Učitelka života má dovolenou?

Ivan Štampach

Přímá demokracie bez kultivace společnosti může vést i k nesvobodě. Na příkladu britského referenda vidíme, jak zvítězila hra s emocemi, strachem z cizího a neznámého a uplatnily se rasistické a xenofobní vášně.

Rozhodnutí britských poddaných o odchodu z Evropské unie vrátilo mezi lidi debaty o přímé demokracii a jejím typickém projevu, jímž je referendum. Tvrdíme-li, že vládne lid, je parlament jen technickou pomocí v situaci, kdy by se v mnoha jednotlivých případech obtížně zjišťoval souhlas nebo nesouhlas občanů. Nové technické možnosti však téměř každodenní přímé rozhodování pomalu začínají umožňovat.

Zastupitelská demokracie se vžila. Zákonodárci přestali být zástupci vůle lidu a stali se profesionály ve svém oboru, vytvořili politickou třídu či vrstvu a v parlamentech se rozvinulo umění diskuse, pro něž Hitler parlament nazval žvanírnou, ale která dokáže probírané rozhodnutí, například zákon, důkladně probrat ze všech stran.

Bohužel se však členové zákonodárných sborů stali spíše držiteli moci než vykonavateli veřejné služby. V parlamentních demokraciích jako je britská je vládou Jejího veličenstva většina v Dolní sněmovně. Někteří členové vlády pak tvoří kabinet. I u nás tvoří poslanci a senátoři (společně s ministry hejtmany a podobně) mocenskou elitu.

V zatím ještě Spojeném království doposud Velké Británie a Severního Irska zatím odděleného od zbytku Irska rozhodl lid jinak, než by podle všeho rozhodli jeho zvolení zástupci. Alespoň David Cameron jako vůdce vládní většiny se vyslovoval pro setrvání v Unii.

Uvádí se, že skoro polovina všech referend známých v moderní historii (řekněme od začátku 19. století) proběhla ve Švýcarsku. Stojí za pozornost, jak různě Švýcaři rozhodovali v poslední době, například proti plné svobodě vyznání islámských spoluobyvatel v listopadu 2009.

Nedávno se zřekli možnosti garantovaného základního příjmu. Z toho, že rozhodl lid, totiž nijak neplyne, že rozhodnutí je z hlediska humanitních principů obhajitelné. Lid za nějakých nepříznivých okolností může nastolit takřečenou demokraturu, tím, že v referendu omezí uplatnění občanských svobod a lidských práv.

Neignorujme historickou zkušenost

Jeden z diskutujících o referendech se ve virtuálním prostoru vyslovil mimo jiné takto: „… od roku 1948 jsme byli součástí komunistického Sovětského svazu, po roce 89 jsme navázali na Československou republiku a od roku 2004 jsme jako Česká republika členem Evropské unie. … v Českých zemích … nemá referendum tradici téměř žádnou. … Nekonalo se při odtržení od Rakouska Uherska, nekonalo se ani při připojení ČSR k Sovětskému svazu …“

Fakt, že o vstupu do Evropské unie jsme hlasovali v referendu, je v článku opomenut a narazil jsem už i na citovaná tvrzení, že o tom u nás referendum nebylo. Prý o tom svévolně rozhodli politici. Že je politická paměť krátká, je známo, ale že někdo popře očividná holá fakta, to je nečekané. O existenci referenda ve dnech 13. a 14. června 2003 s výsledkem, že pro vstup se vyslovilo 77,33 procent odevzdaných hlasů, se lze snadno přesvědčit v oficiálních zdrojích.

O nápadu pisatele, který jinak na Svobodném fóru přichází s dobrými podněty, že jsme byli připojeni k Sovětskému svazu a že jsme byli jeho součástí, je snad škoda diskutovat. Contra factum non est argumentum, jak říkávali vzdělanci, když ještě byla známa latina. Námitky lze vznášet proti mínění, proti faktům neobstojí.

Události se, jak se zdá, marně dokumentují a marně je historici dohledávají v archivech a marně o nich píší mimo jiné ve školních učebnicích. Praktický život se jeví jako nepoučitelný.

Bez kultivace demokracie vede přímé rozhodování i k nesvobodě. Na příkladu britského referenda vidíme, jak zvítězila hra s emocemi, strachem z cizího a neznámého a uplatnily se rasistické a xenofobní vášně. Foto thejournal.ie

Představa o příslušnosti k Sovětskému svazu a o vstupu do EU bez referenda nabízí možnost diagnostikovat národní senilní demenci. Člověka neochotného kriticky prověřovat předkládané myšlenky je snadné zpracovat propagandistickou mašinérií. Sledujeme, jak už hromadné sdělovací prostředky postupně přestávají předstírat nezávislost a připisovat si tu často ještě pořád romanticky připomínanou roli hlídacích psů demokracie.

Z nepřiznané závislosti médií, která dnes zdůrazňují svou čistotu a serióznost, na oligarchovi Zdeňkovi Bakalovi se dospělo k tomu, že v tiráži celostátních deníku Mladá fronta Dnes a Lidové noviny v tištěné i elektronické verzi čteme otevřené přiznání, že je vydává Mafra, která je součástí Agrofertu a ten, že „ovládá Andrej Babiš“.

Místopředseda vlády a zároveň oligarcha ve svých médích má hlídat demokracii. Bylo by to komické, kdybychom nemysleli na možné následky.

Veřejnost je systematicky ohlupována a ústavně zaručená svoboda projevu, pokud nemáte prostředky na šíření myšlenek, jež se vám líbí, nemá výrazně širší akční radius než hospodské hudrování na režim do konce roku 1989, které pachatelům údajného pobuřování, hanobení a poškozování zájmů obvykle procházelo.

Skutečná samospráva lidu ve státě a ve firmách je možná a žádoucí, ale jen za předpokladu, že školský systém zajišťuje už na základním stupni korektní vzdělání, že média veřejné služby (u nás zejména Česká televize a Český rozhlas) opravdu slouží informacemi, nemíchají informace s komentáři, poskytují prostor ke komentování vyváženě různým směrům.

Další podmínkou je to, že média založená na tržním principu nebudou byznysem s desinformacemi ve službě kdejakým mocenským zájmům domácím, zahraničním i nadnárodním. Sotva je lze cenzurovat, to by byla cesta do pekel, musí však být ochota a odvaha odhalovat jejich lži.

Kam vede domnělá přímá demokracie, vidíme na příkladu britského referenda, kde zvítězila hra s emocemi, vytváření strachu z cizího a neznámého, kde se uplatnily rasistické a xenofobní vášně.

Zkušenost posledních dní objasňuje, proč u nás častá referenda a přímou demokracii měl v názvu a v programu xenofobní ultrapravicový, podle některých fašizující Úsvit přímé demokracie založený Tomiem Okamurou a pohrobci této politické formace po jeho rozpadu.

Dalším patologicky vášnivým obhájcem údajného švýcarského a amerického modelu přímé volby a odvolatelnosti politiků je Petr Cibulka jako zakladatel a vůdce strany s pravděpodobně nejdelším názvem na světě začínajícím slovy Volte Pravý blok.

Nechme se překvapit, jak rozhodne vláda Spojeného království, jak vyhoví nezávazně vyslovené vůli lidu, co to bude znamenat pro ostrovní mocnost, pro její celistvost a její ekonomickou a politickou pozici v současném problémy stíhaném světě. Jen proboha neignorujme historickou zkušenost.