Snad každý s liberálními názory si minulou neděli vydechl, když se ukázalo, že i v současné společenské atmosféře funguje stále francouzská protiextrémistická brzda — ona kombinace zvyku standardních stran vytvářet protiextremistické dohody mezi prvním a druhým kolem voleb a souběžného sklonu Francouzů mobilizovat se proti fašizujícím silám tak, jak to popsal zde Petr Uhl.

Pokud by Národní fronta (FN) Marine Le Penové o víkendu vyhrála, respektive potvrdila výsledek z prvního kola krajských voleb, a získala kontrolu byť jen nad jedním z třinácti krajů v evropské části Francie, etablovala by se ve výkonných pozicích, a dle znaleckých reflexí si tak usnadnila cestu k dalšímu posílení.

Proto je důležité, že se podařilo takovému scénáři zbránit.

Jak ovšem správně připomenuly ty pronikavější z povolebních komentářů, FN a Le Penová sice prohrály volby, ale z hlediska obecné podpory velice posílily. A tito voliči nikam hned tak nezmizí.

Z tohoto důvodu soudím, že jsou pro budoucnost Francie ještě důležitější odpovědi na tři otázky, jež právě víkendové volby zanechaly: za prvé, z jakých důvodů volilo právě teď tolik Francouzů FN, za druhé, zda vyčerpala FN těmito volbami svůj potenciál podpory, a za třetí, jakou strategii zvolí strana Marine Le Penové nyní a co to do budoucna znamená.

↗

Náruč Marine Le Penové zůstává otevřená. Foto NA, Twitter

Pokud jde o první otázku, patří se připomenout čísla: pro Národní frontu hlasovalo teď v prvním volebním kole 6. prosince 6,02 milionu Francouzů a ve druhém kole 13. prosince 6,8 milionu. Z hlediska podílu šlo o 27,73 a 27,36 procent voličů, přičemž účast se mezi koly zvýšila ze 49,91 na 58,44 procent.

Oněch voličů, z nichž značná část „jen tak nezmizí“, je tedy 6,8 milionu. To je ohromné číslo. Strana Marine Le Penové tolik ještě nikdy nezískala. Dosavadní rekord držela FN z druhého kola proslulých prezidentských voleb roku 2002, a tehdy podpořilo předchozího stranického lídra Jeana-Marieho Le Pena 6,4 milionu Francouzů.

FN se navíc v krajských volbách nedařilo nikdy moc obecně — nikdy, až teď. V minulých krajských volbách v roce 2010 získala sotva devět procent hlasů. Letos však obdržela více než dvacet procent ve všech krajích v evropské části Francie s výjimkou v Ile-de-France, Korsiky a Bretaně a počet svých krajských zastupitelů celkově ztrojnásobila.

Role rozhořčených

Kde se vzali ti všichni noví hlasující pro francouzskou fašizující pravici? Povolební rozbory v hlavních médiích nabídly několik vysvětlení: jednak že jde o Francouze vyděšené po pařížských teroristických útocích, jednak že o lidi volící proti stranám establishmentu, a tedy na protest, a jednak že o voliče hledající nové formy solidarity, protože zklamané tradiční i novou levicí.

Jak Hugh Schofield na BBC, tak Kim Willsherová v Guardinu, nebo i Ben McPartland z francouzské větve Localu přitom uvádějí, že strach z teroristů či odpor k migrantům nebyl tentokrát hlavní — podpora vlády po pařížských útocích ostatně spíše vzrostla a prezident Hollande kývl na bezpečnostní opatření typu hraničních kontrol, uzavírání mešit radikálních imámů či zbavování přistěhovalých extremistů francouzského občanství, které do příslušné doby prosazovala právě a zejména Národní fronta.

Významnější se tedy jeví hlasy zklamaných a rozhořčených. A zde se otevírá prostor pro odpovědi na další otázky: může FN ještě dále růst? Pozorovatelé jsou po nedělních volbách názoru, že rozhodně ano.

Ben McPartland připomíná, že Národní frontu volil tentokrát poprvé průřez populace: muži i ženy, mladí i staří, dělníci, ale i obchodníci, studenti, nezaměstnaní a podnikatelé. A Kim Willsherová poukazuje na průzkum, podle něhož se cítí dnes opuštěno tradičními stranami na osmdesát procent Francouzů.

Globalisté vs. vlastenci

Marine Le Penová a další tvůrci současné stranické linie si svou aktuální sílu i potenciál zjevně uvědomují. Otevřených antisemitských projevů se FN zbavila už dávno, v minulých letech potlačila i přímočarý rasismus. Kdysi obvyklé skandování typu „Negři pryč“ nahrazují výroky jako „Miluji černochy, ale přijde mi, že jsou šťastnější doma v Africe“. Otec předsedkyně strany Jean-Marie — sám po řadu let lídr FN s otevřeně fašizujícími sklony — je dnes okázale vylučován a ve vztahu k přistěhovalcům říká dnešní FN mnohoznačně: „Budeme je přijímat, ale vybereme si, které uvítáme.“

Sama Le Penová hned po vyjasnění výsledků nedělního kola voleb zdůraznila, že se Národní fronta stává ve Francii sjednocující silou opozice a lidé si musejí vybrat, který ze dvou vzniklých táborů podporovat: zda „globalisty“, tedy standardní strany, nebo „patritoty“, tedy FN.

Volby pak strana podle Le Penové neproměnila ve vítězství, jelikož čelila „bezprecedentní kampani lží a manipulací“.

Obě tyto dvě argumentace přitom zapadají opět do světa, respektive způsobu náhledu na svět, zklamaných a rozhořčených, a to především z levice; ovšem aniž by odporovaly vidění tradičních národoveckých voličů.

A jde-li o obsah nové linie, tedy o program, slibuje FN vedle restriktivní přistěhovalecké politiky a stálých hraničních kontrol zejména zase práci — konkrétně podporu domácích výrobců a zemědělců a reindustrializaci země skrz program „hospodářského vlastenectví“... který však předpokládá demontáž hospodářské a měnové unie, ba možná i společného trhu EU celkově.

Rok a půl času

Jak už naznačeno v úvodu, žije ve Francii stále dost lidí, kteří jsou ochotni v případě nástupu Národní fronty hlasovat pro tradiční strany, i když je jinak už příliš nepodporují. Mezi prvním a druhým kolem letošních voleb se takto zmobilizovalo přibližně 3,6 milionu lidí. FN volilo ve druhém kole navíc „jen“ 0,8 milionu Francouzů.

Tento jev — a stejně tak ochota politiků ze slabších tradičních stran odstoupit v zájmu zadržení FN z voleb, a pomoci tak silnějším, jako to učinili tentokrát socialističtí kandidáti v Pikardii/Nord-Pas-de-Calais a v Provence/Azurovém pobřeží — nechává do budoucna stále určitou naději.

Dokud bude však pokračovat trend eroze sociálního státu a úbytku pracovních příležitostí, a dokud se nebude zároveň nabízet důvěryhodná alternativa prosazující nějakou formu účinné solidarity, bude mít Národní fronta stále prostor k růstu.

V příštím roce se ve Francii nevolí. Nedá se tak čekat, že by FN posílila výrazněji současná schengenská krize. Národovci ostatně řešení problémů kolem uprchlíků nenabízejí — chtějí jednoduše zrušit stávající režim přerozdělování žadatelů o azyl do ubikací v různých částech země a zastavit financování neziskovkám, které uprchlíkům a dalším migrantům pomáhají.

Hlavní volby — a to jak prezidentské, tak parlamentní — čekají Francii na jaře 2017. Do té doby je třeba konat.

Zatímco výhra FN v proběhnuvších krajských volbách by totiž znamenala „pouze“ zmíněné etablování strany ve výkonných pozicích — v rámci krajských politik mohla FN dle znalců škodit snad jenom omezováním dotací různým asistenčním organizacím —, výhra ve velkých volbách by změnila vše.

FN prosazuje obnovení stálé ostrahy francouzských hranic, znovuzavedení franku či vyvázání země ze systému volné průmyslové soutěže v EU a společné zemědělské politiky — tedy de facto konec hlavních výdobytků evropské integrace. Politicky se chce Marine Le Penová orientovat více na spolupráci s Ruskem, ekonomicky pak na Čínu.

Připočte-li se démonizace muslimů, kritika korektního vyjadřování, popírání vlivu člověka na změny klimatu, svádění všeho na přistěhovalce a orbánovské vystupování, dá se poměrně dobře vykreslit, jak by Francie po nástupu FN vypadala. Prohra Le Penové v krajských volbách tak není věru to hlavní. Tím nejdůležitějším jsou nyní odpovědi na úvodní otázky — odpovědi na to, jak si se sílící Národní frontou ostatní politické síly v zemi poradí.