Díky dcerce objevuji oblíbené dětské animované seriály. Mnoho z nich je, pro mě trochu překvapivě, britské produkce. Většinou mají vtip, příjemné neuspěchané tempo, hezky se na ně dívá. Jsou takové... evropské. Hrdinou jednoho z těch nejznámějších je pošťák žijící v malebné vesničce jménem Zelená dolina (Greendale).

Inspirací pro seriálovou Zelenou dolinu byla historická vesnice Longsleddale v hrabství Cumbria v severní Anglii. Podle wikipedie měla v roce 2001 pouhých 73 obyvatel. To přesně odpovídá světu, který v seriálu obývá a jehož duší je chlapík v červeném poštovním autě s kocourem a velkým srdcem, vždy ochotný pomoci.

Dalšími obyvateli vesnice jsou postarší bělovlasý pan farář, lehce roztržitý policista, pan učitel secvičující se skupinkou žáků písně o tom, jak se jim krásně žije v Zelené dolině, paní doktorka, farmář se spoustou zvířectva. Zkrátka starý dobrý vesnický svět, kde každý každého zná a každý každému rád pomůže (pokud se zrovna vzájemně nepoškorpí). Turisté, kteří do přírodní krásou oplývajícího kraje hlavně v létě rádi jezdí, jsou tak trochu vetřelci.

Přesto ale seriál, jehož první sérii odvysílala BBC již v roce 1981, nepředstavuje svou idylickou vesničku jako čistě monokulturní místo. V jedné z epizod se do Zelené doliny přistěhuje řidič místního vláčku Ajay, pocházející z Indie, s manželkou a dcerou. Do nového domova naprosto zapadají, jejich vztahy se všemi sousedy jsou výborné. Jejich dcera si na maškarní ples nevezme princeznovské šaty, ale krásné nové sárí.

Když se na epizody Pošťáka Pata dívám teď, představuji si, že právě takové Zelené doliny byly místy, kde většina obyvatel hlasovala pro Brexit. Ta představa tak úplně neodpovídá realitě, alespoň pokud jde o skutečnou předlohu pro seriálovou vesnici. V distriktu South Lakeland, kde leží ves Longsleddale, hlasovalo téměř 53 procent obyvatel pro setrvání v Evropské unii. Ve všech šesti okolních distriktech ale většina byla pro odchod, někde i velice výrazně.

↗

Když se na epizody Pošťáka Pata dívám teď, představuji si, že podobná městečka byla místy, kde většina obyvatel hlasovala pro Brexit. Repro DR

Je velmi pravděpodobné, že pošťáci Patové ze severoanglických vesnic už brzy nebudou, možná na rozdíl od pošťáků z nedalekých vesnic v jižním Skotsku, patřit pod modrou vlajku s hvězdami. Je rovněž pravděpodobné, že na jejich životě se tím nic podstatného nezmění. Pokud zůstal až do dneška zachován v podobě blízké idyle Zelené doliny, zřejmě takový zůstane i v budoucnosti, a nečlenství v EU na tom nic nezmění.

Pro mnohé, kteří ve vesnicích a městečkách na severu i v jiných částech Anglie a Walesu většinově hlasovali pro odchod z EU, zřejmě byla jedním z motivů, ne-li motivem hlavním, snaha uchránit svůj svět před dezintegrací, působenou pokračující a nezvládnutou imigrací a jejími následky. Velmi podobné motivy vedly tolik obyvatel vesnic a městeček v Rakousku k volbě Norberta Hofera. A podobný vzorec se bude opakovat v dalších typech voleb v dalších evropských státech, protože základní situace je všude podobná.

Jak překonat rozštěpení společnosti

Mluví-li se dnes, a plným právem, o tom, že se štěpí samotná evropská společnost, nemělo by se toto štěpení chápat jako nějaký fatální konflikt dvou světů — starého, nevzdělaného, uzavřeného na jedné straně, mladého, otevřeného a progresivního na straně druhé. Aby mohl být celek státu (ať již ve formě unitárního státu, federace či jakékoli jiné) skutečně celkem, potřebuje obojí: jak velká města, tak i vesnice a městečka. Jak otevřená a kosmopolitní prostředí, tak i ta do sebe uzavřená. Měly by se navzájem vyvažovat a tak trochu hlídat.

Podstatné pro to, zda se podaří tento reálný konflikt (konflikty nejsou vždy pouze negativní skutečností!) proměnit v zisk, závisí do značné míry na tom, zda se bude brát dostatečně vážně sociální rozměr tohoto napětí. Jinak řečeno: ti, kteří na otevřenosti a imigraci nejvíc získávají, jsou jinou skupinou než ti, kteří na těchto jevech nejvíce tratí. A jen těžko lze čekat, že tyto dvě skupiny snadnou naleznou společnou řeč.

V Orientaci Lidových novin 25. června vydal český developer a člen akademického sboru oxfordské univerzity Luděk Sekyra dlouhou úvahu, ve které kritizuje dnešní izolacionismus Západu a volá po vstřícnosti vůči uprchlíkům. Ti jsou podle Sekyry šancí na oživení Evropy, pokud se ovšem podaří najít tolerantní sjednocující ideu umožňující soužití lidí i tradic. Developer a akademik vyzývá evropské země k tomu, že musejí „výrazně zkultivovat své integrační a komunikační schopnosti, aby extrémní formy islámské religiozity neohrozily jejich sociální kohezi.“

Český podnikatel s firmami sídlícími na Kypru a oxfordský akademik v jedné osobě dokumentoval svým článkem velmi názorně, proč jsou argumenty pro otevřenost vůči imigrantům a uprchlíkům přijímány s takovou nedůvěrou značnou částí obyvatel evropských zemí. Nejen pošťáků a ostatních obyvatel vesnic v severní Anglii. Oni i mnozí jiní totiž tuší, že těmi, kdo z přijímání dalších imigrantů budou profitovat zdaleka nejvíce, jsou lidé jako Luděk Sekyra.

Stejně jako by ve společnosti, která považuje sebe sama za demokratickou, neměly zájmy úzké elity (třeba těch nejbohatších) vždy převážit nad zájmy a postoji ostatních, neměl by ani názor jedné části, jednoho segmentu (třeba velkých měst nebo mladší části obyvatel) převážit nad zájmy těch druhých. A neměl by být ani považován za apriorně lepší, moudřejší, osvícenější. I když to si samozřejmě může kdokoli myslet a nedá se mu v tom bránit.

Vraťme se se na závěr do vesnice Greendale alias Zelená dolina. Pohled na ni ukazuje, že pokud se ve společnosti podaří udržet co nejvyšší míru sociální soudržnosti, pokud se budou vzájemně respektovat její jednotlivé části, pokud se budou zachovávat určité etické principy (jako úcta k pravdě a vědomí, že vzájemná pomoc je pro všechny prospěšnější než vzájemná lhostejnost), může společnost nakonec být i otevřená a schopná přijímat příchozí z jiných zemí a kultur. Tak jako vesnice pošťáka Pata.

Stát nebo mnohostátní útvar jako je EU samozřejmě není totéž co vesnice se sedmdesáti obyvateli. Ale přesto, i pro státy Evropské unie a pro Unii samotnou nakonec platí výše zmíněné podmínky. Konkrétně třeba v tom smyslu, že tu nebudou rovní (všechny členské země) a rovnější (zakládající členové či „pevné jádro“, ať už to nazveme jakkoli).

A ještě jedna podmínka — že zůstane vždy respektována základní demokratická zásada, totiž ta, že hlas každého občana a voliče má přesně stejnou váhu, bez ohledu na to, kolik vystudoval škol a kolik má na kontě.