„Jakou kariéru byste chtěla nastoupit, až dokončíte studia, mladá dámo?“ zeptal se mě jednoho pošmourného rána v Praze poloviny devadesátých let efektně prošedivělý Angličan, ředitel Stratford Boarding School. Bylo mi třináct let a pustili mě k němu po pěti hodinách testování a doporučení ze tří vzdělávacích institucí.

Mezi dveřmi té úředně vyhlížející místnosti mi na vteřinu připadlo, že živého Angličana, ono fascinující, ušlechtilé zvíře, na které jsem se tolik těšila, jenom hraje; ze všech myslitelných rysů, jimiž se měl jako příslušník svého národa prokázat (vlněné sako v neurčitém odstínu, motýlek, výraz blazeované vstřícnosti), mu chyběl jen churchillovsky ohrnutý spodní ret, na němž by spočíval doutník.

„Třeba diplomacii?“ usmála jsem se, přesvědčená, že obě strany vědí, jakou hrajeme hru. Já na talentované děvče z Východu, které dostalo šanci využít nových poměrů v zemi, z níž ještě táhne vůně korkových nástěnek s vyšisovanými obrysy písmen CCCP, a on na pána, co ocení, že ho to vůbec napadlo. Ano, při pohledu nazpátek to snad byla další „koloniální směna“; neodolatelná přitažlivost vyšší kultury, jakou nezastřeně vnímá teenager narozený v období přechodu od jednoho politického systému k druhému.

„To je pozoruhodné,“ usmál se na mě spodní půlkou obličeje, takže jsem pochopila, že zajímavou odpověď si představoval jinak. „Jak hodnotíte působení současného korutanského hejtmana?“ zeptal se a upřel pohled do papírů složených v modré složce s mým jménem.

Pocítila jsem směsici hrůzy a pýchy: ještě nemám občanku, ale už si na mě vedou složku jako na jednoho strejdu, co cyklostyloval Havla a v Olomouci skákal nahatý do kašny. Korutany, to je Německo nebo Rakousko?

„Je kontroverzní?“ pozvedla jsem obočí ve výrazu nedostižné lstivosti. V té době u nás ještě frčela slova „irelevantní“ a „sofistikovaný“. Pán, jehož jméno si po letech nevybavím, ale říkejme mu třeba Mr. McAllister, ještě mohl udělat krok stranou, kdyby chtěl; mohl.