Gradující evropská krize, spojená se zástupy migrujících, posiluje jednotlivé národní autoritáře. Mediální strašení vytváří poptávku po pevné ruce a instantním bezpečí. „Podle mě se zrodí skvělá díla: vzniknou eseje, možná dokonce literární díla, krásné politické debaty. To, co z toho vznikne, bude zajímavé, žádné euroblábolení, ale opravdová, krevnatá středoevropská skutečnost,“ glosuje situaci maďarský premiér Viktor Orbán v rozhovoru pro Lidové noviny..

Orbánova tvář s klidnou grimasou dominuje titulní straně. Obsáhlý rozhovor s maďarským premiérem vedl při jeho prosincové návštěvě Prahy šéfredaktor István Léko.

Jde o vůbec první Orbánův výstup v českém mediálním éteru. Můžeme jen spekulovat, proč se právě Lidovým novinám podařilo vzbudit v Orbánovi zájem. Nemůžeme přitom ignorovat jejich vlastnickou strukturu. Jejich příslušnost k mediální skupině MAFRA a.s. svádí jejich politickou agendu až k omnipotentní postavě Andreje Babiše.

Na mysl vytanou dvě scény z Klusákova snímku Matrix AB. V první z nich si Andrej Babiš (bůhví zda nevědomky na stále zapnutý mikroport) stěžuje, že nemůže mediálně podpořit Viktora Orbána, protože by ho „politicky korektní“ čeští novináři neprodleně obvinili z paktování s diktátory. V druhé Babiš argumentuje, že šéfredaktorům svých médií zásadně netelefonuje, aby následně doznal, že s Ištvánem Lékem hraje pravidelně tenis, pročež není důvod, aby s ním telefonoval.

Spekulativní trojúhelník je tak kompletní. Jenže proč by mohl mít Andrej Babiš v oblibě právě Viktora Orbána?

Orbán škrtá demokracii

Hned v úvodu rozhovoru je Orbán definován jako „politicky nekorektní“ (protiuprchlická rétorika, kterou je rozhovor z obou stran stolu prodchnutý, učinila z uvozovek prázdný symbol). Jaký je však Orbán ve skutečnosti?

Má například svoje lidi na Ústavním soudu i mezi státními žalobci. Orbánovo Maďarsko rovněž dostalo v hodnocení „všeobecné svobody, politických práv a občanských svobod“ lidskoprávní organizace Freedom House nejnižší známku ze všech zemí Višegrádu, což samo osobě naznačuje, že je něco objektivně shnilého v zemi uherské.

Před pěti lety prosadila Orbánova vláda legislativu, díky které získala politická moc nepřijatelný vliv v médiích. Orbán byl sice evropskými autoritami donucen aplikovat pouze umírněnou formou zákona (žádné médium dosud nebylo žalováno státem za kritiku strany Fidesz nebo maďarského národa, jak hrozil původní návrh), přesto se mu podařilo proměnit všechna veřejná média ve věrné slouhy vlastní propagandy.

Více než dvoutřetinová parlamentní většina vládnoucí strany Fidesz, která má všechno to „škrtání demokracie“ na svědomí, činí z Viktora Orbána nefalšovaného postmoderního diktátora. A tvář diktátora by nás měla znervóznit. Redakce Lidových novin se však při výběru ilustračních fotografií div nepřetrhla, aby se tomuto přirozenému efektu vyhnula.

Orbánovou oblíbenou praxí je provokace evropských orgánů. Maďarský premiér si tak získává nemalé sympatie mezi pravicovými euroskeptiky napříč kontinentem. Každé zaváhání Evropy je pro Orbána municí k dalšímu posílení vlastní autority. Uprchlická krize na maďarských hranicích je v tomto směrů velkým finále roku 2015.

Lékův rozhovor s Orbánem lavíruje mezi neodpustitelnou novinářskou fušeřinou, dekadentní černou komedií a vzájemným tokáním dvou vyšinutých konspirátorů.

Léko představil českému publiku postavu Viktora Orbána v masce docela umírněného a zodpovědného politika, který bojoval proti komunismu, nebojí se nazývat věci pravými jmény a má pět dětí. V demokratickém světě přitom jméno Orbán vzbuzuje spíš strach, znechucení a ostrou kritiku.

A právě kritikou a bezpodmínečnou skepsí by měly demokratické síly na Orbánovo antidemokratické pojetí politiky reagovat především. Lékovy trestuhodné dotazy však v mnohém připomínaly spíš onu nekritickou dikci, s níž zahraniční zpravodaj České televize Michal Kubal konfrontoval Bašára Asada. Léko se ale nebál jít dál a maďarského státníka při rozhovoru div neškrabkal za uchem:

„Cítíte zadostiučinění?“, „Báli se tito polici nazvat věci pravým jménem?“, „Není to na Evropu, jež se zdá být jaksi zkostnatělá, trochu moc?“, „… komentáře, které se nacházejí pod vašimi prohlášeními… se neshodují s evropským mainstreamem… nenazýval bych je radikálními…“, „Mohl byste nám o těchto nových představách něco prozradit?“

A tak musel Viktor Orbán překonat dvě hranice, aby našel své bezmezně loajální ctitele v řadách soukromého tisku.

Cui bono?

Na jedné z archivních fotografií je Orbán právě zadržován policií socialistického režimu. Jedním z přídomků, jehož se mu v Lidových novinách dostalo, je „antikomunista“. Jak by asi na takovou nálepku reagovali antikomunisté z širokých řad liberálů, kteří se dnes hrdě účastní demonstrací proti xenofobii a na podporu uprchlíků?

Pro definitivní vyprázdnění pojmu antikomunismu bych pod něj pro příště doporučil zahrnout i Adolfa Hitlera.

Zcela nezbytnou fašizující ingrediencí jsou pak konspirační teorie. Viktor Orbán se českému čtenáři představil i v tomto směru v plné polní. Skvělou práci na agitačním pamfletu odvedl i István Léko, který Orbánovi na jeho bludy přihrával s nonšalantní náklonností Marka Ebena na valiu:

Orbán: „Studie ukazují, že z přistěhovalců přicházejících do Evropy se poté, co dostali občanství, stali z více než 85 procent voliči levice…“

Léko: „Že by šlo o vědomý, řízený proces?“

Orbán: „My máme podezření, že v Evropě probíhá také tajný nebo nepřiznaný import voličů.“

Která z  vládnoucích postav klíčových migračních destinací si asi zve do země davy socialistických voličů? Středová lidovkyně Angela Merkelová, nebo spíš pravicový konzervativec David Cameron?

Lidové noviny vyobrazily Viktora Orbána v takřka hrdinských barvách. Legitimizovaly tak politické autoritářství, drasticky protiuprchlickou politiku, plíživé oslabování demokracie a koncentraci mediální moci.

Cui bono?