Dnes nastal pro britské občany dlouho očekávaný den D, kdy vhodí do volebních uren svůj hlas v referendu o vystoupení Velké Británie z EU. Tento mechanismus byl uzákoněn v roce 2009 a nebyl dosud vyzkoušen.

Je otázkou, kam míří útěk britských euroskeptiků z EU, když Británie je jaksi mimo už dnes. Britové nepatří ani do eurozóny, ani do schengenu a summit z počátku roku projednal další reformu vztahů Británie a EU, jejíž účinnost odložil na čas po referendu. Brexit by naopak znamenal vyjednat do roku 2019 zcela nové vztahy s EU.

Účastníci referenda se tu zapojují do vyšší hry, jejíž důsledky možná ani nedohlédnou. Dezintegrace EU nastartovaná Brexitem totiž může oslabit jedno z centrem multipolárního světa. Může zlomit desítky let trvající snahu po společném evropském domu.

Ačkoliv se mnozí snaží tuto otázku bagatelizovat, zdaleka se nerozhoduje jen o dalším vývoji Velké Británie: na ostrovech by minimálně znovu zesílily skotské snahy o nezávislost a na kontinentě by posílil tandem Francie a Německa, což by oživilo potíže jihu. A nestabilita Evropy je nepochybně součástí nestability globální.

Ne zbořit, ale opravit

Případný Brexit by narušil vztah Spojeného království k jednotnému evropskému trhu čítajícímu půl miliardy spotřebitelů, k nimž míří více než polovina britského exportu. Šok by zatřásl i librou, kterou by čekal pád minimálně o 10 procent.

Otřásly by se také finanční trhy. Londýnská City by ve vztahu k frankfurtskému centru eurozóny musela očekávat méně vstřícnosti. Británie je velmoc, ale asi těžko mohou britští bankéři očekávat, že by se relativně regulovaná Evropa vzdala a přeměnila na pouhé sdružení volného obchodu vlídně otevřené cizímu kapitálu. Kaskádový efekt by na sebe nenechal dlouho čekat.

Propad HDP v Británii je odhadován minimálně na úrovni krize v roce 2008, některé studie jsou ještě skeptičtější. Vedle ekonomických dopadů by Brexit přinesl i dopady geopolitické. Na starém kontinentě již nějakou dobu posilují populistické a nacionalistické tendence. A to by vedlo minimálně k delšímu období značných nejistot.

Úspěch Brexitu by jistě ovlivnil parlamentní volby v jiných zemích. Za pár dní se budou konat ve Španělsku, v příštím roce v Německu. Brzy se ale bude volit i v Holandsku nebo v České republice.

Francii čekají volby prezidentské, kde dosavadní socialistický prezident Hollande svým sporem s odboráři ztrácí zbytky popularity a nacionalisté v čele s Marine le Penovou se znovu pokusí dosáhnout nejvyšší mety.

Stále silnější jsou protievropské emoce v Maďarsku a Rakousku. A to navzdory faktu, že oproti velmocím jsou pro menší státy společná pravidla vždy lepší než národní soupeření. Přes všechnu kritiku je v EU lépe než mimo ní. Příklad Švýcarska, které vstup do EU odmítá, nelze pro jeho specifičnost napodobit.

To že je dnes evropský projekt tak zásadně ohrožen, souvisí i se selháním evropských elit. Jejich platonické evropanství nepřinášelo mnohým občanům EU nic hmatatelného. A zejména ti starší a nejvíc znejistění začali slyšet na pábení populistů, eskalující v souvislostech migrační krize až ke kulturní nenávisti. Agresivní fobie válcují tradiční politické schéma i v zemi s letitou politickou kulturou, jakou je nepochybně Velká Británie.

Pocit protestu je silnější než pocit odpovědnosti za budoucnost. A tento problém tu bude, i když se dnes Britové rozhodnou zůstat v EU. Brexit je jen jednou bitvou ve válce o budoucí Evropu.

Cameron vypustil džina z láhve a teď se snaží brzdit. Jeho spolustraník Boris Johnson nesmlouvavě prosazuje postoj, za který by se nemusel stydět ani UKIP. Nepokrytě hlásá, že myšlenka evropského domu je přežilá.

Jenže tahle vzpoura proti EU není lidová. Pouze vnucuje lidem pocit, že evropská integrace je totožná se zájmy elit. Přitom právě ultrakonzervativní elity se chtějí zbavit společných pravidel, které mohou lidem i pomáhat.

Udržitelnost a další rozvoj EU jsou podmíněny změnami, kterým se EU nevyhne. Výjimky, které si vyjednala Británie v únoru 2016, nepomohou zbytku EU. Otázka hlubšího zásahu do smluvního základu EU bude i v případě neúspěchu Brexitu naléhavá.

Dezintegrace by nepomohla k získání skutečné suverenity — na nadnárodní kapitál vlastenecké fangličkářství neplatí. Je však potřeba pokročit ve fungování suverenity sdílené.

Odchodem z EU neubude kapitalismu ani nepřibude suverenity lidu. Odboráři si jsou vědomi i negativního vlivu Brexitu na práva pracujících. Pokud privátní korporace uniknou regulačnímu vlivu EU, mohou přitvrdit. Po klausovsku uvolněný trh sáhne k úsporám na úkor ceny práce. A spustí se proces dezintegrace starého kontinentu, jehož konce nedohlédneme.

Británie by byla bez EU méně zajímavá, EU by byla bez Britů méně evropská. Rozhodnutí je v rukou britských občanů. Adaptovat se budeme muset na jakýkoliv výsledek referenda.

Ve válce o demokratičtější, sociálnější a mírovější Evropu ovšem budeme v případě Brexitu v složitější pozici. I českých fandům Brexitu je to dobré připomenout.

Současná EU potřebuje spíš opravit než zbořit.