Volby do Evropského parlamentu proběhnou až na začátku června příštího roku, ale již dnes lze říct, že by bylo velkým překvapením, kdyby je v České republice vyhrál někdo jiný než hnutí ANO nebo ODS —ať už sama, nebo pod hlavičkou koalice Spolu. Hlavní vládní síla přitom podle zpráv z médií zvažuje, že by lídrem její kandidátky mohl být současný europoslanec Alexandr Vondra.

Česká společnost tedy může být v EU reprezentována buď Andrejem Babišem, který hledá u Orbána inspiraci dnes, nebo Alexandrem Vondrou, který Orbána ještě před pár lety označoval za normálního konzervativce a na okraj podobně normálně konzervativní konference se v Budapešti fotil se Stevem Bannonem. Jak jsme se do takové situace dostali?

Výsledky evropských voleb ovlivňuje mnoho faktorů, nejen názor na evropskou integraci. Pokud se však nechceme spokojit se soudy typu, že v evropských volbách voliči hlavně projevují frustraci z domácí politiky, musíme reflektovat především stav české diskuse o Evropě.

Václav Havel v roce 2004 napsal, že „myšlence historicky bezpříkladného evropského demokratického sjednocování jsme zatím velmi dlužní, neboť je dnes a denně devalvována záměry předvést Evropskou unii jako byrokratického strašáka, nástroj ovládání malých států velkými, či jako pouhý zdroj příjmů“.

České euroskeptické prvenství

Za téměř dvacet let se situace nijak zásadně nezlepšila. Většina politiků Unii donedávna především kritizovala a po zveřejnění dalšího průzkumu, který ukázal české občany jako největší euroskeptiky v Evropě, si jen nad vším umyla ruce prohlášením, že Evropské unii se bohužel nedaří dobře komunikovat své úspěchy.

Česká politická reprezentace nedokázala učinit z členství v Evropské unii integrální součást české politiky. Členství v Unii se nestalo přirozeným východiskem české politiky, ale něčím, vůči čemu bylo potřeba se neustále vymezovat. Putinova invaze na Ukrajinu sice zásadně změnila kontext, ve kterém Češi dnes o Evropské unii přemýšlejí, přesto dědictví dlouhodobého vykreslování Unie především v negativním světle zůstává pro běžného občana nadále určující.

Aktuální názorový posun totiž není doprovázen žádnou reflexí předchozích postojů. Například docent Masarykovy univerzity, politolog Petr Kaniok v roce 2020 v rozhovoru pro server Kurzy.cz řekl, že „společná měna je v blízkém horizontu odsouzena k zániku“. Letos už jen tweetuje, že „nečlenství České republiky v Eurozóně nedává žádnou logiku“.

Kaniok, který v roce 2019 Hospodářským novinám sdělil, že „Češi začnou podporovat euro, až uvidí, že se zemím s ním daří lépe“, dnes vlastně jen potvrzuje tuto svou vlastní prognózu. Smutnou realitou ovšem zůstává, že elity, které se chovají tímto způsobem, jen zřídka učiní nějaké strategické rozhodnutí. Přitom třeba Chorvaté označují vstup do eurozóny za strategické rozhodnutí.

Soumrak říše evropské?

Každá krize odhalí dosud málo zřetelné nedostatky v jejich skutečné velikosti. V krizovém období po roce 2014, kdy Evropa řešila migraci, Brexit nebo zvolení Donalda Trumpa, se naplno ukázala naprostá neschopnost českých elit efektivně vysvětlovat evropské problémy. Většina tehdejší politické reprezentace — a bohužel také velká část médií — uchopila krizi hlavně jako důkaz, že v evropské integraci nelze pokračovat. Evropská unie byla popisována jako projekt, kterému hrozí „postupný rozklad“, a proto je především třeba zajistit, abychom s ní byli spojeni jen v nezbytně nutném rozsahu.

V dubnu 2016 promlouvá dnešní český premiér Petr Fiala na konferenci Soumrak říše evropské. Ve svém vystoupení komentuje hrozící Brexit v kontextu výroku Borise Johnsona, že ze strany Evropské unie „jsme svědky pomalého a na první pohled neviditelného procesu právní kolonizace“. Diskuse se účastní také Václav Klaus mladší a Michal Půr, dnes mimo jiné tvůrce prezidentského podcastu Podhradí. Půr publikum v úvodu varuje, ať od něj nečeká žádné federalistické vize, protože jako zpravodaj ČTK odjížděl v roce 2006 do Bruselu „jako euroskeptik“ a po pěti letech se vrátil „jako zatvrzelý euroskeptik“.

V červenci 2016 potom v rozhovoru pro Reflex Fiala konstatuje, že „Evropská unie už neslouží k posilování Evropy“. Česká republika by proto podle Fialy měla usilovat o výjimku z přijetí eura a ze společné migrační a azylové politiky. Na dotaz, zda by občané měli dostat znovu možnost hlasovat o setrvání v EU, Fiala říká, že pokud se Evropa začne „znovu integrovat a federalizovat, pak si skutečně položme otázku, co dál“. Na akci Pravého břehu v lednu 2017 naštěstí všichni přítomní včetně Petra Fialy „odmítli tezi, že by realistickým řešením současných problémů byl odchod z EU“. Podle Alexandra Vondry a Michaela Žantovského by se však Česká republika měla podílet na reformě například v podobě „zrušení Lisabonské smlouvy“.

Na podzim roku 2016 končí tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu Ondřej Houska svou několikaletou misi v Bruselu a při té příležitosti v rozhovoru pro český Euractiv vyjadřuje přání, aby „Česko bylo v rámci Evropské unie takovou zemí, jako je Dánsko.“ Houska vnímá Dánsko jako zemi, která „sice možná nezavedla euro a vyjednala si další výjimky“, ale zaujímá jasné postoje a je předvídatelná.

Přesvědčení, že největší problém české evropské politiky je její nečitelnost, bylo tehdy mezi politiky a médii hlavního proudu populární. V knize Rozum a odvaha z roku 2017 Petr Fiala píše, že abychom mohli čelit současným krizím Evropy, je především „nezbytné nahradit současnou nedůslednou, zmatenou a podbízivou zahraniční politiku“ ucelenou a srozumitelnou koncepcí.

Obránci integrace

V mnoha členských státech Evropské unie se naštěstí objevili politici, kteří i v nelehkém období po roce 2014 vystoupili na obranu Unie. Netvrdili, že je lhostejné, kolik si kdo vyjedná výjimek, hlavně když bude mluvit srozumitelně, ale výslovně hájili myšlenku evropské integrace. Tito politici byli přesvědčeni, že nastalé problémy mohou členské státy vyřešit jen společně. Nechtěli proto navracení kompetencí zpět na národní úroveň, ale naopak další posílení evropské spolupráce. Někteří z nich věnovali obhajobě evropské myšlenky celé knihy.

Jedním z nich byl Pierre Moscovici. Tehdejší evropský komisař pro hospodářství vydává v roce 2016 knihu Když je v Evropě půlnoc. V úvodu píše, že téma Evropy bylo ponecháno extrémní pravici a hlasy ostatních, ať už zprava nebo zleva, jsou příliš bojácné, příliš vágní. Dodává, že je už otráven průměrností takové diskuse.

Svou knihou chce reagovat hlavně na protievropské populisty, ale jak dodává, je míněna také jako výzva všem ostatním, kteří jsou příliš málo slyšet. Moscovici popsal francouzskou scénu, ale jeho popis velmi připomíná debatu českou — samozřejmě s tím zásadním rozdílem, že české debatě nikdo takto zrcadlo nenastavil.

Louis Michel napsal v roce 2017 knihu Evropa, více než kdy jindy. Tehdejší europoslanec, ale také dřívější eurokomisař nebo belgický ministr zahraničí píše, že Evropa se v období po Brexitu musí vrátit ke svým federalistickým kořenům, protože stávající intergovernmentalismus znamená jen permanentní hrozbu zneužití práva veta. Michel zdůrazňuje, že Evropská unie je společenstvím hodnot, mezi než patří mimo jiné solidarita nebo respekt k lidské důstojnosti každého člověka. Dodává, že v době migrační krize Jean-Claude Juncker a Angela Merkelová tyto hodnoty aplikovali v praxi, čímž zachránili čest Evropy.

Jak známo, český názor na postup Jean-Claude Junckera a Angely Merkelové v migrační krizi byl přesně opačný. Neochota českých politiků přijmout byť jen malý počet žadatelů o azyl nakonec vedla až k rozhodnutí Soudního dvora EU, že Česká republika porušila povinnosti plynoucí z evropského práva. Důvody, které tehdy vedly Visegrád k odmítání migračních kvót, se v roce 2016 pokusil přiblížit Radko Hokovský čtenářům serveru Politico.

Současný tajemník prezidenta Pavla ve svém článku zmiňuje selhávající integraci muslimských migrantů v zemích západní Evropy nebo ve Visegrádu nepřítomný pocit viny za kolonialismus. Hokovský nezpochybňuje návrhy deportovat ty žadatele o azyl, kteří svou žádost nepodají v takzvané první bezpečné zemi. Přitom Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vždy upozorňoval, že Ženevská konvence žádnou povinnost žádat o azyl v tzv. první bezpečné zemi pro žadatele nezakládá.

Hokovský rovněž zmiňuje téma výjimek a Dánsko. Varuje totiž, že pokud se zemím Visegrádu nepodaří prosadit svou vizi reformy evropské migrační a azylové politiky, budou pravděpodobně usilovat o podobnou výjimku z uplatňování unijních pravidel v oblasti justice a vnitra, jakou mají Britové a Dánové.

Tvořit Evropu v čase barbarů je název knihy z roku 2017, jejímž autorem je Enrico Letta. Tento italský politik byl nejen italským premiérem, poslancem nebo europoslancem, ale také děkanem Pařížské školy mezinárodních vztahů. Podle Letty výsledek referenda o Brexitu ukázal, že prezentovat Evropskou unii jen jako alternativu k chaosu nestačí. V souboji s populisty je podle něj třeba se k myšlence Evropské unie jasně přihlásit a — jako to udělal Emmanuel Macron — nabídnout vlastní konkrétní představu, jak by měla Unie v budoucnu fungovat.

Čas, který v Bruselu strávil jako europoslanec, považuje Letta za jednu z nejzajímavějších částí svého politického života. Evropský parlament je podle něj místem, kde člověk roste a získává zkušenosti v nepoměrně větší míře než v parlamentu národním, ale disponuje největší legitimitou ze všech unijních institucí. A nejen proto navrhuje, aby Evropský parlament získal právo navrhovat legislativu.