Taktika krajní pravice pro jejich evropský nástup z opozice je oddělit se opticky od otevřeně fašistické minulosti do roku 1945 a nabídnout jakousi postfašistickou, legální softverzi svého tradičního programu. Staví i nadále na sympatiích k autoritářské vládě silných vůdců a sociálním egoismu, šovinistického vůči těm cizím.

Ale prvky otevřeného etnického a kulturního rasismu jsou měkčí a pozorně si hlídají meze zákona (které ovšem mají tendenci rozšiřovat).

Antisemitismus a obdiv k metodám holokaustu je nahrazen provinciální xenofobií (zejména islamofobií) a izolacionalistickou politikou ostnatého drátu, s voláním po vyzbrojování populace vůči vnějším „hrozbám“ (a tedy privatizací bezpečnostních funkcí státu).

K tomu patří i legitimizace metod deportace problémových a dvojí etalon lidských práv. Často se tito postfašisté spojují s prvky militantního libertariánství až anarchokapitalismu, brojící proti regulaci a přerozdělování vůbec, líčí to jako cestu ke svobodě, i když to lze chápat i jako nahrávání velkokapitálu.

EU verze 2.0

Také česká scéna je v této věci stále více rozštěpená. Kdeže jsou časy, kdy přesvědčený eurofederalista Miloš Zeman nekompromisně prohlašoval o svém protivníkovi: „Představte si Klause, jak prohlašuje ‚Jsem pro evropskou sociální chartu‘. To je jako by Hitler říkal, že má rád Židy“ (jaro 1996).

Klaus sám se svým euroskepticismem přitom dál posouvá. Když v lednu 1996 Václav Klaus jako premiér podal přihlášku do EU, užíval si ještě světla ramp. V listopadu 2009 už podepisoval ratifikaci Lisabonské smlouvy se zjevnou nechutí.