Dnes v podvečer začne v Poslanecké sněmovně diskuse o budoucnosti Evropy po Brexitu, která je i budoucností České republiky v Evropě. A pokud chceme žít v moderní a důvěryhodné Evropě, musíme vysvětlit čím dál vice skeptickým spoluobčanům jak toho dosáhnout. Podle jarního eurobarometru čeští euroskeptici dosahovali 51 procent z dotazovaných (eurooptimisté 47 procent). Pro srovnání u našich slovenských sousedů to bylo pro euroskeptiky 46 a eurooptimisty 51 procent).

Británie se nyní utěšuje, že oslabení její vazby na kontinentální Evropu vykompenzuje vazbou na Commonwealth. Chtít po Evropě aby ponechala Británii svobodu pohybu zboží, kapitálu i služeb, zkrátka přístup na jednotný trh zcela bez břemene evropské odpovědnosti, je nereálné. Nepochybně s pádem libry se na ostrovech prodraží dluhové finance a ekonomické nejistoty povedou k odlivu peněz a investorů do bezpečnějšího přístavu. Jak kvalitní byly studie odhadující propad britského hrubého domácího produktu, ukáže čas. Nenastává žádný konec světa, ale že Spojené království bude zasaženo ekonomicky i politicky, je jasné.

Stejně tak je jasné, že odchod Británie je ztrátou i pro EU. Odchází země významného rozměru (pátá ekonomika světa), také člen G8 a člen Rady bezpečnosti OSN. Okamžikem kdy britská vláda oficiálně podá žádost o vystoupení z EU, přestává se podílet na evropském rozhodování (zatím není jasné, kdy tento okamžik nastane, Londýn může požádat i o prodloužení dvouleté lhůty).

Nastává složité jednání s Brity o nový režim vzájemné výměny zboží a služeb v objemu více jak pět set miliard liber. Obě strany nepálí mosty, ale výsledek může mít netradiční podobu. Za špatnou reakci bych považoval uraženost zbytku EU a centralizující mobilizaci osy Paříž-Berlín bez ohledu na situaci v dalších zemích EU. Vyžívat se v tom, že angličtina přestane být jednacím jazykem EU, je dětinské. A vyhrožovat urychleným prosazováním „více Unie“ a rozšiřování eurozóny indolentní.

EU se po Brexitu změnit musí. Reformovatelnost EU záleží na jejích členských státech, na schopnosti sebereflexe a hledání konsensu v strategických otázkách. Zastánci další liberalizace unie ztratili v Británii významného spojence. Evropa už k pouhému EFTA necouvne. Ale nepřichází ani vlna federalizace. Nyní je třeba hlavně vysvětlovat zbylým 27 členským státům i všem euroobčanům, že evropská integrace představuje naději obstát v globální soutěži. Možnost dohodnout se na společných pravidlech ukončuje staletí vzájemných řevnivostí, které oslabovaly starý kontinent a které v minulosti vedly i k válkám. Zejména malé země potřebují společná pravidla a hra na úplnou nezávislost jim nepomůže. My nejsme ani Švýcarsko ani Norsko a žít jako Robinson nelze.

Vláda musí v této situaci prosazovat kritickou sebereflexi celé EU. Věnovat se jen britskému exitu nemocnou Evropu nevyléčí. Vykřikovat ale v situaci neujasněného postupu o co nejrychlejším „Czechoutu“ považuji za nezodpovědné panikaření. Článek 50 Lisabonské smlouvy má své opodstatnění, pokud lze do EU vstoupit, je logické, že lze z ní i vystoupit. To ale není jak vystoupit z tramvaje, takové věci se předkládají jen po zralé úvaze. Signálem uvážlivosti politiků je, že u nás žádná významnější politická síla po okamžitém referendu o našem vystoupení z EU po vzoru Britů nevolá.