Poslední mezinárodně politické události jen zdůraznili, že Evropa je hozená do vody a nevíme jestli umíme plavat. Když se na jaře Británie rozhodla v referendu opustit EU, mnohým teprve začalo docházet, jak historický zlom to může být.

Tehdejší premiér David Cameron zřejmě referendum rozjel jenom proto, aby pro Britániii vymohl rozšíření opt outů. Referendum bylo pouze konzultativní, rozhořeli se debaty co a jak teprve nyní. Brexit totiž ještě nezačal, ten se spustí až po podání oficiální žádosti Londýna do Bruselu dle 50. článku Lisabonské smlouvy. Debata o tvrdém či měkkém Brexitu se mohou vléci ještě dlouho. Nastává tedy období přesvědčování poslanců, ale také může nastat varianta předčasných voleb, které by pak byly vlastně jakými opakovaným referendem o Brexitu.

Když londýnský „High Court“ rozhodl na stížnost Ginny Millerové, že žádost o aktivaci článku 50 evropské smlouvy smí schválit jen britský parlament, znovu se otevřela otázka, jak využít čas, který před učiněním nevratného kroku ještě existuje. A v členských zemích EU na kontinentě si kromě eurofobů těšících se na destrukci politické integrace, zase všichni uvědomují, že mají-li společnou Evropu zachránit, musí ji učinit funkčnější.

Jinak bude vlna exitů pokračovat a EU přestane existovat jako samostatný prostor rozvoje v multipolárním světě. Myšlenka nového počátku pro Evropu je ovšem zatím dost vágní, pouhé odtržení alternativců od evropského mainstreamu je málo, pokud je zapotřebí širší shoda.

Někteří hovoří o Brexitu jako o splnění přání prostého lidi a o levicovém smyslu exitu (a tedy o potřebě fandit takzvanému Lexitu). Ale stejně jako elity, tak i plebs byl v této otázce rozdělený. A poněkud anachronická nacionální vlna provázející kampaň k Brexitu současně zasáhla jak bílé, tak modré límečky. Z toho se odvíjí možný závěr, že levice by neměla fandit destrukci evropské integrace, být za užitečné idioty nacionalistů, ale využít krize kolem Brexitu k vyššímu tlaku na potřebné změny.