Dnes v podvečer začne v Poslanecké sněmovně diskuse o budoucnosti Evropy po Brexitu, která je i budoucností České republiky v Evropě. A pokud chceme žít v moderní a důvěryhodné Evropě, musíme vysvětlit čím dál vice skeptickým spoluobčanům jak toho dosáhnout. Podle jarního eurobarometru čeští euroskeptici dosahovali 51 procent z dotazovaných (eurooptimisté 47 procent). Pro srovnání u našich slovenských sousedů to bylo pro euroskeptiky 46 a eurooptimisty 51 procent).

Británie se nyní utěšuje, že oslabení její vazby na kontinentální Evropu vykompenzuje vazbou na Commonwealth. Chtít po Evropě aby ponechala Británii svobodu pohybu zboží, kapitálu i služeb, zkrátka přístup na jednotný trh zcela bez břemene evropské odpovědnosti, je nereálné. Nepochybně s pádem libry se na ostrovech prodraží dluhové finance a ekonomické nejistoty povedou k odlivu peněz a investorů do bezpečnějšího přístavu. Jak kvalitní byly studie odhadující propad britského hrubého domácího produktu, ukáže čas. Nenastává žádný konec světa, ale že Spojené království bude zasaženo ekonomicky i politicky, je jasné.

Stejně tak je jasné, že odchod Británie je ztrátou i pro EU. Odchází země významného rozměru (pátá ekonomika světa), také člen G8 a člen Rady bezpečnosti OSN. Okamžikem kdy britská vláda oficiálně podá žádost o vystoupení z EU, přestává se podílet na evropském rozhodování (zatím není jasné, kdy tento okamžik nastane, Londýn může požádat i o prodloužení dvouleté lhůty).

Nastává složité jednání s Brity o nový režim vzájemné výměny zboží a služeb v objemu více jak pět set miliard liber. Obě strany nepálí mosty, ale výsledek může mít netradiční podobu. Za špatnou reakci bych považoval uraženost zbytku EU a centralizující mobilizaci osy Paříž-Berlín bez ohledu na situaci v dalších zemích EU. Vyžívat se v tom, že angličtina přestane být jednacím jazykem EU, je dětinské. A vyhrožovat urychleným prosazováním „více Unie“ a rozšiřování eurozóny indolentní.

EU se po Brexitu změnit musí. Reformovatelnost EU záleží na jejích členských státech, na schopnosti sebereflexe a hledání konsensu v strategických otázkách. Zastánci další liberalizace unie ztratili v Británii významného spojence. Evropa už k pouhému EFTA necouvne. Ale nepřichází ani vlna federalizace. Nyní je třeba hlavně vysvětlovat zbylým 27 členským státům i všem euroobčanům, že evropská integrace představuje naději obstát v globální soutěži. Možnost dohodnout se na společných pravidlech ukončuje staletí vzájemných řevnivostí, které oslabovaly starý kontinent a které v minulosti vedly i k válkám. Zejména malé země potřebují společná pravidla a hra na úplnou nezávislost jim nepomůže. My nejsme ani Švýcarsko ani Norsko a žít jako Robinson nelze.

Vláda musí v této situaci prosazovat kritickou sebereflexi celé EU. Věnovat se jen britskému exitu nemocnou Evropu nevyléčí. Vykřikovat ale v situaci neujasněného postupu o co nejrychlejším „Czechoutu“ považuji za nezodpovědné panikaření. Článek 50 Lisabonské smlouvy má své opodstatnění, pokud lze do EU vstoupit, je logické, že lze z ní i vystoupit. To ale není jak vystoupit z tramvaje, takové věci se předkládají jen po zralé úvaze. Signálem uvážlivosti politiků je, že u nás žádná významnější politická síla po okamžitém referendu o našem vystoupení z EU po vzoru Britů nevolá.

Já jsem i nadále pro přijetí zákona o obecném referendu, který by bylo možné někdy použít i pro tento případ, kdyby společnost po dostatečné rozvaze chtěla tento problém rozlousknout. V současné době to ale považuji spíše za téma, které slouží spíš různým populistickým křiklounům k zviditelnění, než serióznímu řešení. V referendu o vstupu České republiky do EU v roce 2003 jsem hlasoval „pro“ a i dnes si myslím, že to byl přes všechnu oprávněnou kritiku Bruselu správný krok, že výhody převažují nad nevýhodami.

Ztratit evropský deštník by pro nás nejspíš znamenalo nikoliv reálnou suverenitu, ale ztrátu ochrany na dešti a to v situaci, kdy podstatnou část ekonomiky beztak ovlivňuje nadnárodní kapitál. Nyní nastal čas, kdy bude potřebné otevřít otázku revize smluvního základu EU a změnit nejen geometrii evropského rozhodování, ale i některé principy Lisabonské smlouvy, které prostě nevyhovují. Pokud někdo chápe otevření změny unijních smluv za riziko, měl by si uvědomit, že se tomu stejně nevyhneme. Věnovat se pouze nekonečnému přesmlouvání britsko-unijních vztahů stačit nebude. Hlasitěji v tomto ohledu může nyní promluvit i Visegrádská čtyřka.

Pro nejbližší budoucnost Evropy bude důležité, aby nejpozději po létě přistály na stole první návrhy na reformu EU. Blížící se volby v Holandsku, Francii či Německu by jinak mohly vést k dalšímu vzestupu dezintegračních štváčů typu Wilderse, Le Penové či Petryové.

Dopady Brexitu zpomalí ekonomické oživení Evropy. V České republice se to dotkne firem, které mají na ostrovech svůj byznys (včetně klíčového automobilového průmyslu). ČNB může prodloužit režim měnové intervence V tak nelehkých časech elity buď předloží jasné a přitažlivé řešení, anebo budou zbytečné. A do uvolněného prostoru se i v českých zemích narvou populisté.