Staří zloději britské budoucnosti?
Radovan BartošekBrexit je chybou, ovšem svádět vše na starou generaci není fér. Připouštíme tím totiž, že záleží jen na budoucnosti mladých, vzdělaných a perspektivních.
Po britském referendu o vystoupení z Evropské unie se britská společnost rozdělila. Protože pomyslných řezů krájejících sociální těleso je povícero a různě se prolínají a mísí, je možná přesnější mluvit spíše o rozčtvrcení.
Novinkou je ovšem rozdělení generační. Tedy, ne že by snad byla předchozí tisíciletí prodchnuta nezlomnou jednotou dětí, vnuků a pravnuček se svými rodiči a prarodiči, ale referendum a jeho výsledky oživily politický rozměr generačního konfliktu. Zatímco nejmladší generace voličů se výrazně postavila za setrvání v Unii a generace jejich rodičů zůstala vesměs nerozhodná, starší generace rozhodla o britském eurokonci.
Hlas z okraje zájmu
Staří lidé to prostě jednou zase všechno pokazili. A mileniálové jim to teď dávají pěkně sežrat. Internety nejčastěji opakují jednu základní výtku: Starší generace zničily mladým lidem budoucnost.
Myslím si, že britské leave je obrovskou politickou chybou, která pravděpodobně povede ke společenskému a ekonomickému úpadku a pravděpodobně i k rozpadu Británie tak, jak ji dnes známe. Kdybych byl britským voličem, nebudu o svém hlasu přemýšlet ani pět sekund. Přesto mi argumentace zkaženou budoucností a dluhem starých lidí vůči mladé generaci připadá zvrácená.
Připouštíme tím totiž, že záleží jen na budoucnosti mladých, vzdělaných a perspektivních. Že jen jejich budoucnost má nějakou váhu, že jen ona za něco stojí a že společnost by měla dbát jen na ni. Když můj hypotetický britský vrstevník spílá starým lidem za to, že zničili jeho budoucnost, musím se ho zeptat: A co jsi udělal pro lepší budoucnost starší generace ty? Jakou budoucnost má v dnešním světě padesátiletý člověk, který ztratí práci? Pokud si nestihl vybudovat kariéru, nemá elitní školy nebo ty správné známé, jeho budoucnost už za starou bačkoru dávno stojí i bez Brexitu.
Zdá se, že universální odpověď na všechno v roce 2016 je číslo 43. To je věk, který generačně dělí příznivce a odpůrce britského setrvání v EU, ale je to taky věk, ve kterém jste na trhu práce už odepsaní a neperspektivní. V třiačtyřiceti se už prostě nedá začít znovu. To je smutná pravda v Británii, Polsku i České republice.
Opuštění Evropské unie samozřejmě tuhle situaci nezmění. Místo toho je pravděpodobné, že ti, kteří se doteď měli špatně, se budou mít ještě hůř. Volba k odchodu byla spíše kombinací nostalgie po zidealizované minulosti a protestního hlasu, kterým se marginalizovaní snaží upozornit na to, že vůbec existují, že mají nějaké zájmy a že současný politický systém je okázale ignoruje.
Ten křik přitom sílí nejen v Británii. A začíná být tak hlasitý, že dokáže přehlušit i bezstarostné tweety těch, co jsou mladí, cool a in a až dosud si mysleli, že na společenskou hegemonii mají jednoduše nárok. A na rozdíl od těch nepružných a neperspektivních nedokázali zvednout svůj velectěný zadek a k referendu v dostatečném počtu přijít.
Mladí by si při svém fňukání měli taky uvědomit, že jich přišlo jen 36% k volebním urnám.
Z materialistického hlediska je brexit výsledek toho, co sledujeme na Západě už delší dobu -- růst tady je už jen pro pár procent těch nahoře, střední a nižší třídy se své sociální úrovně buď drží zuby nehty, nebo klesají až padají.
Navíc v Británii v současnosti zmizely pracovní místa v těžším průmyslu, které dokážou dodávat hrdost a spokojenost širokým vrstvám, je špatná bytová situace, špatné zdravotnictví, a vystudovat vysokou školu znamená zadlužit se na celý život...
Osobně mě na celé věci nejvíc rozčiluje, že populistická nezodpovědná politika bez řešení a plná lží nyní stojí na stejné úrovni a má stejnou platnost, jako politika aspoň trochu zodpovědná.
Pokud by v Británii v minulosti třikrát proběhlo o členství v EU referendum a vždy by přesvědčivě vyznělo pro setrvání ve svazku, dalo by se říci, že se nyní něco v zemi stalo. Nebo také, že lidé jsou už unaveni z opakování otázky. Avšak vzhledem k tomu, že v ostrovním království dosud žádné referendum na dané téma nebylo, můžeme konstatovat, že dost pravděpodobně by členství v EU všelidovým hlasováním a) vůbec nevzniklo, b) (skoro) v jakémkoli termínu by referendem zaniklo.
Zkusme si představit hlasování třeba o trestu smrti. Došlo by někde takto k jeho odstranění z právního řádu? Lépe řečeno: Došlo k němu takhle někdy někde? Nikoliv. Podstatný progres ve vývoji lidstva nastal jinou cestou. Nebo si představme, že se jednou na nějakém utajovaném jednání přece jen domluví řešení izraelsko-palestinského sporu. Bude dobré předat dohodu k lidovému hlasování v obou společnostech? Řekl bych, že ne.
Některé věci se lidem zdají jako nebezpečné novoty. Britští důchodci (a nejen oni) nepochopili, že se doba změnila a že místo Británie je ve společenství evropských zemí. Čeští důchodci (a nejen oni)nepochopili, že zrušení trestu smrti není žádný hokus pokus, ale pokrok. Stejně jako jejich mobil. Kdoví, jestli by ho v roce 2000 v referendu nezakázali.
Generace, která měla slušné penze, přístup k sociálnímu bydlení a vystudovala bezplatně a ještě k tomu měla stipendia zavedla školné, které se neustále zvyšuje. Teď má opět dojít ke zhoršení podmínek půjček na studia a to tak, že se zpětnou platností.
1 000 000 lidí čeká na sociální bydlení a slušné penze pro mladé už prakticky neexistují.
Co se týká hranice 43 let, dovoluji si upozornit, že pokud je někomu dnes 43 let, pak se narodil roku 1973. To byl rok, kdy Británie vstoupila do EU. Tj. pro setrvání hlasovali ti, kteří nezažili Británii mimo EU.
Už je to delší dobu, co jsem se tím zabýval, ale pokud vím, referenda o zrušení/zachování trestu smrti byla historicky celkem častá v různých státech USA. Troufl bych si i tvrdit, že někde na jeho základě byl skutečně trest smrt i zrušen.