mezinárodní pašerácké gangy? A co mají s těmito jevy společného Donald Trump, Marine Le Penová, Andrej Babiš, Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczynski nebo Miloš Zeman? A jak s tím souvisí stavění zdí nebo nejrůznější intelektuální apokalyptici, s nimiž se i u nás roztrhl pytel?
Společným jmenovatelem je nebezpečné rozevření nůžek mezi globálně fungující ekonomikou, technologiemi a komunikacemi na jedné straně a politikou zamrzlou na národní, v lepším případe regionální úrovni na straně druhé. Politici vypadají stále bezmocněji, jak se stále marněji pokoušejí řešit množící se globální výzvy lokálními nástroji. Stále bezzuběji se jeví i tradiční politické strany a další instituce liberální demokracie, které vznikly v arénách národních států.
Politika bezmoci a strachu
Politickým arénám i veřejnostem tak vládne pocit bezmoci a strachu. Tradiční strany se stávají servisními organizacemi nadnárodních investorů. Pomalé a svým měřítkem lokální demokratické mechanismy na národní úrovni přitom na globální výzvy a hrozby nedokážou, neboť ani nemohou, efektivně reagovat.
To nutně vede k úbytku legitimity „tradiční politiky“ v očích veřejnosti. Její nemalá část ještě stále žije v iluzi živené samými politiky, že národní politika stále disponuje mocí účinně se s globálními jevy vypořádat. Z národní úrovně přitom taková řešení vzejít už nemohou. Ta nadnárodní narážejí na řadu těžko vykořenitelných přesvědčeních, s nimiž se od osvícenství pojí národní identita.
Do rostoucího zmatku ze srážky globálně fungujících trhů i technologií s lokálně fungující politikou vstupují nové politické subjekty. Upozorňují sice de facto správně, že tradiční politika nefunguje, ale protože operují z národně-lokálních pozic, mohou nabídnout jen další iluze. Těží z toho, že je po jejich silácké rétorice poptávka.
Sliby o budování zdí, o zastavení migrace, o znovuzískání kontroly nad národní ekonomikou tváří v tvář nadnárodním korporacím, či prvoplánové vzpoury proti novým transoceánským zónám volného obchodu nejsou ničím jiným než jen nepříliš účinným obranným reflexem slábnoucích národních států proti silám globalizace.
Oběťmi přitom nejsou jen malé státy - s globálně fungujícími jevy si sám nedokáže poradit už ani ten nejmocnější: USA. I proto slyší tolik lidí na sliby Donalda Trumpa, že postaví nové zdi, zastaví imigraci, nepřipustí dohody o volném obchodu s Asií a Evropou, bude ignorovat řeči o globálním oteplování coby nesmysly nebo zastaví „outsourcing“, který stojí za odlivem miliónů pracovních míst do zemí s nižšími náklady na práci.
V Evropě slibují podobné věci naši vlastní populisté. Přidávají k tomu obvykle i útoky na Evropskou unii, která prý „není schopná řešit problémy“. Jenže pro rychlé a skutečné řešení problémů na celoevropské úrovni není unie vybavena právě proto, že se evropské národní státy zatím nedokázaly zbavit iluzí o své moci v globalizovaném světě.
Tragickým příkladem je v tomto ohledu Velká Británie, kterou iluze o vlastní velikosti a výlučnosti, přežívající z dob kolonialismu a živená její specifickou geografickou polohou, přivedla až k tomu, že se chce odpojit od nadnárodního společenství, které přes všechny svoje chyby a nedostatky, přece jen může některé globální problémy řešit „celoevropsky“, globálněji a dlouhodobě efektivněji, nežli politika národních států. Británie místo toho zvažuje cestu proti proudu politické globalizace, což by pro ni nemohlo skončit dobře.
Globální politická správa, nebo dezintegrace?
Fašizující populisté nabízejí veřejnosti, vyděšené nekontrolovatelnými globálními procesy, silnou ruku a snadná řešení, popřípadě konspirační teorie. Je jejich současné zmnožení jen dočasnou fází v hledání nového uspořádání, nebo předzvěstí krachu současného řádu?
Těžko říct. Politice, která by mohla řadu samovolných a destruktivních globálních procesů přivést pod kontrolu, stojí v cestě řada překážek. Od přežívajících národních iluzí až po skutečnost, že nějakou formu globální politické správy je těžké vytvořit v situaci, kdy část světa vyznává hodnoty liberální demokracie a část následuje autokratické metody vládnutí.
I proto poroste v dohledné budoucnosti poptávka po populistické politice, kterou nyní v přímém přenosu představuje Donald Trump. A na rostoucí frustraci zmatené, obvykle méně vzdělané, části veřejnosti se jako náplast dobře hodí iluze, že vláda silné ruky, izolace a rázná řešení s fašizujícím podtextem mohou situaci změnit k lepšímu. Stejně dobře zabírá i silácký a vulgární slovník, který má přebít zjevnou nefunkčnost údajných řešení v dlouhodobějším horizontu.
Budoucnost je nejasná
Je dokonce možné, že iluze o „návratu“ do bezpečí národních států pod vládou silné ruky na čas rozloží mezinárodní společenství. Tak jak se státy začnou opevňovat, odklánět od různých forem nadnárodní spolupráce a spoléhat na agresivní nacionalistickou rétoriku, může se svět dokonce dostat až na pokraj velkého válečného konfliktu.
Proti tomu stojí argument, že takový návrat v nacionalismu rádoby suverénních států narazí na síly ekonomické, komunikační a technologické globalizace. Ty se už rozbít nepodaří, protože jsou poháněny mocí silnější, než je lokální politická vůle.
přežívající z dob kolonialismu a živená její specifickou geografickou
polohou, přivedla až k touze odpojit se od nadnárodního společenství. To pro ni nemůže dopadnout dobře. m.bnp.org.uk
Jisté je, že nás čeká chaotické období. Z něho se snad vynoří jasnější poznání, že problémům, jakým čelí nyní v podobě uprchlické krize Evropská unie, jakož i globálnímu oteplování, daňovým rájům, vydírání států nadnárodními finančními institucemi, teroristickým a pašeráckým sítím nebo produkci a distribuci drog nelze čelit účinně jen v podobě „celoevropských řešení“, jak se teď pěkně říká.
Jediným řešením je pozvednutí politiky na globální úroveň. Naděje, že se tak časem stane, pramení ze dvou zdrojů. Jedním je vznikající globální občanská společnost, která už je díky komunikacím propojená mnohem lépe než politika. Druhým jsou paradoxně právě ty síly, proti kterým je třeba globální politiku vytvořit.
Ani globálně fungující trhy, ani globální finanční instituce totiž nemohou dlouhodobě fungovat v neregulovaném chaosu. Je to nebezpečné nejen pro ně, ale i pro ekonomiky celých států, z nichž profitují. I ze strany „globálního kapitalismu“ tedy poroste tlak na vytvoření nějaké formy globální politické správy.
Jak nedávno argumentoval český ekonom Tomáš Sedláček v rozhovoru pro publikaci Political Critique, jsme dnes globálně propojeni obchodem a informacemi do té míry, že tlak na schopnost domluvit se, organizovat a reagovat globálně poroste. Otázkou ovšem je, zda budou síly politické integrace nakonec silnější a rychlejší než síly dezintegrace, které vidíme v podobě populistických monster i v těch nejzavedenějších demokraciích.
To všechno jsou právě znamení a symptomy současné doby. Jenže: proti tomuto výkladovému schématu hovoří to, že ona materiální situace většiny obyvatelstva v průmyslových zemích není zdaleka nějak mimořádně prekérní. S výjimkou Řecka jsou důsledky posledních ekonomických krizí pro tuto chvíli víceméně překonány, anebo přinejmenším existuje reálná vyhlídka na jejich překonání. Z ryze ekonomicko-sociálních důvodů tedy nelze dost dobře odůvodnit onen pozorovaný nárůst populismu respektive preferování nacionalistických, dezintegračních tendencí.
Je tedy nutno hledat příčiny jiné. Uvažovat by bylo možno o dvou základních trendech.
Za prvé, napohled paradoxně, by jednou příčinou pro tyto dezintegrační tendence mohlo být právě to, co je v textu označeno jako "globální občanská společnost", navzájem propojená moderními komunikačními technologiemi.
Ano, je tomu bezpochyby tak, že se jaksi vskrytu, nenápadně rodí doslova planetární populace, kdy se čím dál tím více stírají rozdíly mezi národností, původem, rasou. Jenže: má tento - o sobě bezpochyby progresivní - trend pouze a výhradně pozitivní charakter? Není odvrácenou stránkou tohoto procesu všeobecné globalizace to, že člověk polapený do jejích mechanismů čím dál tím ztrácí svou vlastní, původní identitu? Že čím více se jednotlivec "osvobozuje" od své podmíněnosti lokální, národní a jazykové, čím více se tedy stává světoobčanem - že spolu s tím se stává čím dál tím anonymnější figurkou v tomto soukolí nadnárodní a mezinárodní globalizace?
Nebylo by tedy tyto současné tendence k restauraci nacionálního smýšlení možno vykládat jako projev touhy lidské bytosti po znovuzískání vlastní identity v anonymním, depersonalizovaném globalizovaném světě? Projev sice ve své formě reakční, obhroublý a antihumánní - ale přece nakonec svým způsobem pochopitelný?
---------------------------
A druhý důvod pro onen fenomén nárůstu popularity novodobých populistů a demagogů je možno spatřovat v celkovém novodobém - ovšemže taktéž globálním - mediálním, společenském a politickém teatralismu. Moderněji řečeno: všechno, co se má nějakým způsobem u lidu obecného prosadit, musí mít schopnost prezentovat se jako show. Jako něco zajímavého, strhujícího, něco co poskytne okamžikovou zábavu. Čím dál tím méně záleží na obsahu řečeného - a naopak čím dál tím více je rozhodující jenom vnějškový dojem. Právě tím drtí Donald Trump své protivníky: rozumnější hlasy dokonce i z jeho vlastní strany ho zavrhly jako naprosto nekompetentního exhibicionistu; ale dokud svým hřmotným sebevědomím dokáže elektrizovat davy lačnící spatřit a prožít své show, do té doby je neporazitelný. (Pro české poměry by ovšem nebylo taktéž nijak obtížné nalézt příklad veleúspěšného demagoga a populisty.)
Takže, tento nástup populismu a demagogie v současné době by se mohl nakonec ukázat být ještě krizovějším symptomem, nežli se domnívá Jiří Pehe. Že se totiž nejedná pouze o reakci na momentální deformace socioekonomické situace populace, nýbrž o projev systémové dekadence celého daného civilizačního typu.
Řecko 25,6
Španělsko 22,9
Chorvatsko 16,7
Kypr 16,3
Portugalsko 13,2
Itálie 12,6
Slovensko 12,0
Francie 10,3
b)Růst za posledních 10 let
Řecko - 18,8 %
Itálie - 4,9 %
Itálie – 2.2 %
Chorvatsko +2,7%
Španělsko +5 %
Kypr +5,5 (ten se 2014 propadl o - 2,5%)
c) Británie
Za „normální plat“ se dá koupit „normální bydlení“ v méně než 10% Anglie a Walesu (samozřejmě v místech, kde není práce)
Roste počet bezdomovců. Lidé si nejenom nemohou najmout byt, ale už nezvládají ani nájem místnosti (musí ji sdílet)
Ještě před krizí psal N. Cohen, že to k tomu, co bývalo pokládáno za normální životní standart – dům nikoliv Londýně, ale na jihu Anglie, děti ve slušné škole a dovolená v zahraničí - je potřena , tuším 150 000 liber ročně.
Pravice zavedla „daň z ložnic“, čímž dostala mnoho lidí do neřešitelné situace. Teď se hovoří o tržním nájemném, pro lidi v sociálních bytech, kteří vydělávají více, než je určitá hranice. Ta hranice měla být 60 000 liber. To by bylo kolik -5 či 10% nejbohatších? Nyní se uvažuje o hranici 30 000 liber ročně.
Průměrný nájem v Londýně 1500 liber měsíčně. Domyslete si důsledky.
d) Nizozemí
Podle toho, co jsem se dozvěděla od jedné pedagožky z Nizozemí se zavedlo v rámci úsporných opatření inklusivní školství, děti s různým postižením se rozhodily do normálních škol. Ne, žádní asistenti či jiná pomoc na škola nedorazila.
Čekací doba na sociální bydlení je 15 let.
Nevím jak je tomu dnes, ale před krizí měli Nizozemci nejvyšší zadlužení (hypotéky) v Evropě. Od roku 2009 jdou ceny domů dolů, což je milé pokud chcete kupovat, pokud musíte prodávat, jste často „pod vodou“.
Zavedlo se soukromé zdravotní pojištění. Mám pocit, že je to 130 € měsíčně. Nezdá se to moc, ale nic to nekryje. Prvních 400 € či kolik si musí pojištěnec hradit sám.
e)Finsko
2012 – 2014 hospodářský pokles (-1,4, -1,1, -0,4%)
Pořád se básní o finských školách. Co se neříká, je to že Finsko má problém se zdravotnictvím. Podfinancované kvůli školství? Podfinancované záměrně? Nevím. Co vím, že Finové začínají vyhledávat soukromou zdravotní péči v Estonsku.
f) Německo
Má se za to, že náklady na obydlí by neměly přesáhnout 40% příjmu. Největší počet lidí, kteří mají problém zaplatit bydlení je V Řecku, pak prý následuje Německo (před současnou uprchlickou vlnou)
g) Lotyšsko
Zdravotníci stávkují, neb přišly další škrty ve zdravotnictví (zřejmě se kupují zbraně)
Osobní lidská rovina
Bývalý kolega má sestru provdanou za Itala, oba přišli o práci a přišli o všechno. Z toho už se nedostanou.
Přízeň, on přišel o práci na začátku krize, od té doby má práci občas, občas nemá. Manželka si byla nucena jít hledat práci. Takže se tak nějak protloukají. Když jsem mluvila s bratrancem naposledy, očekával vyhazov s tím, že nemá šanci už v životě najít práci, takže uvažuje o odstěhovaní se na chalupu.
Jeho bratr byl v podobné situaci, po nějaké době na podpoře si vyřídil předčasný důchod.
Mladí, kteří přišli na pracovní trh během krize, především mladí na jihu, tu ztrátu do konce života nedoženou.
Včera jsem viděla čísla, podle kterých mají v mnoha zemích důchodci větší disponibilní příjmy než mladí lidé pod 35 let.
A do toho všeho navíc, někteří předpovídají další ekonomickou krizi, horší než ta poslední (s tím bankovním kasinem se nic neudělalo)
G. Osborne má údajně příští týden oznámit, že se v Británii začnou testovat nákladní auta bez řidiče. Nevada přijala, tuším, zákonodárství o takových to vozidlech.
Objevují se názory že 37% lidí v Británii a 47% lidí v USA může přijít o práci kvůli robotům a jiným novým technologiím.
Mnohá z těchto zaměstnání jsou z těch špatně zaměstnání, která se objevila nedávno a o kterých se soudilo, že nejsou ohrožena robotizací (Momentum Mashine začíná vyrábět roboty, kteří mohou smažit karbanátky)
Roku 2020 by trh s umělou inteligencí a roboty představovat 152,7 000 milionů dolarů (nárůst produktivity práce v některých oborech až o 30%)
(roku 2010 byla velikost trhu robotů vyčíslena na 15 100 milionů dolarů, odhad pro loňský rok je 26 900 milionů dolarů).
Co jsem viděla čísla – dnes máme 66 robotů na 10 000 zaměstnanců, v japonském automobilovém průmyslu je jich 1520 na 10000 zaměstnanců (netvoří náhodou páteř české ekonomiky výroba aut?).
Je to problém i pro rozvojové země. Pokud dříve přenesla firma výrobu do rozvojové země a ušetřila na mzdách, je možné, že se práce zase začne stěhovat nazpátek, jenom ji budou dělat roboti.
Podle the Bank of Americka by se mohlo ušetřit celkem 9 000 000 milionů dolarů na mzdách. Deloitte tvrdí, že Británie přišla od roku 2001 o 800 000 pracovních míst díky automatizaci a že je šance, že přijde o dalších 11 milionů pracovních míst.
Když toto dáme dohromady s tím, jak se chovají dnešní "elity" - tak z toho jde člověku mráz po zádech.
Samozrejme efekt migrace muze mit nektere "kladne "dopady. Obcanske valky v Evrope znici obrovske materialni hodnoty, ktere bude treba obnovit. To samozrejme rozhybe ekonomiku. Skvelymi "kolateralnimi vyhodami" bude redukce premnozene populace. Populace se omladi, vetsinou v dusledku utrap jako prvni umiraji stari lide. Populace se zkvalitni, protoze preziji ti odolnejsi. Lide jako Kellner, Schwanzerberg, Sekyra, Babis atd..., to preckaji nekde na Novem Zelandu. I oni patri k tem odolnejsim, coz uz dokazali svymi financnimi uspechy. Diky zmenseni uhlikove stopy si oddechne i priroda. Nekupte to.
p.s. A mimo jine si myslim, ze opomenuti MDZ Jakubem Patockou neni nahoda. Pseudolevicova CSSD ma pred sebou spoustu prace, aby se stala opet levicovou.
To je naprosto mylný úsudek, říká psycholog. Krizové chování nelze brát jako důkaz podstaty člověka. Zoufalí lidé se totiž dopouštějí zoufalých činů.
Proč tato zdánlivá odbočka? Protože nejeden "novinář", nejedna "neziskovka" pracují tímto způsobem. Cíl je vytčen, takže je zapotřebí k němu uspořádat schody. Pokud by byl jiný cíl, byly by schody uspořádány jinak.
Pan Pehe si svoje schody rovná tak, aby vyhovovaly jeho tvrzení - cíli. Píše o monstrech, jako kdyby tato vznikala jen na základě jakýchsi neovlivnitelných faktorů.
Svým způsobem logicky. Přece nebude psát o tom, jak on sám podcenil schopnosti současných monster, které otevřela migraci hranice. Přece nebude psát o tom, jak stranil nedemokratickým současným metodám, kterými tato monstra likvidují to minimum, co zde ještě Evropanům zbývalo. Přece nenapíše, že přísloví - Na hrubý pytel hrubá záplata- platí obousměrně. Přece nenapíše, že pravdu měli ti, kteří dlouhou dobu tvrdili, že politická korektnost a šílené pokusy o multikulti jsou největší podporou růstu nacionalismu. Přece nenapíše, že nová monstra rostou díky jeho předešlé novinářské práci.
Ne, to raději za vše může jakási globalizace. To je nejlepší. Viník je a nedá se s ním nic dělat.
Pravda je, že globalizace nám v oblasti sociálna nic neulehčuje. Ale dávat ji za vinu vše, je zjednodušující pokrytectví.
I té globalizaci někdo umetal cestičku. A to, že se pod pláštíkem globalizace dějí těžko pochopitelné pokusy na civilizaci, těžko uvěřitelné podvody a těžké zločiny, vůbec neznamená, že by je měli novináři mlčky tolerovat. Globalizace tu je, ale je jen na nás, jaká bude. Zda prospěšná, či ta současná.
Tak to byly moje schody.
Ten fenomén "povstávajících monster" je evidentně záležitostí teprve právě aktuální doby; a tak je i to porovnání ekonomické respektive sociální situace nutné provádět v kratším časovém horizontu. Tedy v úseku nějakých dvou-tří let. A tady bych přece jenom trval na tom, že - v porovnání s akutním stavem nedávných ekonomických krizí - se situace v poslední době přece jenom začíná postupně stabilizovat, a přece jenom jsou určité pozitivnější vyhlídky do budoucna.
Zdá se tedy, že to náhlé vynoření se oněch "monster" je opravdu stěží možné dávat do přímé souvislosti s prekérní ekonomicko-sociální situací populace.
Připomeňme si například jenom konkrétně z domácího prostředí, jakou podporu mají tato "monstra" v takové Praze - v Praze relativně bohaté, s minimální mírou nezaměstnanosti. Takže to opravdu nevypadá na to, že by zde nějakou rozhodující roli hrál onen faktor ryze sociální frustrace.
Nedá se nic dělat, ale je tomu tak: ve společnosti je - a vždycky byl - velký potenciál (politického) primitivismu, obhroublosti, nenávistnosti, sklonu k šovinistickým řešením. Tento fenomén, tento příklon (částí) lidu k demagogům analyzovali ve svých dílech už velcí autoři antického světa.
Svým způsobem tedy vůbec není správně položená otázka: čím to že v současné době náhle nastává takovýto přívrat k demagogickým metodám politiky; možná že spíše případnější by byla naopak otázka, proč se to v předešlé éře nedělo - alespoň ne v natolik okaté míře.
Je nepochybné: dokud je společnost jako taková stabilní, především ve své ekonomicko-sociální funkci, pak se onen latentní potenciál demagogie vybíjí víceméně jenom v obvyklých hospodských řečech.
Ale jakmile ve společnosti dojde k disproporcím či deformacím jakéhokoli druhu (ať už zhoršení sociální situace, ať náhlá migrační vlna, ať niterný pocit ztráty vlastní identity v soukolí nadnárodní globalizace) - všechny tyto faktory mohou vést k tomu, že onen doposud skrytý potenciál se náhle uvolní, radikalizuje - a to je živná půda pro schopné populisty a demagogy všeho druhu.
Pan Pícha v záslužném překladu Textu Umberta Ecca "Věčný fašismus" v této souvislosti vypíchl větu F. Roosewelta z roku 1938 - "Odvažuji se prohlásit, že pokud by se americká demokracie přestala rozvíjet jako živá síla, která den za dnem, noc za nocí mírnými prostředky usiluje o zlepšení údělu všech občanů naší země, vliv fašismu by zajisté vzrostl"
Pokud je platnou nosnou myšlenkou schopnost ...........den za dnem, noc za nocí Mírnými Prostředky usilovat o zlepšení údělu občanů...........je vytvořen předpoklad ustálení fašistického potenciálu v latentním stavu.
Jak se ale z nutnosti takového předpokladu trvale vymanit zůstává skryto.... bych poučení se dožadujíce dodal.
Kdo volí extremisty. Ti na dně? Ne, ti nevolí vůbec.
Extremisty volí ti, kdo mají to dno nadohled.
Co se stalo v ČR je podle mého změna nálady vyvolaná vládou TOP a ODS.
Lidé v ČR a jinde mají strach.
Cituji:
"Ano, zajisté lidé vždy čelili rizikům. Farmáři byli vystaveni proměnám počasí. Ti na pobřeží se báli pirate. Vždy tu byly hurikány, sucha....Ale dnešní rizika jsou nepředvídatelná, s tím, co statistika nazývá "fat tails" malá pravděpodobnost s velmi špatným výsledkem....Navíc mnohé z těchto rizik jsou globální..."
Joseph Stiglitz
Navíc, mnohá z těchto rizik jsou globálního charakteru. A to znamená, že mohou přesáhnout schopnost jednotlivých zemí se s nimi vypořádat. V tradičních zemědělských komunitách, komunita zabezpečovala podporu pro ty na které dočasně dolehla bída. Tak, jak se formoval národní stát, odpovědnost za sociální pomoc se přesunula na stát a to z dobrého důvodu. Některá z nejvážnějších rizik zasahovala celou komunitu, riziko bylo velmi propojené. Národní stát měl peněžní zdroje, které byly v+těší než zdroje jednotlivců a nebo trhu.
Svým způsobem jsou na tom dnes malé národní státy podobně jako malé vesnické komunity. Mnohá z rizik jsou celostátního charakteru - tak jako ekonomický propad. Malé země se cítí vydané na pospas událostem, které nemohou kontrolovat a mají jenom omezené zdroje. Řecko a Irsko mohou udělat pouze málo proto, aby oživily svoji ekonomiku. Pokud bude evropská a globální ekonomika prosperovat, budou prosperovat jejich ekonomiky a pokud tyto ekonomiky prosperovat nebudou, nebudou prosperovat ani jejich ekonomiky.
Nicméně je ti jeden rozdíl. Většina rizik, kterým byly vystaveny farmářské komunity byly dílem přírody - povodně nebo sucha. Mnohá z rizik, kterým jsou vystaveny země dnes jsou dílem lidí. Politika na národní a globální úrovni ovlivňuje jak rizika, kterým jedinci a jednotlivé země čelí, tak jejich kapacitu těmto rizikům čelit.
Globalizace zvýšila jak rozsah, tak velikost rizika. A problém, který nastane někde v systému se může rychle přenést přes hranice. Viděli jste to na hypotéční krizi, která začala ve Spojených státech a rychle se proměnila v globální krizi. Ptačí a prasečí chřipky ukazují jak rychle by se nemoci mohly rozšířit kolem světa. Terorismus Al-Kaida - se staly globálními. Pokuste se ji zničit v jedné zemi, nic nezískáte, přesune se do jiné země.
Přestože globalizace zvýšila riziko tímto způsobem, zároveň snížila schopnost národních států - politické jednotky, která v předcházejících dekádách na sebe stále více a více brala roli ochránce - plnit svoji roli. Zajisté míra, ve které se tak děje je různá. Veliké státy jako Spojené státy nebo Čína si zachovávají schopnost jednat nezávisle. Středně velké státy se často vzdaly suverenity ve prospěch větších entit jako je Evropská Unie (EU), zatímco malé státy se staly natolik slabými, že se o nich hovoří jako o křehkých a nebo nefunkčních (failing). Globalizace podemlela schopnost států několika způsoby. Za prvé, ať už úmyslně a nebo ne, zmenšila jejich schopnost vybírat daně, obzvláště z kapitálu. Tak jak se kapitál stal mobilním, mohl se jednodušeji přesunout s jurisdikce kde byl (podle svého názoru) přespříliš zdaněn a nebo regulován od jiné jurisdikce, kde měl lepší podmínky. Pracující, většinou, tuto možnost neměli. Alespoň část ochrany se ochrnou chudých a těch nejzranitelnějších a toto nevyřčené omezení na výběr daní od těch, kteří měli největší schopnost přispívat zanechal mnohé sáty bez fondů potřebných pro adekvátní systém sociální ochrany.
Ne jenom, že byly státy potenciálně vykuchány díky omezení zdanění, mezinárodní pravidla a standardy, které byly ustanoveny omezily svobodu států jednat způsobem, který by mohl poskytnou ochranu jejich občanům. Implicitně více a více plnomocí bylo delegováno. Pravidla pro trh a finance byla vytvořena, alespoň částečně, v mezinárodní aréně. Obchodní smlouvy například donutily nahradit kvóty celními tarify a přestože celní tarify přinášejí určité výhody vystavují země také většímu risiku (…) Až do ne dávna obchodní smlouvy a … IMF nutily země k liberalizaci finančních a kapitálových trhů. - k zrušení regulací, které pomáhaly stabilizovat přeshraniční toky kapitálu, což vyústilo ve zvýšenou makroekonomickou nestabilitu. …
Globalizace také narušila monopol na násilí - který byl často chápán jako něco, co dělá stát státem. Pouze několik velikých států jako jsou Spojené Státy, Rusko…si zachovaly svoji schopnost požít své vojenské síly unilaterálně…V mnoha státech je schopnost vynucovat zákony a pořádek a chránit obyvatele před každodenním zločinem silně oslabena a zredukována neschopnost ochraňovat vládní elity.
Zajisté vlády se dobrovolně vzdaly suverenity, ale obzvláště malé státy cítily, že nemají na vybranou…..Ekonomické smlouvy byly typicky dohodnuty ministerstvy …a úzce spojeny se speciálními zájmy….Pouze tehdy, když se občanská společnost vyvinula mohutnou kampaň…byla moc farmaceutických společností …omezena.
….Ale globalizace se stála předmětem kontroverze - stala se viditelnou - až po skončení studené války….kolaps komunismus byl interpretován jako vítězství Spojených států. Tato interpretace byla také vítězstvím pro soubor určitých myšlenek….americký styl kapitalismu, založený na představě, že volné a neomezované trhy jsou nejlepším základem ekonomické organizace zvítězil necelé čáře. …
…Tento přehledný svět byl nenapravitelně zničen…9/11...Afganistan … Irák…americká ekonomika se ukázala křehčí než si její největší kritikové mysleli…dysfunkční ekonomický systém…víra v volné a neregulované trhy už neexistuje, právě tka jako neexistuje víra ve schopnost Spojených států zajisti bezpečnost…
…existuje nebezpečí ústupu do obranných pozic…protekcionismus… soukromé bezpečností společnosti …
Globalizace ….znamená také přínosy…..Je tu obava, že bezhlavý protekcionismus přijde draho těm lidem, kteří na globalizaci vydělali - těm v rozvojovém světě…
…existuje alternativní cesta…sociální ochrana bez protekcionismu. Sociální ochranou míním více než jen ekonomickou záchrannou síť pro ty na dnu společnosti. To nestačí pro ty ve středu, kteří vidí ohrožení svého životního stylu. Chtějí zabezpečení proti signifikantní ztrátě svého životního standardu. …Občané se bojí o životní prostředí a fyzickou bezpečnost. ….o přístup k zdravotní péči… o penze, bojí se, že jejich děti nebudou moc žít tak dobře jako oni sami. V mnoha zemích se trhy občanům, že ačkoliv trhy nemohou zabezpečit požadované bezpečí, nemůže tak učinit ani vláda. Nemůžeme si to dovolit….Taková tvrzení jsou zvláštním způsobem ironická. Globalizace se hájí tím, že zvyšuje životní standart a přesto globalizace brání společnosti, aby poskytovala jednu ze základních věcí, o kterou mají lidé zájem - bezpečnost. Domníváme se, že tento závěr je nesprávný.
.
Globální kapitalismus v době neoliberálním ideologie si žádá bezbřehou volnost podnikání, ve které na prvním místě stojí preference vysoko ziskových/rizikových investic.
Bezpečnost jak jedince tak jakýchkoliv seskupení - která v sociálním kapitalismu byla jedním z nejdůležitějších tmelů společenské soudržnosti - dostala druhotný společenský význam.
Existenčně znejištění/manipulovatelní nejsou schopni - ve své funkci podřízeného nevypočitatelným imperativům/rozkazům neoliberálního režimu - psychické zatížení trvale snášet.
Pojem svobody je natolik ambivalentní, že pocit nejistoty/nebezpečnosti se stává převažující.
Existenční nejistota tak panuje v různém hávu a na kterémkoliv stupni hmotného zabezpečení.
Vzniká poptávka po vizi zabezpečující/solidární společnosti.
Pojem sociální solidarity typu sociálního kapitalismu je neplatný. Byl znevážen a vypuzen dokonce i z agendy sociální demokracie.
V uvolněném prostoru se k zajištění bezpečnosti nabízí nacionalisté, protofašisté, ........, až po globální teroristy,
kteří jednoduše vědí bezpečně co je to pravá solidarita se znejištěnými.
Otevřenou otázkou zůstává kdy se v hlavách těhle divochů Babišů a Trumpů rozhostí zájem o postneoliberální bezpečnost ...bych dodal.
A ty "demokratické" Spojené státy se svým zabsolutizovaným liberalismem jsou podnes vysloveným rájem internetových fašistů z celého světa - neboť v rámci "svobody projevu" není možno i jejich nejcyničtější fašistoidní projevy jakkoli stíhat.
Je totiž nutno především rozlišovat mezi dvěma velice příbuznými, a přece odlišnými pojmy respektive pohnutkami: mezi strachem na straně jedné, a mezi nejistotou (či snad spíše: znejistěním) na straně druhé.
Musím přiznat, že jsem doposud neměl žádný osobní kontakt k některému z oněch militantních xenofobů respektive nepřátel imigrantů (někteří z nich se brání označení za xenofoby). Z uvedeného důvodu je moje následná téze do určité míry jenom diagnózou "od stolu"; ale přesto se mi zdá být dosti dostatečně odůvodněná.
Setrvávám totiž nadále u přesvědčení, že rozhodující motivací všech těch "islámobijců" a jim podobných není strach. Ustrašený člověk vypadá už napohled skutečně zcela jinak, nežli tyto agresivní militantní hordy, s maketami šibenic v rukou. Přinejmenším bezprostřední motivací se zdá být docela obyčejná nenávist. Nenávist vůči všemu cizímu, co by nám mohlo nějakým způsobem narušit náš neposkrvněný svět naší přece tak líbezné české domoviny. Zkrátka: motivací se zdá být především docela obyčejný šovinismus; a nikoli strach.
Teprve při zkoumání hlubších příčin, proč zrovna v současné době tento šovinismus natolik explozivně narůstá, je možno pokročit k nějakým hlubším, skrytým motivacím. Ale v tomto případě by asi daleko spíše nežli o "strachu" v klasickém smyslu bylo důvodné hovořit o pocitu nejistoty. Nejistoty principiální, existenciální, nejistoty o vlastní pozici, o vlastní identitu v tomto světě.
A to je přesně ten fenomén, který jsem už sám uvedl: v ultramoderním, industriálním a hyperglobalizovaném světě jedinec ztrácí svůj pocit vlastní identity. Ten pocit, že někam patří, že je součástí nějaké zcela konkrétní komunity, jemu důvěrně známé pospolitosti. Tak, jak tomu bylo dříve, když byl každý člověk naprosto přirozeně a pevně zakotven v pospolitosti své vsi, anebo - ve městě - alespoň svých sousedů. Kdy život měl svůj pevný a jednoznačný běh a řád. Tyto přirozené životní jistoty a vazby se čím dál tím uvolňují, rozplývají a hroutí. Z toho vzniká pocit existenciální nejistoty - a jako reakce právě ona přemrštěná, křečovitá touha udržet alespoň poslední zbytky - víceméně fiktivní - pospolitosti. Kterážto touha se pak projevuje právě ve formě šovinismu, pociťovanému jeho aktéry ovšem jakožto "heroický" boj proti cizím invazorům všeho druhu.
Takže, ještě jednou: rozlišujme důsledně pojmy. Opravdu nemám pocit, že by za oněmi stávajícími projevy šovinismu stál v prvé řadě strach jako takový; ale to narůstající znejistění novodobého individua globalizovaného světa (a globalizovaného kapitalismu, bezpochyby) by mohlo být docela reálným vysvětlením.