Chceme-li patřit do jádra Evropské unie, musíme opustit Visegrád

Jakub Patočka

Česká politika po Brexitu kolísá mezi dvěma bezperspektivními pozicemi: voláním zdejších Faragů a Johnsonů po Czexitu a nemotorným manévrováním sociálních demokratů v zanikajícím středu mezi Visegrádem a Bruselem.

Brexit zákonitě vyvolal debatu o tom, zda a jak by se měla Evropská unie reformovat. Deník Politico shrnul výsledky prvního jednání otřesených zástupců zbylé sedmadvacítky lapidárně: trvá rozdělení podél starých linií. Ač se prakticky všichni shodnou s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, že „ze všeho nejhorší by bylo pokračování statu quo“, rozcházejí se v názoru, zda správným přístupem k Evropské unii má být prohloubení integrace, anebo naopak její rozvolnění.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ve výjevu tak typickém pro současnou českou zahraniční politiku představitelé státu od premiéra Sobotky, přes ministra zahraničních věcí Zaorálka, až po státního tajemníka pro evropské záležitosti Prouzu, všichni tři sociální demokraté, deklarují cíl české politiky v současné evropské krizi slovy „chceme patřit do jádra Evropské unie“; současně ale praktickými kroky jejich vláda přímo proti tomuto cíli působí. Toho si samozřejmě v Evropě všímají, takže pokud se o České republice ještě vůbec někde mluví, pak jako o člence visegrádské skupiny, jež se obecně pokládá za zarytou odpůrkyni prohlubování integrace EU.

Deník Guardian svůj referát o začátku slovenského předsednictví Evropské unie ladí přesně v takovémto duchu. Text nazvaný Země východního bloku požadují méně centralizovanou Evropu je prošpikovaný citacemi různých analytiků a politiků z Polska, Slovenska a Maďarska. Cituje se například polský politolog Dariusz Kałan, podle nějž máme my ve střední Evropě především strach, že „Německo a Juncker využijí Brexit k urychlení evropské integrace, které Slovensko, Polsko, Maďarsko a Česká republika kladou hluboký odpor v obavě, že se ocitnou na okraji.“ Je štěstí, že Guardian necituje žádného Čecha, protože by to zřejmě musel být Jan Zahradil.

Ujasněme si, co chceme: zda Evropu, anebo postsovětský Orient

Čeští političtí představitelé nesli s nelibostí, že v reakci na Brexit německá kancléřka Angela Merkelová svolala do Berlína poradu zakládajících členů Evropské unie. Nelíbí se nám, že jsme zůstali stranou. Ale z hlediska zájmu Evropu integrovat to byl zákonitý krok. Už dříve jsme se totiž na okraj evropské integrace postavili se všemi ostatními visegrádskými zeměmi my sami svou politikou.

Evropská unie vznikala na ekonomických základech, ale primárně s politickou motivací. V nejhlubší rovině její základ tvoří soubor principů odvozených z evropského humanistického univerzalismu. Evropská unie se tomu sama jistě mnohokrát konkrétními kroky zpronevěřila, naposledy zvlášť okázale rozdrcením Řecka. Nelze vést vážný spor o tom, že v ní má stále převahu neoliberální ekonomická ortodoxie nad demokratickou politikou.

Nicméně tak tomu bylo a je i ve všech jednotlivých členských státech. Na rozdíl od nich je ale Evropská unie dostatečně rozlehlým prostorem a má dostatečnou váhu, aby mohla systémovou změnu typu nahrazení kapitalismu demokracií uvést v život a nezůstala přitom v ochromující izolaci.

Ač se tedy do procesu evropské integrace samozřejmě promítly zájmy finančního kapitálu, a posud mají převahu, její základní motiv je jiný — je krokem na cestě k transformaci lidstva v „přátelský všecelek“, řečeno kouzelným Masarykovým pojmem. Právě proto je tak příkladným příznivcem Evropské unie, již chce ovšem od základu reformovat, nejvýznamnější současný evropský disident Janis Varoufakis.

Po skončení studené války bylo deklarovaným cílem všech postkomunistických zemí vrátit se do Evropské unie. Slogan „Návrat do Evropy“ byl jedním z hesel polistopadové transformace a čistě geograficky pochopitelně postrádal smyslu. Ovšem byl míněn politicky: nositeli ideálu Evropy pro nás byla tehdejší dvanáctka — po rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko, patnáctka — zavedených evropských demokracií.

Postkomunistické země se dočkaly po patnácti letech v roce 2004. K první osmičce posléze přibylo ještě Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko. Postsovětských zemí je nás tedy jedenáct: kromě uvedené trojice visegrádská čtverka, tři Pobaltské republiky a Slovinsko.

V Evropské unii se ovšem ne všechny postkomunistické země chovají tak, jako by se chtěly vrátit k ideálům, jejichž nositeli byly a jsou zavedené evropské demokracie, k nimž jsme se připojili. Patrně nikdo v Bruselu, Berlíně, Dublinu, Madridu či Paříži si nebude stěžovat na Estonsko či Slovinsko, jejichž příležitostná drobná zaváhání lze ještě zdůvodňovat jako transformační obtíže.

Naopak zcela oprávněně nejhorší pověst v Evropské unii od zkorumpovanou politickou elitou po desetiletí decimovaného Řecka převzala skupina dnes poměrně bizarních států, jež se označuje jako visegrádská. Její genezi tu velmi dobře před časem popsal Petr Pospíchal, který byl osobně přítomen i jejímu zakládání. Původním účelem samozřejmě bylo pomáhat si — tehdy ještě v trojici, neboť trvalo Československo — k úspěšné integraci do EU a NATO.

Tak jako spousta jiných dobrých úmyslů i to se tu ale časem zvrtlo. Jak to s lapidárností sobě vlastní ve svém textu Pospíchal shrnul: visegrádská skupina vznikala proto, aby zabránila vývoji, jehož jsme dnes svědky; tedy převaze nacionalistických populistů, kteří se v Evropské unii prezentují každému protivnou mentalitou černého pasažéra. Nezapomene se například, jak Polsko krátce poté, co si v EU vyjednalo olbřímí dotace a úlevy vyzbrojilo svou armádu nikoli evropskými, ale americkými letouny. Nejedná se ale pouze o takovéto jednotlivosti.

Je pozoruhodným paradoxem Brexitu, že právě z visegrádských zemí zaznívá nejhalasnější lkaní nad odchodem Britů, jež ovšem není motivováno zármutkem nad porážkou britských Evropanů, nýbrž nad ztrátou spojence v oslabování evropské integrace. Když předseda britských liberálních demokratů Nick Clegg ve své hvězdné hodince před volbami v roce 2010 vytkl Davidu Cameronovi, že spojencem konzervativců v Evropě je pouze „banda cvoků, popíračů klimatických změn a homofóbů“, popsal tím vcelku výstižně Klausovu ODS a současnou polskou vládní squadru.

Pokud jsme tu před britským referendem podotkli, že Brexit si sice nepřejeme (zejména právě z ohleduplnosti k britským přátelům), ale Evropské unii by mohl i prospět, měli jsme na mysli právě takovýto efekt. Současné trvání evropské politické reprezentace na tom, že Brexit se musí uskutečnit co nejrychleji, je motivováno z velké části zkušeností s Brity jako notorickými potížisty, jejichž politická reprezentace neváhala obstarávat si podporu ani u Klause, Orbána či Kaczynského. Británie teď už nebude integraci brzdit.

Politická dynamika se tedy změnila, naši „cvoci“ v čele s Janem Zahradilem jsou bez svých britských patronů. Jejich pozice se stává okrajovou, a dnes už nemají v evropské debatě relevanci mimo ultranacionalistický diskurs sponzorovaný Putinovým Ruskem. Právě ruský zájem na rozkladu EU staví do mimořádně paradoxní situace nacionalistickou polskou vládu: pokud chce nadále usilovat o redukci EU na průnik národních ekonomických zájmů, ocitá se na jedné lodi se svým úhlavním protivníkem.

Ale takových paradoxů je víc: v Británii byl korunním argumentem pro Brexit příliv ekonomických migrantů. Vzhledem k tomu, že Británie si reguluje imigraci ze zemí mimo EU sama, mobilizovalo se prakticky výhradně proti imigrantům z visegrádských zemí, kterých na ostrov přišlo přes jeden milion. Můžeme to brát jako ukázku komolivosti myšlení tak zvaných euroskeptiků, kteří svým počínáním nic neprodukují v takovém množství jako zmatky a nezamýšlené důsledky: společně se navzájem posilují proti sobě, takže by se jistě nakonec dokázali znova propracovat i k nějaké té válce.

Před zásadní dilema situace po Brexitu staví i českou politiku. Představa, podle níž jsme měli být v rámci visegrádské skupiny jakýmsi mostem mezi polským, slovenským a maďarským nacionalistickým třeštěním a Bruselem, by měla svou racionalitu, kdyby skýtala reálné naděje na příznivou proměnu celého visegrádského prostoru.

Po Brexitu je třeba se znovu ptát, zda to není pošetilá iluze. Je třeba poctivě zkoumat, zda to ve skutečnosti není přesně naopak: zda nepomáháme dodávat relevanci nepřijatelným a proti podstatě evropské integrace směřujícím pozicím Orbána, Kaczynského a Fica. A zda tím sami, zcela v rozporu s deklarovanými úmysly, nenastolujeme potřebu dvourychlostní Evropy, či jinak řečeno integrace jádra Evropy bez nás. Každopádně nejen Guardian naši odlišnou pozici nezaznamenal.

Základní fakta jsou přitom jasná. My z postsovětských zemí jsme chtěli patřit k politické Evropě, tedy svobodným a demokratickým evropským zemím. Nebylo touhou Portugalců, Dánů či Belgičanů vstupovat do RVHP. A v našem snažení být jedněmi z nich nás s neobvyklou velkorysostí hmotně podporovali.

My se dnes ale jevíme jako ti, kteří by přespříliš často chtěli jen brát, a ne dávat. Ba co hůř, převelice často se chováme, jako bychom mohli Evropany ze své zapšklé maloměšťácké perspektivy o něčem poučovat, anebo jako bychom měli mít nějaký automatický nárok na to, že se naší malosti dostane pochopení. Není tomu tak.

Naším zájmem musí být hledat spojence, kteří chtějí Evropu integrovat, aniž by přitom trvali na tom, že k základům Evropské unie patří úzkoprsý nacionalismus, nenávist k islámu či xenofobie, protože to Evropané samozřejmě z nejlepších důvodů nikdy nebudou akceptovat. Je jasné, že už z historických důvodů nemůžeme utlumit vazbu k Slovensku.

Ale ve vztahu k Evropské unii musíme usilovat o politický formát, v němž nebudeme svou politiku koordinovat s Polskem a Maďarskem, nýbrž s Rakouskem a Německem. Je to volba mezi Evropou, o níž jsme za Husákových času snili, do níž jsme se pak chtěli vracet, a mezi postsovětským Orientem.

Na okraj EU nás dovedla iracionální politika k uprchlíkům

To pochopitelně nebude snadné, protože česká politika se pohybuje v postkomunistických rámcích, které prostor vymezují velmi podobně jako v Polsku, v Maďarsku či na Slovensku. Jisté rozdíly tu přesto jsou.

Zastavíme se u dvou v naší situaci podstatných. Tím prvním je důležitý prvek, že projekt evropské integrace byl královskou myšlenkou dominantní linie českého vlastenectví. Zatímco polské i maďarské státní myšlení kontaminovaly imperiální představy o Velkém Maďarsku či o Polsku od Baltu až k Černému moři a na Slovensku se aspoň snilo o vlastním státě, což se nakonec napoprvé pravda dvakrát nepodařilo, české státní myšlení nakonec vyústilo ve ztotožnění s ideou humanitní demokracie a ve snahu o založení Společnosti národů. Je chyba, že v debatě s českými nacionalisty se takový argument málo používá.

Za druhé české vlastenectví vždy mělo mimořádně silný sociální náboj, interpretovali jsme si tak husitství, zřetelné je to u Komenského, obrozenců, podstatně se to promítlo do charakteru Československa a samozřejmě, byť rozporuplně, i do poválečného vývoje. Ještě dnes to má svůj odraz v podstatné okolnosti, že dominantní silou reprezentující levici je ČSSD, strana, která přežila sovětskou éru v exilu, a nikoli — tak jako všude kolem — subjekt založený na troskách původní komunistické státostrany.

Jsme ale na nejlepší cestě, abychom své výtečné kulturní předpoklady, jež se tu ještě tak příznivě promítly do charakteru roku 1968, Charty 77 i roku 1989, promrhali. Polistopadový vývoj byl nesporně érou ochabování české kulturní výbavy i schopnosti stanovovat si v souladu s ní priority, a pak je následovat.

Míru devastace zdejšího veřejného prostoru čerstvě naplno obnažila loňská uprchlická krize. Můžeme mít pochopení pro to, že vláda a v ní právě ČSSD jako dominantní síla manévruje v mimořádně nesnadném terénu: o sousedních postkomunistických zemích jsme už mluvili, doma to ale není o moc příznivější: nebezpečný populista Babiš, který pro uchvácení moci a proměnu českých zemí v polský či maďarský autoritářský model udělá cokoli, reprezentant tekutého hněvu na Hradě, z většiny xenofóbní opozice, slabá a zmatená občanská společnost a zdevastovaná mediální krajina.

Přirozený instinkt předsedy sociálních demokratů vymanévrovat situaci nějak středem, který mu přinesl v kariéře spoustu často obdivuhodných vítězství, tady selhává, protože celá veřejná debata a s ní i její politický střed se sesunul do nacionálně-populistických a xenofóbních vod tak rychle, že už není kudy manévrovat, kudy proplout.

Důvěra v Evropskou unii během Sobotkovy vlády spadla na rekordní minimum, na devětadvacet procent. Je to samozřejmě proto, že Evropská unie je ztotožňována se snahou přijímat uprchlíky a redistribuovat je podle povinných kvót, což je ovšem jediný reálně funkční model řešení humanitární krize v souladu s východisky EU, který zatím kdo navrhl. Žádný jiný totiž patrně ani nepřipadá v úvahu: za alternativy se vydávají jen iluze a sebeklamy, jak jsme v DR opakovaně doložili.

Náš text ze září 2015, v němž jsme napsali, že postoj české vlády k uprchlické krizi ignoruje fakta a ohrožuje evropskou integraci, je třeba zpřesnit v jediném bodě: ohrožuje naše místo v evropské integraci. Fanatická iracionalita české společnosti, která se bohužel zřejmě bude manifestovat i v nadcházející předvolební kampani xenofobní mobilizací proti nejubožejším lidem, zasluhujícím naši solidaritu, je tím, co ohrožuje naše místo v Evropě i naši demokracii, nikoli případných pár tisíc uprchlíků, které bychom ostatně měli přijímat o své vůli a bez ohledu na kvóty.

Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Deník Referendum označil za základní problém zastánců uprchlíků, že neberou dosti v potaz oprávněné důvody ke strachu z nich. Na tom něco může být a veďme o tom debatu. Lze ji vést technicky a s jasnými závěry.

Všichni chceme minimalizovat bezpečnostní rizika a v každém případě tu zabránit vzniku ghett. Současně ale, jsme-li ještě evropskou společností, nemůžeme chtít nést díl odpovědnosti za to, že necháme živořit rodiny s dětmi někde v blátě na Blízkém východě či na Balkáně. Co svět světem stojí, migrace má i ekonomické důvody a zde by měl stát postupovat zcela prakticky: stanovit pravidla a limity dle potřeb.

Výsledkem by byl určitý počet — konzervativně několik tisíc, realisticky několik desítek tisíc — uprchlíků, které bychom mohli každoročně přijmout a určitý počet, ale třeba také takřka nula, lidí přicházejících za prací, integrační a sociální programy, pracovní příležitosti, sociální i ekonomický rozvoj. Prostě normální provoz demokratické politiky.

Jenomže to se nestalo. Jako nesouměřitelně větší problém se tak dnes jeví neochota příslušníků české politické třídy čelně se střetnout s nepoměrně početnějšími důvody strachu z uprchlíků, které oprávněné nejsou, protože jsou produktem vypočítavého šíření nenávisti vylhanými argumenty v politickém zájmu nepřátel demokracie a lidskosti. Přitom schopnost takové propagandě čelit je jedním z definičních rysů demokracie.

Česká politická elita navíc, zcela podobně jako dříve britská, selhává v tom, že tento iracionální strach a ostří nenávistné propagandy dovoluje obrátit proti Evropské unii. Jenomže pak česká vláda nemá sebemenší právo se divit, pokud se s námi v projektech politické integrace Evropy nepočítá jinak než jako s jejími budoucími objekty, nikoli jako se subjekty participujícími na její tvorbě. Co bychom tak asi přinesli? Náš „oprávněný“ strach?

Můžeme se samozřejmě bavit o okolnostech a příčinách současného selhání sociálních demokratů vedoucích stát ve vztahu k Evropské unii. Vše, o čem jsme psali, tedy nutnost čelit politické konkurenci krajně nebezpečného žlutého barona či nevyzpytatelného žoku žluči na Hradě, katastrofický stav médií či občanské společnosti je jistě možno brát jako polehčující okolnosti, ale jedině tehdy, pokud by byla patrná nějaká promyšlená strategie, jak tyto omezující okolnosti — a jistě i za pomoci Evropské unie — principiálně změnit. To je přece podstata politiky.

Nepozorujeme ale projevy takovéto promyšlené strategie. Žádná snaha o promyšlený rozvoj občanské společnosti, žádná snaha o smysluplnou mediální reformu, a jen velmi nesmělé pokusy přerámovat českou veřejnou debatu jako zápas o spravedlivější uspořádání pro sociálně slabší a střední vrstvy, jež by ČSSD měla a mohla chtít zastupovat jak proti Babišovi, tak proti Zemanovi a jeho ruským a čínským kamarádům.

Místo toho pozorujeme snahu proplout zanikajícím středem mezi aspirací patřit do jádra Evropské unie vyslovovanou hlavně v Bruselu a příslušností ke xenofobnímu klubu visegrádských zemí, která je míněna snad také jako konejšivá šaráda pro xenofobní vlčí mlhou postižený segment vlastního voličstva. Trochu to připomíná nemotorné manévrování Dubčeka v roce 1968.

Naštěstí z Bruselu, i když jej k Moskvě zdejší zlomyslní euroskeptičtí popletové často přirovnávají, nepřijedou tanky. Ne, ne, tentokrát jsme na nejlepší cestě postarat se o svůj báječný osud, příznačně marketingově označovaný slovem Czexit, sami: tak jako v roce 1948 všelidovým hlasováním. A ze zemí Visegrádu k tomu určitě zase dorazí bratrská pomoc.

    Diskuse
    July 5, 2016 v 17.10
    Demokratizace a europeizace Visegrádu
    Docela dobrá analýza a úvaha, i když bych řekl, že naším úkolem spíše je, abychom demokratizovali a europeizovali sebe i Visegrád, než ho opouštěli - to by také mohl být náš příspěvek evropské integraci.

    Poznámka: "Velkým" Visegrádským politikem je Milan Chovanec.
    July 6, 2016 v 10.53
    Tak to se nepovedlo.
    Po celkem dobrých analýzách autora přichází nepodarek. Jako by se zalekl bruselských pánů a tak rychle přispěchal v hlubokém předklonu.
    Visegrad se neobnovil sám od sebe, jen z nějakého furiantismu jeho zakladatelů. Byla to jasná REAKCE na politiku Bruselu /tedy i Merkelové a spol./
    Staré línie vymezila Stará Evropa. Nebýt jich, po Visegradu by nikdo ani nevzdechl. Ale země východu Evropy jsou citlivější na politiku o nás, bez nás, takže když už jí bylo moc, tak prostě reagovali. Nemluvě o trotlovské migrační politice, která se pro Evropu stává vyloženě likvidační. Kdyby nebyl konal onen "Orient", byla by krize v tuto chvíli mnohem větší. A jen značný naiva, či kšeftař s migrací, je schopen přehlédnout to, jak rychle velkohubí západní politici přejali obranné kroky "Orientu" a jak je dokonce vylepšili. Že mají někteří stále tu klapačku plnou vítání a že obhajují své předešlé tragické kroky, může zmást leda nemluvně. Ovoce nesou opačné.
    Co se týče migrantů, nemá se ČR za co stydět. Ročně jich přijímá několik desítek tisíc. Bez toho, aby si na nich namazaly neziskovky.
    Boj s propagandou občas naše veřejnost neprohrává. Třeba s tou propagandou, kterou nám obchodníci s migrací chtějí pustit řádně žilou a přivodit nám tím také do budoucna velké bezpečnostní a sociální problémy.
    Na článku mě nejvíce mrzí autorovo hrubé znevážení čtenářů. Psát o xenofobním Visegrádu v době, kdy se kvůli migraci trhá Velká Británie, kdy v Rakousku vítězí Svobodní, ve Francii LePenovci, předpokládá, že čtenáři se narodili včera, nebo nejsou schopni s informacemi pracovat. Troufám si tvrdit, že míra xenofobie Visegrádu je menší, než Staré Evropy. A kdyby její politici nezalepili ústa svým občanům "politickou korektností", mohli by to vědět. Nemuseli by pak být výsledky voleb stále více "překvapeni".
    Je fakt, že některé "figury" článku Jakuba Patočky jsou dosti romantického charakteru.

    Například:
    --- S tou "velkorysou hmotnou podporou" Západu to je sice pravda a nezávislý levicový server jistě s nějakou má zkušenost, nicméně v širším rámci měla tato velkorysá finanční podpora spíš podobu investic. České banky a většina českého průmyslu je v zahraničních rukou a jestli si dobře vzpomínám na čísla, které uváděla Švihlíková, roční výnos z těchto investic, který z ČR odchází do zahraničí, je plus minus 300 mld Kč.
    ((( nepopírám, že z EU dostáváme jako čistí příjemci peníze, ani že z venku přišel potřebný know-how )))
    Takže o tom, kdo je tu ten doopravdy hmotně velkorysý, můžou být jisté spory.

    --- o tom, že jsou povinné kvóty "jediný reálně funkční model řešení humanitární krize v souladu s východisky EU, který zatím kdo navrhl", lze taktéž pochybovat. Hlavně tedy ohledně jeho "reálné funkčnosti". Už víc než půl roku jsou schváleny pro část uprchlíků kvóty pro jednotlivé země, ale reálně se je vůbec nedaří naplňovat.
    Svádět to pouze na náckovský fanatismus a ubohost jednotlivých zemí, neobstojí. Uprchlípi prostě v drtivé většině o nějaké Česko, Lotyšsko nebo Rumunsko nestojí a nechtějí tam.
    (a tady zase odmítám jednostranné vidění, že jsou uprchlíci pouhé vyžírky - sposta z nich se přirozeně chce prostě dostat tam, kde už jsou jejich známí a kde je dobře přijímají)
    Ta historka, jak představitel jedné z pobaltských republik v rámci snahy vyhovět nařízením EU za 3 měsíce nenašel jediného uprchlíka, který by tam chtěl jít, není vycucaná z prstu.

    --- na námitku premiéra Sobotky, že "základní problém zastánců uprchlíků je, že neberou dosti v potaz oprávněné důvody ke strachu z nich" Patočka přiznává, že "na tom něco může být a veďme o tom debatu. Lze ji vést technicky a s jasnými závěry."
    To zní jistě rozumně.
    Nicméně o upřímnosti zase lze dost pochybovat. Jednak žádnou takovou debatu nevede a ani vést nemíní, jednak tento strach už o čtyři odstavce dále označuje za "iracionální" a pak už s ním pracuje čistě v tomto smyslu.

    --- nejromantičtější ale je důvod, proč má EU vlastně existovat -- aby byl kapitalismus překonán demokracií.
    Těžko říct, co si pod tím představit, ale zní to fantasticky.
    - - - - - - - - - - - - - - - - - -

    Jinak podle mě skutečně stojíme mimo to pravé evropské jádro a vždy jsme tak trochu stáli.
    Takže je vcelku jedno, jak se na to díváme my.
    Rozhodovat se bude ve Francii, Německu, Švédsku, Itálii......
    Cítím potřebu k tomu ještě dodat::

    Napsal jsem, že si těžko něco představit u "překonávání kapitalismu demokracií". Jakub Patočka ale určitě něco konkrétního při psaní těchto slov na mysli měl.

    S největší pravděpodobností manifest hnutí DiEM25.

    https://diem25.org/wp-content/uploads/2016/02/diem25_czech_long.pdf

    V jeho čele stojí významní evropští intelektuálové, vzdělaní, profesně etablovaní, ovládající jazyky.
    Tento manifest právě volá po nahrazení kapitalismu demokracií, kterou nazývá "autentická demokracie".
    Jsou tam zajímavé nápady, třeba že by z jednání důležitých evropských institucí měly být povinně zveřejňovány zápisy na internetu. Já bych ještě dodal ve všech unijních jazycích, Brusel má 17 000 úředníků, někde by se lidi našli.
    je v podstatě skandální, že tohle už dávno není -- pokud tedy je zde EU pro své občany.

    Nicméně celuk je dost zmatený.
    Aspirací je::
    • Demokratická Evropa, v níž má veškerá politická autorita původ ve svrchovaných národech Evropy.
    • Transparentní Evropa, v níž veškeré rozhodování probíhá pod dohledem jejích občanů.
    • Sjednocená Evropa, jejíž občané mají se svými evropskými spoluobčany stejná pouta jako se
    spoluobčany svých zemí.
    • Realistická Evropa, která si klade za úkol radikální, avšak dosažitelné demokratické reformy.
    • Decentralizovaná Evropa, která využívá centrální moc k maximalizaci demokracie na pracovištích, ve
    městech, regionech a státech.
    • Pluralistická Evropa regionů, etnik, náboženských vyznání, jazyků a kultur.
    • Egalitářská Evropa, která oslavuje rozdílnost a ničí všechny formy diskriminace založené na gendrové
    identitě, barvě pleti, společenské třídě a sexuální orientaci.

    Decentralizovaná Evropa, která využívá centralizaci k maximalizaci demokratičnosti částí?
    Inu zní to trochu divně, ale řekněme, že jde o nalezení vhodného poměru mezi centrálními a národními institucemi a přesnější vymezení okruhů témat, které spadají pod centrální nebo regionální parlamenty..
    (jinde se píše o ústavodárném shromáždění z nadnárodních kandidátek a zároveň o předávání moci zpět do rukou národních parlamentů)

    A co když se třeba Maďaři jako "svrchovaný národ, v němž má původ veškerá politická autorita" rozhodnou, že v rámci "pluralitní Evropy regionů, etnik, náboženských vyznání, jazyků a kultur" nebudou přijímat žádné muslimské uprchlíky, právě aby zachovali tu pluralitu a originální charakter své země???
    - - - - - - - - - - - - - - - - -

    Mimochodem Janis Varufakis, kterého Jakub Patočka v článku zmiňuje, tvrdí, že jediný člověk, který má v současné situaci nějaký plán, je německý ministr financí Wolfgang Schauble.

    http://a2larm.cz/2016/07/brexit-neochrani-britanii-pred-hruznymi-dusledky-rozpadu-eu/

    ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, tak snad proto ta největší romantika -- žádné předělávání kapitalismu na demokracii se tak nějak nechystá...
    PM
    July 8, 2016 v 10.50
    Demokratizace Visegradu se mi jeví nadlidským úkolem,
    když i v kolébce evropské demokracie se odehrává fraška s názvem Dalskabáty GB, hříšná ves aneb Zapomenutý čert.
    V době, kdy v samotném Londýně hněte demokratický režim hrstka umanutých nacionálně konzervativních narcisů, je pokus zbavit tři skorovýchodní národy nevýhod nacionalistického blouznění nadlidským úkolem.
    Za reálné považuji možnost podpořit dojem výhod plynoucí ze spoluúčasti na západním řešení krize.
    Posílit pocit sounáležitosti se západoevropskou společností, by dokonce mohl homeopaticky působit jako protijed xenofobie a jiných neduhů našich bratrských národů.
    Konvičkové a Machové nemají za sebou Orbány a jiné byzantské státníky, a proevropské náladě spíše přispívají .......bych doufal.
    Zajímavý rozhovor s Janem Kavanem:

    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Otcove-evropske-myslenky-se-ted-musi-obracet-v-hrobe-Jan-Kavan-navrhuje-tuto-velkou-reformu-EU-ktere-se-pry-mocni-budou-branit-443886

    Navrhuje v něm, aby byla odstavena Evropská komise a naopak výrazně posíleny Evropská rada a Evropský parlament.
    Evropská rada by byla vlastně jakási evropská vláda
    Čistě technicky by se asi premiéři jednotlivých zemí setkávali jen jednou za čas a agendu pro jejich jednání by připravovala řekněme Rada evropských ministrů, kterou by tvořili ministři pro evropské záležitosti jednotlivých členských států (tj. každý stát by měl v Bruselu své evropské ministerstvo).
    No a parlament by byl prostě parlament.
    (systém pjistek a vyvážení moci by nebylo složité najít)

    Tohle nevypadá zle a dokonce by to zřejmě - při rozumném funkčním uspořádání - mohlo splnit i představy hnutí DiEM25.
    (???)
    OG
    July 11, 2016 v 6.6
    To není dobrý výtvor, pane Patočko!
    Takže: Východoevropské země se nemohly vracet do Evropské unie, protože v ní nikdy nebyly. Pokud vstup do EU byl opravdu jen kšeftem, pak si Poláci opravdu neměli kupovat americké zbraně. Otázka je, co z takového kšeftu mají východoevropské země a naše republika kromě ztráty kontroly nad nerostnými zdroji a omezení naší ekonomiky a politiky nařízeními Bruselu. Charakter naší ekonomiky a politické vystupování naší země totiž vykazuje některé znaky neokoloniálních držav západních velmocí. Viz.: Neokolonialismus je prostředek politické a ekonomické kontroly, kdy mocné vyspělé země kontrolují prostřednictvím své politické moci a kapitálu některé rozvojové země. Formálně jsou tyto chudé státy nezávislé (na rozdíl od kolonialismu), ovšem reálně zůstává jejich ekonomický a politický systém úzce kontrolován. Tato kontrola má různé podoby. Příkladem může být jen přítomnost zahraničního kapitálu či západního investora v rozvojové zemi, kde využívá její levnou pracovní sílu a daná rozvojová země je velmi závislá na rozhodnutí investora v zemi setrvat či odejít (odchod znamená nárůst nezaměstnanosti). Zdroj:cs.wikipedia.org/wiki/Neokolonialismus
    Pamětníci si pamatují, že ani RVHP nepodvazovala a direktivně neurčovala vývoj ekonomik jednotlivých východoevropských států takovým zásadním způsobem, jako nyní direktivy EU. Základní motiv EU není rozhodně "přátelský všecelek". Proces sjednocování Evropy začal z ryze ekonomických důvodů v roce 1951 podepsáním vzniku Evropského společenství uhlí a oceli. Pak následovalo Evropské hospodářské společenství - EHS a pak dále, a dále, až se ekonomické sbližování proměnilo i v centralizaci politickou. V praktické rovině jde stále jen o prosazování zájmů nejsilnějších zemí - Německa s Francií, jimž tu více (Itálie), či méně (V. Británie) přisluhují další státy. Význam menších zemí EU (zvláště východoevropských) je zejména v rozšíření odbytišť pro produkci nejvyspělejších západních ekonomik a v získání levné pracovní síly z těchto méně rozvinutých zemích. Kapitolu odklánění zisků cizího, či nadnárodního kapitálu do mateřských zemí a daňové úniky ("optimalizace") nechme zatím stranou. V politické rovině je pak "přínosem" vydávání politických dohod nejsilnějších hráčů za "postoj všech účastnických zemí". Praxe hlasování v EU je totiž diametrálně odlišná od deklarované dobrovolnosti a jednomyslnosti.“Máte jiný názor? Přece nebudete trhat europartu! Nesouhlasíte s něčím? To je ale drzost! Z evropských fondů peníze čerpáte? Tak držte hubu a krok! “atd.
    Mýtus o našem pouhém braní z EU je populární demagogií. Jenom zisky, odkloněné západoevropskými společnostmi do jejich mateřských zemí, každoročně mnohonásobně převyšují takzvané "dotace" z EU, Jiná věc je, že všichni eurounijní daňoví poplatníci stejně vlastně platí pouze přesun těchto dotací na účty soukromých společností, které je spotřebovávají například při výstavbách zařízení, mnohdy zcela nepotřebných, přiživováním se na "poradenství" jak čerpat unijní peníze atd. Nemluvě o tom, že mnoho těchto dotací bylo použito na věci, které nám byly nařízeny právě Evropskou unií. Což neznamená, že mnoho těchto věcí nebylo užitečných, to jistě ne! Ale spousta jich taky byla přinejmenším "nepřínosných", pokud ne dokonce komplikujících život obyvatelům naší vlasti.
    Z historie je zřejmé, že zahraniční, vnitřní a ekonomické politiky zemí RVHP a Varšavské smlouvy byly mnohdy mnohem nezávislejší, než je tomu dnes v EU a NATO. A to i přesto, že Sovětský svaz zasahoval do vývoje některých východoevropských zemí dokonce přímo ozbrojenými silami (Maďarsko 1956, ČSSR 1968). Proto je třeba šetřit vznešenými frázemi o demokracii a lidských právech a vyšším poslání a odpovědnosti vůči Evropě a světu. Bez střízlivého objektivního hodnocení historických skutečností a bez nepředpojatého reflektování skutečného dění v dnešním světě, není možno seriózně psát o postavení naší země nejen v Evropě, ale ani v rámci globalizované planety. Bez kritického přístupu ve všech směrech zbývá z novinařiny zase už jenom propaganda. Ale to už jsme tu jednou měli. A my, starší, to opravdu nechceme opakovat.
    A pojmy jako nepřátelé demokracie a lidskosti? To se pan Patočka vrátil do padesátých let? Takhle se útočilo naposledy snad na Dr.Horákovou a spol. Fráze bez obsahu a myšlenky, bez pochopení skutečných potřeb lidí, servilita západu až na dno. Ještě chybí volání po humanitárním bombardování Polska, protože si Poláci špatně zvolili svoji vládu. Jak si to mohli dovolit, volit podle svého svědomí a ne podle bruselských představ o demokracii? Hrrrr, majdan na ně, když už nemáme tolik bombardérů a navíc bychom mohli rozbít našim investorům jejich polské državy! No, nějak jsem se závěrem trochu rozvášnil, což? Ale věřím, že panu Patočkovi už mnohem dřív došlo, jakou hloupost vyplodil. V předválečných Lidovkách by si za tohle honorář nevysloužil! A to ani jako nezávislý esejista. A už vůbec ne jako šéfredaktor deníku. Protože postoj šéfredaktora chtě, nechtě předznamenává postoj a charakter celého deníku. A to by byla škoda.
    MP
    July 11, 2016 v 9.58
    P. Gürtlere,
    kritizovat umí každý - a to ještě takovým způsobem, že bez ladu a skladu nahážete na sebe všechno, co vás tíží a štve (někdy právem) a co připisujete EU.
    Ale když tak nostalgicky vzpomínáte na RVHP, tak bych se vás zeptal dikcí minulého režimu: A ty jako soudruhu teda navrhuješ co? Konstruktivní kritiky je zapotřebí...:)

    Vystoupit z EU? V čem by nám to pomohlo? Tím bychom snad zrušili globální kapitalismus a jeho negativa? Vy totiž nerozlišujete mezi cizími, resp. nadnárodními firmami a EU. Ty zisky neplynou EU (Evropské komisi atd.), nýbrž soukromým společnostem a jejim majitelům. To by se nějakým czexitem stěží změnilo - a navíc by ČR stála tváří v tvář globálnímu kapitálu sama. Už vidím, jak by se "nás" ty velké firmy bály... Přece jakoukoli regulaci nemravností globálního kapitalismu můžete provést jenom v rámci EU, i ta je spíš příliš malá než příliš velká. V jedné "zemičce" nemůžete udělat vůbec nic.
    A pokud mi budete argumentovat národním kapitalismem, tak se podívejte, jak dopadla Klausova česká cesta privatizace, a kdyby vám to nestačilo, pohlédněte na české podnikatele jako Bakala, Tykač, Křetínský - můžeme sem přiřadit i toho Babiše. To opravdu nejsou Baťové (i když i kolem něj je do značné míry mýtus...).

    A poslední věc: EU rozhodně nechce humanitárně bombardovat Polsko ani tam vyvolávat Majdan. Nebylo by dobré, kdyby jako protiváha jedněch mýtů vznikaly nové. Aby bylo jasno, domnívám se, že NATO se ve válce proti Jugoslávii dopustilo válečných zločinů, a mám rozhodně výhrady i vůči Majdanu. Ale na druhé straně Miloševič byl politický lump, který zneužitím nacionalismu vyvolal strašlivou pohromu, a zkorumpovaný Janukovyčův režim si taky nezaslouží žádnou sympatii.
    Ale co chci říct především: Vám se líbí vláda, která nacionalisticky blouzní (a zcela jistě nechce usmíření s Ruskem), a to až do konspiračních teorií (smolenská havárie)? Vám se líbí vláda, která prosazuje už v tak klerikalizované zemi další zvyšování úlohy náboženství (ovšem samozřejmě jen jednoho jediného, že.)? Vám se líbí vláda, která kašle na liberální hodnoty jako rovnost žen a dokonce se vysmívá i ekologii a už si brousí zuby na gaye a další menšiny, např. opět i Židy (pokolikáté už, že)? Vám se líbí vláda, která omezuje ústavní soud a svobodu médií? Pokud ano, pak se divím, co se vám vlastně nelíbí na sociálních důsledcích globalizace?
    PM
    July 11, 2016 v 12.23
    Velmi dobrý pedagog a velmi přísný pedagog
    je označení, které si protiřečí.
    Pan Guertler četl v textu jak píše.....Fráze bez obsahu a myšlenky, bez pochopení skutečných potřeb lidí, servilitu vůči západu až na dno.....
    Jako nepedagog bych bezelstně prohlásil, že hlavní důvod rozporu mezi postojem autora a panem Guetlerem - kterým je zcela rozdílný pohled na vliv globalizace a financkapitalismu, na uspořádání sociálně liberálního trhu - si nezasluhuje tak přísného kárání.

    OG
    July 12, 2016 v 7.20
    Ano, pane Plevo
    Máte pravdu, s hnutou žlučí jsem naházel myšlenky na papír. Prostě se mi zdálo neuvěřitelné, co pan Patočka napsal. Ale má na to právo, že? Základní problém v našich postojích, pane Plevo je, že mně se polská vláda, americká, ruská ani vanuatská nemusí líbit, ale je to vláda, kterou si občané zvolili a je to jejich věc. To je ten základní problém. Tady se stále ve jménu jakýchsi "ušlechtilých pohnutek a ideálů" mluví každému státu do toho, co má dělat a jak se má chovat. Vyhlašují se oblasti "národního zájmu" chrání se lidská práva a podobně. A pod záštitou těchto ušlechtilých cílů se páchají ty nejhorší mezinárodní zločiny. Hitler podle západu taky sledoval v podstatě ušlechtilé cíle - porazit bolševiky. Taky proto mu západní mocnosti šly tak dlouho na ruku a začaly se ošívat teprve až po obsazení Polska. Pinochet taky sledoval podle Američanů ušlechtilý cíl - odstranit levicovou vládu (která ale byla i podle západních standardů demokraticky zvolena). Takže to byl v Chile prostě puč, stejně jako na Ukrajině, stejně jako v Panamě, na Grenadě atd. Miloševič mohl být zlý pán, ale to nikomu nedává právo bombardovat suverénní zemi, která nikomu válku nevyhlásila a žádný stát neohrožovala. Mezinárodní právo se prostě nedodržuje a ohýbá podle přání těch nejsilnějších. To je to, s čím mám potíže. To se mi nelíbí. A ani vy, pane Plevo, ani já netušíme, co EU v Polsku chce, nebo nechce, ani to, co se skutečně v této věci dělá. Pokud se střízlivě zamyslíte nad fungováním EU, tak uvidíte, že pár státníků a úředníků ovládá tuto evropskou mašinérii. Vy máte opravdu pocit, že vlády jednotlivých členských států hájí zájmy svých vlastních občanů? Třeba i toho nejsilnějšího Německa? Zdaleka ne všichni Němci si to myslí. A to je základní problém. Demokracie musí fungovat zdola nahoru. Jinak zůstane jen demokratický centralismus a pak už jen ten centralismus. Nebo totalita, vyberte si. V EU totiž nemůžete čelit globálnímu kapitalismu, protože ten globalizující se kapitál od začátku onu EU vytvářel. Jak tedy může čelit sám sobě? Malý stát nemůže čelit mezinárodnímu kapitálu. Může mu ale čelit třeba dvacet suverénních států, pokud se dohodnou na společném postupu. Ale v EU se stále víc rozhoduje shora dolů. To je ten problém. A stejné je to i v jednotlivých státech. Prostě demokracie nefunguje. To mi vadí. Ale za vším jsou evidentně zájmy jiné. Někomu v Evropě neroste konkurence, ale pouhá kolonie. TTIP je dalším krůčkem.
    Víte, národním kapitalismem bych já neargumentoval ani v nejtěžším deliriu. Dokonce ani začátkem devadesátých let.
    Nostalgií netrpím. Pokud si soudně vzpomenete na RVHP (byl jste již, doufám, na světě?) byla to východní podoba EHS. Ekonomická dohoda o tom, aby ekonomiky členských států v rámci možností fungovaly co nejlíp, vzájemně se doplňovaly a obchodovaly spolu podle dohodnutých pravidel. Srovnejte si ekonomiky tehdejších východních států a zjistíte, že každá byla v podstatě jiná a spoustu věcí si dělaly po svém. Nikdo je ale direktivně necpal do jednoho "RVHP mustru", stejně jako kdysi EHS nenařizovala členským státům to, či ono. Tehdy se ještě normálně domlouvalo a uzavíraly se smlouvy.
    A nostalgicky si srovnejte EU a Rakousko-Uhersko, a postavení českých zemí v něm. Taky jsme měli tehdy Zemské sněmy, mohli jsme přijímat zákony, jen nám je ve Vídni "starej Procházka" musel schválit. Taky tehdy naši poslanci mohli svobodně v Říšské radě hlasovat a prosazovat národní zájmy - zjistěte si, jak to dopadalo v praxi. Rozhodně netvrdím, že dnes je to úplně stejné! Ale když to přeženu, obávám se, že Masaryk se namáhal se samostatným státem úplně zbytečně a v roce 2018 se stoleté oslavy samostatné republiky snad ani nebudou muset konat.
    Jako částečný soudruh (dva roky jsem byl kandidátem strany a poté jsem odmítl podat si přihlášku za člena) konstruktivně navrhuji vrátit se ke skutečné demokracii, dodržování mezinárodního práva, k jednání států mezi sebou jako rovný s rovným, ne jako "lepší s horším, či vyspělejší se zaostalejším". Myslím, že pro začátek by to k vylepšení světa docela stačilo.
    P.S.(neadresný postesk) Za socialismu skoro každý občan rozlišoval mezi proklamovanou politikou a její skutečnou podobou, mezi oficiálním obrazem světa a tvrdou denní realitou. Je škoda, že tuto schopnost mnoho lidí po převratu poztrácelo.
    + Další komentáře