Poslední mezinárodně politické události jen zdůraznili, že Evropa je hozená do vody a nevíme jestli umíme plavat. Když se na jaře Británie rozhodla v referendu opustit EU, mnohým teprve začalo docházet, jak historický zlom to může být.

Tehdejší premiér David Cameron zřejmě referendum rozjel jenom proto, aby pro Britániii vymohl rozšíření opt outů. Referendum bylo pouze konzultativní, rozhořeli se debaty co a jak teprve nyní. Brexit totiž ještě nezačal, ten se spustí až po podání oficiální žádosti Londýna do Bruselu dle 50. článku Lisabonské smlouvy. Debata o tvrdém či měkkém Brexitu se mohou vléci ještě dlouho. Nastává tedy období přesvědčování poslanců, ale také může nastat varianta předčasných voleb, které by pak byly vlastně jakými opakovaným referendem o Brexitu.

Když londýnský „High Court“ rozhodl na stížnost Ginny Millerové, že žádost o aktivaci článku 50 evropské smlouvy smí schválit jen britský parlament, znovu se otevřela otázka, jak využít čas, který před učiněním nevratného kroku ještě existuje. A v členských zemích EU na kontinentě si kromě eurofobů těšících se na destrukci politické integrace, zase všichni uvědomují, že mají-li společnou Evropu zachránit, musí ji učinit funkčnější.

Jinak bude vlna exitů pokračovat a EU přestane existovat jako samostatný prostor rozvoje v multipolárním světě. Myšlenka nového počátku pro Evropu je ovšem zatím dost vágní, pouhé odtržení alternativců od evropského mainstreamu je málo, pokud je zapotřebí širší shoda.

Někteří hovoří o Brexitu jako o splnění přání prostého lidi a o levicovém smyslu exitu (a tedy o potřebě fandit takzvanému Lexitu). Ale stejně jako elity, tak i plebs byl v této otázce rozdělený. A poněkud anachronická nacionální vlna provázející kampaň k Brexitu současně zasáhla jak bílé, tak modré límečky. Z toho se odvíjí možný závěr, že levice by neměla fandit destrukci evropské integrace, být za užitečné idioty nacionalistů, ale využít krize kolem Brexitu k vyššímu tlaku na potřebné změny.

Opoziční britské labouristy to dilema viditelně štěpilo a po Brexitu byl jejich spíše levicový šéf Jeremy Corbyn odvolávaný za pasivitu v kampani proti odchodu Británie z EU. Ale i zdánlivě úspěšný UKIP najednou neví co se svým vítězstvím v referendu.

Máme nějaký plán B?

Minulý týden v rozhovoru pro Sunday Mirror řekl Corbyn, že nechce podminovávat naplnění výsledků referenda, ale že nemá smysl tlačit na Brexit za každou cenu. A pustil do kritiky způsobu, jakým připravuje Brexit premiérka Theresa Mayová. Levice se asi právem obává, že odchodu z EU bude zneužito k návratu thatcherismu, možná ještě v tvrdší podobě. A Corbyn trvá na tom, aby vláda po odchodu z EU garantovala nesnížení „evropských“ práv zaměstnanců a spotřebitelů.

S tím ovšem kontrastuje kauza boje francouzských odborářů proti plánu socialisty Hollanda liberalizovat pracovní zákoník. A nelze zapomenout ani na to, jak Klaus se svým eurofobním křídlem bojoval z nacionálně konzervativních pozic proti ratifikaci Sociální charty a Evropské charty lidských práv.

Malá Komunistická strana Británie se na jaře letošního roku raději rozhodla pro bojkot referenda. Prohlásila, že nemíří na podstatu problému a že manipuluje občany v obou rozhodovacích variantách, tedy že lidem nepomůže ani setrvačné neoliberální ANO ani nedomyšlené nacionálně konzervativní NE.

Ovšem radikální levice se bude muset vypořádat s otázkou, zda lze současný společný dům opravit, a nebo zbořit. Demolice EU by totiž nevyčistila jen dějinný terén, ale možná otevřela bránu spíše k změnám k chaosu. Tedy k systému kdy volný prostor budou mít jen kapitalističtí oligarchové a ostatním by zbyla role poslušných poddaných hlídaných národní byrokracií.

S doporučením Brexitu se otevřela Pandořina skříňka i s jinými problémy. A zdaleka nejde jen o nezávislost Skotska, o kterém znovu mluví Nicole Strugeonová, premiérka skotské vlády. Irská Sinn Fein, která je součástí levicové frakce GUE/NGL v Evropském parlamentu, volá po takzvaném grónském modelu pro Severní Irsko (tedy v opačném smyslu — Dánsko je v EU, Grónsko nikoliv).

Proirské strany se pochopitelně obávají posílení vlivu prolondýnských sil a chtějí, aby Belfast mohl zůstat v EU, aby směrem k Dublinu nevyrostla zeď. A že narušení občanského smíru v Severním Irsku by mohl být problém si jistě uvědomují i v Londýně.

Evropské nejistoty nejspíš ovlivní také vývoj v USA. Izolacionalismus byl ústředním tématem populistického vystupování nového prezidenta Donalda Trumpa. Lze vůbec USA jako hospodářského giganta obehnat zdí bez dopadu na globální ekonomiku? Nejde jen o kritický vztah k rozjednané TTIP, ale k tomu co může způsobit snaha zdanit čínský dovoz do USA.

Zřejmě by přinesl jeho přesměrování ve větší míře do EU a celou sérii destabilizujících obchodních válek. Trump také sliboval finančnímu sektoru uvolnit regulaci, která přišla v souvislost s krizí roku 2008. A je tu i téma evropské bezpečnosti, tedy jak reagovat na případné oslabení amerického pilíře NATO v Evropě. Jsme v EU připraveni diskutovat alternativy? Bohužel ne, všichni se tváří jako by současná podoba NATO byla konstanta. Blouznit o hrdé a nezávislé Evropě bez obsahu je značný problém.

Evropský integrační stroj nejen skřípe, hrozí, že se přímo rozpadne. Je to důsledek především špatných společných pravidel. Některá jsou byrokraticky zbytečná či neúčinná, některá diskriminují celé sociální skupiny či malé země. Znamená to snad, že od špatných nadnárodních pravidel máme míři k jejich absenci?

Nebo se zaměřit na to, aby společná pravidla byla dobrá? To ovšem neprosadí byrokratické instituce jako Evropská komise s Junkerem v čele. To musí být produkt silného tlaku zdola. Tím ovšem poroste poptávka po formulaci reálné a proveditelné alternativy. Tomu se zatím věnují iniciativy jako jsou různé evropské altersummity, diskuzní platforma „Plan B“ či hnutí „DIEM“. Nejasnosti kolem britského exitu a Donald Trump v Bílém domě nároky na debaty o společné evropské budoucnosti ještě zvýší.