Minulý pátek se konal summit EU. Hlavním tématem byla reforma vztahů Spojeného království a Evropské unie. Premiér Cameron si dohodu na summitu kladl jako podmínku setrvání v EU. Znamená výsledek změnu EU? A uspokojí kompromis britského voliče, kterého již 23. června čeká hlasování v referendu o setrvání? Že část britské vlády i londýnský starosta podporují brexit, Cameronovi jeho evropskou politiku neusnadní.

Zdaleka ale nejde o to, jak si budou Britové nadále pěstovat svou tradiční „splendid isolation“. Spojené království je velmoc a její odchod z EU by měl nutně geopolitické důsledky. Británie měla v Evropské unii od počátku určité výjimky (takzvaný „opt out“), nepatří ani do eurozóny, ani do schengenského prostoru. Nyní si vydobyla příslib dalších výjimek. Jak velké je to Cameronovo vítězství se teprve ukáže. V každém případě vláda jako celek doporučí v referendu voličům hlasovat pro setrvání. Stejně se vyslovil i princ William.

Nabízí se i otázka jak přispěly závěry summitu k větší udržitelnosti EU. Existence podobných výjimek sice není v rozporu s unijní praxí, je ale v rozporu s principem rovnosti jako takovým. A může vést k neopodstatněné diferenciaci mezi členskými zeměmi EU. Ve změnách vztahu k EU nejde o nic zásadního, ale britská euroskeptická vzpoura může být precedens i pro ostatní členské země. Prosazování potřebných změn v společném evropském domě je přitom mnohem složitější úkol, než sbírat body krátkodechými nacionálními kampaněmi.

Mimořádně byla v této situaci aktivní platforma V4. V jejích zemích stoupají eurofobní nálady a britské výjimky se jí mohou citelně dotýkat. Visegrádská skupina existuje již od roku 1991, ale jako faktor evropského rozhodování dosud nijak moc nefungovala. Čechům, Slovákům, Maďarům i Polákům se nedařilo zformulovat společný zájem. Výsledný kompromis odmítl retroaktivitu britských výjimek, záchranná brzda na zaměstnanecké benefity dává Londýnu možnost omezit dočasně dávky v případě extrémní zátěže.

Dohodnutý obecný systém indexace se nebude vztahovat na jiné dávky, ani na takzvané „pendlery“. Dohoda obsahuje i obecnou tezi, že se Británie nemusí podílet na prohlubování evropské integrace. Britové nechtějí vstoupit do měnové unie, stejně tak odmítají krizové mechanismy na její stabilizaci. Usilují o rovnoprávnost libry a eura. Otazníky jsou i nad završením bankovní unie. Neférová výhoda pro britské banky by ale zase vedla ke střehu představitele kontinentálního finančního sektoru.

unie. Premiér Cameron si dohodu kladl jako podmínku setrvání v  EU. Foto news.yahoo.com

Dohoda s Brity bude schvalovaná až po červnovém referendu ve standardním ratifikačním procesu. V červnu uvidíme, kolik Britů pochopí, že útěk z EU by byl jen iluzí nezávislosti (nemluvě o tom že Skotové, usilující o větší nezávislost na Londýnu, v Unii zůstat chtějí). UKIP a tábor kolem Nigela Farage je vnímán většinově jako krajnost, protiunijní tábor má ale i umírněnější hlasy. Konzervativci, ale ani labouristé nejsou v tom jednotní. Předseda Jeremy Corebyn je pro setrvání v Unii, až extrémní levičák Georgie Galoway se staví na opačnou stranu.

Brexit není jedinou výzvou

Všichni dnes zdůrazňují geopolitická rizika brexitu. Odstředivé tendence by totiž oslabily jedno s klíčových center světové multipolarity. Tlak jejích konkurentů by mohl mít i bezpečnostní aspekty. Jsou tu ale i důsledky ekonomické. Studie London School of Economics spočítala krizový scénář - dopady brexitu by přinesly propad HDP srovnatelný s krizí po roce 2008 a pád libry. Ta se zachvěla už při přihlášení populárního londýnského starosty Borise Johnsona k brexitu.

Hlavní problém ale je, že zvláštní statut Británie v Evropské unii není reformou Unie jako takové. Kdekdo chápe, že EU nemůže zůstat taková, jaká je. Ani únorový summit EU však nenastolil otázky hlubšího zásahu do smluvního základu EU. Spíše šlo o takové předstírání, že se samotná Unie změní. Šlo jen o to dílčími ústupky uspokojit britského voliče. Hrozba brexitu také poněkud přehlušila druhé téma, kterým bylo zajištění řecko-turecké hranice. S tím souvisí registrace přicházejících a navracení těch, co nemají právo na azyl.

Visegrádská čtyřka přišla s návrhem plánu B, konkrétně s možností vynětí Řecka z schengenského prostoru a vybudování hranic ve vnitrozemí směrem k Bulharsku a Makedonii. Premiér Tsipras se ohradil proti tomu, aby se vše házelo jen na Řecko, i před vnucováním politiky nezákonných zpětných deportací. Nikdo, ani malé balkánské státy, nechce černého Petra. Pro efektivní přijetí širšího evropského řešení chybí partneři. O alternativním plánu pro EU mluví i nové hutí DIEM25, to je ale zatím bez vlivu a deklaruje jen obecné teze. Žádné použitelné společné řešení navzdory summitům stále není na obzoru.

Dopady migrační krize jsou však akutní. Návrhy na vícestupňovou ochranu, na předsunuté či naopak vnitřní hranice zaznívaly už před tím. Možnost ostrakizace Řecka jako člena NATO i měnové unie vyvolala kritickou reakci nejen z Athén. On totiž „minischengen“ ši „poloschengen“ zavání vícerychlostní integrací, které se mnozí bojí pro její dezintegrační účinky. Rozbití schengenského prostoru není jen o symbolické svobodě pohybu a hraničních kontrolách osob. Vedlo by i ke komplikacím u dovozů — pokud by se kvůli problémům na hranicí zvýšily ceny dovozů o pouhé procento, šlo by v celé EU o obrovské miliardy eur.

Migranti na řecko-tureckých hranicích nejsou jen problém, ale také politická zbraň nátlaku na EU. A její schopnost reagovat je dána kvalitou evropského rozhodování. Evropská unie jsme my všichni, ale jak se vytrácí schopnost věcné debaty, postoje se rozcházejí. S blížícím se jarem ovšem tlak běženců může i přes připravované příměří v Sýrii opět vzrůst. Agentuře Frontex má na jižní hranici EU pomáhat NATO, prezident Zeman uvažuje o vzniku evropské armády. To vše je ale jen v rovině úvah.

Summit o britsko-unijním členství tedy dohromady nic moc nevyřešil. Vyřeší víc summit s Tureckem svolaný na březen? Tak či onak to bude pro Evropu horké jaro.