Nemůžeme tomu uvěřit. Jak se mohla většina obyvatel Spojeného království rozhodnout tak zjevně proti svým vlastním zájmům? Copak je nezajímají fakta? Jak můžou být tak hloupí a chtít svůj původní hlas změnit, protože si prý nemysleli, že Británie doopravdy odejde?

Důvodů pro takto „nepochopitelné“ chování se jistě najde více, ale jako bolavý prst z něj trčí hluboká nedůvěra v politické zřízení mnohými považované za vrchol vývoje politických systémů. V celém tak zvaném západním světě občanky a občané stále méně důvěřují svým zvoleným zástupcům a zástupkyním, že budou skutečně zastupovat jejich zájmy. A bouří se tedy proti establishmentu tím, že volí nové strany a nové politiky v naději, že tihle budou už lepší. Ale nesměřuje lidový hněv k nečemu obecnějšímu než jen k té či oné osobě?

Mandát — patent na rozum

Filosofka Chantal Mouffe píše o nepřekonatelném rozporu mezi demokracií a liberalismem. V demokracii je lid suverénem, může se rozhodnout jakkoli a pro cokoli. V liberalismu jsou suverénem práva a procesní pravidla — teprve v jejich rámci se odehrává politika. Tyto dvě politické filosofie spolu dokáží soužít, ale jejich vzájemný rozpor nelze podle Mouffe nijak odstranit a je zdrojem stálého napětí.

V liberalismu se předpokládá, že základní pravidla fungování společnosti nemají být předmětem hlasování, ale jakési rozumné úvahy mimo prostor a čas. Patrně nejvýznamnější teoretik liberalismu, John Rawls, uvažuje o tom, že kdyby se lidé sešli, aby ustavili novou společnost, avšak neznali by svou budoucí pozici v ní (jako by byli pod „závojem nevědomosti“), s určitostí by se dohodli na několika základních pravidlech, z nichž pak jdou odvodit pravidla další. Souhlasu lidu nadále není třeba, neboť tohle je jediné rozumné řešení a každý rozumný člověk s ním musí souhlasit.

„Rozumná řešení“ se obvzláště rozvinula v pomalu míjejícím neoliberalismu. Politika přestala být doménou rozhodování mezi soupeřícími pohledy na svět a společnost a stala se doménou řešení problémů. Souhlasu lidu bylo potřeba méně a méně, neboť řešení přeci nejlépe najdou analytici, poradci a experti, kteří věcem na rozdíl od plebsu rozumí.

Když jedna z hlavních postav kamapaně za Brexit, britský lord kancléř a ministr spravedlnosti Michael Gove, řekl, že „tato země už má expertů až nad hlavu“, brali to mnozí jako výraz hlouposti či demagogie, ale mnohem spíše to bylo chytré využití nálady nezanedbatelné části elektorátu, která se ptá: Kdo tedy v té naší demokracii vlastně rozhoduje?

Nemusíme ale chodit až do Británie. Deficit demokracie vidíme kolem nás dnes a denně. Zastupitelky a zastupitelé s „demokratickým“ mandátem dělají až příliš často věci, k nimž žádný mandát nedostali. Obvyklá poučka je, že je přeci v příštích volbách můžeme vyměnit. Jenže to už je často pozdě a navíc je volební výběr podobný nabídce balíčků kabelové televize: když chcete BBC, chtě nechtě dostanete i Primu. Koho by to nenaštvalo?

Teď jistě namítnete: Ale vždyť referendum je přece demokratickým nástrojem par excellence? Co víc by lid chtěl, nežli rozhodovat přímo? Jenže když stokrát podáte míč dítěti a pokaždé v poslední chvilce ucuknete, opravdu se budete divit, že po stoprvé už nebude věřit, že mu ho opravdu dáte?