Letošní americké prezidentské volby i jejich výsledek provázela nebývalá hysterie. Zajímavé jsou rozporné reakce z táborů evropské pravice a levice. Dělící linie probíhala zjevně jinudy. Postoj k těmto americkým volbám zařazoval lidi nikoliv na ose pravolevé ale opět na pomyslné ose někde mezi od života utrženými sluníčkáři a těmi, co naslouchají hnědým vábničkám. Není divu, typická programová témata byla upozaděna, média jakoby nezajímala. Z elitářského oligarchy ale vytvořila iluzorního nepřítele mainstreamu.

Provokativně nekorektní a v případě Trumpa otevřeně šovinistická prohlášení otevírala Pandořinu skřínku podvědomí lidí frustrovaných důsledky globalizace. V Evropě jsme zažili nástup obdobných politických typů Berlusconiho či Orbána (u nás na tuto teatrální strunu hrají Zeman s Babišem). Stejně jako Donald Trump vykazují onu nietzscheovskou „der Wille zu Macht“ sebevědomých vůdců davu, kteří jsou ochotni jít ve svém arogantním populismu až na samotnou hranu legálních a etických možností.

Zpočátku byli na rozpacích z Trumpa i příznivci Republikánů. Také český exprezident Václav Klaus se ještě letos v březnu nechal slyšt, že nominace Trumpa je symbolem zoufalství a beznaděje amerických republikánů. Kritika Trumpa ale jen posílila jeho falešnou identitu bojovníka s mainstreamem. Byla to snad jen záměrná reality show? Nyní se i Václav Klaus přiřadil k zástupu gratulantů. Asi nepřekvapí, že vítězství republikánského kandidáta nakonec ve světě nakonec přivítala zejména národně konzervativní až krajní pravice.

Proč ale i někteří na levici kvitují vítězství Trumpa? Návrat k reaganomice a thatcherismu přeci není pro levici žádnou inspirací. Anachronismem je oprašování izolacionistické doktríny (vyhlásil ji prezident James Monroe v roce 1823). Někteří se na levici utěšují heslem „čím hůře, tím lépe“ (že šok přispěje k novému počátku levice), jiní se těší, že Trump možná oslabí USA, ale posílí světový mír, tím že ukončí eskalaci vztahů USA a Ruska. A ti nejnaivnější slaví vítězství demokracie nad establishmentem a mediální manipulací. Ve skutečnosti vzniká v USA silně rozštěpená společnost provázená krizí stranického systému.

Otevřený šovinismus Donalda Trumpa není jen vadou na politickém designu nového „bílého otce z Washingtonu“ — to je z jeho strany autentické a promyšlené. Při volební účasti 54 % pro něj hlasovali hlavně starší bílí muži, z venkova, méně vzdělaní, věřící protestanti a katolíci. Především ale Trump mluví za mocné této globální supervelmoci: žádný táta pracujících či mírotvorce s olivovou ratolestí opravdu není. Nyní přichází doba konfrontovat rétoriku a praxi. Možná to budou právě Trumpovi voliči, kteří už v příštím roce budou v šoku z rozdílu mezi Trumpovými slovy v kampani a jeho prezidentskými činy.

Přichází lekce praktické trumpologie

Nyní postrádají smyslu debaty, zda by byla Hillary levicovější, nebo co by se stalo, kdyby nezadupala jiného nominanta Demokratů, Bernieho Sanderse. Ani to, že Trumpovi nahrál systém „Electoral Cllege“ (na absolutní počet hlasů o 390 tisíc vyhrála Clintonová). Pravdou je, že Clintonová ztratila nemálo hlasů od odborářů i od zastánců mírového hnutí a v některých částech rozhodla o její prohře volba třetí alternativy, hlavně libertariánů či zelených. To, co zaznělo od vítězného Trumpa v kampani, oprávněně vyvolalo znepokojení. Nyní je důležité, jak bude vypadat praxe. Zvolání, jak Trump vysuší „washingtonskou bažinu“, jsou jen předvolební řeči.

Trump je kandidát, kterého lze zařadit do jedné linie s jeho republikánskými předchůdci Reaganem či Bushem. Na rozdíl od nich je ale spíš vulgární showman než politik. V té se bude muset opřít o své profesionálnější okolí. A to bude z republikánské konzervativní tradice vycházet. Americký parlament je nyní ovládán právě těmito Republikány. Znamená to, že budou prosazovat vše, co Trump předhodil davu před volbami, anebo ho budou spíše krotit?

Obyvatelstvo Spojených států jistě nelze redukovat na nácky slavící vítězství bílého muže „nad barevnou havětí a židáky“. Trumpovy hospodářské úvahy rámuje především kritika globalizace z izolacionistických pozic. Trump ale jistě umí být i pragmatik a protřelý obchodník. Jestli jeho otec využíval k zbohatnutí mezer v programu New Deal při výstavbě bytů, Trump sám využil zase svých bankrotů k vybudování globální značky a k neplacení daní po dobu téměř dvaceti let. A ani dnešní multipolární svět neznamená konec globalizace.

Troufnu si především označit za iluzi, že Trump v Bílém domě znamená konec světového četníka. Geopolitická konkurence USA a Ruska nebo Číny je objektivní. Jen se vzdalujeme od unipolárního světa a multipolární svět bude mít těch četníků víc. Důsledkem bohužel není mír, nýbrž nová vlna zbrojení, která potěší generály tam i tady. Trump dal ostatně už jasně najevo, že americká armáda musí být silnější, a jeho adept na ministra obrany tvrdí, že „s Ruskem je třeba jednat racionálně, ale z pozice síly“. Více vojska a více raket je důsledek.

Trump slíbil vyrovnat příjmové rozdíly v USA, hovoří o masivním plánu investování do domácí infrastruktury. Kde ale na to vše chce vzít, když současně chce snížit míru zdanění? U daně z příjmu chce snížit berně nejbohatších Američanů z 39,6 na 33 %. U firemní daně chce snížit berně z 35 na 15 %. Hovoří také o deregulaci finančního trhu, rozpaky z toho ale jsou i na Wall Streetu, který by tím býval mohl být potěšen.

„Znovu veliká Amerika“ se nedá vytvořit jen z domácí spotřeby a kovbojského patriotismu. Izolacionalismus v duchu Monroovy doktríny je dnes absurdní. Domácí výrobce chce Trump chránit zejména 45% celním tarifem na dovoz z Číny. To ovšem bude mít nutně vliv na globální ekonomiku (proti dumpingu na čínské zboží se vyslovila i WTO). A na americkém kontinentě může mít podobný vliv přístup Trumpa k  Mexiku. Ve střehu je i největší evropský obchodní partner USA, Německo.

Blíží se snad etapa nových obchodních válek? Na Evropu mohou mít vliv nejen americké pokusy o silnější protekcionismus, ale také tlak na větší evropské výdaje na obranu.

Výrazné protesty po zvolení Trumpa jsou něčím pro USA netypickým — chování nového prezidenta tak budou korigovat nejen korporace a republikáni v kongresu, ale i nálady veřejnosti. Couvat začíná Trump od vyhlášení, že zruší zdravotnickou reformu dosluhujícího prezidenta Baracka Obamy z roku 2014. Ta zpřístupňuje zejména zdravotní péči 48 milionům Američanů bez zdravotného pojištění.

Pro kritiky americké politiky ve světě současně platí, že radovat se, že Trump poníží USA, jako Jelcin ponížil Rusko, by nebylo zrovna moudré. Až první lekce praktické „trumpologie“ v příštích měsících ukážou, jak vážnou změnu tyto volby přinesly.