Součástí žádosti České republiky o vstup do Evropské unie, kterou Evropské radě na jejím římském zasedání v lednu 1996 předložil jménem vlády České republiky její předseda Václav Klaus, bylo slavnostní prohlášení, nazvané memorandum. Podle něho si vláda uvědomovala „prospěšnost a nezvratnost procesu evropské integrace, (…) který zaručuje občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu, korektnost mezinárodních vztahů, nebývalou svobodu a hospodářskou prosperitu“.

„Po nedávném opětném nabytí plné státní svrchovanosti nebylo lehké,“ přiznává se čestně koaliční vláda ODS, lidovců a ODA (to byla ještě pravicovější strana než ODS) ke svým východoevropským pochybnostem, „přijmout představu, že se bude v budoucnosti třeba této suverenity v určitých oblastech vzdát“. Klausova vláda však dospěla statečně k závěru, „že v moderním evropském vývoji je výměna částí vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i pro celou Evropu“.

Byla to tu tehdy doba gründerská, po americku řečeno pionýrská, ve smyslu kolonizace divokého západu bílými a protestantskými muži devatenáctého století. Nyní a tady to byli mužové také silní, jen stát byl v mezinárodních vztazích značně oslaben rozdělením Československa. A česká společnost hledala nervózně mravní ukotvení jednoduchou výměnou znamének u spojenců — dříve SSSR, Varšavská smlouva, RVHP, nyní tedy USA, NATO a EU, i u hodnot. Dříve pořádek a poslušnost vůči státostraně, nyní neregulovaná svoboda a právo silnějších a dravějších.

Neoliberalizmus není v EU určující

Unie stojí dnes na týchž zásadách jako tehdy. Neoliberální, tedy asociální přístupy se v ní sice projevují, nejsou však určující, odmítají je často dvě nejsilnější poslanecké skupiny (frakce) v Evropském parlamentu, tedy lidovci a socialisté, zelení tak činí důsledně. Ne Evropská unie, nýbrž ODS se změnila, a ještě více Václav Klaus. Dnes je ODS i bez Klause strana nejen národovecká a eurokritická, nýbrž téměř protiunijní.

Výrazný politický zlom prožila ODS při ratifikaci Lisabonské smlouvy v letech 2008 a 2009. Přitom až do jejího podpisu v prosinci 2007, jehož se v Lisabonu účastnili předseda vlády Mirek Topolánek a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, neházely Česká republika a ODS do smlouvy vidle, i když zřejmým i deklarovaným smyslem smlouvy bylo prohlubování integrace Unie, tedy stálé zvyšování podílu unijní suverenity na úkor od suverenity státní. Potíže začala dělat Česká republika a zejména její prezident Klaus až v průběhu let 2008 a 2009

↗

Evropská unie stojí stále na stejných zásadách jako před dvaceti lety. Proměnil se přístup mnoha českých politiků. Foto Saša Uhlová, DR

Hlavní proud protiintegračních postojů v Unii vyvěrá od toriů, tedy britské konzervativní strany. Často se přidávají, byť v mírnější podobě, i labouristé, a to z opačných pozic než konzervativci — vyčítají Unii, částečně právem, že je moc kapitalistická a asociální. Přitom ale kdyby unijních pravidel nebylo, sedřeli by kapitalisté z lidí kůži, aspoň ve východní části Evropy, kde příliš nefungují odbory a jiné mechanizmy občanské společnosti. Odpor ke společné Evropě z levicových pozic, jak ho známe z postojů Jeremyho Corbyna, platí ovšem až dnes. Za premiérování Tonyho Blaira (1997 až 2007) byla britská labouristická strana vážně nemocná konzervativní ideologií, k níž patřila i britská výlučnost, privatizace všeho a utahování sociálních šroubů.

Eurokazimíři ovšem netvoří většinu britské společnosti, dokonce ani na anglickém venkově, v Londýně a velikých anglických městech, o Skotsku a Severním Irsku nemluvě. V roce 1998 jsem byl v Anglii ve službách OSN asi týden na inspekci. Zjišťovali jsme, zda a proč (z právního hlediska) a také jak (to z hlediska britských mezinárodních závazků) tam vězní žadatele o uprchlický azyl. Tehdy to byl problém jen ve dvou zemích v Evropě — ve Velké Británii a v Rumunsku. Policisté a úředníci se nás snažili klamat, soudci mluvili vyhýbavě.