Volby do Evropského parlamentu proběhnou až na začátku června příštího roku, ale již dnes lze říct, že by bylo velkým překvapením, kdyby je v České republice vyhrál někdo jiný než hnutí ANO nebo ODS —ať už sama, nebo pod hlavičkou koalice Spolu. Hlavní vládní síla přitom podle zpráv z médií zvažuje, že by lídrem její kandidátky mohl být současný europoslanec Alexandr Vondra.

Česká společnost tedy může být v EU reprezentována buď Andrejem Babišem, který hledá u Orbána inspiraci dnes, nebo Alexandrem Vondrou, který Orbána ještě před pár lety označoval za normálního konzervativce a na okraj podobně normálně konzervativní konference se v Budapešti fotil se Stevem Bannonem. Jak jsme se do takové situace dostali?

Výsledky evropských voleb ovlivňuje mnoho faktorů, nejen názor na evropskou integraci. Pokud se však nechceme spokojit se soudy typu, že v evropských volbách voliči hlavně projevují frustraci z domácí politiky, musíme reflektovat především stav české diskuse o Evropě.

Václav Havel v roce 2004 napsal, že „myšlence historicky bezpříkladného evropského demokratického sjednocování jsme zatím velmi dlužní, neboť je dnes a denně devalvována záměry předvést Evropskou unii jako byrokratického strašáka, nástroj ovládání malých států velkými, či jako pouhý zdroj příjmů“.

České euroskeptické prvenství

Za téměř dvacet let se situace nijak zásadně nezlepšila. Většina politiků Unii donedávna především kritizovala a po zveřejnění dalšího průzkumu, který ukázal české občany jako největší euroskeptiky v Evropě, si jen nad vším umyla ruce prohlášením, že Evropské unii se bohužel nedaří dobře komunikovat své úspěchy.

Česká politická reprezentace nedokázala učinit z členství v Evropské unii integrální součást české politiky. Členství v Unii se nestalo přirozeným východiskem české politiky, ale něčím, vůči čemu bylo potřeba se neustále vymezovat. Putinova invaze na Ukrajinu sice zásadně změnila kontext, ve kterém Češi dnes o Evropské unii přemýšlejí, přesto dědictví dlouhodobého vykreslování Unie především v negativním světle zůstává pro běžného občana nadále určující.

Aktuální názorový posun totiž není doprovázen žádnou reflexí předchozích postojů. Například docent Masarykovy univerzity, politolog Petr Kaniok v roce 2020 v rozhovoru pro server Kurzy.cz řekl, že „společná měna je v blízkém horizontu odsouzena k zániku“. Letos už jen tweetuje, že „nečlenství České republiky v Eurozóně nedává žádnou logiku“.

Kaniok, který v roce 2019 Hospodářským novinám sdělil, že „Češi začnou podporovat euro, až uvidí, že se zemím s ním daří lépe“, dnes vlastně jen potvrzuje tuto svou vlastní prognózu. Smutnou realitou ovšem zůstává, že elity, které se chovají tímto způsobem, jen zřídka učiní nějaké strategické rozhodnutí. Přitom třeba Chorvaté označují vstup do eurozóny za strategické rozhodnutí.

Soumrak říše evropské?

Každá krize odhalí dosud málo zřetelné nedostatky v jejich skutečné velikosti. V krizovém období po roce 2014, kdy Evropa řešila migraci, Brexit nebo zvolení Donalda Trumpa, se naplno ukázala naprostá neschopnost českých elit efektivně vysvětlovat evropské problémy. Většina tehdejší politické reprezentace — a bohužel také velká část médií — uchopila krizi hlavně jako důkaz, že v evropské integraci nelze pokračovat. Evropská unie byla popisována jako projekt, kterému hrozí „postupný rozklad“, a proto je především třeba zajistit, abychom s ní byli spojeni jen v nezbytně nutném rozsahu.

V dubnu 2016 promlouvá dnešní český premiér Petr Fiala na konferenci Soumrak říše evropské. Ve svém vystoupení komentuje hrozící Brexit v kontextu výroku Borise Johnsona, že ze strany Evropské unie „jsme svědky pomalého a na první pohled neviditelného procesu právní kolonizace“. Diskuse se účastní také Václav Klaus mladší a Michal Půr, dnes mimo jiné tvůrce prezidentského podcastu Podhradí. Půr publikum v úvodu varuje, ať od něj nečeká žádné federalistické vize, protože jako zpravodaj ČTK odjížděl v roce 2006 do Bruselu „jako euroskeptik“ a po pěti letech se vrátil „jako zatvrzelý euroskeptik“.

V červenci 2016 potom v rozhovoru pro Reflex Fiala konstatuje, že „Evropská unie už neslouží k posilování Evropy“. Česká republika by proto podle Fialy měla usilovat o výjimku z přijetí eura a ze společné migrační a azylové politiky. Na dotaz, zda by občané měli dostat znovu možnost hlasovat o setrvání v EU, Fiala říká, že pokud se Evropa začne „znovu integrovat a federalizovat, pak si skutečně položme otázku, co dál“. Na akci Pravého břehu v lednu 2017 naštěstí všichni přítomní včetně Petra Fialy „odmítli tezi, že by realistickým řešením současných problémů byl odchod z EU“. Podle Alexandra Vondry a Michaela Žantovského by se však Česká republika měla podílet na reformě například v podobě „zrušení Lisabonské smlouvy“.

Na podzim roku 2016 končí tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu Ondřej Houska svou několikaletou misi v Bruselu a při té příležitosti v rozhovoru pro český Euractiv vyjadřuje přání, aby „Česko bylo v rámci Evropské unie takovou zemí, jako je Dánsko.“ Houska vnímá Dánsko jako zemi, která „sice možná nezavedla euro a vyjednala si další výjimky“, ale zaujímá jasné postoje a je předvídatelná.

Přesvědčení, že největší problém české evropské politiky je její nečitelnost, bylo tehdy mezi politiky a médii hlavního proudu populární. V knize Rozum a odvaha z roku 2017 Petr Fiala píše, že abychom mohli čelit současným krizím Evropy, je především „nezbytné nahradit současnou nedůslednou, zmatenou a podbízivou zahraniční politiku“ ucelenou a srozumitelnou koncepcí.

Obránci integrace

V mnoha členských státech Evropské unie se naštěstí objevili politici, kteří i v nelehkém období po roce 2014 vystoupili na obranu Unie. Netvrdili, že je lhostejné, kolik si kdo vyjedná výjimek, hlavně když bude mluvit srozumitelně, ale výslovně hájili myšlenku evropské integrace. Tito politici byli přesvědčeni, že nastalé problémy mohou členské státy vyřešit jen společně. Nechtěli proto navracení kompetencí zpět na národní úroveň, ale naopak další posílení evropské spolupráce. Někteří z nich věnovali obhajobě evropské myšlenky celé knihy.

Jedním z nich byl Pierre Moscovici. Tehdejší evropský komisař pro hospodářství vydává v roce 2016 knihu Když je v Evropě půlnoc. V úvodu píše, že téma Evropy bylo ponecháno extrémní pravici a hlasy ostatních, ať už zprava nebo zleva, jsou příliš bojácné, příliš vágní. Dodává, že je už otráven průměrností takové diskuse.

Svou knihou chce reagovat hlavně na protievropské populisty, ale jak dodává, je míněna také jako výzva všem ostatním, kteří jsou příliš málo slyšet. Moscovici popsal francouzskou scénu, ale jeho popis velmi připomíná debatu českou — samozřejmě s tím zásadním rozdílem, že české debatě nikdo takto zrcadlo nenastavil.

Louis Michel napsal v roce 2017 knihu Evropa, více než kdy jindy. Tehdejší europoslanec, ale také dřívější eurokomisař nebo belgický ministr zahraničí píše, že Evropa se v období po Brexitu musí vrátit ke svým federalistickým kořenům, protože stávající intergovernmentalismus znamená jen permanentní hrozbu zneužití práva veta. Michel zdůrazňuje, že Evropská unie je společenstvím hodnot, mezi než patří mimo jiné solidarita nebo respekt k lidské důstojnosti každého člověka. Dodává, že v době migrační krize Jean-Claude Juncker a Angela Merkelová tyto hodnoty aplikovali v praxi, čímž zachránili čest Evropy.

Jak známo, český názor na postup Jean-Claude Junckera a Angely Merkelové v migrační krizi byl přesně opačný. Neochota českých politiků přijmout byť jen malý počet žadatelů o azyl nakonec vedla až k rozhodnutí Soudního dvora EU, že Česká republika porušila povinnosti plynoucí z evropského práva. Důvody, které tehdy vedly Visegrád k odmítání migračních kvót, se v roce 2016 pokusil přiblížit Radko Hokovský čtenářům serveru Politico.

Současný tajemník prezidenta Pavla ve svém článku zmiňuje selhávající integraci muslimských migrantů v zemích západní Evropy nebo ve Visegrádu nepřítomný pocit viny za kolonialismus. Hokovský nezpochybňuje návrhy deportovat ty žadatele o azyl, kteří svou žádost nepodají v takzvané první bezpečné zemi. Přitom Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vždy upozorňoval, že Ženevská konvence žádnou povinnost žádat o azyl v tzv. první bezpečné zemi pro žadatele nezakládá.

Hokovský rovněž zmiňuje téma výjimek a Dánsko. Varuje totiž, že pokud se zemím Visegrádu nepodaří prosadit svou vizi reformy evropské migrační a azylové politiky, budou pravděpodobně usilovat o podobnou výjimku z uplatňování unijních pravidel v oblasti justice a vnitra, jakou mají Britové a Dánové.

Tvořit Evropu v čase barbarů je název knihy z roku 2017, jejímž autorem je Enrico Letta. Tento italský politik byl nejen italským premiérem, poslancem nebo europoslancem, ale také děkanem Pařížské školy mezinárodních vztahů. Podle Letty výsledek referenda o Brexitu ukázal, že prezentovat Evropskou unii jen jako alternativu k chaosu nestačí. V souboji s populisty je podle něj třeba se k myšlence Evropské unie jasně přihlásit a — jako to udělal Emmanuel Macron — nabídnout vlastní konkrétní představu, jak by měla Unie v budoucnu fungovat.

Čas, který v Bruselu strávil jako europoslanec, považuje Letta za jednu z nejzajímavějších částí svého politického života. Evropský parlament je podle něj místem, kde člověk roste a získává zkušenosti v nepoměrně větší míře než v parlamentu národním, ale disponuje největší legitimitou ze všech unijních institucí. A nejen proto navrhuje, aby Evropský parlament získal právo navrhovat legislativu.

České vnímání a hodnocení Evropského parlamentu je bohužel zcela opačné. Například novinář Ondřej Houska v červnu 2022 v podcastu Insider říká, že Evropský parlament se chová „jako největší neziskovka na světě“, a návrhy na posílení jeho pravomocí jsou podle něj „úplný nesmysl“.

Bohužel žádný český Enrico Letta, který by veřejně vyslovil opačný názor, zřejmě neexistuje. Docent Kaniok čtenářům Pravého břehu dokonce sdělí, že Evropský parlament je progresivistická instituce, která svým chováním prohlubuje demokratický deficit Unie.

České zájmy

Přístup Václava Havla, který Evropě doporučoval postupnou parlamentarizaci a federalizaci a prohlásil, že „naplnění panevropských ideálů si přejeme možná i více než některé jiné evropské národy“, české elity téměř zcela opustily. Postupně jsme se stali zemí, kde první český profesor politologie prohlašuje, že Evropská unie již neslouží k posilování Evropy, zpravodaj ČTK se z Bruselu vrací jako zatvrzelý euroskeptik a zpravodaj Českého rozhlasu doporučuje chovat se jako země bez eura a s druhým největším počtem výjimek.

Problémem samozřejmě není, že si u nás všichni nemyslí totéž co Enrico Letta nebo Louis Michel, ale že si to nemyslí téměř nikdo. To dlouhodobě negativně ovlivňuje kvalitu české diskuse. Česká debata o evropské integraci proto trpí všemi neduhy, které popisuje Letta nebo Moscovici.

Také u nás byly hlasy zprava i zleva, snažící se čelit euroskeptikům, dlouho příliš vágní a bázlivé. Na výroky snižující význam Evropského parlamentu nebo vykreslující různé unijní politiky jen jako nebezpečné experimenty prointegračních ideologů jsme si postupně zvykli. Euroskeptici u nás dlouho pohodlně ovládali veřejný prostor jednoduše proto, že neexistoval nikdo, kdo by kontinuálně argumentoval ve prospěch evropské integrace, založené na nadnárodní spolupráci.

Euroskeptickému politickému programu se ostatní snažili čelit hlavně osvětou o výhodách, které členství přináší. Za úspěch takové osvěty se považovalo, pokud kritici Evropské unie nakonec alespoň uznali, že „k členství neexistuje alternativa“. Proevropská část politické scény fakticky rezignovala na politický střet o vizi budoucí podoby Evropské unie, a tak se jediným rámcem debaty o Unii staly „české zájmy“.

Debata o Evropě poklesla na úroveň zpravodajství pro spotřebitele a podnikatele o tom, kdo v Bruselu nejlépe brání jejich zájmy. Spotřebitelský přístup k Unii euroskeptiky samozřejmě nijak zásadně neoslabil. Jak totiž napsal již v roce 2012 Jiří Přibáň, „český nacionální euroskepticismus“ je založen na strategii, kdy „český národní zájem staví do protikladu k politice Evropské unie a vykresluje obraz naší země jako ostrova obklopeného nebezpečným modrým mořem evropské integrace“.

V této atmosféře hájení národních zájmů vyhrál volby do Evropského parlamentu v roce 2019 Andrej Babiš s heslem „Česko ochráníme tvrdě a nekompromisně“. ODS s lídrem Janem Zahradilem zdvojnásobila svůj dosavadní počet europoslanců a skončila druhá. Jan Zahradil byl tehdy kandidátem celé frakce Evropských konzervativců a reformistů na předsedu Evropské komise a Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL o něm mluvil jako o v Evropě „respektovaném lídrovi“. V rozhovoru pro Euractiv dodal v duchu prosazování českých zájmů, že Zahradil v roli spitzenkandidáta „může zlepšit vnímání Čechů v EU“.

Pandemie a válka na Ukrajině ukázaly, že Evropu potřebujeme

V období po evropských volbách 2019 „nacionální euroskeptiky“ částečně oslabila pandemie a především Putinova invaze na Ukrajinu. Na začátku pandemie se zdálo, že Visegrád se ke covidu bude moci postavit podobně jako k migrační krizi. Tedy jako k něčemu, co západ nezvládá, a proto by se mělhlavně poučit u svých východních sousedů, nikoli navrhovat řešení skrze Evropskou unii.

Tento pocit z první poloviny roku 2020 dobře ilustruje brožura Politika v čase koronaviru, a to především její kapitola z pera Ondřeje Krutílka, dnes poradce premiéra Fialy. Krutílek některé kroky Unie chválí, ale nakonec se vrátí k tomu, co známe z euroskeptických analýz Brexitu. Bude-li „integrační mainstream s těžištěm v Evropském parlamentu“ trvat na řešeních v duchu „více Evropy“, píše Krutílek, může se obětí tohoto přístupu stát sama Evropská unie.

Unie však nezanikla, naopak například společný nákup vakcín potvrdil její důležitost pro posilování suverenity členských států a ochranu zájmů jejich občanů.

Putinova invaze na Ukrajinu vědomí důležitosti a užitečnosti Evropské unie dále utvrdila. Již v prvních dnech po začátku invaze bylo zřejmé, že Evropská unie Evropany neoslabuje a že by bylo nesmyslné vracet kompetence zpět na úroveň členských států.

Všichni Evropané, a nejvíce ti ve východní polovině Evropy, mohli tehdy děkovat těm evropským politikům, kteří v minulosti mysleli v kontinentálním měřítku a prosazovali Evropu založenou na solidaritě a vědomí vzájemné sounáležitosti.

Oslabení euroskeptiků je však jen částečné. Unie v posledním roce prokázala svou odolnost a stala se spolehlivou součástí koalice podporující Ukrajinu, zatímco Viktor Orbán, dosavadní guru nejtvrdších nacionálních euroskeptiků, funguje jako pátá kolona Putinova Ruska.

Zároveň ale současná situace, kdy zásadní vojenskou pomoc jsou Ukrajině schopni poskytnout jen Američané, může ve střední Evropě znovu posílit názor, že evropská spolupráce má probíhat hlavně v ekonomické oblasti.

Jacques Rupnik v roce 2020 na konferenci Forum 2000 řekl, že zejména v Polsku a v Maďarsku chápou konzervativci Evropskou unii „jen jako ekonomický apendix k NATO“. Tato redukce Unie ze společenství hodnot na vnitřní trh jim podle Rupnika umožňuje tvrdit, že Unii nepřísluší hodnotit například míru nezávislosti justice v jednotlivých členských státech. V českém podání je sice euroskepticismus obecně pragmatičtější, avšak redukce Unie na vnitřní trh tvořila i u nás základní kámen vztahu k Unii.

Takto opuštěné téma evropské integrace potom vytváří prostor pro populisty a Andrej Babiš se dnes tento prostor snaží ovládnout. Chceme-li přerušit začarovaný kruh vzájemného posilování euroskeptiků a populistů, můžeme začít například tím, že budeme jinak mluvit o historii evropské integrace nebo přestaneme démonizovat federalistickou vizi Evropy.

Prázdniny v Římě

V úvodu Schumanovy deklarace čteme, že „Francie už dvacet let usiluje o sjednocenou Evropu“. Ačkoli evropská integrace byla zahájena až ve chvíli, kdy v Evropě stála železná opona, osobnosti jako Robert Schuman nebo Jean Monnet čerpali z velmi podobných zkušeností, jako měli obyvatelé naší části Evropy.

Otec Roberta Schumana se narodil v Evrange v Lotrinsku. Mluvil francouzsky, ale Lotrinsko se po roce 1871 stalo součástí Německé říše. Robert Schuman vystudoval v Německu a jako německý občan si v roce 1912 otevřel advokátní praxi v tehdy německých Métách. Po první světové válce byly Méty znovu francouzské a Schuman se stal francouzským občanem. Tehdy poprvé vstoupil do politiky.

Také v regionu střední Evropy museli lidé v průběhu života několikrát měnit státní příslušnost, žili-li například v Užhorodu. Poskytl-li prezident Masaryk československý diplomatický pas propagátoru panevropské myšlenky hraběti Coudenhove-Kalergimu, bylo to proto, že ač jeden spíše sociální demokrat a druhý konzervativní aristokrat, oba sdíleli základní přesvědčení, že Evropany více věcí spojuje, než rozděluje, a věčné válčení o Lotrinsko nebo o prostor střední Evropy je proto možné i nutné ukončit.

Americký režisér William Wyler, jenž v roce 1953 natočil film Prázdniny v Římě, se narodil v roce 1902 jako Willi Wyler v Mylhúzách v Alsasku. V roce 1921 odjíždí do Ameriky, ale předtím zažil stejnou zkušenost jako Schuman, protože Mylhúzy se tak jako Méty staly po první světové válce znovu francouzským městem. Zřejmě nikoli náhodou v závěru Prázdnin v Římě odpovídá postava Audrey Hepburnové na tiskové konferenci na otázku, zda věří, že federace může být řešením evropských ekonomických problémů.

Wylerův film připomíná, že evropská integrace má skutečně ony federalistické kořeny, které zmiňuje Louis Michel. Euroskeptici nemají pravdu, když říkají, že cílem integrace byla vždy jen ekonomická spolupráce. Schumanova deklarace sice říká, že Evropa se nevytvoří najednou, ale také jasně říká, že společný ekonomický rozvoj je jen první etapou tvoření evropské federace.

Prázdniny v Římě mohou posloužit také jako připomínka, že společný vývoj západní a střední Evropy se bohužel na čtyřicet let přerušil. Ve stejném roce, kdy Wyler točí „federalistické“ Prázdniny v Římě, vydává Milan Kundera svou sbírku ve stylu socialistického realismu Člověk zahrada širá. Podle Zdeňka Velíška by „propastný rozdíl mezi naší minulostí reálného socialismu a tím, jak v prvních desetiletích po podpisu Římských smluv žili lidé v zemích rodícího se Evropského společenství“ měl být právě pro Čechy důvodem pro podporu evropské myšlenky.

Federalismus není strašák

Před evropskými volbami v roce 2019 napsal Ondřej Houska článek pro server Voxeurop, ve kterém českou společnost zobrazil jako rozdělenou na ty, kteří souhlasí se vším, co přijde z Bruselu, a na ty, kteří si přejí buď přímo konec Unie, nebo návrat před Maastricht.

Takový popis ovšem vyhovoval nejvíce právě euroskeptikům. Jan Zahradil představil program Evropských konzervativců a reformistů před evropskými volbami v roce 2019 za použití přesně tohoto vzorce. V rozhovoru pro Euractiv označil svůj program jako „hlas zdravého rozumu mezi dvěma extrémy“. Prvním extrémem jsou pro Zahradila ti, kteří chtějí Evropskou unii zničit nebo z ní odejít, druhým extrémem potom ti, kteří požadují integraci úplně všeho.

V českém kontextu ale rozdělení tak, jak jej popisuje Houska, neexistuje. Český hlavní proud dlouho reprezentovali euroskeptici, kteří chtěli vracet kompetence členským státům a tím „postavit evropskou integraci zpátky z hlavy na nohy“, jak řekl v roce 2018 Ondřej Krutílek. Proti nim se snažili vystupovat zastánci Unie, kteří určitě nesouhlasili se vším, co přišlo z Bruselu, ale byli spíše v permanentní defenzívě. Proto jejich vstupy do debaty obvykle začínaly větou: „Evropská unie má jistě mnoho chyb, ale…“

V evropském kontextu „integrační mainstream“ reprezentuje široké spektrum evropských politických stran počínaje evropskými lidovci a liberály až po evropské socialisty a Zelené. Politici reprezentující tyto strany určitě nejsou fanatiky integrace za každou cenu. Jsou to spíše politici, kteří a priori neodmítají například většinové hlasování nebo skutečně společnou evropskou zahraniční politiku.

Karel Schwarzenberg v souvislosti s debatou o Lisabonské smlouvě na konci roku 2008 v rozhovoru pro Právo řekl, že „velká část toho, co napadají odpůrci smlouvy“ je obsažena již v předchozích smlouvách a „Lisabon to jen zviditelňuje a rozšiřuje do dalších oblastí“. Lidé, kteří by se dnes chtěli vracet před Lisabon, by tak měli zároveň říct, jakou Evropskou unii vlastně chtějí. Odmítat Lisabon totiž může znamenat popírat samotné základy, na nichž evropská integrace několik posledních desetiletí stojí.

Evropská integrace je proces, v jehož průběhu se federalistické ideje prosadily určitě více než ideje zastánců Evropy národních států. Schengen, společná měna, společná pohraniční stráž, to všechno jsou fakticky federalistické instituty.

Program euroskeptiků potom není žádná zlatá střední cesta ani hlas zdravého rozumu, ale hlas, který odmítá pokračovat v metodě, která již dlouho dává Evropě šanci obstát ve světě velmocí.

Strašit federalismem je nesmysl. Federalismus dnes neznamená vyhlášení Spojených států evropských. Federalismus znamená chtít onu havlovskou „postupnou parlamentarizaci a federalizaci“ Evropské unie. A to nikoli z ideologických důvodů, ale na základě úvahy, že jen taková Unie může efektivně bránit zájmy Evropanů tváří v tvář Číně nebo Rusku.

Pěstování falešných specifik

Vezmeme-li za slovo politiky ODS s jejich prohlášeními, že jejich frakce je jediná nefederalistická frakce v Evropském parlamentu, musíme se ptát, proč federalistický hlas, který se tedy takto nese celou Evropou, dlouho nebyl v českém prostoru slyšet.

Částečně je to proto, že se bohužel stále nedaří dostatečně propojit českou realitu s realitou evropskou. Osobností typu Jacquese Rupnika nebo Karla Hvížďaly, které jsou schopny zprostředkovat, jak se o Evropě přemýšlelo a přemýšlí v západních zemích, je pomálu.

Naopak máme až příliš expertů, kteří se profilují jako odborníci na střední Evropu. Bohužel to jsou často lidé, kteří západ a východ příliš propojit neumí a jejich expertiza spočívá hlavně v tom, že nacházejí stále nová a nová specifika, kterými se střední Evropa údajně zásadně odlišuje od Evropy západní.

I na špatnou politiku způsobenou nepochopením situace — jako bylo například odmítnutí převzít zhruba dvou tisíc žadatelů o azyl —, se pak díváme jako na projev nějakého středoevropského specifika, které musíme uhájit, abychom se v Evropě nerozpustili jako kostka cukru.

V České republice se hrdost na střední Evropu rozšířila v souvislosti s principiálním postojem české a polské vlády k napadení Ukrajiny. Češi a Poláci jsou dnes hrdí nejen na svůj aktuální postoj, ale také na to, že se jejich předchozí ostražitost vůči Rusku ukázala jako opodstatněná.

V roce 2010 však Petr Fiala v předmluvě k antologii polského konzervativního myšlení nazvané Pravým okem napsal, že náš vztah k Rusku „již před nějakou dobou přešel do pragmatické roviny“ a „východ pro nás už není hrozbou“. Fiala tento postoj nehájí. Rektor Fiala z roku 2010 zde však nabízí realističtější popis tehdejší české „ostražitosti“ vůči Rusku, než který nabízí premiér Fiala jako premiér v roce 2023.

Přesto dnes mnozí jakoby věřili, že se naplňuje obava Milana Kundery z jeho slavné Tragédie střední Evropy, že ona stará, západní Evropa již nevnímá Evropu jako hodnotu, a střední Evropa tak zůstává jediným místem, kde jsou ještě lidé připraveni bránit evropskou civilizaci. Takto rozdělená Evropa ale neexistuje. V současnosti, kdy prezident Zelenskyj prohlašuje, že Německo se ukázalo jako spolehlivý spojenec, bychom si více než Kunderovy obavy měli připomenout větu Jiřího Gruši: „Pravda vítězí i jinde“.

Raději středozápadní Evropa

Střední Evropa je v posledních letech specifická hlavně potřebou svému okolí neustále dokazovat, že je středem dění, aby nakonec zjistila, že má problémy především sama se sebou.

Revize střední Evropy je název knihy dvou rakouských matadorů mezinárodních vztahů, Erharda Buseka a Emila Brixe, kteří v ní v roce 2019 razí tezi, že „o budoucnosti Evropy dnes rozhoduje středoevropský region“. V roce 2021 vyšel v rámci projektu Středoevropské fórum Olomouc její český překlad.

V předmluvě si autoři lehce postěžovali, že ochota Rakouska, Maďarska a Slovenska jednat za pandemie s Ruskem o vakcíně Sputnik „byla na Západě vnímána jako geopolitická zrada“. Zůstávají však přesvědčeni o tom, že státy jako Polsko, Česká republika nebo Rakousko „se i nadále mohou stát pomyslnými staviteli mostů v geopolitických vztazích Evropy s Ruskem a USA“.

Jaké mají tyto regionální úvahy dnes výsledky? Maďarsko je Putinovým trojským koněm, Rakousko má problém se vůbec rozhodnout, jak se za nových okolností chovat a slovenským premiérem se možná brzy stane Robert Fico, který nechce být ani tak mostem, ale spíše rovnou druhým Orbánem.

Výklady, že ve střední Evropě jsou základní hodnoty evropské civilizace ve větší úctě než v Evropě západní, přispívají dnes jen k posilování těch nejtvrdších konzervativců, kteří podobně jako Roman Joch v časopise Kontexty v roce 2021 hlásají, že „civilizačním Západem jsme nyní my, střední Evropa“.

Petr Fiala ve zmíněné předmluvě k publikaci Pravým okem také napsal, že v polském politickém myšlení se často objevuje „pocit něčeho mezi jinými“. Jako příklad zmiňuje pocit mezi tradičním a moderním nebo mezi západním a východním. Toto „mezi“ dodává podle Fialy polskému myšlení „pozoruhodný náboj, sílu a zajímavost“.

Těmito pocity bychom se však neměli inspirovat, jak to doporučuje Fiala, ale naopak se snažit toto „mezi“ překonat. Českým cílem by měla být politika, která „zruší střední Evropu jako Mezievropu a udělá z ní středozápad“, jak o tom mluvil Jiří Gruša již v roce 2001. Posunout se od Evropy Karla Velikého k Evropě Karla IV. by mělo být dnešním úkolem střední Evropy. Tedy nikoli neustále přemýšlet o regionálních alternativách k Evropské unii typu Visegrádu nebo Trojmoří.

Středozápadem současné Evropy se však staneme, jen pokud pochopíme, že evropská integrace dává úplně stejný smysl v západní Evropě jako v Evropě střední. V současnosti je populární opakovat, že patříme na Západ, ale tento Západ jako by v očích podstatné části českých elit s Evropskou unií vlastně příliš nesouvisel. Evropská integrace je přitom velký výkon Západu. Chtějí-li čeští politici skutečně naši zemi pevně zakotvit na Západě, musí evropskou integraci přijmout za svůj vlastní projekt, a nejen ukazovat, že tam venku, v Bruselu, v souboji s evropskými institucemi a ostatními státy umí hájit národní zájmy lépe než populisté.