„Jakou kariéru byste chtěla nastoupit, až dokončíte studia, mladá dámo?“ zeptal se mě jednoho pošmourného rána v Praze poloviny devadesátých let efektně prošedivělý Angličan, ředitel Stratford Boarding School. Bylo mi třináct let a pustili mě k němu po pěti hodinách testování a doporučení ze tří vzdělávacích institucí.

Mezi dveřmi té úředně vyhlížející místnosti mi na vteřinu připadlo, že živého Angličana, ono fascinující, ušlechtilé zvíře, na které jsem se tolik těšila, jenom hraje; ze všech myslitelných rysů, jimiž se měl jako příslušník svého národa prokázat (vlněné sako v neurčitém odstínu, motýlek, výraz blazeované vstřícnosti), mu chyběl jen churchillovsky ohrnutý spodní ret, na němž by spočíval doutník.

„Třeba diplomacii?“ usmála jsem se, přesvědčená, že obě strany vědí, jakou hrajeme hru. Já na talentované děvče z Východu, které dostalo šanci využít nových poměrů v zemi, z níž ještě táhne vůně korkových nástěnek s vyšisovanými obrysy písmen CCCP, a on na pána, co ocení, že ho to vůbec napadlo. Ano, při pohledu nazpátek to snad byla další „koloniální směna“; neodolatelná přitažlivost vyšší kultury, jakou nezastřeně vnímá teenager narozený v období přechodu od jednoho politického systému k druhému.

„To je pozoruhodné,“ usmál se na mě spodní půlkou obličeje, takže jsem pochopila, že zajímavou odpověď si představoval jinak. „Jak hodnotíte působení současného korutanského hejtmana?“ zeptal se a upřel pohled do papírů složených v modré složce s mým jménem.

Pocítila jsem směsici hrůzy a pýchy: ještě nemám občanku, ale už si na mě vedou složku jako na jednoho strejdu, co cyklostyloval Havla a v Olomouci skákal nahatý do kašny. Korutany, to je Německo nebo Rakousko?

„Je kontroverzní?“ pozvedla jsem obočí ve výrazu nedostižné lstivosti. V té době u nás ještě frčela slova „irelevantní“ a „sofistikovaný“. Pán, jehož jméno si po letech nevybavím, ale říkejme mu třeba Mr. McAllister, ještě mohl udělat krok stranou, kdyby chtěl; mohl.

„A víte, jak se jmenuje? A proč je kontroverzní?“

Jörga Haidera, blonďatého národoveckého playboye, jsem poté několik let vídala ve zprávách s obzvláštní nechutí.

Místo výměnného studenta v Británii získal dvanáctiletý chlapec, který se k pohovoru dostavil v tvídovém saku, s motýlkem a plánem na prezidentskou kandidaturu v roce 2026. Jestli to byl maličký Jiří Pospíšil, těžko říct; nechce se mi to teď počítat.

Moje love affair s Ostrovy ovšem začala; nevratně jsem se zamilovala do met, pro jejichž dosažení jsem se zjevně nenarodila, a následujících dvanáct let strávila více či méně soustavným studiem dějin a způsobů národa, jehož plnohodnotný respekt si lze vysloužit snad jen za předpokladu, že se člověk namele do mince pie, i když to už zavání snažílkovským trying a little too much.

V duchu výše řečeného se už několikátý den pokouším zdolat akutní zklamání z výsledků hlasování Britů o setrvání v Evropské unii; první panevropskou politickou událost, jejíž výsledek mě osobně zdrtil na více než jedné úrovni — ať už to o mně nebo mojí generaci, která nezažila válku a totalitu jen okrajově, vypovídá cokoliv.

Pořád pro ni hledám pro ni vhodná slova — zatímco středostavovsky otevřené „it’s a sodding disaster“ (specifickou kvalitu neštěstí nechám bez převodu) mi ulevuje víc, nutím se přeladit na „well, that was rather unexpected“: překvapení, jaké stěžovateli způsobuje značný osobní diskomfort.

Uvědomuji si také, že moje podezření, že sousední či vzdálenější národ je banda milých lidí, se během let rozšířila o řadu dalších národností, s kterými jsem vešla do styku — miluju kupříkladu Němce, a to ne proto, že se mi zdají „důslední“ či co, ale protože jsou milí a zdvořilí, ale taky Poláky, jejichž řeč mě rozněžňuje a od poslední dovolené mám důkaz, že moje znalost odpovídá úrovni dvouapůlletého šprka.

Takhle bych mohla pokračovat dál a dál, stejně jako mnoho ostatních lidí se svými oblíbenými národnostmi, zejména s poukazem na šťastnou okolnost, že mě nikdo nikdy nenutil nějakou zemi nenávidět nebo jí pohrdat. V tom je naše cesta spojenou Evropou, jejíž — klidně čistě ekonomickou! — jednotu jsem považovala za důkaz, že lidstvo umí sem tam udělat krok dopředu a udržet v mysli strašlivé tragédie minulého století, řádově snazší.

S velikou lítostí tedy beru na vědomí, že například neřízené přelévání Východoevropanů se stalo tématem, které si říkalo o karikaturu a často karikováno bylo, nakonec výtečně zabralo. Je ale příliš hipísácké předpokládat, že neurčitá, podvědomá mezinárodní přízeň, již si budeme u vědomí hrozby exploze národních referend muset začít urychleně připomínat, není stejně nosnou energií jako dokonale vytěžené Nepřátelské a Cizí?