Odchod Velké Británie z Evropské unie otřásá veřejnou debatou. Zajímavostí na celé kauze je, že odhaluje nejednotnost levicových postojů. Zatímco na jedné straně se objevují tendence Evropskou unii udržet a demokratizovat (hlavní silou, která se o tento postup snaží je hnutí Democracy in Europe Movement 2015 s osobnostmi jako Janis Varufakis, Slavoj Žižek, Noam Chomský či Julian Assange), na straně druhé vidíme, kterak část levicových kruhů Brexit otevřeně podporuje.

Jedná se o některé francouzské trockistické skupiny (například aktivisté Lutte Ouvrière), ale také o řadu intelektuálů či politiků napříč Evropou (například šéf anglické komunistické strany Rob Griffiths).

Tyto skupiny jako by Brexit škodolibě vítaly, protože v Evropské unii vidí ztělesněné „zlo kapitálu“. Brexit je pro ně „rána byrokratickému molochu, odstranění mocenského nástroje vládnoucí třídy a cesta k revoluci“.

„Evropa musí být demokratizována, anebo se rozpadne!“ zní heslo DiEM25. „Ať se rozpadne, vždyť je to moloch. Radikální levice byla před EU, radikální levice bude po!“ reagují levicoví rozbíječi.

Je takovýto politický postoj vizionářsky převratný, anebo krátkozrace zhoubný?

Levicové argumenty, které podporují Brexit (a tím pádem nepřímo i postupnou dezintegraci EU), se dotýkají několika klíčových bodů. Evropská unie je například podle anglického spisovatele a tzv. „Lexitera“ (tedy levicového zastánce Brexitu) Dredy Say Mitchella z podstaty nedemokratická a imperialistická instituce, která omezuje autonomii jednotlivých zemí.

Levicoví zastánci Brexitu poukazují na fakt, že řada zákonů je národním státům Evropskou unii „vnucována“ a vytváří tak neoliberální rámec (třeba pravidla pro volný obchod), ve kterém nezbývá potenciálně levicové vládě žádný prostor na politické manévrování. Ať zvolíte kohokoliv, stejně se musí pohybovat v prostoru neoliberálního hřiště vykolíkovaného evropskými regulemi.

Stačí odbourat byrokratický moloch?

Představme si pohádku — v České republice drtivě zvítězí radikálně levicová strana, která se rozhodne vyvlastnit účty bývalých majitelů OKD ve veřejném zájmu. Bez ohledu na přání a mandát lidu tato vláda okamžitě narazí na neprostupnou zeď evropského práva hájícího kapitál. Konkrétním příkladem dokládajícím tuto tezi je osud řeckého referenda o fiskálních škrtech — Řekové škrty odmítli, ale jejich hlas neměl v mocenském systému žádnou šanci.

Lidé přicházejí o práci a mzdy na základě rozhodnutí byrokratů z Bruselu, které nikdy neviděli a jimž je, podle názorů „Lexiterů“, podřízena jakákoliv zvolená vláda.

Dalším argumentem je snaha Evropské unie podepsat smlouvu o volném obchodu (TTIP) s USA, která by zlikvidovala poslední zbytky možností národní regulace kapitálu a tím zaklapla poslední mříž „neoliberální vězení“. Levicoví zastánci rozpadu EU dále kritizují restriktivní politiku Evropské unie vůči uprchlické krizi (zmiňme smlouvu s Tureckem porušující mezinárodní právo; Lékaře bez hranic, kteří odmítli financování z EU) či poukazují na ekonomické analýzy (Joseph Stiglitz, Ilona Švihlíková), které dokazují, že politika EU je daleko regresivnější než například politika Obamovy administrativy.

Radikální levicoví aktivisté, kteří vnímají rozpad EU jako příležitost, vidí řešení v revoluci, kterou levice „ukradne reakčním silám“, a tím zabrání fašistické hrozbě. Podporu EU vnímají jako „zradu sociálních demokratů“.

Zajímavostí je fakt, že totožné kritické argumenty vůči EU sdílejí i levicoví zastánci EU, tedy jacísi euroreformisté. V čem je tedy zakopaný pes? Proč jedni chtějí EU demokratizovat a druzí rozbít, když se shodnou prakticky na všem od lidské rovnosti po demonopolizaci soukromého vlastnictví?

↗

Evropská unie jistě je neoliberální byrokratický moloch kapitálu. Může a měla by ovšem být víc než to. Foto davidairey.com

Podle mého názoru se zde jedná o problém kritického zhodnocení reality. V politice je nutné promýšlet scénáře, taktizovat — v tomto případě promyslet konkrétní scénář, co by se asi dělo, kdyby výstup Británie následovaly další země a Evropská unie se rozpadla na jednotlivé národní státečky. Měli bychom si položit následující otázky: Jak přesně budou jednotlivé národní vlády regulovat globální kapitál? Opravdu se jejich síla zvětší, když se zbaví „neoliberálního vězení EU“?

Vážně stačí odbourat „byrokratický moloch“, aby v jednotlivých zemích vzkypěla demokracie? Jaké síly asi budou na vzestupu v zemích, která se rozhodnou pro výstup? Demokratické? Levicové? Konzervativní? Nacionalistické?

Jakou roli budou hrát evropské národní státy ve světové geopolitické hře? Budou nezávislé a neutrální? Jaký budou mít vztah k USA? K Číně? K Rusku?

Jak přesně rozpad EU garantuje, že smlouva TTIP nebude podepsána s jednotlivými zeměmi? Opravdu bude mít vláda malé evropské země daleko větší rezistenci proti tlaku velkého kapitálu prosazujícího TTIP?

Pokud je EU jenom nástrojem kapitálu, proč na ni velký kapitál tolik tlačí, aby deregulovala? Proč je třeba „tlačit na svůj nástroj“? Opravdu neexistují žádné evropské regule (sociální, environmentální, pracovní právo), které by měly emancipační přínos?

Jaká je šance, že rozpadlá Evropa bude řešit uprchlickou krizi humanitárně? Jakou taktiku zvolí vládnoucí oligarchie v jednotlivých zemích tváří v tvář uprchlíkům? Humanitní? Xenofobní? Jaké budou důsledky? Jak přesně budou ony národní státy řešit situaci, až se v důsledku globálního oteplování vydají milióny lidí z Blízkého Východu a Afriky na sever?

Jaká je reálná možnost provést emancipační revoluci v Evropě rozpadlé na jednotlivé národní státy? Jak přesně v současnosti vypadá „revoluční“ levicové hnutí? Kolik milionů dělníků za ním stojí? Jaká je vlastně pozice levice v současnosti? Silná? Revoluční?

Nechtěli jste EU, dostali jste národ

Ano, Evropská unie jistě je neoliberální byrokratický moloch kapitálu. Zásadní rozdíl mezi levicovými příznivci rozpadu EU a demokratickými reformisty je v tom, že ti druzí chápou, že Evropská unie je nejen neoliberální byrokratický moloch kapitálu. Akceptujíc všechnu kritiku jako relevantní je podle mě nutné si uvědomit, že EU objektivně nese silný emancipační univerzální náboj a obsahuje apel na mezinárodní solidaritu.

Pravdou je, že ony univerzální hodnoty, které Unie hlásá — tedy hodnoty úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv — stále více zůstávají jenom deklaratorní. Stále více se stávají pouhým cárem popsaného papíru.

Avšak není právě onen popsaný papír, nejsou ony deklarované (byť v praxi nedodržované) hodnoty přece jen zásadní? Nevede cesta k emancipaci právě skrze poukázání na pokryteckou realitu systému, který svou praxí popírá ideje, kterými se vykazuje? To zajímavější a pozitivnější z tradice českého disentu spočívalo ve faktu, že Charta 77 vlastně nechtěla od režimu nic jiného, než aby dodržoval svá vlastní pravidla. Může se požadavek, aby EU vzala vážně hodnoty, na kterých je založena, stát revolučním?

Jan Tesař ve své knize Mnichovský komplex analyzuje proces nacistické okupace ČSR a dochází k závěru, že největším debaklem českého národa byl fakt, že spolu s kvazidemokratickým a zkorumpovaným systémem první republiky tento národ zcela zavrhl humanistické univerzální ideje, kterými se tento systém zaštiťoval. S vaničkou politického uskupení se vylilo i dítě humanistických hodnot. Nehrozí podobné nebezpečí v případě rozpadu EU?

Evropa musí být demokratizována tak, aby dodržovala své vlastní hodnoty. Anebo se rozpadne. A pokud se rozpadne Evropa, tak se s velkou pravděpodobností rozpadnou evropské hodnoty. A bez evropských hodnot nebude ani emancipace, ani revoluce, ani svoboda.

Možná v onom negativním scénáři budoucnosti, ze které vidíme střípky v současném Posku a Maďarsku, někdo na adresu oněch levicově smýšlejících, kteří dnes oslavují Brexit, zvolá: „Nechtěli jste EU, dostali jste národ!“