Štěpí se evropské společnosti, ne Evropská unie

Ondřej Císař

Brexit je projevem nové hlavní dělicí linie politiky, která od sebe odděluje zastánce dalšího provazování a integrace od těch, co ztrácejí a chtějí se proto od těchto trendů odstřihnout. V tomto smyslu je varováním i pro českou společnost.

O tom, že globalizace a mezinárodní integrace, včetně té, kterou představuje EU, překreslila politiku západních zemí, se mluví už nějakou dobu. Radikálně pravicové a nacionalistické strany se objevují proto, že artikulují obavy těch vrstev obyvatel, které cítí, že ztrácejí na postupující ekonomické, politické a kulturní integraci. A je jedno, že alternativa, která je jim nabízena, je pro ně ještě horší nebo úplně vylhaná — jako v případě Brexitu.

Pokud politické strany hlavního proudu nejsou schopny tyto lidi oslovit, prázdné místo vyplňují sliby nacionalistických populistů.

Jak ukazují například výzkumy týmu Hanspetera Kriesiho, hlavní dělicí linií politiky v mnoha evropských zemích se stala ta, která od sebe odděluje zastánce dalšího provazování a integrace — spíše vzdělanějších a metropolitních vrstev, které na hlubší integraci profitují — od těch, co ztrácejí a chtějí se proto od těchto trendů odstřihnout. Ti mají spíše nižší kvalifikaci a žijí mimo velká města.

První s integrací a otevřeností spojují své životy a naděje, druzí se bojí jejich ekonomických a kulturních aspektů. Oba tyto aspekty se dnes pojí v obavách z migrace.

Globalizace překreslila politiku západních zemí. Hlavní dělicí linií politiky se stala ta, která od sebe odděluje zastánce dalšího provazování a integrace od těch, co ztrácejí a chtějí se proto od těchto trendů odstřihnout. Foto Tom Page, Flickr

Na tomto pozadí musíme Brexit chápat jako symptom obecnější konfliktní logiky, kterou lze sledovat i v jiných společnostech a která má bezesporu potenciál roztrhat stavbu evropské integrace. Ta je sice ztělesněním jen jedné dimenze integrace (té politické), ale protože se jedná o jednoduše identifikovatelný cíl, je také jednoduché na ni zamířit politicky organizovanou akci.

Ta ve Velké Británii dostala obrovskou příležitost díky krokům vedení obou hlavních politických stran. Cameron nacionalistickým populistům nejprve připravil hřiště a Corbyn se v kampani proti Brexitu nijak nepředřel. Výsledkem byli překvapeni i jeho strůjci. Takový scénář se může opakovat všude tam, kde tradiční strany hodí ručník do ringu a nechají nacionalisty, aby jim diktovali agendu a artikulovali obavy populace.

Alternativa ale nespočívá jen v úmorně opakované mantře o reformě EU. Řešení se skrývá na domácí půdě. Nutným předpokladem zvládání mezinárodní integrace — včetně té evropské — je integrace vítězů a poražených globalizace na úrovni jednotlivých států. Ti se dnes pohybují různou rychlostí a kvůli tomu stojí potenciálně proti sobě.

Jedna intenzivní kampaň pak tyto tábory může postavit do zcela protikladných pozic. V tomto smyslu je Brexit varováním i pro českou společnost.